Rusalky (4) - Rusalky

Všichni teď bez dechu leželi za nízkou mezí a jen opatrně vykukovali ven.

Franta s Lídou napjatě sledovali, co se děje u rybníčku.

Jitka je oba držela za krkem, ale teď už jen volně, netiskla je k zemi a ponechávala jim dost volnosti, aby mohli pozorovat, co se tam děje. Sama to sledovala s nimi, i když to pro ni zřejmě nebylo nic nového.

Nejprve se tam objevil jen podivný ovál, vyplněný jakousi bílou vatou a orámovaný jasně modrým okrajem. Tetelilo se tam všechno - vata i modrý okraj, ale netrvalo to dlouho, bílá vata náhle zmizela a zůstal jen ovál modravého ohně.

Skrz ten ovál bylo vidět - jenže tam nebyl zelený rákos, jako kolem. Modrým oválem bylo vidět cosi jasně oranžového - oranžová tráva, krvavě červené květy a ještě cosi, co se ani nedalo rozpoznat.

A z toho oranžového se najednou vynořilo cosi modravě zeleného, až se Franta i Lída zvědavostí nadzvedli. Ani Jitka se neudržela a pozorovala ten zjev stejně rozechvěle, jako ti dva, kteří to viděli poprvé.

Dvě postavičky, které vyšly z modrého oválu, byly velké jako malé děti. Chyběly jim ale dětské proporce, obrysem se více podobaly dospělým lidem. Dítě té velikosti by bylo tak tříleté, ale mělo by v poměru k tělu mnohem větší hlavu, zatímco tyhle postavičky byly jako zmenšeniny dospělých lidí.

Lidí?

Úplně lidské nebyly. Zatímco proporce tělíček by lidské byly, hlavy těch tvorů lidskou příslušnost zcela jistě popíraly.

Už pro bledě zelenou kůži na trojúhelníkovitých hlavách bez vlasů.

Nejnápadnější byly jejich oči. Nebyly zasazené do důlků v hlavě, jako u lidí, ale zdály se položené na hlavě - veliké, celé modré, skoro jako jsou oči nějakých obrovských vážek. Nos byl malý a mezi očima se úplně ztrácel a ústa nebyla na tu dálku znát, protože neměla to typicky lidské červené orámování rtů.

Další zajímavý jev nastal hned poté.

Ty bytosti vystoupily z oválu na trávu, ale plynule z ní pokračovaly do vody, jenže se nepotopily, ale kráčely po vodě. Až teď byla lépe vidět jejich průsvitná bledá tělíčka, zahalená do stejně průsvitných závojů. Kráčely klidně po vodní hladině, která se pod nimi ani neprohnula, jako kdyby to byly pouhé obrazy, promítané na neviditelné plátno.

Všichni tři napětím ani nedýchali - ale úplně zapomněli na Arga. Psík se mezitím z prvního překvapení vzpamatoval. To před ním bylo sice neznámo, ale nezdálo se mu tak nebezpečné, jako v první chvíli. Znenadání vyskočil, statečně vyštěkl a vrhl se směrem k těm bytostem. Lídu tím tak překvapil, že jí vytrhl z ruky vodítko, takže se ničím neomezovaný rozběhl k modravé ohnivé bráně.

„Argo, nééé!“ vykřikla Lída. „Argo, zpátky!“

Pes ale neposlouchal a hnal se k rybníčku.

„Argo! Ke mně!“ vykřikla Lída, ale když ji pes nemínil poslouchat, vyskočila zpoza meze a rozběhla se za ním.

„Proboha! Neblbněte!“ zaúpěla Jitka, když se jí zpod rukou vytrhl i František a také opustil úkryt za mezí, aby sestru zachytil. Úmysl měl dobrý, ale Lída viděla vpředu jen uhánějícího Arga, rozběhla se a než mohl Franta nabrat rychlost, viděl ji dobrých deset metrů před sebou. Zrychlil, neboť dobře věděl, že je v běhu rychlejší než sestra. Při běžných sourozeneckých honičkách ji vždycky dohonil, jenže k tomu, aby ji dohonil teď, by potřeboval delší trasu než měli oba před sebou.

Jitka zůstala za mezí jen okamžik. Když ze svého místa vyskočil i Franta, zůstala tam sama, ale jen krátce. Aniž by si byla jistá, zda je dohoní, vyskočila a rozběhla se za nimi, jen na rozdíl od nich v běhu křičela svá varování.

„Neblbněte! Vraťte se! Tam nesmíte!“

Sourozenci ji ale neposlouchali a pes Argo teprve ne.

Nadýchané bytosti zpozorovaly co se děje skoro okamžitě s prvním Lídiným výkřikem. Ohlédly se a když spatřily, co se to na ně žene, nečekaly a podivným vznášivým během se obrátily zpět do modré brány, kterou přišly. Byly pomalejší než pes Argo, ale bránu měly na dosah a zmizely v ní, než pes doběhl do tří čtvrtin vzdálenosti, která je dělila na počátku.

Arga to ale nezastavilo. Protože byl nejblíž, viděl i do světa za branou. Dvě prchající bytosti zřejmě považoval za kořist, které se nemínil vzdát jen proto, že prošly tou divnou blýskavou dírou. Vrhl se za nimi a proskočil modravou elipsou do světa na druhé straně.

„Argo, nééé!“ vykřikla zoufale Lída.

Vodítko se samonavíjecím mechanizmem dosud jen volně plandalo za běžícím psem, ale když pes proskočil branou, vodítko se smýklo stranou a navíjecí buben zamířil mimo modravý ovál. Ve chvíli, kdy se napjatá šňůra dotkla modravého ohně, jen se zablýsklo, navíjecí mechanismus přistál mimo v trávě a rychle do sebe vtáhl uvolněný zbytek šňůry, jejíž druhý konec dál plandal za psem. Modravý oheň okraje brány asi nebyl tak neškodný, jak se jim zdál zpočátku. Lída se otřásla, když si představila, že by se mohla toho modrého ohně dotknout rukou nebo nohou.

„Argo! Zpátky! Ke mně!“ křičela na psa.

Jenže lovecká horečka přehlušila psí poslušnost, která ani předtím nepatřila mezi jeho ctnosti. Argo neodolal možnosti lovit něco tak nezvyklého a neodradily ho ani neobvyklé barvy cizího světa. Nejspíš protože psi vidí černobíle a tráva je pro ně jako tráva. Pes se lépe orientuje čichem, ale Argo byl dosud pes více pokojový než přírodní, městské střídání pachů ho nevzrušovalo a teď ho nemělo co před neznámem varovat.

Lída na psa křičela povely, ale když na ně nereagoval, ve snaze chytit ho vběhla za ním bezhlavě do brány z modravého ohně, která tu pořád ještě stála.

„Lidko, vrať se!“ zarazil se těsně u brány Franta. „Lidko, Liduš, prosím tě, nech tam Arga a vrať se!“

Bylo to marné. Argo se dvacet metrů za branou v podivné oranžové trávě nerozhodně zastavil, neboť se mu kořist znenadání ztratila. Lída tím získala naději, že psíka přece jen dožene a ještě přidala v běhu. Franta nevydržel čekat, když se mu sestra před očima vzdalovala. Srdnatě, ale opatrně překročil modravý okraj, vkročil dovnitř a vtáhl přitom za sebou i Jitku, která se ho chytila, aby ho strhla zpátky.

„Co blbnete, vraťte se, vy idioti...“ pokoušela se obrátit je na ústup. Jenže když se ohlédla, ztuhla jako špalek.

„Vy idioti!“ zaječela. „Kvůli vašemu blbému psisku tady teď zůstaneme!“

Brána za nimi totiž - zmizela.

Za nimi byla teď stejná oranžová step jako všude kolem. Bytosti, dětmi nazývané rusalky, jim ve vysoké trávě zmizely, jako kdyby se do země propadly.

Všichni tři - i pes - teď zůstali v cizím, neznámém světě.

Sami a bez možnosti návratu.

Situace, ve které se ocitli, nebyla záviděníhodná.

Lída dokončila úmysl popadnout zbytek Argova vodítka a přitáhnout toho neposlušného psa k sobě, ale pak se také otočila a ztuhla úplně stejně jako prve Jitka.

„Ježíšikriste!“ zaúpěla, když si všimla chybějící brány.

„Vy idioti!“ opakovala úplně zbytečně Jitka, protože teď už to Franta i Lída věděli.

Jen Argo se tvářil, že se ho nic netýká. Seděl způsobně v poloze poslušný pes a ještě udýchaně s vyplazeným jazykem oddychoval. Mrzel ho pouze jeho lovecký neúspěch, se kterým se samozřejmě smířil hned jakmile mu kořist zmizela s očí. Sejde s očí, sejde z mysli, což pro psy a zvířata obecně platí ještě víc než pro některé lidi.

Franta se ohlédl a také zůstal zaražený jako kolík do země.

„Hele, Jitko, co teď budeme dělat?“ obrátil se na novou kamarádku v dobré víře, že si aspoň ona bude vědět rady. Byla přece taková... informovaná.

Jenže se přepočítal. Jitka si rady nevěděla.

„A to všechno kvůli vašemu pitomýmu psisku!“ obořila se na Lídu.

„Měli jsme ho tam uvázat...“ napadlo Lídu.

Po bitvě je ovšem každý jenerálem.

„Říkala jsem to přece!“ přihlásila se o svůj díl zásluh Jitka.

„Zapomněli jsme na to všichni,“ řekl nerozhodně Franta, čímž se sice naopak přihlásil ke svému dílu viny, ale tak, aby to nezůstalo jen na něm. „Chybička se vloudila, teď už to zpátky nevrátíme. Ale co dál? Co se dá v takových případech dělat?“

Obrátil se s důvěrou na Jitku, jenže ta ji opět zklamala.

„Co já vím, tohle se ještě nikomu nestalo,“ vzlykla stejně nešťastně jako Lída, která už měla pláč na krajíčku. „Nikoho ještě nenapadlo tam takhle blbě vběhnout. A za to může jen to vaše psisko!“

„Aspoň že máme s sebou tebe,“ utěšoval ji Franta. „Ty si snad budeš vědět rady!“

„Já?“ podívala se na něho zle. „Proč zrovna já? Mě by ani v nejhorším snu nenapadla taková pitomost, lézt sem za nimi!“

„Možná nenapadla, ale jsi tu s námi,“ upozornil ji jemně Franta. „Říkala jsi předtím, že se s rusalkami dá mluvit! Co je takhle přemluvit, aby nás pustily domů?“

„Kde je máš?“ vyjela si na něho. „Utekly, jsou fuč!“

„Jsou fuč, ale nemohou být daleko,“ začal uvažovat Franta. „Nemohla bys je zavolat, abychom se s nimi nějak...“

„A ty bys na takový zavolání přišel, kdyby k nám na Zem vtrhli takoví obři a ještě si s sebou přivedli takovýho... děsnýho vlkodlaka?“

„Plyšák není žádnej vlkodlak!“ namítla uraženě Lída.

„Jo, pro nás!“ odsekla Jitka. „Ale ber to z jejich hlediska. Ten čokl je pro ně větší než by byl pro nás sibiřský tygr! Ty bys před takovou obludou neutekla, kdyby se za tebou hnala? A kdyby se ti to přece povedlo zdrhnout nebo se schovat, vrátila by ses? Rusalky nejsou lidi, ale nejsou ani padlý na hlavu!“

„A nedá se jim aspoň nějak naznačit, že ten pes je neškodnej?“ chytal se stébla Franta.

„Můžeš to zkusit!“ navrhla mu Jitka, ale z jejího hlasu byl kromě škodolibosti znát už také nefalšovaný strach. Jitka si dobře uvědomovala, že případné problémy jsou její stejně jako těch dvou naplavenin... Ačkoliv, tady v tom světě byli naplaveninami všichni tři i se psem, tím se od sebe nelišili.

„Dyť jsi říkala, že se s nimi dá mluvit?“ zaútočil na ni František. „To jen my jejich řeč neovládáme, tak proč ne ty...“

„A kdo říká, že já jejich řeč ovládám?“ vybuchla. „Mluvit se s nimi dá, to snad jo, ale asi jako s domorodými lidojedy - rukama, nohama a tak... v tom se snad ode mě nelišíte!“

„Takže ty si nevíš rady o nic víc než my,“ řekl Franta, aby si to ujasnil. Jenže se mu hlas třásl stejně jako oběma děvčatům.

„Nikdy jsem v jejich světě nebyla!“ ujistila je Jitka celkem zbytečně, protože to už od ní věděli. „Takže nemůžu vědět, jak to u nich chodí. Možná máme kliku, že to opravdu byly rusalky, ty jsou drobátko mírnější, než by byli hejkalové.“

„Počkej! Věříme ti, že to jsou rusalky, když jsi je poznala, ale jak si můžeš být jistá, že tady nejsou ti druzí?“

„Ta díra totiž vede buď do světa rusalek, nebo k hejkalům, případně i jinam, ale nikdy ne současně,“ ujasnila jim to s příměsí zoufalství. „Hejkalský svět je do fialova, dá se poznat už z dálky. Takže ten to není.“

„Potom by bylo dobře, že jde o rusalky, ne?“ opáčil Franta. „Můžeme si škrtnout hejkaly, když se s nimi beztak nedá mluvit.“

„To nejspíš ano,“ řekla a utřela si rukávem nos, protože slzy s nosem obvykle úzce souvisí.

„Takže jsme ve světě rusalek a s nimi řeč je, nebo ne?“

„Až na to, že je to psisko spolehlivě zahnalo!“ řekla Jitka vyčítavě.

„Tak budeme muset najít jiné rusalky, které přesvědčíme o neškodnosti Arga.“

„Jenže to bude těžký!“ přidala Lída další Jobovu zvěst. „Nevšiml sis, že máme příliš krátký kus vodítka? Na tom ho neudržím! A co když začne štěkat a zažene je taky?“

„Vodítko se dá nastavit,“ ujistil ji a začal se šacovat. Po chvilce šátrání vytáhl asi ze třetí kapsy klubíčko provázku - klukovské kapsy bývají někdy podobnými nesmysly velice dobře zásobené.

„Ale co když bude štěkat?“ opakovala Lída.

„Tak mu sevřeš rukou čumák, aby ani nepípl!“ řekl Franta rozhodně. „A kdyby to nepomohlo, sešněrujeme mu čumák provázkem!“

„To si sundá packama!“ namítala Lída.

„Nesundá,“ ujistil ji Franta. „Viděl jsem, jak to na Sibiři dělají s chycenými vlky. Dají jim do tlamy klacek a převáží provazem tlamu i s klackem. Klacek se zasekne o špičáky, tím pádem se nedá vyndat - a vlk je zneškodněnej!“

„A ty bys Plyšáka zneškodňoval klackem a převázáním tlamičky? Barbare!“

„Když ho neudržíš - klidně!“ opáčil Franta. „Aspoň bude držet tlamu!“

„Francku!“ vybuchla nesouhlasně Lída.

„Rozhodně by to bylo lepší, než aby nás ohleduplnost k jednomu neposlušnýmu zvířeti všechny zabila!“ odvětil tvrdě.

Lída na to zůstala stát jako přimražená. Možná až teď si uvědomila, že je to vážnější, než dosud doufala.

„Nehádejte se, to nemá cenu,“ popotáhla Jitka nosem. „Nedošlo vám ještě, že se u našeho Žabáku střídá světů víc?“

„To jsi nám před chvílí řekla řekla,“ ujistil ji Franta.

„A vám ještě nedošlo, že totéž může být i tady z té strany? A i kdyby se nám podařilo rusalky ukecat, aby nás pustily domů, vůbec není jisté, kam ta díra příště povede? Může to být přírodní jev, na který rusalky nemají vliv, jen ho využívají! A co když se ta díra zavřela a otevře se až zítra, jenže třeba úplně jinam?“

„Vlastní svět snad ještě poznáme, ne?“ nadhodil zaraženě Franta, kterému také až teď začaly docházet nepříjemné souvislosti s proměnlivostí brány.

„To si jenom myslíš!“ řekla Jitka pomstychtivě - jenže ta pomstychtivost nebyla vůbec tak sebejistá, jak se zdálo. Byli spolu na jedné lodi a všichni tři to věděli.

„A co když se dá v těch světech taky parádně zabloudit?“ dokončila.

Franta sice setrvával v optimismu, ale jen protože se toho držel jako příslovečný tonoucí stébla, zatímco na Jitce bylo znát, že pesimista je jen lépe informovaný optimista.

Svět kolem nich nevypadal nijak nepříjemně. Na oranžovou trávu a krvavě rudé květy v ní si oči rychle zvykly, vůně kolem nich byly sice intenzivnější než na Zemi, ale nedalo se jim říkat zápach. Rostliny kolem voněly jinak, ale voněly.

„Jo, a taky vůbec není jistý, jestli tady vydržíme do zítřka,“ doplnila výčet problémů Jitka. „Nevíme, jestli se dá tady sehnat něco k snědku, všechno tady vypadá dost jedovatý.“

Pravda, tím si nebyli jistí. Možná to nebyla pravda, ale opatrnost velela považovat pro jistotu vše neznámé za jedovaté, než se o tom přesvědčovat. Pokus by mohl skončit špatně.

„Máme zásoby,“ ujistil ji Franta. „Teda - ne moc, pro nás dva to mělo být do večera, ale když s nimi budeme víc šetřit, dá se s tím vydržet i dýl.“

„Jaké zásoby máte?“ zeptala se jich zamračeně.

„Šest krajíců chleba s máslem a salámem,“ odvětila rychle Lída.

„To by bylo dva na každýho,“ počítala rychle Jitka. „Když každý zlomíme na čtvrtky, je to tak na tejden. Teda - jestli se se mnou podělíte, protože já nemám s sebou nic.“

„Jsme na tom stejně a kdyby došlo k nejhoršímu, podělíme se spravedlivě,“ řekl velkoryse Franta. „Ale teď snad ještě nikdo hlad nemá, takže první úkol je - najít rusalky. Ale protože o nich my dva nic nevíme, jsi jediným naším expertem na ně ty!“

Jitka se kysele ušklíbla. Titul expert by se jí za jiných okolností líbil. Vlastně se do nešťastného vběhnutí do rusalčího světa za experta sama hrdě prohlašovala, jenže tady to bylo něco úplně jiného. Dokud byly ty bytosti na návštěvě v našem světě, dalo se s nimi vycházet. Jenže tady byly doma ony. A taky si musela přiznat, že ona zas tak velký expert není. Viděla je jen párkrát a nikdy se přitom neodvážila vystrčit zpoza meze nic víc než čupřinu a čelo s očima, jako ostatní. A když šlo o hejkaly, krčili se za mezí všichni. S jejich ohněm se dostali do problémů jen bratři Novákové a pak se jim podle holých hlav dlouho říkalo Plešky, ale Jitka o tom věděla jen zprostředkovaně. Mladší Novák z toho snad měsíc koktal, na hejkaly si od té doby dávali pozor všichni a fialová brána se stala symbolem hodně nepříjemného průšvihu.

„Děláš, jako kdybych vás mohla s nimi seznámit,“ řekla smutně. „Ale moje zkušenosti vám měly akorát zabránit, abyste se jim příliš nepřiblížili. Vy jste tomu nasadili korunu, jak by mě ani nenapadlo. A místo abych vám bránila v pitomostech, spadla jsem do tý žumpy s váma. Patří mi to - měla jsem dohlídnout na uvázání toho psa. Napadlo mě to, ale pak jsem zapomněla... a teď abysme šli za rusalkama pěkně s prosíkem. Vypadá to blbě, ale nic lepšího mě nenapadá.“

„Tak pojďme!“ otočil se František původním směrem.

„Počkej, neukvapuj se,“ zarazila ho. „Nechcete snad, aby nás utancovaly!“

„Podle toho, co to znamená!“ opáčil. „Kdyby to byla výzva k tanci, nebál bych se toho, protože tancovat neumím a každý takový pokus odmítnu.“

„Tak to samozřejmě není,“ řekla. „Odmítnout! To by bylo směšně snadné. Ale když se stane, že se začnou rojit ve větším počtu, je dobré na nic nečekat a dát se na útěk. Při tom utancování totiž netancuješ ty, ale ony. Kdyby tě obklopily, začnou s tebou točit ať chceš nebo ne a to si piš, že to není obyčejný kolotoč!“

„A je to hodně nebezpečné?“ staral se.

„Rosťovi se to stalo,“ sdělila jim důvěrně. „Aspoň tejden pak nesměl vidět nic, co se točí. Stačilo, aby spatřil kola jedoucího automobilu a šel k zemi, prostě se neudržel na nohou. Doma ho spolehlivě knokautoval i obyčejný mixér. Do školy jsme ho vodili jak slepou bábu s čepicí staženou přes oči a kolem telky chodil zásadně s odvrácenou tváří.“

„Vy jste s ním nešli k doktorovi?“ zděsil se Franta při představě, že Rosťu nechali trpět bez odborné pomoci.

„Šílíš?“ vyhrkla. „Tak jednak - co o tom můžou doktoři vědět? A za druhý - máš ty aspoň mlhavou představu, jaký by z toho bylo tóčo? Tady ve vsi o rusalkách ví kdekdo, mladý starý, někteří se s nima osobně setkali, ti starší už dávno, ale každý si raději ukousne jazyk, než aby o tom cokoliv prokecl před cizími... hlavně před naplaveninami, které pro to ani nemůžou mít cit. Vy byste šli za doktorem... jo, do rodáků máte pořád daleko a vážně nechápu, proč vás tam chtěl Rosťa poslat hned po nastěhování. A ke všemu samotné!“

„Ale přece jen... doktoři na to mají školy...“ pokusil se namítnout.

„Mají školy!“ přerušila ho. „Jo, mají. Vsaď se, že doktoři vědí o rusalkách míň než já. Ale kdyby chtěli něco napravovat - a nechci říkat léčit - podle čeho? Podle vědomostí, naučených ve škole, kde o rusalkách nikdy ani neslyšeli? Nebo podle své praxe, kde pro ně taky nebylo místo? Kdoví, jestli v životě nějakou viděli! No řekni, čím a podle čeho by to léčili?“

„Nevíš, jestli by to nezabralo,“ zastal se lékařů František. „Když tě například bude bolet hlava, dostaneš prášky a vůbec nesejde na tom, jestli tě bolí z nachlazení nebo že ses do ní někde praštila. Ty prášky zaberou tak nebo tak.“

„Hele, víš co? Souhlasím s tebou. Dojdi si k doktorovi, až tě utancujou,“ zdánlivě slevila ze svého. „Uvidíme, co ti řekne, až mu po pravdě řekneš, co se ti stalo. Řekla bych, že tě pečlivě, trpělivě vyslechne, než dorazí posily se svěrací kazajkou. Ale přeju ti to. Jako sama sobě, abysme se co nejdřív vrátili. To je teď pro mě nejdůležitější.“

„Vrátit se samozřejmě chceme všichni tři,“ připustil Franta. „Takže ty vůbec nevíš, kde by mohly být? Tak je asi budeme muset najít...“

„Ty víš, kde je hledat?“ vyjela na něho Jitka.

„Nevím,“ přiznal bez mrknutí oka. „Ale když to nevíš ani ty, je to úplně jedno. Můžeme začít v nejbližším okolí, někde tu přece ještě před chvilkou byly.“

„Kdoví, kde jim je už konec!“

„Když to neví nikdo, je to fuk,“ opakoval. „Někde ale začít musíme.“

„Nemohl by je třeba Argo... vyčuchat?“ přispěla s nápadem Lída.

„Ještě mi toho čokla připomínej!“ zavrčela na ni Jitka. „Nevypadá, že by něco vyčuchal.“

„Nevypadá, ale je to přece pes!“ zastala se ho Lída. „Psi mají lepší čich než lidi.“

„Psi možná,“ přikývla Jitka. „Ale čoklové? Těžko! Nejhorší je, že mu neřekneš, co po něm vlastně chceš, když neposlouchá ani základní povely.“

„Nehádejte se!“ okřikl je Franta. „Tam, odkud jsme přišli, pátrat nemusíme, ale před námi mohou být prakticky kdekoliv. Navrhuji rozdělit se, vyjít do tří směrů a kdo je první uvidí, hvízdne!“

„To bych ti měla hodně rychle vymluvit!“ opáčila Jitka. „Hvízdání nemají rády. Kdo na ně zahvízdá, jako kdyby si říkal o utancování.“

„Dobře, můžeme zkusit něco jiného. Škoda, že nemáš mobil,“ navrhl něco jiného.

„V tom případě jsi, nezlob se, technický analfabet!“ odfrkla si Jitka pohrdlivě.

„Jak to?“ zarazil se.

„Tak zkus odhadnout, jaký tady bude signál!“ opáčila. „Ani ve vsi nebylo pokrytí stoprocentní, někde mobily fungují, jinde ne. Když chtějí Zahrádkovi mobilovat, musí vyjít z domu až ke kapličce. Tady ti ale ručím krkem za úplně nulový signál.“

Franta mechanicky vytáhl mobil z kapsy a podíval se na sílu signálu. Jitka měla pravdu, ani čárka! Síla signálu byla nulová, bodejť by ne, v úplně cizím světě jim nebudou k ničemu mobily, závislé na retranslačních stanicích. Franta se až zastyděl. Taková blamáž! A nejhorší na tom bylo, že ho utřela holka!

„Škoda, že nemáme walkie-talkie,“ vzdychl si, aby to nějak zamluvil. „Těmi bychom se mohli domlouvat i tady.“

„Kdyby byly v Žabáku ryby...“ začala Jitka, ale pod Frantovým vražedným pohledem se až zajíkla a zmlkla.

„Dobře, když se nemáme čím domlouvat, budeme se muset po sobě ohlížet,“ ozvala se až po chvilce, když se Franta ani Lída neměli k jinému návrhu. „Znamená to počítat pořád do šedesáti, pak zvednout ruku a přitom omrknout ostatní. Když budou mít i oni ruku nahoře, jde se dál. Kdo nebude mít ruku nahoře, zřejmě něco našel.“

„Je to sice pitomost, ale lepší návrh nemáme,“ přikývla odevzdaně Lída.

„Jakápak pitomost?“ osopila se na ni Jitka. „Bez spojení by byla pitomost rozcházet se! Jak se chceš jinak domlouvat? Křičet bych moc nedoporučovala, pískání je ještě horší. A semaforovou abecedu asi neznáte, co?“

„Semaforovou abecedu?“ podívali se na ni oba stejně nechápavě.

„No - tu námořní, s praporky!“ napovídala jim.

„Ty tady máš nějaké praporky?“ podivila se okatě Lída.

„Praporky jsou jen ke zvýraznění, dá se signalizovat i rukama!“ utřela ji Jitka.

„Jenže my to neznáme,“ přiznal Franta.

„Bodejť, ve městě byste ji neužili,“ připustila Jitka. „A co takhle morseovka, říká vám to aspoň něco?“

„Tady se stejně pískat nedá!“ namítl Franta.

„I morseovka se dá mávat rukama,“ ujistila ho. „Z kopce na kopec je to lepší než pískáním. To je ale bída, mobily zhýčkaná společnost na úplně protimobilovým světě!“

„A ty umíš morseovku mávat?“ zkusila provokovat Lída.

„To je maličkost,“ odfrkla si Jitka. „Když rukou zatočíš nad hlavou, je to tečka, když mávneš rukou až dolů, je to čárka, jde to jen o málo pomaleji než píšťalkou. Jenže na to musíš umět morseovku. Umíte ji, nebo ne?“

„Ne,“ přiznal zahanbeně Franta.

„Ach jo!“ vzdychla si Jitka. „Proč zrovna já mám takovou smůlu? Co jste v tý Praze dělali, že ani obyčejnou morseovku neumíte?“

„Nějak jsme ji nepotřebovali,“ přiznal Franta.

„No jo, mobily ji udělaly úplně zbytečnou. Teď by se vám hodila, co? Já ji sice umím, ale s takovými dřevy je mi na nic. Tak se aspoň domluvíme na tom jednoduchým mávání? A co ten pes? Udržíš ho, aby neštěkal? Neměla bys ho raději přenechat bráchovi?“

„Aby mu zavazoval čumák jako vzteklýmu sibiřskýmu vlkovi?“ vyletěla Lída. „Nebojte se, já už ho udržím!“

„Uvidíme! To by snad šlo,“ přistoupil by na to František. „Ale už dost dohadování, stojíme tady jako natvrdlí a jestli se rusalky nezastavily, tak už je nedohoníme.“

„Souhlasím,“ přidala se rychle Jitka. „Já zabočím doleva a vy dva si už rozdělte přímý směr a vpravo. Počítat do šedesáti a pak zvednout ruku a počkat na ostatní. A kdyby někdo potřeboval ostatní přivolat, začne rukou točit nad hlavou, dokud ostatní nezamíří k němu. Je někdo proti?“

Proti nikdo nebyl.

„Tak jdeme, ne?“ řekl zvesela Franta. Do té veselosti se ale hodně nutil, ovšem když se podíval na obě děvčata, bylo mu jasné, že v tom není sám.

Do smíchu nebylo nikomu.

Autor: Václav Semerád