Rytíř z Myšího hrádku

zobrazeno 27×

Vložil(a): jitkamety, 13. 3. 2016 12.27

Kterak na loupežné řemeslo se z nepoctivosti dal a jak nový hrádek si vystavěl, kde myším ujít chtěl, ale ony ho tam našly

Hrad Bezděz byl kdysi postaven na ochranu zemské stezky, která tudy procházela hlubokými lesy. Král zde jmenoval královského purkrabího, kterému podléhalo několik manů se svou čeledí, a ti drželi služby kolem cest. Jedním z nich byl také Jan Pancíř z Kosořic, který seděl na malé tvrzi Klučku nedaleko Dokeského rybníka. Nebylo to veliké tvrziště, patřila k němu jenom jedna chalupa a veliká stodola. Plaňkový plot chránil nevelký dvůr. Rytíř nebyl dobrý hospodář, spíš voják, který harcoval po světě a domů se vracel jenom načas, než ho král zase potřeboval. Však se proto také neoženil.
„Nač by mně byl hrad, když se doma objevím jednou začas. Takhle každý vidí, že nejsem žádný boháč a moc si na mně nevezme.“
Stará chůva, která se starala se svým mužem o jeho hospodářství, si mu posteskla: „Letos se nikde na polích neurodilo. Jestli přijde tuhá zima, nebudeme mít ani co jíst a chalupa je už pomalu na spadnutí.“
„Nenaříkej, stará! Když bude zle, vždycky něco ze světa přivezu a hladem neumřeme. Dojdi raději do sklepa pro další džbán vína! Dnes mne drží taková žízeň, jakou jsem už dávno neměl.“
Stařena vzala prázdný džbán a zašla do sklepa. Rytíř se pohodlně rozvalil na lavici za stolem. Také jemu to chudé hospodářství šlo někdy krkem. Když viděl, jak jeho sousedé mají stodoly plné až po krovy, posedla ho občas taková závist, že by jim ty stodoly nejraději zapálil. Ale nikdy neměl touhu usadit se tady nadosmrti, a přec náhoda tomu chtěla jinak.
Na vrata zatloukl posel od královského purkrabího z Bezdězu, aby rytíř přibyl zítra brzy zrána na hrad. Stařena přinesla džbán a vyřizovala vzkaz.
„Už jsem slyšel!“ houkl na ni rytíř Pancíř. „Vidíš, stará, jaký jsem chudák. Ale služba je služba a Ty si tady pořád naříkáš. Na! Tady máš něco peněz, abys neplakala,“ řekl jí s posměchem a hodil na stůl pár stříbrných grošů.
„Propáníčka, to je peněz! To bude mít muž radost. Chtěla bych mu ušetřit na nový kožíšek. Ten starý už má celý potrhaný.“
Rytíř se notně napil, podíval se na stařenu a cosi se v něm hnulo.
„Přines mi ještě něco k snědku a kožich nekupuj! Dám tvému starému ten svůj, co visí na komoře. Já už si nějaký seženu.“
Na Klučku koukala bída z oken, ale pán jako by na nic nedbal. Čeládka se mu pomalu rozutíkala, na dvorku pobíhaly dvě slepice a v chlívku mečela hubená koza. Ráno odjel rytíř se dvěma pacholky na Bezděz a několik dní se doma neukázal. Když se pak nečekaně vrátil, přivezl pytel hrachu, kus masa a slaniny. „Dobře uvař, stará, ať se všichni řádně najíme. Ode dneška tu bude jiný pořádek. Tenhle Kluček je stejně barabizna a ostatním jenom k smíchu. Rozhodl jsem se, že si nedaleko odtud postavím pěkný hrádek na skále Dokeského rybníka.“ Když to stará chůva slyšela, spráskla ruce a varovala ho.
„Boj se boha, pane! Tam se vždycky scházely jenom nečisté síly a strašidla. Vyber si raději jiné místo, ale na tu skálu nechoď! Nepřineslo by Ti to štěstí.“ Rytíř si odpásal meč a hodil ho na stůl. Svlékl ze sebe kabátec a usadil se na lavici. „Co Tě to zase napadlo?“ utrhl se na ni. „Tam nebude hůře, než je tady. Všelijaká verbež se teď potlouká po lesích. Kdyby k nám přišli, ani se jim neubráníme a Ty umřeš strachem.“
Pacholci se dali do smíchu a on je vyhnal ze světnice. Stará chůva se ale pořád jen křižovala a naříkala.
„Jaktěživa mne tam nedostaneš, pane! To raději umřu hladem tady na Klučku, než abych žila mezi strašidly.“
„Když nechceš, nutit Tě nebudu. Nechám zde stát ještě stodolu, tak mi ji alespoň pohlídáš,“ řekl jí rytíř smířlivě.
Do týdne sehnal pár lidí, a když jim slíbil, že dobře zaplatí, začali mu stavět nový hrádek na pískovcové skále. V rybníku bylo toho léta málo vody, a tak se snadno dostali na skálu. Od břehu pak postavili dřevěný most, který se dal z hrádku zvednout, aby nepřítel nemohl dovnitř. Kolem dokola byly jinak samé bažiny. Žáby tu kvákaly celé noci. Hrádek ale rostl opravdu jako z vody a rytíř si pochvaloval:
„To bude jiné bydlení. Jeden pořádný sklep mi zatím stačí a později si nechám udělat druhý.“
Začas se tam stěhoval, ale moc si toho s sebou nevzal. S chůvou se dal do řeči, když stála celá uplakaná u vrat, a najednou se mu jí zželelo.
„Nech si tady ty hrnce a misky, abys měla v čem vařit a na čem jíst. Já si přivezu na hrádek jiné nádobí, stůl a lavice. Když se nechceš se mnou stěhovat, pošli mi vždycky po svém starém něco vařeného. Já Ti zase pošlu vařiva.“
„I to víš, milý pane, že Tě hladem nenecháme. Nic se nestarej, my Ti zde všechno dobře ohlídáme. O nic nepřijdeš.“
Na novém hrádku bylo všeho dost, přestože rytíř neměl žádnou ves a jeho pole ležela už tolik let ladem. Lidem to bylo divné, ale nikdo se neodvážil zmínit o tom ani slovem.
Čeleď byla nová a měla dobré koně, které nechávala většinou na Klučku. Stará chůva chodila už jen co noha nohu mine, ale měla radost, že se jejímu pánovi konečně dobře daří. Každý den vyjížděl rytíř s čeledí někam daleko a vracel se domů až za tmy s plnými vozy. Jednou přivezli ulovenou zvěř, jindy pytle obilí nebo hrachu a všelicos jiného. Vína bylo tolik, že museli ve stráni nad rybníkem udělat nový sklep.
„Nějak se mi to nezdá,“ povídal jednou její muž. „Ten náš pán jezdí kdovíkam a vždycky se vrací s něčím domů. Nic bych za to nedal, že se z něho stal obyčejný lapka.“
„Ze se nestydíš, starý dědku, pomlouvat našeho pána,“ zlobila se chůva. „Jezdí ven za obchodem a dobře si vede. Buď rád, že nás odtud nevyhnal a že máme na stará kolena kde hlavu složit.“
Dlouho se ti dva spolu nemohli shodnout, ale před pánem o tom oba mlčeli. Stejně by jim asi nic nepověděl. Staroušky nechal v pokoji dožít, a když jednoho po druhém pochovali, poručil tvrziště zapálit, aby se tam nikdo cizí neusadil. Čím byl rytíř starší, tím byl hrabivější a lakotnější. Stal se z něho zlý člověk. Královský purkrabí na Bezdězu ho propustil ze služby, protože se s ním nemohl shodnout a vády neměly konce. Zůstalo kolem něho jen několik věrných pacholků, kteří s ním jezdili na lup. Na hrádku uprostřed rybníka pak byli vždycky v bezpečí. Jednou se v kraji objevilo plno myší. Žraly všechno, na co přišly, a lidé byli proti nim bezmocní. Když se to rytíř dověděl, smál se :
„Nevídáno, neslýcháno. Na hrádku se nám stát nic nemůže. K nám se myši přece nedostanou.“
Pacholci ale dostali strach. V krčmě sousedé napovídali o myších hrozné věci a tvrdili, že se nebojí ani lidí. Koho prý napadnou, ten před nimi neuteče. „Nebuďte baby!“ rozkřikl se na ně rytíř. „Už jsem pěkný kus světa objel, ale takové myši jsem nikde neviděl. Pojedeme domů!“
A vydali se hned na cestu. Pacholci se pořád ohlíželi, jestli někde nějakou tu myš neuvidí. Až přijeli k Doksům, najednou z pole proti nim vytáhlo celé stádo velkých myší. Jak je rytíř spatřil, mávl rukou na pacholky, aby si pospíšili. Nemusel ani křičet, jeli na koních jako čerti. Ale myší byla taková spousta, že se koňům pletly pod nohy a plašily je.
Rytíř dal troubit, aby na hrádku věděli, že jedou, a otvírali bránu. Stráže spustily padací most a rytíř s pacholky po něm přejeli, ale některé myši se pustily za nimi. Když se most zvedl, padly do vody, uměly však dobře plavat a brzy dostihly hrádku. Pacholci je pobíjeli meči i holemi, nic to však nebylo platno. Za prvními připlavaly i ostatní. Sotva několik pobili, lezly přes hradbu nové a nové. Rytíř klel a láteřil, pobízel pacholky k většímu boji. Když viděl, jak jsou myši neodbytné, zavřel se do věže. Myši žraly všechno, co jim přišlo do cesty. Sežraly zásoby, a když na hrádku nic nebylo, pustily se do lidí.
„Zatracené myši!“ proklínal je rytíř. „To je nějaké čertovo nadělení. Takhle se už odtud nikdy nedostanu. Ta stará chůva asi měla pravdu, je to proketé místo.“ Sedl ke stolu a zpil se do němoty, aby na všechno zapomenul.
Když myši z kraje odtáhly, zmizely jednoho dne i z Myšího hrádku. Tam se prý držely nejdéle. Na Bezdězu věděli o té pohromě, ale dlouho se na hrádek nikdo nevypravil, protože se každý bál. Za čas se dřevěný hrádek rozpadl a zůstaly po něm jenom zbytky a díry ve skále. Voda v rybníku se zvedla vysoko, až se vlny převalily přes skalisko, a to byl konec Myšího hrádku. Dodnes prý jsou pod vodu zatopená sklepení s plnými soudky vína, které tu zbyly po rytíři Janu Pancíři.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight