Santálový strom

zobrazeno 87×

Vložil(a): jitkamety, 15. 2. 2016 14.04

Žil jednou jeden rolník a měl dva syny a dceru. Dívka se jmenovala Majrambi a druhou takovou krasavici aby pohledal. V sousedství bydlel bohatý báj. Ten se chtěl oženit, a přikázal tedy sluhům:
„Běžte a najděte mi ženu, která by byla stejně sličná jako Majrambi.“
Služebníci věděli, že je čeká dlouhá cesta. Obuli si proto střevíce s dřevěnými podrážkami a do ruky vzali železné hole. Hledali a hledali, ale marně. Vrátili se a bájovi pověděli:
„Ó náš milostivý hospodáři! Dřevěné podrážky jsme prošoupali, že je jimi vidět jako sítem, železné hole máme tenké jako jehličky. Nikde jsme ale nepotkali krásku, která by se mohla Majrambi rovnat.“ Báj je tedy poslal k Majrambinu otci a řekl:
„Slibte mu bohatý kalým, dá-li mi svou dceru za nevěstu!“ Když otec Majrambi uslyšel tu novinu, poradil se s manželkou a se starším synem. Potom souhlasil a začali chystat svatbu. Jenom Majrambi nikdo nic neřekl.
Dali na výkrm jehňata, semleli mouku, stloukli máslo a koupili na bazaru rýži.
Pytel s rýží vysypal otec na sluníčko, aby vyschla. Pak zavolal Majrambi a řekl jí:
„Dcerunko, pohlídej rýži, ať ji nesezobají ptáci!“ Majrambi usedla vedle hromady a vyšívala čepičku. Sedí a vyšívá, a tu přiletěla straka. Začala skřehotat, ale Majrambi ji neposlouchala. Ale když straka zakřičela hlasitěji, dívka se jí zeptala:
„Copak to žvatláš, milá strako?“
„Dovol mi sezobnout trochu rýže a já Ti všechno povím.“
„Jen se nazobej,“ souhlasila Majrambi. Straka si nacpala volátko a pak řekla:
„Tohle je rýže na Tvou svatbu! Chtějí Tě provdat za Vašeho souseda, starého báje.“
Majrambi se rozzlobila a ptáka odehnala. Jenomže jí začalo vrtat hlavou:
„Proč by to straka vyprávěla jen tak? Že by mě opravdu otec s matkou a starším bratrem chtěli dát bájovi? Copak mě už nemají rádi?“
Posmutněla, vytáhla jehlu z čepičky a zapíchla ji do země. A jehla se v té chvíli proměnila v santálový strom a vyrostla až do oblak. Majrambi objala voňavý kmen a zazpívala:

„Santálový strome,
kéž je z Tebe křeslo,
kéž by mě pryč odsud
do dálavy neslo!“

Nestačila ani dozpívat a strom ji začal zvedat. Uviděla to matka, vyběhla a volala:
„Dceruško moje, Majrambi drahá! Vrať se! Není pravda, co se povídá!“
Majrambi jí však neodpověděla. Matka běžela domů a s pláčem řekla mužovi:
„Otče mých dětí! Dcera nás navždy opouští!“ Rolník vyšel z domu a vidí, že Majrambi vynáší santálový strom do oblak. Zanaříkal, pokoušel se dceru přemluvit, aby se vrátila, ale marně.
Uslyšel otcův a matčin pláč Majrambin starší bratr, přiběhl a volal:
„Sestřičko milá, Majrambi! Nenechávej nás tu ve smutku!“ Ale Majrambi nic nedala ani na jeho slova.
Rodiče věděli, že Majrambi nade vše miluje svého mladšího bratra. Přivedli ho tedy a naváděli:
„Tvoje sestřička chce od nás utéct. Popros ji, ať se vrátí!“ A chlapec se žalostně rozplakal. Toho se Majrambi zželelo a zazpívala:

„Santálový strome,
nenech mě tu v bolu,
pusť mě na chviličku
za bratříčkem dolů!“

Nestačila ani dozpívat a už se pomaloučku polehoučku snášela níž a níž. Když byla kousek nad zemí, spustila cop a zavolala na mladšího bratra:
„Chyť se! Vezmu Tě s sebou!“
Chlapec uchopil cop a Majrambi ho vytáhla nahoru. Pak zazpívala:

„Santálový strome,
kéž je z Tebe křeslo,
kéž by mě pryč s bratrem
do dálavy neslo!“

A strom je začal oba zvedat.
Tak se Majrambi s bratrem ocitli v dalekém kraji. Dívají se kolem a všude do nedohledna step. Kam se pustit?
„Ať se stane, co má být,“ řekla Majrambi a vydali se rovnou za nosem. A tak šli a šli, až dostali hlad. Majrambi se zastavila a rozhlédla se. Ve stepi uviděla oráče.
„Neměl bys kousek chleba?“ poprosila ho. „Můj bratříček má hlad.“
„Tamhle na mezi pod kabátem najdeš chléb a vodu. Běžte se najíst.“
Majrambi bratříčka nakrmila a pak se vrátila k oráči.
„Děkujeme Ti za jídlo. Teď nám poraď, kudy se máme dát. Jsme cizinci a nevíme, kam se vrtnout.“
„Běžte touhle cestou,“ ukázal oráč na východ. „Přijdete k jezeru, ale nepijte z něho. Staly by se z Vás žáby! Pak dorazíte k potůčku, ale ani z něho se nesmíte napít. Proměnili byste se v gazely. Můžete žízeň zahnat až vodou ze široké řeky.“
Majrambi oráčovi poděkovala, vzala bratříčka na záda a pokračovala v cestě. Šla a šla, až uviděla jezero. A v něm plno žab.
„Dej mi napít, sestřičko, mám žízeň,“ prosil chlapec. Ale Majrambi mu řekla:
„Nejde to. Proměnil by ses v žábu.“
A tak kráčeli dál. Vedrem se jim až lepil jazyk na patro, a tu konečně se před nimi objevil potok. Voda v něm byla čistá a průzračná. Majrambi si řekla, že si v ní opláchne obličej. Posadila bratra na břeh a sestoupila dolů. Chlapec to však nevydržel a napil se. A v té chvíli se proměnil v gazelátko. Když to Majrambi uviděla, zanaříkala:
„Proč jsi mě neposlechl, bratříčku? Co si teď počnu?“
Co jí však zbývalo, než jít dál?
Šli a šli, až došli k mohutné řece. Majrambi usedla na kámen a hořce zaplakala:
„Jak se dostaneme na druhou stranu?“
A tu, kde se vzal tu se vzal, stál vedle ní veliký kozorožec. Zeptal se jí:
„Proč pláčeš, děvenko?“
„Jak bych já nešťastná neplakala, když nevím, jak se přeplavíme přes tu velikánskou řeku,“ odpověděla Majrambi.
„Posaďte se mi na záda,“ nabídl jí kozorožec. „Přenesu Vás.“
Majrambi vzala gazelátko do náruče a nasedla na kozorožce. Než se nadála, byli na druhém břehu.
„Teď běžte, kam potřebujete,“ řekl kozorožec a zmizel.
Dívka mu v duchu poděkovala a ubírala se dál, gazelátko krok za krokem jí v patách. Až nakonec přišli na lesní palouk. Majrambi postavila z větví chatrč a usídlili se v ní. Poblíž nastražila síť. A netrvalo dlouho a chytila se do ní koroptev. Majrambi ji oškubala, vyvrhla a upekla. Tak žili den po dni.
Jednou vyjel pádišáh té země na lov. Jeho sokol pronásledoval dvě koroptve a ty se na útěku zapletly do Majrambiny sítě. Přijel honec a velice se podivil, když spatřil překrásnou dívku s gazelátkem.
„Kdopak jsi? Člověk, zvíře, nebo krásná víla?“ zeptal se.
„Nejsem ani zvíře, ani víla, ale člověk,“ odpověděla mu Majrambi.
„Víš co?“ řekl honec. „Upečeme ty koroptve a já je odnesu svému pánovi.“
„Dobře,“ souhlasila Majrambi. Jednu koroptev pekla ona, druhou honec. Ten byl však tak okouzlen dívčinou krásou, že nedával pozor na to, co dělá. Koroptev mu spadla do ohně a připálila se. Zato Majrambi svou upekla pěkně do zlatova.
Honec odnesl krmi pádišáhovi a panovník se zeptal:
„Kdo pekl ty koroptve?“
„Já sám, ó vladaři celého světa!“
„Nelži,“ okřikl ho pádišáh. „Spálit koroptev dovedeš, to Ti věřím. Ale připravit takovou pochoutku ..... ? Mluv pravdu, nebo půjdeš na mučení!“
Honec se zalekl a přiznal barvu:
„Na lesním palouku žije jakási spanilá dívka. To ona pro Tebe upekla koroptev.“
Pádišáh mu přikázal:
„Nemeškej a zajeď pro ni. Je-li to opravdu taková kráska, vezmu si ji za ženu.“
Když honec přijel na louku, řekl Majrambi:
„Všeho nech a pojeď se mnou. Pádišáh si Tě chce vzít za manželku.“
„Jsem jenom ubohá tulačka a on takový pán,“ povzdechla si dívka skromně. „Když mi to však přikazuje, co dělat?“
Vzala do náruče gazelátko a sedla si k honci na koně. A její krása pádišáha na první pohled tak okouzlila, že si Majrambi odvezl do paláce.
Několik dnů a nocí slavili svatbu a Majrambi se stala pádišáhovou nejoblíbenější manželkou. Dvě ostatní pádišáhovy ženy však na nejmladší hluboce zanevřely. Záviděly jí krásu i to, že ji jejich manžel miluje více než je.
Netrvalo dlouho a Majrambi čekala děťátko. V době, kdy se právě mělo narodit, vypravil se pádišáh zase na lov, a proto starším manželkám přikázal, aby o Majrambi i dítě co nejlépe pečovaly. Jenomže ty nenáviděly nejmladší čím dál víc a vymýšlely, jak se jí zbavit.
V sadu u paláce byl rybník a na jeho břehu rostl vysoký platan. Starší pádišáhovy manželky připevnily na větev houpačku a Majrambi přemluvily, aby si na ni sedla. Pak ji rozhoupaly a přeřízly provazy. A nešťastná Majrambi spadla rovnou do rybníka.
Zlé ženy se zaradovaly a vrátily se se smíchem a veselím do paláce. Zato Majrambina bratříčka ..... gazelátko polévaly slzy hojnější než deště na jaře.
Nadešel čas a pádišáh se měl vrátit z lovu. Manželky napekly chlebových placek, daly je vyschnout na slunci a pak je položily na pryčnu. Navrch si lehla nejstarší.
Sotva přijel pádišáh k vratům, hned se zajímal, proč ho nevítá Majrambi. Prostřední žena mu však řekla:
„Raději se na ni ani neptej. Určitě to byla čarodějnice. Sotva jsi odjel, vylétla za Tebou a od té doby o ní nikdo neví. Ale teď si pospěš ke své nejstarší ženě. Umírá, nejspíš ji Tvá Majrambi očarovala.“
Šel tedy pádišáh k nemocné. Vypadala opravdu, že má smrt na jazyku. Jen se pohnula, ozýval se praskot, jako by se jí drolily kosti ..... to jak se pod ní drtily placky.
„Co je mi to za divnou chorobu?“ podivil se pádišáh. „Pošlete sem mollu, ať se modlí, a lékaře, aby se pokusil nemoc vyhnat!“
Ale žena zašeptala:
„Nepotřebuju ani mollu, ani lékaře. Vím sama o nejlepším léku. Kaž zaříznout gazelátko, uzdraví mě jeho maso.“
Pádišáh dal znamení katům a ti gazelátko chytili a spoutali. Už už mu přikládali nůž na krk, ale gazelátko je poprosilo:
„Počkejte ještě, neberte mi život dřív, než se napiju.“
Kati se tedy nad ním slitovali a dovolili mu zaběhnout k rybníku. Šli ale pro jistotu za ním.
Gazelátko na břehu vykřiklo:
„Sestřičko, sestřičko, pomoz mi! Chtějí mě podříznout!“
A Majrambi mu z hlubin odpověděla:
„Santálový strome, zbavils mě potupy,
dej, ať se hned nože katanům otupí!“
Gazelátko se vrátilo a řeklo katům:
„Teď můžete vykonat, co Vám panovník přikázal!“
Popravčí mu přejeli nožem po hrdle, ale čepel jako by klouzala po skle.
Běželi tedy kati k pádišáhovi a vyprávěli mu, čeho byli svědky.
Pádišáh se zamyslel a pak zavelel:
„Povolejte obra Řekuvyloká. Uvidíme, co se skrývá v rybníku.“
Obr Řekuvyloká vypil vodu z rybníka do poslední kapky. A na dně se objevil úhledný domek a uvnitř dvě zelené kolébky. Mezi nimi seděla Majrambi, kolébala krásná dvojčátka a vyšívala čepičku. Gazelátko poskočilo a radostí se rázem proměnilo v chlapce.
Pádišáh se přísně zeptal, co to znamená, a Majrambi mu ráda vyprávěla, jak se vše zběhlo. Když pádišáh celý příběh vyslechl, rozhněval se a kázal přivázat své starší ženy divokým kobylám k ocasům.
Od té doby žila Majrambi v samých poctách. Pádišáh byl pyšný na to, že se mu narodili hned dva synové, a tak uspořádal hostinu a pozval na ni lidi z celé své říše.
Zatímco jste doma byli, my jsme u něj šerbet pili, snědli horu pilavu, jídla bylo nad hlavu.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight