Rytíř Miloš

zobrazeno 19×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 13.44

Kterak za pasekářskou dcerkou jezdil a jak si ji za ženu chtěl vzít, ale ona raději o hlavu přišla, protože měla ráda jiného

Na kopci Hradišťku, pres který se jde ze Zlína ke Kudlovu, stával zlínský hrad. Byl veliký a na tři poschodí vysoký, měl dvě věže, zdi na dva sáhy tlusté, obehnané hlubokými příkopy s vodou. Pod zemí byla prý hluboká sklepení a tajné chodby, které vedly tři hodiny cesty daleko.
Na zlínském hradě seděl kdysi dobrý a spravedlivý pán, který měl dva syny. Stalo se, že starší syn umřel na zlou nemoc a mladší Miloš nebyl otci tak milý. Od dětství býval vzpurný a neposlušný, nikdo si s ním nevěděl rady. Když synek vyrostl, zlínský pán se rozhodl, že ho pošle do světa na zkušenou.
„Jen běž, synku, a zkus, jak jinde chutná chleba. Co se ve světě naučíš, může Ti být potom doma k dobrému. A možná, že přece jen přijdeš k rozumu, až poznáš, že jsem Tě vždy dobře vedl.“
Miloš však vzpurně hlavou pohodil, vzal koně a byl ten tam. Ani se s otcem nerozloučil. Dlouho to zlínského pána mrzelo, že se s vlastním synem tak rozešel. Ale mladá hlava je jako oheň, hned vzplane a hoří.
Tak se stalo, že Miloš bloudil světem a mnohokrát se musel před mocnějšími pány pokořit, aby uhájil holý život. Všelicos zažil dobrého i zlého. Protože byl statečný a nebojácný, vysloužil si brzy u královského dvora rytířské ostruhy. Když byl pasován na rytíře a bylo kolem toho plno slávy, vzpomněl si na starého otce. „Copak asi dělá? Teď už nade mnou nebude lámat hůl, až uvidí, jaké jméno jsem si ve světě vysloužil. Teď mi jistě sám bránu od hradu otevře a uvítá mne jako milého syna.“
Mladý rytíř si to v mysli pěkně maloval, ale když se s bohatým průvodem vrátil domů, nikdo mu naproti ze zlínského hradu nevyšel, nikdo ho v bráně nevítal. Padací most byl vytažen nahoru a nikde nikdo.
„Hola! Takhle vítáte svého syna? Rytíř Miloš se vrátil domů! Trubte a volejte: Sláva mu!“
Na ten pokřik se na ochozu objevily stráže, ale pak znovu zmizely. Po dlouhé chvíli, když dal rytíř Miloš znovu vyvolávat své jméno, objevil se starý purkrabí. Na jeho rozkaz spustily stráže padací most přes hluboký vodní příkop a otevřely hradní bránu dokořán.
Když průvod vjel do nádvoří, rytíř se hned ptal po otci, ale dozvěděl se zlou zprávu.
„Přijel jsi pozdě, milý pane! Už je to hezkých pár neděl, co jsme na starém hřbitůvku našeho pána pochovali. Do poslední chvíle na Tebe čekal a vzpomínal,“ řekl purkrabí.
„Tak přece jen na mne čekal!“ povzdechl si rytíř. Potom otočil koně a hnal ho ke hřbitovu. U otcova hrobu seskočil a na rov mu položil drátěnou rukavici, která chránila jeho ruku v mnoha bojích. Pak vyskočil znovu na koně, jel zpět na hrad a začal hospodařit.
Když se rytíř Miloš ujal svého majetku, starou čeládku propustil a vyměnil za novou. Co bylo dosud dobré, muselo být z gruntu jiné. Když starý purkrabí viděl, jak si mladý pán vede, dal mu sám sbohem a šel raději na výměnek. Leccos z toho nového bylo ku prospěchu, ale mnoho také ke zlému.
Lidé se začali mladého zlínského pána bát. Byl jako dub nepoddajný, hlavu před nikým nesklonil. Koho prý na koni objel, každý zůstal ležet jako hromem sražený. Koho potkal, ten měl blíž ke hrobu. Nikoho nešetřil, robotu na lidech tvrdě požadoval a bral všechno, co se mu zlíbilo. Lidé měli hlad a velikou bídu, ale on je místo pomoci ještě sužoval.
Na pasekách v jedné chaloupce žila tehdy chudá stařenka. Dcerka jí při porodu zemřela a zůstalo po ní dítě. Nic jiného starc pasekářce nezbylo než se o děvče postarat, protože se dívčin otec ztratil kdesi ve světě a o dítě se nestaral. Liduška vyrostla v hezké děvče. Kde mohla, stařence posloužila a v ledačems ji už zastala. Pasekářka byla mezi lidmi vážena. Chodila do lesa sbírat léčivé byliny a vařila z nich léky pro lidi i pro dobytek. Přitom vždycky Lidušce říkávala: „Dobře si pamatuj, dcerko, jak se která zelina jmenuje a k čemu je dobrá. Až jednou umřu, budeš Ty míchat zeliny a pomáhat lidem, kde bude potřeba.“
„Ale stařenko! Vy přece nikdy neumřete,“ smála se Liduška.
„Ach, dcerko, raději nehřeš a pamatuj na pánaboha! Starý člověk je jako pápěří. Foukneš do něho a je pryč. O Tebe se nebojím. Až se Tvůj Jura vrátí z vojny, dobře se o Tebe postará. Ale na lidi pamatuj! Na pasekách je potřeba každé zdravé ruky, a když některému člověku pomůžeš, dobře bude i Tobě.“
Jura byl Liduščin milý. Verbíři ho vzali na vojnu, a tak musel sloužit daleko od domova kolik let. Liduška na něho často vzpomínala a šila si výbavu. Těšila se, že jednou umřu, budeš zeliny míchat Ty a pomáhat lidem, kde bude potřeba.“ Dobře se vedlo těm dvěma v chaloupce, dokud se nevrátil ze světa mladý zlínský pán. Rytíř Miloš měl oči jako ostříž. Jak někde zahlédl hezké děvče, muselo být jeho. A když se od hradní čeledi dověděl, že nejhezčím děvčetem v kraji je Liduška pasekářka, začal objíždět kolem chaloupky.
Jednou dcerka zaslechla koňský dusot a nedalo jí to, aby se nepodívala okénkem, kdo to jede kolem chaloupky. Jak ji rytíř uviděl, hned chtěl, aby byla jeho. „Nejsem kvítko u cesty, mladý pane, aby sis mne utrhl, kdy Tě napadne,“ odsekla mu Liduška celá zardělá.
„A já nejsem ledajaký synek, který by musel za dcerkou pasekářky dolézat. Jsem rytíř Miloš ze zlínského hradu a Tebe chci za ženu.“
Ještě rytíř ani nedomluvil, když od lesa přiběhla stařenka. Byla chuděra celá zadýchaná. Sotva uviděla před chaloupkou stát panského koně, hned věděla, že je zle. „Copak si přeješ, panáčku? Potřebuješ bolehlav nebo mařínku? Na co si vzpomeneš, všechno u staré pasekářky najdeš. Mám doma všelijakých zelin, co ani jiní neznají. Jen řekni, co Ti schází, a já Ti dobře poradím.“
Stařenka mluvila, jako když másla ukrajuje a viděla, jak Liduška hoří ve tváři a že ten panáček je celý rozkohoutěný.
„Žádné babské rady nepotřebuji!“ odbyl ji rytíř. „Chci tohle děvče za ženu. Domluv jí, babo, ať je rozumná! Za tři dny si pro ni přijedu.“
A než se obě nadály, vyskočil na koně a uháněl jako zběsilý k hradu. Stařenka spráskla ruce a sedla si na lavici.
„Pro pánakrále! To jsem se ale polekala. Kde ho tu čert sebral? Takové námluvy jsem jaktěživa neviděla.“
„Ale já ho nechci, stařenko!“ řekla Liduška a dala se do pláče. „I kdyby byl samým králem. Poraďte, co mám dělat?“
„Na tohle je každá rada drahá, dcerko! Když mu dáš slovo, pokoje Ti ten panáček nedá a usoužíš se žalem. Když mu je nedáš, bůh Tě potěš! Proti pánům chudák moc nezmůže.“ Ale panna se nezalekla a stála na svém. „Až přijede, řeknu mu, že mám milého.“
„To Ti bude málo platné, dcerko! Nech to na mně, do tří dnů něco vymyslím,“ těšila ji stařenka.
Od té chvíle bylo v chaloupce jako o pohřbu. Kudy Liduška chodila, tudy plakala. Už měla oči od pláče zateklé. A stará pasekářka ani do lesa nešla, jen aby Liduška nebyla v chaloupce samotná.
Tak přešly tři dny a kolem poledne se ozval před chaloupkou koňský dusot. Stařenka vyšla na zápraží, aby se podívala, kdo přijel. Rytíř Miloš seskočil s koně a ptal se po Lidušce. „Kde máš děvče, babo?“
„Češe se, panáčku! Právě z lože vstala.“
„Co povídáš? Vždyť je pravé poledne,“ divil se rytíř, ale stařenka stála na svém. „Věř, nevěř! Právě si vplétá pentle do vlasů.“
Ale rytíř se nedal jen tak odbýt. Položil ruku na branku a chtěl ji otevřít. Stařenka mu zastoupila cestu a chlácholila ho:
„Jen posečkej, panáčku, až si vínek upraví a fěrtůšek zaváže.“
..Pusť mne, babo!“ rozkřikl se rytíř na stařenku. „Nebo uhlídáš, co to je odporovat zlínskému pánovi!“
Potom stařenku odstrčil, až zavrávorala, a vběhl do chaloupky. Ale ta byla prázdná. Liduška zatím vyběhla zadními vrátky do lesa, jak jí stařenka poradila. Těžko bylo honit mladou srnu v lese.
„Poslechni, babo, kde je to děvče?“ obrátil se rytíř na pasekářku, když viděl, že v chaloupce nikdo není.
„Nevím, panáčku! Mládí je jako vítr. A Ty si ho chyť, když nechce!“ Rytíř Miloš byl zlostí bez sebe. Protože si však umínil, že Liduška musí být jeho, nedal se odradit. „Máš štěstí, že jsi tak stará, jinak bych s Tebou jinak zatočil. Teď ale dobře poslouchej! Až se děvče vrátí, řekni jí, že bude moje stůj co stůj! Rytíři Milošovi ještě žádná neušla!“ potom skočil na koně a byl ten tam.
Když se Liduška za noci vrátila do chaloupky, stařenka jí všechno pověděla. „Toho panáčka se těžko zbavíš, dcerko! Umanul si na Tebe a pokoje Ti nedá, dokud budeš na světě.“
„Ale já jeho nebudu,“ stála Liduška na svém. „Raději sama sebe o život připravím, než abych byla jeho ženou a zradila milého.“
„Dělej podle svého rozumu. Kdo ví, jestli se Ti Jura vrátí z vojny. Nic zlého mu nepřeju, ale zlínského pána se po dobrém nezbavíš,“ řekla stará žena. „Nic se nebojte, stařenko! Já se už o sebe postarám!“
Od té chvíle byla Liduška jako vyměněná, že ji pasekářka ani poznat nemohla. Z chaloupky už nevyšla a pořád měla plné ruce práce. Když světničku poklidila, z truhly vyndala šat, který si uchystala na svatbu, a z rozmarýny za okénkem upletla svatební věnec. Potom dlouho přebírala na komoře všelijaké zeliny a hrst jich dala do hrnce uvařit.
Když stařenka viděla, že s dcerkou není žádné pořízení, nedomlouvala jí, ale nešla od ní na krok. Vtom přiběhli z dědiny, že se kdosi v lese zmrzačil a potřebuje pomoc. Stařence nezbylo, než aby běžela k nemocnému.
Sotva bylinkářka odešla, rytíř Miloš přijel na koni jako vítr a hned vkročil do chaloupky, ani nezaklepal. Liduška měla tváře pobledlé a oči jako ze studánky. Rytíř byl nad hezkým děvčetem u vytržení. „Tak co, už ses rozmyslela?“
„Rozmyslela,“ řekla Liduška a dál míchala v hrnci zeliny. „Budu Tvoje, až se podruhé narodím.“
„Co to povídáš? Až se podruhé narodíš?“ divil se rytíř. „Co to jsou za bláznivé nápady?“ sedl za stůl, jako by tu odjakživa sedával, a rozesmál se. „Už jsem řekla. Budu Tvoje, až se podruhé narodím, a na tom trvám. Napřed mi však musíš mečem hlavu setnout, když pak obě rány potřeš čarodějnou mastí a k sobě přiložíš, budu podruhé na světě a stanu se Tvou ženou,“ odpověděla mu Liduška pevným hlasem.
Potom před něho na stůl postavila hrnec s čarodějnou mastí a čekala. Rytíř Miloš se zdráhal, ale panna nechtěla od svého úmyslu ustoupit.
Liduška si ještě odskočila do komůrky a tam se do svatebních šatů převlékla, i věneček si dala na hlavu. Rytíř poznal, že to děvče myslí vážně, a dal se nakonec přemluvit.
„Jak tedy chceš, tak se stane. Polož hlavu na stůl, ať Ti moc neublížím; já mám ránu dobrou. Bude to hned odbyto.“
Liduška položila hlavu na stůl a rytíř pak jedním rázem ji ťal do šíje. Když hlava odpadla, proud krve zalil stůl a potřísnil svatební šat. Rytíř Miloš rychle potřel obě rány čarodějnou mastí, jak mu děvče řeklo, ale marně je dával k sobě. Hlava už k tělu nepřirostla a vždycky od něho odpadla.
Zlínský rytíř poznal, že byl oklamán. Zahodil meč a s hrůzou v očích vyběhl z chaloupky, ani koně s sebou nevzal.
Večer se bylinářka vrátila a našla Lidušku mrtvou. Zavinula chuděru do plachty a položila na lavici, kolem ní dala plno kvítí. Druhý den došla pro kněze a k hrobníkovi, aby ji řádně pochovali.
Po pasekách se všude rozkřiklo, že rytíř Miloš připravil Lidušku pasekářku o život, když mu nechtěla být po vůli. Všichni chtěli od stařenky slyšet, jak se to všechno událo, ale ta už od té doby s nikým zbytečného slova nepromluvila. Chodila jako bezduchá, až ji jednou v lese potkala smrt a vzala ji s sebou.
Od onoho dne, kdy byla Liduška pasekářka jeho mečem sťata, nebylo s rytířem Milošem k vydržení. Celé dny se zavíral na hradě, potom zase štval koně po lesích za divokou zvěří a všude jen viděl bílou Liduščinu tvář.
„Aby ji ďas vzal!“ křičel do noci. „Já ji nechtěl zabít! Slyšíte? Nechtěl! Nechtěl!“
Ale jen houkání vyplašených sov a sýčků se mu ozývalo v odpověď. Čeládka z hradu utíkala, nikdo se s rytířem nechtěl setkat. A tak se stalo, že zůstal všemi lidmi opuštěn. Jednou, když bloudil po pustém hradě, v zoufalství vykřikl: „Ať mne sám čert vezme, jestli to byla moje vina!“
A prosba se mu vyplnila. Země se sama rozestoupila a za velikého rachotu se zlínský hrad i s pánem propadl.
Lidé se na pasekách křižovali a mysleli, že je konec světa. Ale když ráno viděli, že jen čert odnesl zlínského pána i s hradem do pekla, všichni si oddechli. Už dávno mu to přáli.
Od toho dne začal prý rytíř Miloš jezdit po kraji v ohnivém kočáře bez koní. Jezdí po suchu i po vodě, někdy lítá i v povětří. Nebohou pannu bez hlavy drží přitom na klíně a hledá místo, kam by ji i sebe na věky uložil. Ale země ho nikde nechce přijmout, a tak musí bloudit až do skonání světa.

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight