Rumcajs

zobrazeno 70×

Vložil(a): Ptáče 76, 15. 3. 2016 19.30

 Jak se švec Rumcajs stal loupežníkem

 V Jičíně, v krámku pod věží, dělal už devět let prtačinu švec Rumcajs. V řemesle se vyznal, a co udělal, bylo lidem pro radost.

 Takovéhle bylo Rumcajsovo ševcovské vyznání: "Dobrá bota, to je grunt spravedlivýho světa. Nesmí být těsná, aby si v ní ani malíček nepřipadal jako přiskřípnutá dušička, ale taky zas ne moc veliká, aby si v ní ten malíček nepřipadal ztracenej."

 Na kopýtku a malým kladívkem podrážel střevíčky panenkám, pro paní a mužské měl kopyta vzrostlejší a kladivo těžší. Ale když potřeboval podrazit boty jičínský starosta Humpál, vzal si švec Rumcajs dílo vždycky rovnou do kovárny.

 "Půjč mi kovadlinu a perlík," řekl kováři Štanclovi a narazil starostenský střevíc na kovadlinu a bil do něho perlíkem. To proto, že Humpál měl nohy jako sloní tlápy. Byl na ně moc hrdý, říkal jim moje slovutný nohy starostenský. Svýma nohama byl Humpál známý až po Mladou Boleslav a pro ty důstojné nohy vlastně držel už osmý rok úřad starosty. Měl zrovna začít rok devátý, když si vzkázal pro ševce: "Přijď, Rumcajsi, potřebuji nové střevíce."

 Rumcajs si strčil do kapsy u zelené zástěry papírový pásek na měření, přes ruku si přehodil plát červené kordofánské kůže a jde na radnici. Posloužit starostovi Humpálovi nebyla nikdy radost.

 Starosta už seděl v křesle v zasedací síni. Jednu nohu má zutou a položenou na polštáři. Polštář přidržují čtyři pacholci a velí jim rychtář Fištula. Dvanáct konšelů stojí kolem. Obdivují starostenskou nohu.

 "To je noha, co?" povídá Humpál ševci Rumcajsovi, sotva vešel, a zálibně zakejval palcem. Rumcajs mu nohu nepochválil, ale podle pravdy povídá: "Je to noha kapitálská, ale už jsem viděl větší."

 Starosta jen vztekle stiskl palec.

 Dvanáct konšelů se vytratilo ze síně, protože věděli, že za chvilku bude zle. Čtyři pacholci i s rychtářem Fištulou zavřeli oči a schlípli uši, aby nic neviděli ani neslyšeli.

 "Už jsem potkal jednou v Hradci větší nohu," povídá dál Rumcajs, odložil červenou kordofánskou kůži na stůl a chystá si pásek z papíru, "jo, to byla velenoha! Ale na tu vaši pacičku ušiju střevíček, než řeknete třikrát fík."

 Starosta Humpál zrudl jako kordofánská kůže a pak zas zbělel jako proužek papíru. Tak to chvilku střídal.

 "Co vás bere, pane starosto?" povídá starostlivě Rumcajs.

 Humpál, který zrovna chytal fialkovou barvu, vyskočil z křesla, roztrhal na hamcáry drahou kordofánskou kůži a všecko to letělo z okna.

 Rumcajse hnal Humpál dveřmi. Na prahu se Rumcajs zastavil: "Proč se mnou, starosto, strkáte?"

 "Pro urážku starostenský nohy," povídá Humpál důstojně, jako by přitiskl městskou pečeť.

 Dole před radnicí Rumcajs sebral, co zůstalo z kordofánské kůže. Říkal si, no, zbylo aspoň na dětský capátka. Ale ta lítost a zlost už v něm zůstala.

 Když došel k svému krámku pod věží, byly dveře zavřené a visel na nich zámek, jako by to tak mělo zůstat navěky.

 Po každé straně stál jeden rychtářův pacholek.

 "Co tu děláte?" povídá Rumcajs. "Já si svou poctivost ohlídám sám."

 Pacholci hodili rukou ke dveřím. A na nich je přibitá cedule:

 PRO URÁŽKU  STAROSTENSKÉ NOHY  NADOSMRTI ZAVŘENO

 Tohle už hnulo Rumcajsovi žlučí.

 "Jsem prudina švec," povídá rychtářovým pacholkům, "nedám si něco jen tak líbit!"

 Pacholci udělali krůček a napřáhli na Rumcajse flinty.

 "Že jste si rovnou nepřivezli kanón," povídá Rumcajs. "Ale ono se ještě uvidí!"

 Pacholci nečekali, hned links rechts a bajonet auf a už ho vedou mezi sebou.

 Dovedli ho přes město a přes pole až k prvním stromům lesa Řáholce. Tam Rumcajsovi řekli: "Koukej mazat do lesa, a do Jičína už nikdy ani krok!"

 "Kdo to poroučí?"

 "Starosta."

 Rumcajs vešel mezi stromy. A za chvíli z lesa Řáholce houklo: "Jestli si starosta myslí, že od něho všecko vydržím jako podrážka ze hřbetovice, tak to ne. Ono se stejně nakonec uvidí!"

  To všecko se stalo před jarem. Když už jaro odkvítalo, vzpomněl si starosta Humpál, že se vypraví do lesa spočítat nové letošní zajíce. Vzal notes a tužku, na nohy si dal natáhnout zvlášť pevné lovecké boty a jde. Všude má ouctu pro svoje starostenské nohy. Ve městě se mu klanějí měšťani, venku v pi se mu kameny samy odvalují z cesty. Z keřů vykukují mladí zajíci a poslušně hlásí svá matriková čísla.

 "Prvňák, druhák, třeťák."

 Starosta si to zapisuje do notesu.

 Došel tak až k lesu Řáholci a vstoupil do něho. Stromy se před ním uklánějí a hříbky smekají kloboučky.

 Když se starosta Humpál unavil pochůzkou po lese, sečetl zajíce v notesu a složil zmožené údy pod doubek. Začal klímat a blaze se přitom usmíval na špičky svých věhlasných nohou. Libě odcházel do sna, když vtom mu do levého ucha zarumplovalo: "A teď se uvidí!"

 Humpál se vylomil ze spaní, dívá se, co by to mohlo být.

 Nikde nic. Ani travička se nepohne.

 A vtom zas do pravého ucha: "Teď se uvidí, Humpále!"

 Ve chvilce to volalo zpředu i zezadu, z doubků i ze smrčí: "Teď se spolu srovnáme, starosto!"

 Humpál točí hlavou, jako by ji měl na obrtlíku. Nikde nikdo. Tak ho dřímota nakonec přece jenom přemohla.

 V mlází se rozhrnuly větvičky a u Humpála stojí švec Rumcajs. Kdepak švec! Bradu má obrostlou hustými vousy, ve vousech mu hnízdí roj lesních včel. Na hlavě klobouk z borové kůry. Kazajku má Rumcajs splátovanou z kousíčků červené kordofánské kůže. Kalhoty jsou odřené, opasek je sotva drží, a za opaskem pistol jako kornout. Jen botičky má jedna radost.

 Rumcajs udělal krok a zastavil se u věhlasných nohou spícího starosty Humpála. Tiše si je prohlídl a jemňoučkým ševcovským a rychlým loupežnickým hmatem stáhl Humpálovi boty.

 A zase se tiše zadíval na Humpálovy velebné nohy, obuté už jen do štráfkových fuseklí. Pak štípl Humpála do palce.

 Starosta se protrhl ze sna rovnou do leknutí: "Šmarijánko, loupežník!"

 "Z vašeho dopuštění, pane starosto," povídá Rumcajs a mírně ukázal z lesa ven: "Tudyhle se chodí do Jičína, pane starosto."

 Pak už se jen hnula větvička a Rumcajs jako by tam nikdy nestál.

 "To byl ale divný sen," bručí starosta Humpál. Zvedl se z trávy a chce si omést kolena. Nevěří svým očím. Zdola na něho koukají dvě hromanánské nohy jenom ve štráfkových fuseklích. "Taky dobře," broukl vztekle Humpál do křoví. "Já dojdu i tak, Rumcajsi. Ale ty máš zejtra na krku knížecí kanonýry."

 "Paprlapá!" ušklíbl se v křoví loupežník Rumcajs.

 Humpál udělal krok k Jičínu. A sykl. Udělal druhý. A zaklel. Protože velebné starostenské nohy nebyly zvyklé chodit jen ve fuseklích. Starosta klopýtá o kořeny, kameny jako by se mu samy hrnuly do cesty. Zkrátka starostenské nohy obuté jen do fuseklí už neměly tu vážnost, ani ten kámen k nim nemá úctu.

 Starosta pajdá a pajdá, teď už jičínskými ulicemi. Lidi jsou z toho jako vyjevení.

 "Starosta si to nese jen ve fuseklích!"

 Jenže mělo být ještě hůř. Jak si Humpál zhmoždil neobuté nohy tou cestou necestou, vykvetlo mu na palci ukrutné kuří oko. Čím byl starosta smutnější, tím kuří oko veseleji mrkalo na vdané paní, co se vykláněly z oken.

 Když procházel věžovou bránou na náměstí, už ho tam čekali konšelé a nejstarší z nich povídá: "Humpále, následkem ztráty velebnosti nohou už nejsi v Jičíně starostou."

 Ale jedno si Humpál neodpustil. Když se trmácel dál, přes náměstí, díval se právě z oken zámku jičínský knížepán. Panoval v Jičíně se svou kněžnou Majolenou a obou jich bylo dost pro zlost. Knížepán nahoře, Humpál dole. Vtom pokácený starosta zavolal do okna: "Knížepán má v lese Řáholci ve vší uctivosti divný pořádek!"

 "Koa?" povídá po francouzsku knížepán a přidržel si dlaň k uchu jako mušličku.

 "Knížepánovi se tam usadil loupežník Rumcajs," žaluje Humpál a točí nahoru do okna palci ve štráfkových fuseklích. "Mělo by se na něj poslat vojsko."

 Jenže co neřekl zrovna císař, šlo knížepánovi jedním uchem tam a druhým ven. Než Humpál překlopýtal náměstí, nevěděl už zas knížepán o ničem nic.

 Bylo by to tak zůstalo, kdyby kněžna Majolena nebyla druhý den dostala chuť na hříbky.

 

  Jak Rumcajs  přestřílel  knížepánovy kanonýry V úterý se to stalo se starostou Humpálem a ve středu povídá kněžna Majolena knížepánovi: "Mon šér, to bych jedla hříbky!"

 Knížepán dávno zapomněl na Humpálovo žalování, dal si zavolat myslivce Pinskera a naporučil mu: "Jde se na hříbky direkción les Řáholec."

 Když tam přišli, poskakoval knížepán od doubku k buku a ukoval ebenovou hůlkou: "Tuhle, Pinsker. A tady. A ještě tamhle se koukni."

 Myslivec musel na kolena a prohmatávat zem, jestli se pod listím neschovává hříbek.

 Nikde nic, nikde ani houbička.

 "Ale kde se tu pořád berou ty jamky po hříbkách?" povídá myslivec Pinsker. "To jako by nám někdo vybíral houby rovnou před nosem."

 "Hubou, Pinsker, hříbek z mechu nevytáhneš," zlobil se knížepán a ťukal ebenovou hůlkou po stromkách. "Tak dál."

 Myslivce bolela kolena a knížepán brzy taky nemohl unést nohy.

 "Zkusíme to, Pinsker, ještě tamhle pod doubkem."

 Myslivec se úslužně přitočil k doubku, sáhne pod větev a fr! Vznesla se odtamtud pěnička. Zbylo po ní hnízdo a v něm šest drobných vajíček. Myslivec kouká na vajíčka v rozpacích, ale knížepán rovnou do hnízda, vybírá vajíčko po vajíčku, koulí si je po dlani, brejlí na ně lorňonem a šveholí: "Šarmán delisijé ólala!"

 "Jaképak ólala," povídá mu najednou za zády cizí hlas, "žádný ólala, ale pořádná knížecí nepředloženost je to. Přeplašená pěnička se už do hnízda nevrátí a v šesti vajíčkách se zbytečně zastudí šest ptáčků."

 Knížepán se až zajíkl. Otočil se jako na káče. Stojí za ním loupežník Rumcajs a ruce má plné hříbků. Knížepán si vzpomněl na Humpálovo žalování.

 "O pěničku, o tu se staráš," povídá štířivě, "ale krást mi hříbky, z toho si hlavu neděláš."

 Zvlášť pro ty hříbky se knížepán rozpálil, div mu nezačaly doutnat kalhoty.

 "Chytit Rumcajse a zavřít!" křikl.

 Jenže Rumcajs jen zahrál prsty u nosu: "Tuhle!"

 A byl tentam.

 Knížepán zlostně skutálel šest vajíček zpátky do hnízda, vztekal se, až se třáslo listí, a volal: "Tohle si odskáčeš, Rumcajsi! Pošlu na tebe vojáky, ty jeden elemente loupežnická!"

 Potom knížepán kývl na myslivce Pinskera a rázoval z lesa k Jičínu, aby v něm nevystydl hněv.

  V lese Řáholci se udělalo tichoučko, doubky si rovnaly pocuchané větve. Rumcajs vyšel ze skrýše a zapískal jako na tenkou píšťaličku. Lákal tím pěničku do opuštěného hnízda. Nepřiletěla, byla od knížepána docela přeplašená. Rumcajs se bezradně zadíval na šest zmařených vajíček.

 Tak ho tam našla Andulka, rusalka z luk pod Řáholcem. Vyšla si do lesa hledat konvalinkovou vůni, našla tam bezradného loupežníka a povídá: "Kdepak, Rumcajsi, koukáním vajíčka nezahřeješ. Musíš se o ně postarat jinak."

 Rumcajs si ani teď nevěděl rady; ještě nikdy žádný loupežník nedokázal vyvést z vajíčka pěničku. Zkusil vajíčka ukrýt do tepla pod klobouk, pak do kapes u kalhot i do podpaží. Ale Andulka pořád: "Tak ne. Roztloukl bys je, rozsedl bys je, rozmáčkl bys je."

 Když Rumcajs už vůbec nevěděl kudy kam, sáhl k pasu pro pistol a šest vajíček do ní jedno po druhém vpustil jako do kornoutu. Pistol jemně uládoval měkkou koudelí.

 "To by snad šlo," řekla Andulka a odběhla dál do lesa hledat sestřeničky lesní žínky, aby jí poradily, kde rostou konvalinky.

 Pistol nabitou šesti vajíčky si Rumcajs strčil zpátky za pás. A udělal sotva několik kroků, když v Jičíně začali troubit. Neslo se to až do lesa Řáholce.

 "Knížepán si stojí v slovu," povídá Rumcajs, "už na mě svolává vojáky."

  V Jičíně na náměstí se troubilo a bubnovalo, vojsko tam pochodovalo a všelijak se řadilo.

 Ze zámeckého okna se zamračeně dívá knížepán a volá: "Nabijte kanóny černým prachem a koulí ze železa a střelte mi Rumcajse!"

 Vojáci naládovali, zapřáhli koně před tři kanóny a už to jede císařskou silnicí k lesu Řáholci.

 Jičínské panny si honem kupovaly po černém šátečku.

 "Škoda Rumcajse."

 Kostelník od Jakuba klinkal umíráčkem.

 Vojáci zatím dojeli k Řáholci. Namířili kanóny, kaprál vykročil tři kroky dopředu a křikl: "Rumcajsi, polez z lesa, musíme tě zastřelit."

 V lese se nic nehnulo, jen smutná pěnička tam volá a volá. Kaprál od kanonýrů poručil ještě podruhé a pak potřetí. Na třetí zavolání pěnička ztichla a z lesa na pole vyšel Rumcajs. Ruku má na pistoli a jde pořád blíž k vojákům.

 "Tak už stůj a netrdluj," křikl na něho kaprál, "sic po tobě střelíme a třeba tě netrefíme."

 "No dobrá, tak já se zastavím, aby kvůli mně vojsko nemělo ostudu," povídá Rumcajs. Rozkročil se u šípku a sáhl za pás pro pistol. Vojáci si na něj namířili a on na ně taky. "Bude se potat do tří."

 Na slovo tři stiskl Rumcajs kohoutek a vojáci zatáhli za špagáty u kanónů. Jenže špagáty byly moc dlouhé, a tak Rumcajsova pistol střelila dřív. Ani to moc nebouchlo, jen to maličko pšíklo. Vojáci čekali kouli do srdce, ale z pistole zatím vylítlo šest pěniček jedna za druhou. Sedmá je zavolala k sobě na kraj lesa.

 Pěničky posedaly po větvích, hlásky měly jako ulité ze stříbra. Spustily tak líbeznou muziku, že to přilákalo vílu Andulku a šest jejích sestřeniček lesních žínek.

 Vojáci nechali kanónů a rovnou k pěkným panenkám.

 A pak byl velký bál, ten bál vojáků s lesními žínkami, co se o něm v Jičíně dodnes vypravuje.

 

 Jak Rumcajs  zavřel knížepána  do věže Na bukové větvi seděly dvě straky a pod stromem si Rumcajs vařil loupežnickou polívku.

 Starší straka povídá: "Je to on?"

 Ta mladší zas: "Není to on?"

 "Jsem to já," kývl Rumcajs a přistrčil na oheň kus dřeva. "A co má být?"

 Straky ho dovedly na kraj lesa. Na buku tam byla přibitá cedule:

 RUMCAJSI, JESTLI SE NEODVÁŽÍŠ PÍSKNOUT  NA PÍŠŤALKU V ZÁMECKÉ VĚŽIČCE,  JSI STRAŠPYTEL!

  Dole pod tím byl knížepánův podpis.

 Rumcajs se zasmál do vousů, až se mu v nich rozbzučely včely: "Knížepán mi chce něčím nekalým oplatit za ty vojáky, co jsem mu roztancoval s lesními žínkami."

 "Nikam nechoď!" volala na něho starší straka.

 A ta mladší: "Lapnou tě!"

 Rumcajs jen potřásl rameny: "Musím jít. Já si na tu píšťalku musím zapískat, už kvůli loupežnický cti."

 Nejdřív ale zašel do své loupežnické jeskyně. Vzadu v koutě stála jarmárka a v jarmárce na rechničce leží kožený pytlík. Je obyčejný, ale taky zvláštní. Nedá pokoj. Hned je větší, hned zas menší, hned nafouknutý a hned splasklý, zkrátka jako živý. Rumcajs ho vzal a vypravil se s ním do Jičína.

 Za ten čas, co byl v lese, narostly Rumcajsovi vousy málem do pasu, vlasy mu sahají skoro po ramena. Lidi se po něm ohlížejí.

 "Takhle bys ani do zámku nedošel," povídá si Rumcajs a zatočil rovnou do oficíny holiče Ďoubalíka. Sedl si do židle, hodil klobouk na rohatinku a poručil si: "Posíct díl vousů a díl vlasů."

 Když Ďoubalík vjel nůžkami Rumcajsovi do vousů, zabzučelo to a začaly se z nich rojit lesní včely.

 "Jezusku," zamektal Ďoubalík, "já vezmu radši dřív vlasy."

 Hrábne do nich hřebenem, jenže z vlasů vykoukl ptáček a začiřikal.

 "Co teď?" rozhodil Ďoubalík bezradně rukama.

 "Všechno tě hned, Ďoubalíku, rozčilí," povídá Rumcajs. "Jen klid. Podej mi nějakou škatuli a klícku."

 Setřásli spolu včely do škatule a ptáčka zavřeli do klícky. Jenomže Ďoubalíkovi se zas už nezdál pytlík, který Rumcajs držel na klíně. Nadouval se jako dudy a opět se smršťoval jako sušená švestka.

 "To nic," povídá Rumcajs. "Je v něm jen trochu větru, co jsem si nachytal na poli pod lesem."

 Holič Ďoubalík se uklidnil.

 "Ráčíte noviny?" nabídl Rumcajsovi, aby všecko dostalo správný holičský řád. Podal Rumcajsovi švabachové noviny a ten se do nich zadíval.

 A vida, v novinách vytiskli stejnou ceduli, jako našel Rumcajs ráno na buku. Pod ní je kreslený obrázek: V kulaté zámecké věžičce leží na stole píšťalka, co na ni má Rumcajs zapískat.

 Holič Ďoubalík začmejral špičkou nůžek po obrázku.

 "Radši to, Rumcajsi, ani nezkoušej. Knížepán prý se na tě chystá. Má na tebe chytře políčeno."

 Na zámku zatím knížepán s kněžnou Majolenou tropili divnou věc.

 Kněžna přidržuje kyblík s bílou barvou a knížepán maluje tlustým štětcem po schodech nahoru až do komůrky s píšťalkou cestu ze samých šipek. Taková cesta už taky vede od Ďoubalíkovy oficíny k zámeckým vratům. Maloval ji knížecí lokaj Fricek.

 Když nadělali šipek až k píšťalce, povídá knížepán kněžně: "Ma šér, teď odejděte do svých komnat, budou se tu dít nebezpečné věci."

 Kněžna odešla. Knížepán si zavolal Fricka, postavil ho za otevřenou vráteň železných dveří, co vedly do komůrky, a rozkázal: "Atánsijon! Až přijde Rumcajs a hvízdne na píšťalku, přirazíš za ním dveře. Ale pořádně."

 Fricek vklouzl až dozadu za vráteň, knížepán se schoval za černou jarmaru v předsíni a už napřed se kucká smíchy do šátečku: "Kliku ty dveře nemají, ale zato mají zámek, který by dokázal otevřít jen jeden zámečník až z Flámska!"

  Zatím se Ruajs s ostříhanou frizúrou vyhrnul z Ďoubalíkovy oficíny. Nohy se mu samy přichytily šipek namalovaných na chodníku. Rumcajs jde, v jedné ruce se mu kývá klec s ptáčkem, v druhé nese škatuli se včelami. Pytlík s větrem si pověsil na krk.

 Prošel věžovou bránou a míří podle šipek šikmo přes náměstí. Byl by tak došel až do zrádné zámecké věžičky, jenže před zámeckými vraty začal ptáček v kleci křičet. Křičí a křičí.

 "Ouha, tady něco přihořívá," povídá si Rumcajs, uhnul zpátky na náměstí a schoval se tam za kašnu. Opatrně se dívá k zámku. A pomalu si dává dohromady dvě a dvě, jak to vlastně na něho knížepán nachystal.

 V zámecké věžičce už knížepán neměl žádné stání. Pořád se vrtí za černou jarmarou a napomíná Fricka: "Až zapíská, pořádně přiraž dveře."

 Ale ani Rumcajs schovaný za kašnou nezahálel. Poslal napřed ptáčka, aby se podíval. Ptáček letěl třikrát kolem zámeckých oken, všecko si prohlídl a řekl Rumcajsovi o knížecí léčce. Tak se Rumcajs dověděl, na čem je; a taky si rozmyslel, kudy z toho ven.

 Pomaloučku rozdělal škatuli se včelami a zavolal: "Všá!"

 Včely se zarojily a odletěly rovnou k zámku.

 Potom Rumcajs svlíkl z krku neklidný větrný pytlík a povolil poutko. Z pytlíku se vytáhl tenoučký modravý větřík. Rumcajs mu ukázal k věžičce a větřík si to fičí rovnou k otevřenému oknu.

 Knížepán za černou jarmarou zatím dupal samou netrpělivostí.

 A vtom to zapíská: Fít!

 To se ozvala píšťalka v komůrce, jak do ní foukl modravý větřík.

 Fít! Fít!

 Píšťalka píská čím dál tím víc.

 Fít! Fít! Fít!

 Knížepán vykoukne za jarmarou a křikne na Fricka: "Jak to, že Rumcajs píská? Po šipkách přece nepřišel!"

 "Když to neví sám knížepán, jak to mám vědět já?" ozval se za vrátní lokaj Fricek.

 "Podívám se tam," povídá knížepán a vběhl do komůrky, aby se podíval, co se to vlastně s píšťalkou děje.

 Vtom vletěly do předsíně včely, zakroužily, našly si Fricka za vrátní a hrnou se rovnou na něho. Lokaj Fricek šupity za knížepánem do komůrky. Aby tam za ním nemohly taky včely, přirazil za sebou železné dveře.

 Kliku ty dveře nemají, zámek je až z Flámska. A tak těm dvěma ve věžičce těžko už někdo otevře.

 Rumcajs si za kašnou spokojeně vydýchl. Pustil ptáčka z klece, větřík vrátil pod nebe a počkal, až mu včely posedají zpátky do vousů. Potom si po císařské silnici namířil k lesu Řáholci.

 

  Jak dal Rumcajs Mance sluneční prstýnek Rumcajsova jeskyně byla tak hluboko v lese Řáholci, že tam nikdy nebyla k spatření ani bába brusinkářka. Když chtěl Rumcajs uvidět člověka, musel si kleknout nad studánku.

 "Rumcajsi," povídá jednou svému obrázku ve vodě, "jednomu je smutno, a dvěma je hej. Musíš si najít nějakou panenku, aby ti dělala hospodyni. A pospěš si, dokud máš vousy od holiče ještě jakžtakž přistřižený."

 "Tak se do toho dáme radši hned," odpověděl mu ze studánky rumcajsí obrázek.

 Tajnými cestičkami v houští došel Rumcajs až skoro na kraj Řáholce, stojí tam na křižovatce dub. Vyhlídl si největší větev, která se pnula rovnou ke sluníčku. Vylezl na ni, sáhl rukou k nebi a ulomil slunci dva paprsky. Byly docela tenoučké.

 Ty paprsky Rumcajs všelijak proplítal, až z nich byl zářivý prstýnek. Jeho záře se rozsvěcovala se slunce východem a večer se sluníčkem hasla. Rumcajs počkal, až bude poledne. V pravé poledne pohodil sluneční prstýnek na lesní křižovatce. Prstýnek září a Rumcajs si pročesává vousy hřebenem na borůvky. To proto, aby na něho bylo lepší podívání.

 Najednou se od stromu blýsklo modré pírko a sojka zavolala: "Už jdou!"

 Cestou ke křižovatce přicházejí dvě jičínské panenky, obě úhledné, a přece každá jiná.

 Jedna má vlasy černé a ruce běloučké, druhá zas ruce ožehlé od sluníčka a vlasy jako nedozrálá pšenice. Jedna je Anka a ta druhá Manka.

 Anka spatřila sluneční prstýnek dřív. Hned po něm skočila, hned si ho navlíkla na prst a hned si taky spočítala, ze by za něj bylo nejmíň dvanáct dukátů.

 Rumcajs vystoupil z křoví.

 "Prstýnek máš," povídá, "a protože je to můj prstýnek zásnubní, musíš mě k němu přibrat."

 "Co bych nepřibrala," řekla Anka. "K pěknýmu prstýnku přiberu i loupežníka."

 "Tak dobrá," kývl Rumcajs, "hned ti ukážu hospodářství."

 Vede si Au k loupežnické jeskyni. Ta druhá, Manka, je dva krůčky za nimi, aby nepřekážela.

 Když došli k jeskyni, Rumcajs se zastavil.

 "Tohle je můj hrad."

 Anka si posvítila do jeskyně slunečním prstýnkem.

 "Moc toho tu nevidím," povídá. "Jen tamhle vzadu stojí nějaká jarmárka, snad v ní bude trochu jmění." Skočila do jeskyně a honem se dobývá do jarmárky. Leží tam jen prázdný kožený pytlík, už v něm není ani ta trocha větru. Anka zlostně přirazila dvířka. "Vzala jsem si loupežníka, nebo žebráka? Hybaj, Rumcajsi, na loupežničinu, nebo tě nechci!"

 Rumcajs nemínil začínat s novou hospodyní hádku, a proto šel. Sotva byl z dohledu, strčila Anka Mance do ruky březovou větev a poručila jí, aby v jeskyni pořádně poklidila.

  Rumcajs zatím došel k dubu na křižovatce. Smutně nabil pistol žaludem, vystřelil jen tak do vzduchu a povídá: "Anka je celá pěkňoučká, ale zlá jako čert. Co teď?"

 Pro větší trápení prostrčilo taky sluníčko zlatý prst mezi dubovými větvemi a poklepalo Rumcajsovi na rameno: "Ty, copak jsi udělal s těmi paprsky, co jsi mi pobral?"

 Rumcajs se upřímně přiznal: "Udělal jsem z nich prstýnek, ale asi jsem ho nedal té pravé."

 Slunce se zamračilo: "Asi ne."

 Rumcajs zatím nabíjel pistol, aby si vystřelil druhou smutnou ránu.

 "Ty," povídá mu sluníčko, "nech toho. Tím nic nespravíš."

 A slunce se zamyslelo tak hluboce, až po krajině přeběhl stín. Ale vtom se zas usmálo: "Vždyť já mám taky své trápení. Ten dub, co pod ním stojíš, mě strašně dopaluje. Celý léto schovává žaludy pod listy a já mám k podzimu moc co dělat, aby to všecko pořádně uzrálo. Nemohl bys s tím něco provést?"

 Rumcajs přikročil k dubu a objal ho velikou rumcajsí silou.

 "Kdo je to?" povídá dub.

 "Rumcajs."

 Dub si chvíli v duchu počítal.

 "Stojím tu dvě stě sedmapadesát let, ale za celou tu dobu mě tak silně ještě nikdo nestiskl."

 "A co teprv kdybych zatřás," zasmál se do vousů Rumcajs, "to by se žaludy jen sypaly."

 "Snad bys jim to neudělal," polekal se dub, "vždyť je to všecko ještě zelený."

 A ukázal všechny žaludy, co jich měl.

 Sluníčko je zahřálo, aby se měly ke zrání.

 "Děkuju ti, Rumcajsi, za dobrou pomoc. Ted se zas já postarám o tebe. Klidně se vrať do jeskyně."

 "To je všecko? A víc nic?" divil se Rumcajs.

 "Víc nic, jen se klidně vrať do jeskyně," řeklo slunce.

 

  Rumcajs udělal, co mu sluníčko poradilo. Sedl si na kámen u vchodu do jeskyně, ale pořád nevěděl, jak mu vlastně chce slunce pomoct. Nezdá se, že by se něco mělo obrátit k lepšímu. Manka pilně zametá březovou větví a Anka si drží nos a všelijak ji peskuje, aby neprášila. A zas ji honí, aby vystlala podlahu pískem a malými křemílky.

 Rumcajs se na to dívá, je celý nesvůj a najednou z něho vyjelo: "Spletl jsem to. Kdepak Anka. Měla to být Manka."

 "Teď už je pozdě," odsekla Anka.

 Jenže v tu chvíli se slunce začalo kutálet za horu. A jak se tratilo, přestával zářit i sluneční prstýnek, co měla Anka na prstě. Záře od něho je pořád míň a míň, až nakonec uhasla docela. Anka zadupala: "Pro tohle já se stala loupežnickou hospodyní? Ani dvanáct krejcarů nemá ten šancajk cenu!"

 A mrsk ho, uhodila prstýnkem o zem a odešla cestou, co vede k Jičínu.

 Žalost pro ni nebyla. Rumcajs chvíli přešlapoval v rozpacích jako v malých botách, ale nakonec pohaslý sluneční prstýnek zvedl a navlíkl ho na prst Mance: "On se ti ráno se sluníčkem zase rozsvítí."

 Manka na to: "Vždyť já bych ho vzala i tak."

 A Rumcajs zas: "Já nevím, jestli tě můžu chtít za loupežnickou hospodyňku. Jsi celá tak čisťoučká."

 Manka si věděla rady.

 "To se spraví," povídá, "vždyť já se při loupežnickém hospodářství taky časem umažu."

 

 

  Jak šel Rumcajs  pro červené  jablko Za čas se Manka naučila hospodařit po loupežnicku a Rumcajs už jí s tím nemusel pomáhat. Usadil se na kámen před jeskyní a dlabal si kudlou fajfku z bukového kořene. Potom si míchal do měchuřinky pravý loupežnický tabák: hrst žaludů, otýpku čemeřice a kventlík síry. Když to umíchal, zavázal měchuřinku a povídá Mance: "V zámecké zahradě rostou červený jablka. Abys měla, Manko, radost, já ti pro jedno dojdu." Usadil Manku na mechové sedátko a ještě jí řekl: "Tuhle si sedni a nastav zástě. Já ti do ní to jablko hodím až z Jičína."

  Cestou k Jičínu si Rumcajs pro potěchu nacpal novou fajfku čerstvým loupežnickým tabákem. Křísl nehtem o nehet, vyskočila jiskra a zapálila tabák ve fajfce. Byl to tabák silný jako dvanáctispřeží panských valachů. Když Rumcajs zapukal z fajfky poprvé, očesalo to švestky na dvě rakouské míle kolem. Podruhé to hnulo skálou u Prachova. Rumcajs radši schoval fajfku do kapsy a povídá:

 "Parádní tabáček, ale musí se s ním opatrně." To už stál u plotu zámecké zahrady. Přehoupl se na druhou stranu, jde od stromu ke stromu a vybírá pro Manku to nejhezčí z červených jablek.

  Manka zatím seděla na mechovém sedátku, zástěru měla nastavenou, ale ono do ní pořád nic nepadalo.

 Rumcajs si zkrátka nemohl v kráse knížecích jablek vybrat. Přebírá je očima a pořád se mu zdá, že ještě nevidí to nejčervenější. Tak došel až doprostřed zahrady. Vůbec si nevšiml, že se už chvíli na něj dívá z okna kněžna Majolena. Byla to ta, které Rumcajs zavřel knížepána do věžičky.

 Rumcajs ještě chvíli obcházel stromy. Konečně si vybral jablko pro Manku, uzrálo až na samém vršku největší jabloně. Rumcajs si s tím věděl rady. Nabil pistol žaludem a namířil si. Střelil jablko do stopky a dole ho chytil do dlaní.

 Jenže kněžna Majolena, která Rumcajse z okna pozorovala hned pravým, hned levým okem, si řekla: "Počkej, teď ti oplatím za knížepána."

 A zatáhla za šňůru od zvonku.

 Hned se ze čtyř stran vyhrnuly do zahrady čtyři švadrony husarů. A troubí se a bubnuje.

 Rumcajs stačil říct: "Zrada!"

 Víc než to jedno slovo už nesvedl. Taktak že se mu podařilo hodit přes hlavy husarů jablko k lesu Řáholci.

 Pak už husaři Rumcajse přitiskli k zadním zámeckým vratům a vedli ho po schodech nahoru do síně, kde seděla na trůně kněžna Majolena.

 V tu chvíli přiletělo od Jičína jablko a padlo Mance do klína. Nejdřív bylo červené jako líčko, ale bledlo, bledlo a zelenalo, až bylo jako brčál.

 "S Rumcajsem je zle," lekla se Manka.

  V zámku si kněžna zatím prohlídla Rumcajse, uhnula na trůně a povídá: "No tak si, loupežníku, pojď přisednout."

 "Já nechci," řekl Rumcajs.

 Kněžna se jen cukrátkově usmála: "Když jsi mi, Rumcajsi, zavřel knížepána do věžičky, tak si teď musíš vedle mě sednout sám."

 Rumcajs si sedl na krajíček trůnu, sedí a mlčí. Kněžna si ho po očku znova prohlídla a řekla: "Nejdřív si tě ale, Rumcajsi, musím slušně oblíknout."

 Síní se hned mihlo sedmadvacet sloužících a na mrknutí má Rumcajs na sobě hedvábnou košilku, kabát jako hrabě, pantalóny málem jako sám kníže a střevíce s přezkou. Jen vlastní vousy mu nechali, aby si byl aspoň trošku podobný.

 Čirou náhodou mu zbyla v rukách fajfka z bukového kořene a měchuřinka s parádním tabákem.

 Kněžna si Rumcajse prohlídla ještě jednou a samým zalíbením přivřela oči. Rumcajse to vylekalo, vyskočil z trůnu, a že chce pryč. Kněžna jen luskla prstíčky. Zabrnkala hudba, do síně přiběhly komtesky a za nimi hrabátka. Už se to spolu houpá v tanci jako na vlnách. Rumcajse z toho začal přecházet loupežnický sluch i zrak. Vtom kněžna vstala z trůnu, popadla Rumcajse v pase a tancuje s ním rejdováka po francouzsku. Zblizoučka se na něho usmívá: "Tré žoli šarmán."

 Když se Rumcajsovi z toho zatočila hlava, přišli k němu tři lokajové a polili ho voňavkou. To Rumcajse zmohlo úplně. Zamotal se, sedl si na trůn vedle kněžny a jako ze sna odříkával: "Já se asi neudržím. Ze mě bude knížepán."

  Ale Manka zatím už stačila doběhnout z Řáholce do Jičína. Stojí na náměstí a dívá se k otevřeným zámeckým oknům. Vidí všecko, co se tam děje. Tanec i to, jak si kněžna přisedla blíž k Rumcajsovi. Manka nejdřív zalomila rukama, pak si ale dupla a křikla: "Rumcajsi, pamatuj se!"

 Rumcajs se jen prohrábl rukou v navoněných vousech a v tom okouzlení si vznešeně povzdychl: "Fržoli maron, ze mě už je knížepán."

 Kněžna se usmívá pořád víc.

 Manka si podepřela boky rukama.

 "Když už se nedokážeš vzpamatovat sám, tak se aspoň podívej, co držíš v ruce!"

 Rumcajs se podíval a uviděl fajfku a měchuřinku. To mu přistrčilo rozum do hlavy. Přehodil si fajfku z pravičky do levičky a křikl k oknu: "Mančinko, hned jsem u tebe!"

 Začal acovat palcem a nacpal bukovou fajfku parádním loupežnickým tabákem.

 Kněžna se na to nedůvěřivě koukala.

 Rumcajs po loupežnicku křísl nehtem o nehet a chce ve fajfce zapálit. Jiskra nevyletěla. Nehty už měl Rumcajs hlaďoučké jako pán.

 "Nejde to, Manko, není čím škrtnout!" křikl z okna.

 Kněžna se cukrátkově usmála: "Zítra ti, Rumcajsi, oholíme vousy a bude z tebe dvořan."

 "Nebude, Rumcajsi, chytej!" křikla Manka.

 Otevřeným oknem vletěly do síně dva křemínky. Rumcajs po nich skočil a nakřesal si z nich jiskru do fajfky.

 Zatáhl poprvé a ve fajfce zapraskalo. Všichni ztichli.

 Zatáhl podruhé, z fajfky se vyvalil dým a všichni vykřikli.

 Zatáhl potřetí a z fajfky zahřmělo. Loupežnický tabák začal vyvádět divy.

 Kněžnu Majolenu to přidrželo na trůně, posadilo to vedle ní plešatého jenerála a odjelo to s nimi i s trůnem až do Kopidlna.

 Hrabátkům to dalo pořádný bouchanec do zad.

 Komtesky to roztočilo jako frčky, že je pak museli zarážet.

 Rumcajs už na nic nečekal, vyběhl ze zámku, vzal Manku za ruku a vedl si ji do zámecké zahrady, rovnou pod jabloň s červenými jablky.

  Jak Rumcajs utopil draka Knížepán sedí ve věžičce, kněžna Majolena se ještě nevrátila z Kopidlna, ale ať tak nebo tak, v loupežnickém životě nemá nikdo na růžích ustláno.

 Rumcajsovi jednoho dne došly žaludy do pistole. Vzal pytel a povídá Mance: "Musím se podívat, jestli už uzrály letošní, aby bylo čím nabíjet."

 Když došel k dubu na křižovatce, vidí, že na nejvyšší větvi sedí jičínský podučitel Očičko, prohlíží si zvětšovacím sklíčkem žaludy a píše si o nich něco do knížky. Vtom mu vyklouzlo psací olůvko z prstů, Očičko po něm sáhne a zvrtla se mu nešikovná podučitelská noha. Vzal pochopa a jen tak, že uvízl za přezku na větvi. Visí tam a křičí na celý Řáholec.

 Rumcajs skočil lehkým loupežnickým skokem k dubu, zatřásl a Očičko se mu šťastně sesypal do náruče. Nejdřív se podíval, jestli se mu neodprýsklo zvětšovací sklíčko, a pak povídá Rumcajsovi: "Díky. Jsem Očičko, podučitel, lučebník a silozpytec z Jičína. Kdybys, Rumcajsi, někdy potřeboval radu, najdeš mě ve škole."

 Rumcajs pokýval hlavou, že je dobře, vyvedl Očička na kraj lesa a ukázal mu, kudy se chodí císařskou silnicí do Jičína.

 Potom se Rumcajs vrátil k dubu. Tam už čekala Manka s košíkem vypraného loupežnického prádla. Pěkně se usmála a povídá: "Chtěla jsem věšet prádlo, ale zapomněla jsem v jeskyni kolíčky. Nepočkal bys mi, Rumcajsi, u košíku?"

 Rumcajs kývl a Manka odběhla. Aby se mu čekalo pohodlněji, opřel se Rumcajs o dub. Snad to byl dub naražený od blesku, snad se mu hnulo v kořání, když z něho Rumcajs střásal podučitele. V dubu zapraskalo, svalil se a zbyla po něm díra. Manka, která zatím přiběhla s kolíčky, se nad ní zastavila celá vyjevená. Z díry vede někam dolů podzemní chodba.

 "Ať mi tam, Manko, ani nevkročíš," povídá Rumcajs. Přinesl si pryskyřičnatý skolek, křísl nehtem o nehet a zapálil skolek jako fakuli. Slezl do díry a jde dál a dál a níž a níž. Jak jde, je v podzemní chodbě pořád tepleji, jako by tam někde hřála pec. Táhne se tu divný čoud, jako by někdo u té pece zapomněl přivřít dvířka. Tak došel Rumcajs až do samého srdce stráně, co se na ní zelená les Řáholec.

 A je konec chodby a leží tam drak. Tři hlavy má poskládané mezi pazoury a spí. Oči má zamčené a ze šesti dírek u nosu se mu ohnivě hulí.

 Rumcajs honem uhasil fakuli. Drak se pohnul, začal zle zeleně světýlkovat, krajní hlava mrkla a povídá: "Sestřičky hlavičky, probuďte se, někdo tu je."

 Druhé dvě hlavy si Rumcajse prohlídly a prostřední povídá: "Hoho!"

 Rumcajs se nedal a taky zahoukal: "Hoho!"

 Jenže všecky tři hlavy spustily dohromady: "Hohohohoho!"

 "Nebudeme tu přece takhle na sebe křičet," povídá Rumcajs. "S kým to vlastně mluvím?"

 Hlavy spustily jedna přes druhou: "Mluvíš, Rumcajsi, s drakem, co si zítra touhle dobou přijde pro Manku."

 Rumcajs vylezl z díry a opatrně povídá Mance: "Neplač, ale zítra si pro tebe přijde drak. Draci jsou lítací a v povětří si nohu o nic neopřu. No co, popadnu se s ním i tak."

 Manka zbledla jako měsíc.

 "Rumcajsi, já tě nepustím."

 "Konec řečí, Manko."

 Když tohle loupežník řekne, má loupežnic hospodyňka mlčet. Jenže Manka aspoň špitla: "Ledaže bys to zkusil u Očička."

  Když Rumcajs přišel do školy, prováděl lučebník a silozpytec podučitel Očičko své hokuspokusy. Bylo přitom plno jisker a praskání. Rumcajs ještě ani pořádně nezačal o tom, co ho přivedlo, a Očičko mu povídá: "Dál nemusíš mluvit. Tuhle máš na draka aparátek. A už jdi, Rumcajsi. Uhasly by mi jiskry."

 Rumcajs si odnesl aparátek do jeskyně. Dlouho si ho s Mankou prohlíželi. Byly to dvě nafouklé měchuřiny, svázané k sobě řemínkem. Když se to pustilo z ruky, ulítlo to rovnou nahoru ke stropu. K tomu patřilo ještě krátké dřevěné veslo.

 Rumcajs převrací měchuřiny v rukách a krabatí čelo, aby se v tom aparátku pořádně vyznal. Nakonec se ťukl do čela a tvář se mu rozsvítila.

 "Už vím, nač je ten verk!"

  Druhý den v tu nešťastnou hodinu se přihnal drak. Netrpělivě přešlapoval před jeskyní a huhlal: "Já jsem tady. Kde je Manka?"

 Rumcajs si vytřásl z vousů včely, aby jim drak neublížil, vyšel ven a povídá: "Ale šla si do Jičína pro pentle, aby se ti líbila."

 Přitom na sebe pomaloučku navlíkal ten aparátek, co mu dal podučitel Očičko.

 "Co sebou pořád vrtíš a co to tam pořád motáš?" rozzlobily se tři dračí hlavy.

 "Co motám, to motám, už jsem domotal," řekl Rumcajs, zavázal poslední uzel na řemínku a vzal do ruky dřevěné veslo. "Jestli chceš, tak si spolu pro Manku doletíme."

 Drak kývl. Rumcajs si mu vyskočil na záda a drak vyrazil do povětří. Letí k Jičínu a všude kolem sebe dělá plameny a kouř. Rumcajs jen dával pozor, aby mu to neošlehlo měchuřiny.

 Přeletěli Jičín, už jsou za ním, ale Manka nikde. Drak se na Rumcajse vztekle ohlídl první hlavou: "Kde je?"

 "Mám jen dvě oči," povídá Rumcajs.

 Drak se po něm ohnal druhou hlavou: "Tak kde je?"

 "A ty máš očí šest," povídá Rumcajs.

 Drak po něm sekl třetí hlavou: "Tak kde je ta Manka?"

 "Kdybys nerámusil a radši se pořádně díval, viděl bys ji. Tamhle na tebe čeká u rybníka," povídá Rumcajs a ukázal dřevěným veslem dolů, kde se v lukách blýskal jako očko rybník Kníže.

 Drak si k němu shora namířil. Když byl nad rybníkem na jednu skřivánčí míli, spustil znova: "Já tam žádnou Manku nevidím."

 "Musíš níž, ona tam na tebe čeká pod vrbou," povídá Rumcajs.

 Drak níž a níž. Když byli asi tak na vrabčí hon nad rybníkem, zahlídl se v něm drak šesti očima jako v zrcadle. Zařval: "Kdo je to tam dole?"

 Rumcajs se vyklonil a povídá: "Vida, nějaký drak. Přišli jsme pozdě, to on už si vzal Manku před tebou."

 Drak rovnou ze vší síly na toho druhého. A vletěl do rybníka. Zabořil se do dna tak hluboko, že není moci, která by mu pomohla ven.

 Než drak vrazil nosem do vody, Rumcajs mu v poslední chviličce sklouzl ze zad. Měchuřiny od Očička zabraly a vynesly ho až málem do mraků. Rumcajs pluje nad Jičínem jako na obláčku a veslem vesluje k lesu Řáholci. Manka už tam na něho čekala.

 "Jak bylo, Rumcajsi?" povídá celá ustrašená.

 A Rumcajs na to: "Jak by bylo? Všecko se to obrátilo. Ted je nám hej, ale tomu drakovi už ne."

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight