Šaty s pávy, housaty a jeleny

Červené šaty s bílými puntíky se líbí skoro každému, ale byla jedna holčička a té se nelíbily.
Řeknete možná, že se jí líbily modré šaty s bílými puntíky, proč ne, každému se může líbit něco jiného, ale té holčičce se nelíbily ani modré šaty s bílými puntíky, ani bílé šaty bez puntíků, nelíbily se jí žádné šaty, které měla ve skříni.
Ty jsi divná holčička, Alenko, říkala jí maminka, Tobě se nic nelíbí.
A byla to pravda, Alence se nelíbilo vůbec nic. Šla třeba do koupelny a řekla:
Fuj, to je ošklivý zubní kartáček.
Nebo šla do špižírny a řekla:
Fuj, to je ošklivá mrkev, to je ošklivá cibule, to jsou ošklivá rajčata.
A když byla s maminkou v kuchyni, říkala:
To jsou nehezké hodiny, to je divný stůl, to jsou nepěkné květináče s květinami.
Když se Ti to nelíbí, tak na to nekoukej, říkala maminka a trochu se na Alenku zlobila.
A co mám dělat, ptala se Alenka.
Hraj si s něčím, vezmi si tužku a papír a kresli si. A když se Ti to nebude líbit, můžeš to vymazat, tady máš gumu. A dala Alence gumu.
Podívejme se, řekla si Alenka, když se mi něco nelíbí, mohu to vymazat, to je něco. A protože se jí nelíbily hodiny, vymazala hodiny.
Co to děláš, ty hloupá, řekla jí maminka, nebudeme vědět, kolik je hodin. A moc se na Alenku mračila.
Maminka se mi také nelíbí, moc se na mě mračí, řekla si Alenka a vymazala maminku.
Pak vymazala ještě stůl, květiny v květináčích a celou kuchyň, kartáček na zuby a celou koupelnu, mrkev, cibuli, rajčata a celou špižírnu, červené šaty s bílými puntíky a celou skříň, i modré šaty s bílými puntíky, které měla na sobě, vymazala všecko všecičko, protože se jí nic nelíbilo, jenom bílé šaty bez puntíků nemohla vymazat, ty byly zrovna v čistírně.
Tak, řekla si, co se mi nelíbilo, to jsem vymazala a teď to nakreslím, jak se mi to líbí.
A začala si kreslit nové šaty.
Nakreslím si šaty s pávy, housaty a jeleny, říkala si, takové šaty nikdo nemá, takové se mi budou líbit.
Ale šaty se jí moc nepodařily, pávi vypadali jako hlávkový salát, housata jako pletené rukavice a jeleni jako vidličky na moučník. Když si je Alenka prohlédla, velice se rozzlobila a křičela:
Fuj, takové ošklivé šaty, jsou horší než ty s těmi puntíky.
Pak nakreslila zubní kartáček a mrkev, ale kartáček vypadal jako mrkev a mrkev jako kartáček, zkusila nakreslit ještě hodiny, záclony a květiny v květináčích, ale všechno to dopadlo stejně a Alenka se na to nemohla ani podívat.
Co budu dělat, pomyslela si a bylo jí do pláče. Musím nakreslit maminku, aby mi poradila. A nakreslila maminku.
Dala si na ní záležet, kreslila ji pomalu, aby dopadla co nejlépe, ale přece se jí moc nepovedla, nakreslila jí příliš krátké nohy, dlouhý krk a malé uši.
Co mám dělat, maminko, ptala se Alenka, všechno jsem vymazala a teď nic neumím nakreslit.
Co říkáš, Alenko, ptala se jí maminka, protože měla hrozně malé uši a skoro nic neslyšela.
Ptám se, co mám dělat, křičela Alenka hodně hlasitě, všechno jsem vymazala a teď nic neumím nakreslit.
Nerozumím, co mi říkáš, řekla maminka, musíš mi nakreslit trochu větší uši.
Alenka nakreslila mamince trochu větší uši a maminka jí řekla:
Jsi hloupá holčička, říkala jsem Ti to. Teď musíš chodit v šatech s pávy, housaty a jeleny a čistit si zuby kartáčkem, který vypadá jako mrkev. Jenom mě zdržuješ, už jsem měla být z města dávno zpátky, musím pro cibuli a do čistírny.
A když se maminka vrátila, v tašce cibuli a vyčištěné šaty, dívala se Alenka na cibuli a bílé šaty a řekla:
To jsou hezké bílé šaty bez puntíků, viď, maminko, a to je krásná cibule.