Rudý kvítek

Lidé závidí nesmrtelným bohům a bozi naopak přicházejí k lidem, aby zde trhali květy štěstí i hoře, protože pouze lidé znají štěstí i hoře. Na břehu řeky nedaleko královského zámku našli jednou malé děvčátko. Možná že je sem přinesl prudký vítr, který popadl do své náruče mlhavou noc, rozlámal na řekách led a otevřel okna do nebes.
Dítě bylo zavinuté do šedého šátku a vedle něho ležel křivý střapatý kořen neznámé květiny.
Dítěte se ujal královský vrátný a kořen zasadil do hliněného květináče.
Možná že jí ta květina přinese štěstí ..... pomyslel si pro sebe pěstoun.
Holčička byla velice krásná, jenom její nožky byly poněkud zakrnělé a křivé. Proto nerada chodila, zato se dívala a dívala ..... S hlavou opřenou o ruku celé dny vysedávala u okýnka vrátnice. Všichni obdivovali její něžnou bílou tvář a veliké smutné oči. Ať to bylo ráno, v poledne nebo večer, všichni, kdo šli kolem, ji takovou vídali. Podobala se bílé vodní lilii, která pluje po hladině a stále se drží na jednom místě.
Mezi lidi nechodila, protože se styděla za své nohy. Jen starý zámecký zahradník ji měl rád. V jeho zahradě bylo mnoho křivých a podivně znetvořených stromů a byly to právě ty, které nejnádherněji kvetly. Byl vždy šťastný, když ho maličká držela za ruku a když její krátké křivé nožky cupitaly vedle něho po zahradě. Měl ji rád a litoval ji.
Květina pro štěstí rostla pozvolna, a když nasadila na květ, byla už dívka dospělá. Měla něžná oblá ňadra a malé laskavé ruce. A jako vždy se mlčky dívala ze svého těsného světa maličkým okýnkem vrátnice. Jak mohutné byly staré stromy před vraty zámku, jak vysoko plynuly mraky a jak krásný byl mladý princ! Kdykoli šel okolo, její tvář ještě víc bledla a do jejích prsou jako by pronikalo pomalu nějaké sladké ostří.
Jedné noci se stal zázrak. Na její květině pro štěstí vykvetl ohnivě rudý květ.
Když se blížily princovy narozeniny, celá země se chystala na ten svátek. Také malá dcerka vrátného chtěla udělat princovi nějakou radost. Vzala svou rudou květinu a jako v mlze šla na slavnost. Na své nohy přitom zapomněla. Chtěla postavit svou květinu nahoře na zámeckých schodech, kde v mramorových vázách stály ostatní květiny. Nesla ji ve svých zdvižených rukou jako plamen. Ale na posledním schůdku zakopla a obnažila své křivé nohy. Právě v té chvíli se ve dveřích objevil princ v doprovodu dvořanů. Zasmál se a také všichni dvořané se dali do smíchu.
Děvče si zakrylo rukama tvář a s pláčem šlo dolů. Schovala se v chaloupce vrátného, ale i ta se jí nezdála dost tmavá a nízká. Sestoupila proto do sklepa. Její hoře bylo veliké a v prsou cítila neuhasitelnou žízeň. Zatoužila po ještě větší bolesti a vypila smrtící jed. Pak se jí ulevilo. Upadla na kamennou podlahu a naříkala se zaťatými zuby.
Potom ..... omámená bolestí ..... vstala a vyšla do tmavé noci. Vrhla se do řeky a stala se z ní rusalka, kterou možná už kdysi byla. Tam v chladné hlubině bledě kvete sluneční a měsíční kvítek, ale nikdy tam nekvete rudý květ, protože tam nikdo nezná hoře ani radost.