Šašek Havel

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 2. 4. 2016 11.20

Kterak raky do Prahy po vodě poslal, když purkrabí z Janovic chtěl, aby pěšky s nimi šel, a jak potom k lepší službě přišel

Na místě zámku ve Vrchotových Janovicích stál kdysi nevelký, ale pevný hrad pánů z Janovic. Jeho pán Purkart z Janovic byl královským hejtmanem a potom i nejvyšším hofmistrem krále Václava II. Při královském dvoře se ledačemu přiučil a doma na Janovicích vedl pak velký dvůr. Po panském způsobu chtěl mít také svého šaška, který by ho obveseloval bláznivými kousky. Dlouho hledal mezi svými poddanými někoho, kdo by se pro tu službu hodil. Ale jeden se mu zdál hloupý a druhý zase škaredý, až bylo na něho strach pohledět. Třetí byl žravý, snědl všechno, co mu pod ruku přišlo.
Až jednou pán zase jel se svým průvodem z Prahy a vpůli cesty se zastavil v hospodě. Koně dostali ovsa a sena, čeleď se nahrnula kolem stolů. Pán usedl v panské komoře a dal se s chutí do jídla. Otevřenými dveřmi se přitom díval do šenku a byl zvědavý, co se tam děje. Hospodský se právě hádal s jedním chlapíkem, že mu nezaplatil.
„Když nemáš peněz, tak do hospody nelez! Tomu Tě už dávno měli doma naučit. Jestli mi útratu hned nezaplatíš, dám Tě rychtáři.“
„Já Ti nechci zůstat nic dlužen, já bych si rád ten dluh u Tebe odpracoval,“ prosil ho chudý host.
„Co mi je do toho? Mám svou čeládku! Jen pěkně zaplať, nebo půjdeš do vězení, a tam už Tě páni naučí pískat poctivou písničku,“ odbyl ho hospodský a bral si na pomoc sousedy, aby mu chlapík náhodou neutekl.
Když to všechno pan Purkart slyšel, najednou se mu zželelo toho mladého a křikl do šenku, až se všichni ulekli:
„Já za něho zaplatím a u mne si ten dluh potom odpracuje! Dej mu, hospodský, pořádně najíst a napít, ať mi cestou nenaříká. Za chvíli vyjedeme!“ Jak hospodský uslyšel urozeného pána, že zaplatí, hned se ukláněl mezi dveřmi a na dlužníka už nedotíral. Mládenec byl z toho celý vyjevený. Honem zašel do komory, aby pánovi poděkoval. Uctivě se poklonil, ale ke slovu se nedostal. Pán na něho přísně uhodil:
„Kdo jsi a kam jdeš? Bez peněz se daleko nedostaneš, jedině tak do vězení. To už jsi tady slyšel. Tam je cesta vždycky nejkratší.“ Ale mládenec se neulekl a hbitě pánovi odpověděl:
„Děkuji ti, urozený pane rytíři, za pomoc i za službu. Snad se nějaká práce pro mne najde. Já jsem zemanského rodu, Havel mi říkají.“
„Tady jsi ale svému rodu žádnou čest neudělal!“ napomenul ho přísně pán a se zájmem si ho prohlížel.
„To není moje vina, urozený pane! Když mi zemřel otec, matku jsem už dávno neměl. Naše stará tvrz pak přišla do rukou pánů bohatších a mocnějších, kteří prý mému otci kdysi půjčili peníze. Musel jsem odejít z domu, protože na mne už nic nezbylo.“
Pan Purkart poznal, že nemá před sebou žádného hlupáka a uvažoval, k jaké službě by se mu Havel nejlépe hodil. Potom si vzpomněl:
„Měl bych pro Tebe jedno místo, ale nevím, jestli bys byl s ním spokojen.“
„Urozený pane, nyní jsem tvým dlužníkem a musím přijmout cokoliv,“ odpověděl Havel a byl rád, že se přece jenom někde udrží ve službě a nebude se muset toulat světem.
Zatím přinesl hospodský na stůl ještě jednu večeři a pán nového služebníka pobídl, aby pojedl. Havel se pustil s chutí do jídla a vyprávěl mu při tom různé příhody, aby pána pobavil.
„Líbíš se mi,“ řekl pán. „Já jsem nejvyšším královským hofmistrem a zle se mít u mne nebudeš. Dám Ti pěkný šat a šetřit na Tobě nebudu. Ty mne za to pobavíš veselými šprýmy. I král má svého šaška a říká se, že je to jeho nejlepší rádce.“ Havel přikývl, i když takovou službu přece jenom nečekal. Potom pán zaplatil hospodskému všechnu útratu a dal sedlat koně. Jednoho z nich přikázal osedlat Havlovi a vyjeli na Janovice.
Když stráže na hradě viděly v dálce korouhve urozeného hofmistra, začaly halasně vytrubovat. A hned se všichni sbíhali, aby svého pána řádně na Janovicích uvítali. Byla to vždycky veliká sláva, když pan Purkart z Prahy přijížděl. Zbrojnoši mávali prapory, ženská čeleď se řadila u brány. Brzy byl padací most spuštěn a brána otevřena a všichni se k pánovi hrnuli. Však on také nešetřil toho dne vínem ani pivem, každému dopřál všeho dosytosti.
Když pán sesedl s koně a s paní se uvítal, ukázal rukou na Havla.
„A toto je můj nový služebník, šašek Havel. Bude nás bavit při stole, aby bylo na Janovicích víc smíchu než dosud.“
Havel se před paní uctivě uklonil, potom udělal přemet a po rukách chodil, aby dokázal, že si pánovu přízeň zaslouží.
Ještě toho samého dne, když páni seděli u tabule, zpíval jim a vyprávěl. Měl štěstí, že kdysi chodil do školy a něčemu se tam přiučil. Byl to však smutný šašek. Žádné veselí nepokazil, ale také neudělal, dokud ho pán sám nepobídl. A pak zase chodil od ničeho k ničemu.
„Jsi jako leklá ryba, šašku! Z tvých žertů jde na mne podivný smutek. Nelíbíš se mi,“ řekl mu jednoho dne, když se chystal ke královskému dvoru. „Chtěl jsem Tě vzít s sebou do Prahy, ale nevezmu. Zůstaneš v Janovicích a budeš bavit mou paní. Snad se jí lépe zavděčíš než mně!“ rozhodl pan Purkart a při tom zůstalo. Havel se sice těšil do Prahy, ale paní byla hodná a za každé vyprávění šaškovi vděčná. Proto rád zůstal a snažil se ji rozveselit.
Když pán odjel, ujal se moci na Janovicích zase purkrabí. Hospodařil dobře, ale čeládka si na něho často stěžovala, že ji týrá. Paní však byla proti purkrabímu úplně bezmocná. Pán mu věřil a dával ve všem za pravdu. Dávno mu padl do oka šašek Havel a od toho dne, co pán odjel, chodil za ním jako stín a pořád něco viděl. „Já nevím, co to našeho pána napadlo. Potká cestou nějakého otrapu, dá mu nejlepší šaty, a my abychom ho tady zbůhdarma živili,“ stěžoval si před paní. „Havel je hodný synek,“ chválila ho paní. „Jsem ráda, že mi ho pán dal k ruce. Je úslužný a chytrý.“
„Chytrý je určitě, když si našeho pána tak obtočil kolem prstu,“ pomlouval ho purkrabí a přimlouval se, aby dávala Havlovi víc práce než dosud. Tak musel šašek posluhovat při stole a dělat jiné úsluhy. Proti mysli mu to nebylo, ale dobře věděl, že ho purkrabí pořád špehuje a že v něm má velikého nepřítele. Jednou přijel posel se vzkazem, aby pánovi poslali koš raků, že bude mít za týden hosty. Purkrabí dal raky hned nachytat a přitom ho něco napadlo. Nyní mohl šaškovi dokázat svoji vůli a moc. Proto šel za paní a povídal:
„Milosti! Pán vzkázal, abychom mu poslali raky, a já zde nemám nikoho, kdo by je mohl v pořádku odvézt. Jestli Ti to nebude nemilé, poslal bych s nimi Havla. Ten to vyřídí ze všech nejlépe.“ To paní věděla a proto nic nenamítala.
Když se Havel přichystal ráno na cestu, zašel k purkrabímu. Ten ho přivítal s podivným úsměvem, a zatímco pro raky poslal děvečku, dával mu dobré rady. „Našeho pána pěkně pozdravuj a ať ve zdraví ty raky sní! Když půjdeš pěkně zčerstva, můžeš být za půldruhého dne až v Praze.“
„Co to povídáte?“ podivil se Havel. „S tím košem plným raků mám jít pěšky?“
„A jakpak bys chtěl jinak, milostpane?“ zasmál se purkrabí. „Jen vezmi koš na záda a pěkně si pospěš, ať se náš pán nezlobí.“
Havel věděl, že se tu žádné nápravy nedovolá, vzal tedy koš plný raků a šel. Bylo jich v něm vrchovatě, tíha to byla pořádná. Cestou se mu koš brzy pronesl a záda ani necítil, jak ho pálila.
„Ten koš do Prahy nedonesu, kdybych tam šel tři dny,“ řekl si Havel a usilovně přemýšlel, jak by se purkrabímu pomstil.
Šel právě kolem Janovického potoka a nohy se mu pletly únavou. Když už dál nemohl, z nejbližší lávky hodil koš doprostřed potoka, potom si lehl do trávy. Hned usnul a nevěděl o světě. Probudil se až kolem poledne a byl svěží jako rybička. Když trochu pojedl, běžel k silnici a tam počkal na prvního vozku, aby se s ním svezl do Prahy. Tak byl na místě brzy, ale bez raků.
Když se Havel ve městě vyptal, kde bydlí nejvyšší královský hofmistr, našel jeho dům a zatloukl na vrata. Vrátný mu otevřel a ptal se, co chce. Nejdříve se dal ohlásit u pána a ten ho okamžitě přijal v nádherné komnatě.
„Kde máš ty raky, Havle? Nebo je přiveze někdo jiný?“ zeptal se pan Purkart, ale Havel udiveně pokýval hlavou.
„To je divné, urozený pane, že tu ještě nejsou. Vždyť jsem je včera ráno pustil do Janovického potoka, aby tu byli dřív než já.“
„Co to blábolíš, šašku? Kam žes ty raky dal?“
„Nu, přece povídám, že jsem je pustil po vodě. Určitě tu budou co nevidět. Vždyť přece náš potok teče do řeky Sázavy a ta potom u Davle do Vltavy. Dobře jsem to těm rakům pověděl, kam mají plavat a kde se v Praze hlásit,“ povídal s vážnou tváří Havel a čekal, co tomu pan Purkart řekne.
Ten ale za tím tušil něco jiného a nejdříve se ho vyptal, jak se do Prahy dostal. Když slyšel, že purkrabí vypravil šaška s košem raků až do Prahy pěšky, dal se do velikého smíchu a vůbec se nezlobil.
„Tohle je Tvůj nejlepší kousek, Havle! Dnes večer se u mne sejdou přátelé a Ty jim to musíš dopodrobna vyprávět, jak jsi poslal raky do Prahy po vodě. A to bude také Tvůj poslední den v té bláznovské službě.“
Havel se ulekl, že bude zase bez chleba. Ale než se zmohl na slovo, vzal ho pán za rameno a řekl mu:
„Žádný strach! Najdu Ti lepší službu. Ty se přece za šaška vůbec nehodíš, ale jako písař mi budeš jistě užitečnější. Od zítřka Ti dám brko a kalamář a zasedneš mezi moje písaře. Když si dobře povedeš, dám Ti za věrnou službu nějaký úřad a bude Ti dobře až do smrti.“
Havlovi se chtělo smát i plakat zároveň. Uctivě panu Purkartovi poděkoval: „Urozený pane! Až budeš zase někdy potřebovat šaška, rád Ti ho udělám. Jen když nebudu chodit celé dny v bláznovské čepici a vymýšlet šprýmy, to je pro mne morová rána. Nikdy Ti nezapomenu, že ses o mne dobře postaral.“ A tak se Havel stal skrze ty raky písařem. V nové službě se mu dařilo a pán s ním byl velice spokojen. Když se to ale dověděl janovický purkrabí, měl velikou zlost, protože právě on mu k té službě pomohl svým kouskem a ještě byl za ty raky přísně pokárán od pana Purkarta. Od té doby posílal pánovi raky vždycky jenom na voze, aby snad někoho zase nenapadlo hodit je do vody.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight