Rusalky (35) - Nobelova cena

Schůzi Norského parlamentu přerušil drzý výrostek, který se nečekaně objevil přímo před mikrofony. Nečekané to bylo, nikdo ho neviděl vstoupit dveřmi ani přijít k předsednickému pultu. Prostě se tam znenadání objevil.

„Sorry, ale norštinu neovládám a musím mluvit anglicky,“ řekl do mikrofonů, když si je přihnul podle své výšky.

„Co tu pohledáváte?“ snažili se ho okřiknout nejbližší.

„Speak, but English!“ požadoval výrostek.

„Jak jste se opovážit mohl přijít sem?“ pokusil se poslanec o lámanou angličtinu.

„Přišel jsem vás požádat, abyste zrušili Norskou Nobelovu komisi!“ řekl mladíček. „Abyste zrušili nejen tuto komisi, ale Nobelovu cenu míru jako takovou.“

„Jak se opovažujete?“

„Pryč s ním! Parlamentní stráž! Vyveďte ho!“ ozývaly se hlasy ze sálu.

„Tak moment!“ opáčil mladíček. „Dost už bylo vaší ignorance! Budete mě poslouchat, ať se vám to líbí, nebo ne!“

S těmi slovy oddělil jeden z mikrofonů od stojánku a s mikrofonem v ruce se pozvolna vznesl dva metry nad předsednický pult, kde se otočil do polohy plavce s nohama ve výši hlavy, takže na něho nemohl zdola nikdo dosáhnout.

Sál strnul a ztichl.

„Jste ostudou našeho světa, dámy a pánové!“ pokračoval dál anglicky. „Vaše drzost, ne moje, už přesáhla únosnou míru! A ujišťuji vás, že to musí skončit!“

„Kdo jste?“ zeptal se ho opatrně jeden člen předsednictva.

„František Tisirín!“ odvětil mladíček.

„Nikoho takového neznám!“ odvětil mu s klidem člen předsednictva. „Tady je Norský Parlament, rozumíš? Nemáš oprávnění tady mluvit!“

„Vezmu si to oprávnění sám!“ odsekl drze mladíček. „A jestli mi vypnete mikrofon, pane předsedo, uvalím na Norsko hospodářské sankce!“

„Ty?“ rozesmál se člen předsednictva. „Jaké sankce?“

„Zruším na celém území Norska taesi!“ odvětil mladíček. „Ručím vám za to, že tu již prvního dne vypukne hlad a po týdnu hladomor.“

„To myslíš vážně?“ rozesmál se předseda Parlamentu a s ním několik nejbližších. „Jak by sis to představoval?“

„Kdybyste mě znal, pane předsedo, nesmál byste se tomu,“ odvětil mladíček. „Věděl byste, že jsem zaváděl taesi v celém světě, Norsko nevyjímaje. Všechny norské speciality máte ode mne. Ale protože se taesi dají zneužít, mám i prostředky k jejich rychlé likvidaci. Když je použiji, změní se potraviny v celém Norsku v nepoživatelnou surovou biomasu.“

„O této možnosti nevím!“ zarazil se předseda Parlamentu.

„Tuto možnost jsem použil zatím jednou. Ve francouzském Orléansu nám unikly taesi do kanalizace a zamořily ji. Dalo mi velkou práci nahradit rozložené taesi výpomocí ze sousedních výroben. Ta katastrofa se dostala až do světových médií, ačkoliv si nejsem jistý, zda zpráva o ní pronikla do Norska. Na tom ale nezáleží, hlavně že ta možnost existuje.“

„Víte ale, že to je vydírání?“ napomenul mladíčka předseda Parlamentu.

„Vydírání je můj nejúčinnější prostředek,“ přikývl chlapec. „Docela rád vydírám!“

„Vy se tím snad ještě chlubíte?“

„Používám to jako všechny velmoci,“ odvětil drze chlapec. „Vydírání hospodářskými sankcemi je první stupeň nátlaku, po němž mohou následovat i těžší kroky.“

„Těžší kroky? Jaké například?“

„Například potápění válečných lodí,“ odvětil mladíček vážně. „Jako potopení letadlové lodě George H.W.Bush nedávno v Karibiku. O tom jistě víte, ta zpráva oblétla celý svět, všude se o ní diskutovalo a výsledek? Stažení amerických vojáků z celého světa, zrušení vojenských základen a následně odpovídající odsun vojenských lodí a vojsk Číny a Ruska.“

„Za to stažení vojsk se přece naše komise chystá udělit tři letošní Nobelovy ceny míru!“ řekl trochu udiveně předseda Parlamentu za naprostého ticha v sále.

„No právě!“ odvětil mladíček. „Ale komu? Prezidentům zemí, které tím jen ustoupily mému vydírání! To znamená, že má tuto cenu, jako už mnohokrát, dostat někdo, kdo si ji ani v nejmenším nezasloužil! Vy opravdu nevíte, proč ustoupili? Nebyla to jejich touha po míru, jak přičinlivě kvákala jejich propaganda! Prostě zalezli jako psi do boudy, když na ně pán dupne! Ano, ustoupily mému vydírání! Jestli letos ve světě něco zachránilo mír a především tisíce nevinných životů, bylo to vydírání! Proto jsem na ně pyšný! Ano, vydírám. Účastnil jsem se i potopení letadlové lodi George H.W.Bush. Dvojnásob jsem pyšný na to, že jsme tam nezabili ani jednoho námořníka. Jak asi víte, bylo to úplně bez obětí.“

„Pak byste spíš měl tu cenu dostat vy...“ pochopil předseda Parlamentu.

„Možná!“ odvětil mladíček. „Ale já ji odmítám! Netoužím po hanbě dostat se mezi sebranku, která ji do této chvíle získala! Dokázali jste ji udělit i prezidentovi země, která v době udělení vedla dvě vylhané války a na další se chystala, udělili jste ji teroristům jako Arafat s Perésem, Chamberlainovi, který pomáhal Hitlerovi rozbít Evropu, nebo válečníku Obamovi, který se dostal k moci sliby míru, na které okamžitě po svém zvolení zapomněl! Mé sympatie má jedině Vietnamec Le Duc Tho, který vám cenu plným právem hodil na hlavu! Zrušte už tu zkorumpovanou cenu, tu ostudu naší planety! U mimozemšťanů vzbuzuje jen útrpné pokyvování hlavami!“

„U jakých mimozemšťanů?“ zachytil se toho kdosi.

„U všech, které jsem poznal!“ odvětil mladíček. „Jednal jsem s Lyzerty, kteří nás považují za živočišný druh určený vlastní hloupostí k vyhynutí, i s Opalychy, kteří ještě doufají, že bychom se mohli vzpamatovat. Bytostí je ve vesmíru víc, ale lidi Země považují za pitomce a když pozoruji vaši Nobelovu komisi, musím jim dát za pravdu!“

„Není to trochu ukvapené hodnocení?“ ohradil se předseda Parlamentu.

„Ukvapené?“ ušklíbl se Franta. „Pozorují nás už pár tisíc let, ale zatím jsme jim nic chytrého neukázali! Udělovat cenu míru válečníkům a teroristům považujete za vzor chytrosti? Já té ceně říkám nejzkorumpovanější na světě! Zrušte ji! I s vaší pitomou komisí! Opakuji, je to ostuda planety! Míru na Zemi přispějete nejvíc jejím zrušením!“

„Prospět míru zrušením Nobelovy ceny míru? Není to protimluv?“

„Není, vážení! Nobelova cena míru přispěla jen k propagaci války! Už protože jste ji dokázali udělit kreaturám jako Kissinger, Obama, Peréz, Arafat, Mandela a Chamberlain!“

„A nepřisvojujete si příliš velké pravomoci, mladíku? Za koho tady vlastně mluvíte?“

„Musím mluvit za někoho?“ opáčil Franta. „Což nemohu mluvit sám za sebe? Ale když už chcete, abych za někoho mluvil, pak budu mluvit za ty, kterým až dosud vaše cena míru nejvíc ublížila. Za mrtvé ve všech konfliktech, které posvětila. Zrušte ji jménem všech mrtvých, jejichž vrahy jste tou cenou ověnčili!“

„Vy té ceně nepřiznáváte ani trochu zásluh o mír?“

„Jakých zásluh? Vždyť jste se nerozpakovali udělit ji i představitelům zemí, které v té době vedly útočné války! To má být zásluha o mír? Vždyť to byla otevřená propaganda války! Je nejvyšší čas tu pokryteckou cenu zrušit!“

„Víte, my vaše rozhořčení tak trochu chápeme. Chápeme, ale nesdílíme je.“

„Nesdílíte?“ obrátil oči v sloup. „To musíte mít buď hroší kůži, nebo dlouhé vedení!“

„Nesdílíme je a cenu nezrušíme. Nanejvýš ji můžeme pro letošek neudělit a peníze na ni převést na příští roky.“

„Zrušte ji úplně!“ řekl mladík. „Už pro ty příšerné omyly, volající po spravedlnosti! Pochopte to už konečně! Její prestiž už nezachráníte!“

„Ale pochopte zase vy, my z principu nemůžeme ustupovat takovému vydírání!“

„Budete muset!“ řekl suše mladík a vrátil mikrofon do držáku. „Jinak se připravte na hospodářské sankce pro Norsko. Chcete pokračovat v nespravedlnostech? Dobrá, budete je mít! Hospodářské sankce nejsou nikdy spravedlivé. Vím, ale ani tím se nebudu odlišovat od sankcí, které vyhlašují velmoci a které vám, pokud vím, nikdy nevadily. Radím vám dobře. Couvněte, dokud je čas!“

A v tom okamžiku zmizel.

Podívala se na něho přísně jako učitelka na žáčka, který něco vyvedl.

„To jsi tedy přehnal!“ řekla přísně.

„Přehnal!“ přikývl. „Ale bylo to potřeba!“

„Co když oni neustoupí?“ zeptala se ho.

„Ustoupí,“ ujišťoval ji. „A kdyby ne... tak budou mít v Norsku týden nebo i čtrnáct dní hlad! To by je naučilo couvat! A možná by to pomohlo přesvědčit i jiné!“

„Nejsem si jistá, že by vůbec měli couvat,“ opáčila. „Proč se do nich montuješ?“

„Pochop, Jituško, když chceme předělat myšlení lidí, musíme sáhnout i do věcí, které se nám zpočátku zdají zbytečné. Jako ty ses montovala do chrtů!“

„To bylo nutné!“ odsekla. „Kdo chce chovat zvířata, musí se o ně starat. To samé přece platí o lidech. Nemůžeme strpět, aby je někdo bezohledně využíval a když je vysaje, aby je odhodil. A totéž platí o zvířatech. Proto jsem se zasadila i o ty chrty. Ty jsi přece taky dělal speciální taesi pro psy!“

„Ty máš chrty, já zruším Nobelovku!“ řekl. „Já ti ale chrty nevyčítám. Proč mě nemůžeš nechat občas udělat taky nějakou vylomeninu?“

„No dobře, ale mohl bys mi o takových vylomeninách říkat předem!“

Objala ho a položila mu hlavu na rameno. Seděli spolu na lavičce před chatkou a dívali se na západ slunce. V tropech jsou západy slunce úchvatné a tady byli široko daleko sami, slunce tu zapadalo jen pro ně.

„Nestihl jsem to,“ vysvětloval jí a probíral jí rukama vlasy. „Vletěl jsem na ně ve chvíli, kdy mě Olson upozornil, co chystají. A pak už to šlo ráz naráz!“

„Dobře, ale na tu letadlovou loď jste měli dost času!“ řekla.

„To se ti jen zdá,“ zavrtěl hlavou. „To byla Albertova práce. Taky ve mně hrklo, když mi sděloval, že do té lodi nadělal osm děr. No, stihli jsme to, ale řeknu ti, byl to děsnej fofr. Ke konci už se převracela a bylo v ní ještě plno lidí. Technici na poslední chvíli zastavovali reaktory, málem tam zůstali. Když zhasla světla, bloudilo tam ještě pár chlapů, poslepu se tam nevyznali a nemohli se dostat ven.“

„Jak jste je dostávali ven? Dovedu si to představit, když už jste někoho našli, ale jak jste je tam hledali?“

„Důležitá byla rychlost,“ odvětil Franta. „Ale s urychlením to šlo. Když jsme na někoho narazili, položili jsme si tam dočasnou kotvu, chlápka jsme odnesli, vrátili se podle kotvy a pokračovali. Tak jsme profrčeli celou loď, nikdo nám nemohl uniknout. Na konci jsme potřebovali lampy, ale měli tam nějaké připravené.“

„Potopit atomovou loď bych si teda netroufla!“ vzdychla si.

„Mě by to taky nenapadlo!“ přikývl. „Ale to víš, Alberto je trošku horkokrevný. Já jsem jim začal opatrně sundávat letadla - vdudegy mohou být nebezpečné, ale začal jsem jim poškozovat křídla aby se posádky musely ještě nad mořem katapultovat, proti tomu by neprotestovaly ani rusalky, natož Opalychové. Jenže Alberto! Osm děr velikosti člověka na čáře ponoru by neustála žádná loď na světě. Ale když už to provedl, nezbylo nám nic jiného než rychle zachraňovat námořníky, palubní mechaniky, zbrojíře... Bohužel i piloty, kteří předtím vyvraždili naše výrobny taesi včetně tvých budoucích žáků, kteří už se nikdy tvými žáky nestanou.“

„Ani mi je nepřipomínej!“ zamračila se Jitka. „Ty ani vidět nechci!“

„Tak se vyhýbej věznici Covacha del Diable, abys je tam ani omylem nepotkala!“

„Jenže tím divadýlkem v Norsku ses před celým světem pěkně prozradil!“

„Jako František Tisirín?“ usmál se. „Pod tím jménem nás znají jen bývalí spolužáci.“

„Jenže i mezi nimi najdeš nepřející, kteří to s potěšením rozkecají!“

„Ať!“ usmál se. „Kdo jim bude věřit? Pro nás je teď důležité, že jsme vyhráli!“

„Vyhráli...“ vzdychla si. „Jak se to vezme. Zarazili jsme všechny ozbrojené konflikty, budiž, jako první krok to ujde. Ale říká se, že všichni, když už nemohou ty zbraně používat, aspoň o sto šest zbrojí. Rusové vyvíjejí nové rakety, Američané ohlásili neviditelná letadla, jako kdybychom vůbec nebyli na světě.“

„Rusové dostali nedávno pořádnou ťafku,“ usmál se Franta. „Sergej jim při poslední protiválečné demonstraci pocuchal sestavu těžkooděnců, průvod dorazil bez odporu až ke Kremlu, chtěl bych vidět, jak se jejich papaláši tvářili! To by byl pohled pro bohy! Když přebírali petice, to už se tvářili jen kysele. Aspoň sesadili velitele policejního zásahu, ale to byl jen obětní beránek. Co mohl dělat, když mu těžkooděná falanga znenadání zmizela a obyčejní policajtíci se neodvážili postavit davu do cesty, zejména když viděli, jak bleskově zmizeli těžkooděnci! A to je Sergej přemístil jen na okraj Moskvy, jenže pěšky se ve svém brnění nestihli vrátit. Škoda, že Rusové nemají vhodné jeskyně!“

„Nevím, jestli to máme nechávat na místních tisirínech!“ pochybovala.

„Ale klidně!“ pokrčil rameny. „Vždyť jsou většinou starší než my, proč by už nemohli být i rozumnější?“

„Nevím,“ vzdychla si. „Zatím je to dobrý, jak se říká o tom chlápkovi, co padal z mrakodrapu. Dobrý je, že naši rodiče už rezignovali na naši výchovu, aspoň máma se o moralizování už ani nesnaží... Ale co to bylo nedávno za skandál v Americe?“

„Tam to ale udělali obchodníci!“ ušklíbl se Franta. „Někdo z chytřejších lékařů si všiml, že jim košer zákazníci začali nějak vymírat. Na taesi to svádět nemohli, všichni konzumovali pouze košer potraviny a taesi se vyhýbali jako čerti kříži. Sami by na to nepřišli, na to ještě pozemská věda nedorostla. Problém byl u jejich obchodníků. Výrobci jim dodávali bedny řádně označené jako nekošer, jenže nemohli v trsech onálepkovat každý banán, označili jen bedny a po jedné nálepce na každém trsu. Obchodníci je strhli, banány rozdělili do půlkilových balíčků a už je správně neoznačili, tím se dostaly nekošer banány ke košer spotřebitelům a to se rozumí, antikoncepční vlastnosti se projevily přesně tak, jak mají. Jenže gupran je pečlivě označený jako nekošer, takže ho ti pravověrní nemohli použít, jako všichni ostatní.“

„Byl jsi na ně ale příliš příkrý!“ vyčetla mu. „Odkázat je na gupran by dokázal každý!“

„A co jiného?“ pokrčil rameny. „Od toho přece gupran je! Jejich smůla, že si ho sami odpírají. Pak už jsem jim mohl poradit jen vyhýbat se nekošer banánům, což znamená všem, přírodní banánovníky najdeš už jen v pralesích. A trpělivě počkat, až se účinky taesi antikoncepce vytratí. Kdo si počká, ten se dočká!“

„Jenže budou nejmíň pět let bez potomků!“ vzdychla si. „To je poměrně dost!“

„To ale není můj problém!“ opáčil.

„Pak se ovšem nediv, že tě žalují u všech světových soudů z genocidy!“ připomněla mu.

„Žalovat mohou, však to také dělají. Ze mě si nevysoudí ani cent. Taesi banány byly podle dohod vždy řádně označené, co s nimi udělal obchod, je jiná věc. Obchodníky mohou žalovat taky, těm zase nikdo nedokáže, že by to dělali s úmyslem páchat genocidu na svých nejlepších zákaznících. Kdyby se tenkrát ve Francii ten pitomec rabín nepostavil na zadní a přistoupil na schválení taesi jako košer, žádný problém by nevznikl.“

„Kdyby - chyby!“ řekla. „Jak je to s vymíráním v Izraeli?“

„To vážně nevím!“ usmál se. „Tam mě nepozvali a ani by mě tam nepustili, jsme pro ně všichni osoby nežádoucí. Ať si sami vysledují, kudy jim tam nekošer taesi pronikly! Nabídl bych jim samozřejmě gupran, ale výsledek si jistě umíš představit!“

„Poslyš, nevyhrožovali ti nedávno na půdě OSN krutou pomstou?“

„Jo, vyhrožovali,“ připustil. „Taky opakovali silácké řeči, že mají atomových bomb dost pro celou Evropu². Samozřejmě vydírat uměli vždycky - ale já taky. Pohrozil jsem jim neúrodou, jaká postihla okolí francouzského Orléansu, když jsem sanoval sabotáž Ester Defayové proti taesi farmě Marcela Derritage. Víš, jak jim tam naráz shnilo veškeré košer zboží počínaje obilím na polích... Asi si uvědomili, že umím vydírat ještě lépe a zmlkli!“

„Mohli by si nashromáždit konzervy...“ napadlo ji.

„Ty mají jistě dávno připravené, oni jsou vždycky perfektně připravení na jakoukoliv válku! Jenže v té Francii po otevření bleskurychle hnily i konzervy. A oni to jistě dobře vědí.“

„Tím spíš by na tebe mohli připravovat nějaký atentát!“

„To by si nepomohli!“ ušklíbl se. „Já jsem přece na OSN jasně prohlásil, že prostředky pro asanaci katastrof s taesi mají i Arabové ve všech sousedních zemích. Že je sice bez příčiny nepoužijí, ale mají je. To je skoro jako kdyby měli odstrašující nukleární potenciál. Norové určitě ustoupí taky!“

„Chováš se jako diktátor!“ vytáhla poslední trumf.

„Chovám!“ připustil. „Jistěže dávám i své odpůrce vraždit v koncentračních táborech, opačné názory pronásleduji i s jejich nositeli, jezdím v pancéřovaném automobilu, mám dva nebo tři dvojníky, aby za mě nastavovali kůži...“

„Vydíráš a vyhrožuješ!“ usadila ho.

„Ano, vydírám a vyhrožuji,“ připustil vážně. „Ale současně všichni moc dobře vědí, že ani potopení atomové lodi nezaplatil nikdo životem. Pravda, na dně moře leží další jaderné reaktory, ale stihli je zastavit a nejsou první ani jediné a proti těm na suchu jsou aspoň lépe chlazené. Havarovaných jaderných ponorek leží na dně víc. Pár desítek lidí, zodpovědných za vraždění farmářů v Kolumbii, je ve vězení Covacha del Diable, to už jsme přiznali. Ale klidně k nim pustím i komisi z Mezinárodního Červeného kříže, aby dohlédla na podmínky, v jakých jsou. Kdyby každý diktátor věznil jen skutečné vrahy, byl bych i pro diktaturu.“

„Rošťáku!“ řekla, aby měla poslední slovo.

Které jí nechal, ale místo odpovědi se ji pokusil políbit.

Úspěšně, protože neuhnula.

KONEC :-)

Autor: Václav Semerád