Radostné cestování

zobrazeno 14×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.40

Byla jednou jedna chudá vdova a ta měla syna. A milý synek pořád jen, že by rád na cesty. 
„Jakpak můžeš cestovat,“ povídá matka, „musel bys mít s sebou peníze, a my žádné nemáme.“ 
Ale syn povídá: 
„Vždyť já moc nepotřebuju, spokojím se s málem a půjde to, budu pořád jen říkat: Ne moc, ne moc, ne moc.“ 
A tak nějaký čas chodil a pořád říkal: 
„Ne moc, ne moc, ne moc.“ Přišel taky k houfu rybářů a povídá: 
„Pomáhej Pánbůh! Ne moc, ne moc, ne moc.“ 
„Co to povídáš, chlape špatná, ne moc?“ zlobili se rybáři. Když potom vytáhli síť, bylo v ní trochu ryb, ale opravdu ne moc. A tak se na milého synka přihnali s holí. 
„Viděls už někdy, jak se mlátí?“ křičel rybář, „já Ti dám říkat ne moc!“ 
„Tak co teda mám říkat?“ optal se synek. 
„Ať je plná, ať je plná, tos měl říct.“ 
A on zas chodil světem a po celý čas říkal: 
„Ať je plná, ať je plná!“ Až jednou přišel k šibenici, tam zrovna měli jednoho odsouzence a chystali se ho pověsit. Synek povídá: 
„Dobrýtro přeju, ať je plná, ať je plná!“ 
„Cože to povídáš, chlape, ať je plná? Podle Tebe má být na světě ještě víc šibeničníků? Ono Ti jich pořád není dost?“ 
No, zase dostal poučení na hřbet. Ale ještě se optal: 
„A copak mám teda říkat?“ 
„Máš říct: Buď Pánbůh milostiv té duši ubohé.“ 
Synek zase chodil a chodil a po celý čas říkal: 
„Buď Pánbůh milostiv té duši ubohé.“ Najednou přijde k příkopu, tam stojí pohodný a utracuje nemocného koně. Synek povídá: 
„Dobrýtro přeju, buď Pánbůh milostiv té duši ubohé.“ 
„Co to povídáš, chlape ničemná?“ rozkřikl se ten druhý a vzal ho topůrkem přes hlavu, že na oči neviděl. Sotva vykoktal: 
„A jakpak mám říkat?“ 
„Máš říct: Do škarpy s Tebou, mršino.“ 
A synek šel a pořád opakoval: 
„Do škarpy s Tebou, mršino.“ V tom vidí přijíždět svatebčany, bylo jich kolik vozů, a tak si stoupne a na ten první vůz s nevěstou zavolá: 
„Dobrýtro přeju, do škarpy s Tebou, mršino.“ 
Kočí po něm švihl bičem, a v tu chvíli se vůz převrhl do příkopu. To se ví, že ho za to přání pěkně pochválili po hřbetě, ale on zas: 
„Tak copak mám, lidičky, říkat?“ 
„Máš říct: To je veselka, radost podívat!“ 
Synek zase šel a šel a pořád říkal: 
„To je veselka, radost podívat.“ Až ho cesta zavedla do vsi, k hořícímu stavení, stodola vedle už taky chytala. Kdekdo tahal putýnky s vodou, hemžilo se tam lidí jako much, pomáhali hasit, a synek na ně spustil: 
„Dobrý večer přeju, to je veselka, radost podívat!“ Sesypali se na něho, divže ho nehodili do ohně, a dostal nepočítaných, že sotva odlezl. Jeden stařeček ho přes noc schoval do sušárny v sadě a povídal mu; 
„To nevíš, co se při takovém dopuštění říká? Pánbůh rač chránit, nedopouštěj Pánbůh!“ 
Potom se ještě rád vrátil k mámě a do nejdelší smrti už ho nenapadlo vydat se na cesty. A když před ním někdo o cestování jen slůvkem zavadil, hned se dal do křiku: 
„Pánbůh rač chránit, nedopouštěj Pánbůh!“

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight