Rytíř Arkleb

zobrazeno 21×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 13.45

Kterak žádné bázně neznal a všelijakému nebezpečenství se uměl postavit, za to vše jak byl pak od krále odměněn a hrad Buchlov jeho zásluhou znovu k dobrému jménu přišel

Nedaleko hradu Buchlova stál malý, osamělý dvorec. Jeho pán byl zeman. S čeládkou klučil kolem dokola lesy a obdělával pole. Ve dvorci nikdy peněz nezbývalo, ale když do něho zavítal nečekaný host, vždycky bylo na stole dost jídla i pro něho. Jednou kvečeru přijel k bráně potulný rytíř. Ani s koně neslezl, jen zastavil a zahrál na flétnu milou píseň o božím požehnání. Jak ho ve dvorci uslyšeli, zeman vyšel před vrata a zval ho ke stolu. Rytíř se nezdráhal, čekal na pozvání. Zavedl koně do stáje, kde pacholek založil do žebřin dobrého sena a oves nasypal do žlabu. Potom šel rytíř za zemanem do stavení.
„Buďte pozdraveni, dobří lidé! Jistě Vás štěstí nemine, když jste se nad potulným rytířem smilovali.“
„Jen pojď dál a sedni ke stolu, rytíři! Vezmi si ode všeho jídla a pití. Kolik sníš a vypiješ, počítat Ti nebudeme.“
Zeman zasedal právě s rodinou a čeládkou k večeři. Na stole byl veliký hrnec pivní polévky a plná mísa placek. Rytíř se nedal pobízet. Sedl si na vykázané místo a s chutí se pustil do jídla.
Když bylo po večeři a se stolu vše sklizeno, zeman se začal hosta vyptávat, odkud jde a kam. Rytíř se jen usmál a mávl rukou:
„Věřte mi, že celý večer by nám na to vyprávění nestačil, jako že se Arkleb jmenuji. Už nějaký rok jezdím světem a ledacos jsem viděl. Na královském dvoře jsem byl, nejeden hrad svou písní opěvoval, teď mne to zase táhne k domovu. Chtěl bych se podívat, jestli matka ještě žije a jak bratr spravuje otcův hrad.“ Zeman byl s odpovědí spokojen. Poznal, že má před sebou dobrého člověka. Proto si také postěžoval:
„V našich časech se krajem potuluje všelijaká čeládka a každý hospodář proto rád ví, koho má pod střechou. Nezlob se na mne, že jsem byl tak zvědavý.“ Poslal služku do sklepa, aby jim přinesla dobrého vína, při kterém se lépe hovoří a srdce má k srdci blíž.
„Když jsem jel sem k vám, ohlížel jsem se po Buchlově. Mezi pány však musí být člověk pořád dobré mysli, a tak jsem byl rád, že jsem mohl zůstat u vás.“
„Dobře jsi udělal, pane! Špatně bys na hradě pochodil. Od té doby, co se jeho pán odtud vystěhoval, každou noc tam straší. Já tam nebyl, ale povídám ti, co jsem od lidí slyšel.“ Potom zeman vyprávěl, že na Buchlově sídlil pán velmi lakotný a šetrný. Pořád jen peníze do truhel ukládal a druhé o ně obíral. Až se jednoho dne ztratil a nikdo už o něm neslyšel. Čeládka se rozprchla, hrad zůstal opuštěn. Rytíř seděl se zemanem dlouho do noci. Ještě dvakráte musela služka běžet do sklepa, aby páni ve světnici neseděli na sucho. Rytíř Arkleb se nakonec zemanovi svěřil:
„Rád bych dělal pána na Buchlově. Zítra se podívám, jestli by tam pro mne nebylo místa.“
„Pánbůh s Tebou a zlé pryč! Je-li Ti život milý, tak tam nejezdi!“ varoval ho zeman. „Kdo ví, co by se Ti mohlo přihodit?“
„A co, zemane? Zítra Ti tu nechám koně a půjdu nahoru pěšky. Když se do druhého dne nevrátím, bude kůň tvůj. Potom ho už potřebovat nebudu. Nic jiného od Tebe za koně nechci, než abys vzkázal matce pozdravení a zprávu o tom, kde jsem život skončil.“
Zeman mu to dlouho vymlouval. Ale když jinak nedal, přece jenom se spolu dohodli a šli spát. Zemanka ustlala rytíři v komoře do nových peřin. Sotva ulehl, spokojeně usnul a měl pěkný sen.
Druhého dne táhlo už k poledni a rytíř pořád ještě spal. Zeman ho chtěl dvakrát budit, ale zemanka ho nedala.
„Jen ho nech vyspat. Kdo ví, co ho potká.“
Oběd byl už na stole, když rytíř vyběhl z komory rovnou ke studni. Tam se opláchl a košilí otřel. Potom rozpřáhl ruce nad hlavou a pískl, až jeho kůň ve stáji zařehtal. Jak ho zeman uviděl, hned na něho volal:
„Copak se Ti dnes v noci zdálo, pane? Říkává se, že když někde první noc přespíš a máš sen, jistě se Ti vyplní.“
„To bych měl veliké štěstí!“ smál se rytíř. „Dnes v noci jsem ve snu spal v hradní komnatě a kolem mne bylo plno truhlic s penězi.“
„Jen jestli Ti ty peníze říkaly ,pane'?“ zapochyboval zeman a nevěděl, jestli si z něho rytíř nedělá šprýmy. Ale on se usmíval.
„To už Ti nepovím, zemane! V tu chvíli jsem dostal veliký hlad a běžel jsem se podívat, kde je co dobrého k snědku.“
„Tak pojď, půjdeme jíst,“ řekl mu zeman.
Ve světnici kolem stolu už seděli všichni domácí a čekali, až zemanka před ně postaví mísu kaše. Pro rytíře a zemana měla kousek zvěřiny a sýr. A potom zase byla pro všechny polévka.
Když se najedli, rytíř se s hospodáři rozloučil. Potom zašel ještě do stáje se podívat na svého koníka. Když se vrátil, povídal:
„Na škodě nebudete. Jestli se mi dobře povede, nezůstanu Vám nic dlužen.“
„A buď na sebe opatrný!“ prosila ho zemanka. „Jsi ještě mladý a matka by o Tebe nadarmo plakala.“
Zeman mu dal na cestu lucernu, aby měl večer světlo, kdyby tam snad zatměl. „Měj se dobře a v pořádku se vrať! Budeme Tě čekat,“ rozloučil se s ním, a potom ho už déle nezdržoval.
Cesta na Buchlov byla strmá a vedla starým lesem. Sotva vyšel rytíř na planinu, na holém kopci před ním stál hrad, tmavý a ponurý, nikde ani živáčka. Rytíř ale strach neměl. Cestou si pískal na flétnu sobě a celému světu pro radost. Když přišel k hradní bráně, byla dokořán a nikdo ji nehlídal. Rytíř Arkleb prošel klidně prvním nádvořím a přes most do druhého. Všude bylo pusto, nikde nikoho. „Podívám se do paláce. Snad tam někoho najdu, kdo mne po dobrém starém zvyku pohostí.“
Bez bázně otevřel bránu mnoha železnými hřeby pobitou a po příkrých kamenných schodech vyběhl nahoru. Zastavil se pod starou lípou, kde stál kamenný stůl. „Takhle se vítají hosti? Hola, kde jste kdo?“ zavolal rytíř na všechny strany. Jen ozvěna se ozvala mezi starými zdmi a bylo zase ticho. Ještě chvíli postál, potom vešel do paláce. Dlouho bloudil z místnosti do místnosti, ale nikde nikoho nenašel. Nakonec vstoupil do veliké síně, kde byly po stěnách rozvěšeny různé zbraně. Mezi nimi byl také pěkný meč. Uprostřed stál dlouhý stůl s několika vysokými židlemi a na něm bylo u každého místa po poháru, ale víno nikde.
„To jsou mi divné způsoby!“ zvolal rytíř. „Pohárů tady mají pro hosty dost, ale dobrého vína ani hlt Kdybych to byl věděl, sám jsem si víno donesl a ještě se s druhými o ně rozdělil.“
Zase mu ale nikdo neodpověděl, nikdo se v síni neozval.
U krbu byla hromada dubových polen. Rytíř v něm zatopil, potom si přitáhl jednu židli ke krbu a začal pískat na flétnu, aby mu ten čas nějak uběhl. Rozhodl se, že na hradě přečká celou noc, aby věděl, co se tu děje.
Když se setmělo, rozžal lucernu a potom z dlouhé chvíle prohlížel zbraně na stěně. Ten meč se mu od první chvíle zalíbil, a tak se ho rozhodl vyměnit za svůj. Sňal ho se stěny a třikrát s ním zamával, tu se rozlétly dveře a v nich stáli čtyři černí duchové a hluboce se mu ukláněli. Rytíř se na ně díval jako u vytržení. Potom si řekl, že to budou asi služebníci, a tak jim začal poroučet:
„Přineste mi něco k pití! Už mi u Vás vyschlo v hrdle a všechny poháry jsou prázdné.“
Jak to dořekl, čtyři černí zmizeli a v ten ráz byli zpátky s konvicemi vína a všechny poháry vrchovatě nalili. Potom zase zmizeli a nepromluvili ani slova. Když se rytíř z prvního poháru napil, pochvaloval si:
„To víno není špatné, ale měli tu nechat plný džbán. Teď abych pil ze všech pohárů.“ Potom spokojeně popíjel a vína pomalu ubývalo. Najednou se mu začaly oči klížit a chtělo se mu strašně spát. Pro jistotu si položil ten pěkný meč na kolena a pak teprve klidně usnul.
Když odbila na věži půlnoc, rozlétly se znovu dveře dokořán. Rytíř se probudil a uviděl strašidelný průvod. Čtyři černí duchové donesli na ramenou černou rakev až doprostřed síně, tam se zastavili, položili ji na zem a zmizeli. Rytíř Arkleb seděl jako přikovaný, ani se nepohnul. Čekal, co se bude dít dál.
Brzy nato se ozvaly z rakve lidské vzdechy a potom hrozné sténání. To už rytíř nevydržel, přiskočil k rakvi a sundal víko. Ležel tam hubený mužíček s šedivou bradkou a byl celý zsinalý. Když ho rytíř uviděl, snažil se ho vzkřísit, ale moc se mu to nedařilo. Nakonec skočil ke stolu, vzal poslední pohár vína a násilím mu ho nalil do krku. Mužíček se zakuckal, otevřel oči a hned lezl z rakve ven. Najednou byl jako rybička.
Rytíř nevěděl, co si má o tom zjevení myslet. Ale když na něho mužíček zakýval prstem, vzal do jedné ruky meč, do druhé rozžatou lucernu a bez jediného slova šel za ním.
Mužíček ho vedl z komnaty do komnaty, potom po mnoha točitých schodech dolů do sklepa. Tam se zastavil uprostřed velikého sklepení. Čekal, že se rytíř bude na něco ptát, ale ten zvedl lucernu nad hlavou a uviděl kolem stěn několik dubových truhel, pobitých železem. Mužíček otevřel každou z nich malým klíčkem. Jedna vedle druhé byla plná zlatých peněz, o jakých se rytíři zdálo.
„Všechny ty zlaťáky rozdělíš na dva rovné díly! Když mne poslechneš, budeš bohatým pánem. Jestli ale jeden díl jen o půl zlaťáku ošidíš, živ odtud nevyjdeš a ti černí Tě roztrhají na kusy. Pospěš si! Než jedna hodina s půlnoci na věži odbije, musíš být s dělením hotov.“
Rytíř se dlouho nerozmýšlel a pustil se do díla. Všechny zlaťáky vysypal na hromadu, vždy bral dva najednou a jeden dával na jednu hromádku a druhý na druhou. Práce mu šla rychle od ruky, ani se kolem sebe neohlížel. Mužíček ale kolem něho pořád vztekle poskakoval a dával dobrý pozor, jestli ho rytíř nešidí. Přitom říkal: „Tohle je moje hromádka a tohle bude Tvoje hromádka! Tohle je můj zlaťáček a tohle bude Tvůj zlaťáček.“
Když už byla jedna hodina na spadnutí, zbyl na zemi jediný zlaťák a mužíček křičel:
„A čí je tenhle zlaťáček? Čí je?“
Rytíř vzal meč a jedním rázem poslední zlaťák rozpůlil. Potom jednu půlku přihodil na jednu hromadu a druhá dopadla právě včas na druhou. Tu na věži odtloukla jedna hodina.
„Tak tady jsou, panáčku, ty dvě hromady zlaťáků. Co jsi chtěl, to máš a ty černé nech na pokoji!“ poprvé promluvil rytíř Arkleb na mužíčka, když hodina duchů pominula.
Mužíček zářil jako měsíc v úplňku. Rázem z něho spadla všechna zloba, spokojeně si hladil bradu a odpověděl:
„Ty ani nevíš, rytíři, jak jsi mi pomohl. Kdysi jsem býval pánem na Buchlově a potom za trest jsem musel každou noc počítat ty peníze, protože jsem je měl ze všeho nejraději. Jeden mi však pořád zbýval a konce tomu trápení nebylo. Nikdy bych byl zlaťák v půli nerozdělil. Ted' je jedna hromada zlaťáků Tvoje a můžeš si s nimi dělat, co za dobré uznáš. Druhá je moje a tu za mne rozdej chudým, které jsem o ně připravil. A dobře si pamatuj, že cizí majetek nikomu štěstí nepřinese!“ Potom zmizel a s ním všechno, co bylo kolem, jako by se bylo do země propadlo. Když se rytíř probral z mrákot, zase seděl ve veliké síni a lucerna před ním blikala na stole.
„Nevím, zda se mi to všechno jenom zdálo nebo ne,“ řekl si. „Pro jistotu tady počkám až do rána,“ pak spokojeně usnul.
Dole ve dvorci nemohli té noci dospat. Sotva začalo svítat, zeman vstal a že se pojede podívat na Buchlov. Zemanka mu to vymlouvala, ale on ji odbyl: „Přece tam toho mládence nenechám bez pomoci. Je-li živ a zdráv, bude rád, když s ním někdo promluví kloudné slovo. Bude-li po smrti, alespoň se mu postarám o pohřeb. Když se nebál on, nebudu se bát přece ani já.“
Honem vsedl na koně a jel na hrad. Branou se dostal bez nesnází až do nádvoří. Nikdo ho nezastavil. Šel tedy z místnosti do místnosti, až našel rytíře ve veliké síni, jak spí za stolem.
„Pane, vstávej! Už je bílý den!“ zatřepal s ním zeman a rytíř se protáhl, jako by vstával z nejlepšího kanafasu. „Ty máš dobré spaní. Ty bys dovedl zaspat i soudný den, pane! A my se ženou už mysleli na nejhorší.“
„To je dobře, že jsi tady. Pojď, půjdeme se spolu podívat, co jsem si tu v noci vysloužil.“
A šli spolu do sklepení. Rytíř našel cestu bez nesnází, jako by tu byl odjakživa doma. Uprostřed velikého sklepa byly dvě hromady zlaťáků. Zeman se nestačil divit, zato rytíř se jen smál.
„Tak vidíš, přece jsem nešel na Buchlov zadarmo. Jedna hromada zlaťáků je moje a z té Ti taky něco dám. Ta druhá patří chudým lidem a chtěl bych, abys mi pomohl ty peníze mezi ně v kraji spravedlivě rozdělit.“
A tak přišel rytíř Arkleb k velikému bohatství. Peníze se zemanem spravedlivě rozdělili, potom požádal krále, aby mu hrad Buchlov daroval, že mu za to bude věrně sloužit až do smrti. Když se král všechno dozvěděl, neváhal a hrad mu dal. Tak dostal hrad Buchlov nového pána, který zase jeho slávu povznesl.

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight