Pytlák Šebesta

zobrazeno 60×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 9.08

Kterak v panských lesích hospodařil a z pánů si blázny dělal, až ho jednou myslivci chytili a do šatlavy dali zavřít

V zámecké kanceláři na Telči měli starosti s pytláky, kteří v panských lesích dělali jenom škodu. Nejhorší z nich byl prý pytlák Šebesta, lišák a ferina, karbaník a zloděj. V panském lese znal každý strom, kdejaký zaječí pelech a ptačí hnízdo. Plížil se po lese jako rys, věděl o každém srnci a jelenu. Když panští myslivci chystali hon a vybírali zvěř na odstřel, druhého dne ji našli určitě zastřelenou. A mohli si nohy uběhat, nikoho v lese nechytili. Mezi lidmi se povídalo, že to udělal jistě Šebesta, protože je ze všech pytláků ten nejchytřejší.
Šebesta bydlel s matkou ve staré chalupě a chodil k sedlákům podělkovat. Když drábi pro něho přišli, nebyl doma. Otevřela jim stará matka a divila se, že ho tu páni hledají.
„Ten už je kolikátý den v sousední vsi u rychtáře, řeže mu dřevo na zimu. Tam Jakuba jistě najdete.“
Drábi šli do sousední vsi a ptali se rychtáře, kde má Šebestu. „Vozí dřevo z lesa. A co mu chcete?“
„Jde mezi lidmi jeden hlas, že v panském lese zase střílel zvěř. Tak se jdeme zeptat, jestli byl v noci doma nebo ne.“
Rychtář si posunul čepici do týla a trochu s řečí otálel, potom povídal: „To bude asi mýlka. Celý den mám toho Šebestu na očích a dře za dva. Večer vždycky sedí v hospodě a spát chodí k nám na komoru. Ten v noci střílet v lese nemohl.“
Když to drábi slyšeli, rychtářovi uvěřili a šli zpátky clo Telče na zámek. Rychtář byl rád, že je měl ze stavení. S pány bylo vždycky zadobře jen zpovzdáli. Sotva přijel Šebesta z lesa, hned ho rychtář zavolal k sobě do jizby.
„Poslechni, Jakube! Kdepak jsi byl dnes v noci?“
Jakub se nevymlouval a rychtáři pověděl pravdu.
„Zašel jsem na skok do lesa, abych se podíval, jak zvěř chodí pít.“
„A tam jsi střelil myslivci všechno, co měl pro pány vybráno, viď? Už jsem o tom slyšel,“ zlobil se rychtář.
„Střelil, nestřelil. Vždyť bych to byl všechno ani nestačil, hospodáři!“ povídá mu Jakub dobrácky.
„Tak já Ti něco povím, Jakube!“ spustil na něho rychtář. „Ty se přece jen co nevidět do té šatlavy dostaneš, ale já Tě tam nepovedu. Až to dříví z fůry složíš, jdi si spánembohem! Jednou jsem Ti od drábů pomohl, ale podruhé už nepomohu. Ještě by mne s Tebou zavřeli, kdyby na to přišli.“
Jakub neřekl tak ani onak, šel na dvůr a do večera bylo dřevo nejen složeno, ale i pořezáno. Rychtář mu zaplatil, co byl dlužen, a ještě něco na přilepšenou. Potom se spolu rozloučili.
Jakub Šebesta byl statný chlapík a ruce měl jako dvě lopaty. Odmala se musel starat o matku a o sebe, protože tátu nikdy nepoznal. Dělal pohůnka a pasáka, ale do lesa ho to táhlo vždycky. Měl starou flintu, kterou jednou našel na půdě za trámem. Tu rozdělal, promazal, složil a flinta střílela jako divá. Na co Jakub namířil, všechno trefil. A když mohl, celé dny byl v lese. Na to mizerné živobytí ani ženu neměl, sám bydlel s mámou ve staré chalupě na spadnutí a ze všeho nejmilejší mu byla svoboda.
Když šel Jakub od rychtáře, zastavil se v hospodě, aby zaplatil dluhy, a hned si poručil čtvrtku. Hospodská byla brblavá, na každém něco viděla. I Jakubovi začala vyčítat.
„Sotva nějaký ten peníz vyděláš, hned ho propiješ a potom nemáš ani na chleba. Kdybys byl můj, Šebesto, tak bych Tě z domu vyhnala řemenem!“
.,1 nevyhnala, hospodská, nevyhnala! Dřív byste sama z domu běžela, a dokud bych já nechtěl, domů byste nešla.“
Když to sousedé slyšeli, smáli se a Jakuba popichovali. A on moc nepotřeboval, protože byl vždycky horká hlava. Z ničeho nic přistoupil ke kamnům a nad měděncem zamumlal pár slov. Vtom z něho začaly vyskakovat zelené žáby, jedna za druhou. Za chvíli jich bylo kolem plno. Skákaly po stolech a po podlaze; někteří sousedé se smáli, jiní zase hudrali. Hospodská utekla na dvůr, a když už sousedé nevěděli, kam by nohu dali a žab pořád přibývalo, prosili ho, aby to neřádstvo zahnal. Jakub třikrát foukl do měděnce a po žabách nebylo ani památky. Potom šel za hospodskou, která se krčila na dvoře pod hruškou.
„Tak vidíte, hospodská! A chtěla jste mne vyhánět,“ smál se jí Jakub. „Jen si každého hosta važte! Nikdy nemůžete vědět, co dovede.“ Potom zaplatil a víc do té hospody nikdy nešel.
Již několik dní Jakub Šebesta věděl, že po něm jdou hajní a myslivci. Nevěděl ale, kam by hlavy složil. Domů jít nechtěl, aby matce nedělal starosti. Potom si řekl, že v telčském zámku ještě nebyl a takhle by se tam mohl alespoň podívat. Když i druhý den panští lidé pročesávali křížem krážem lesy, Jakub jim nadběhl a počkal si na rozcestí. Sotva k němu došli, na chvíli se zastavili, že se spolu poradí. Nejstarší myslivec si sedl na pařez a spustil: „Čert aby vzal toho Šebestu! Na stará kolena se za ním honím po lesích a on ty naše lesy zná lépe, než my všichni dohromady.“
Najednou se pařez pod ním začal roztahovat a kořeny natřásat, jako by byl živý. Než se myslivec vzpamatoval, ležel vzhůru nohama v mechu a vedle něho se sbíral se země pytlák Šebesta.
„Nezlobte se na mne, pantatínku, ale už jsem Vás nemohl na zádech unést. Máte pořádnou váhu!“
Všichni vyjeveně hleděli, jak se z pařezu vyklubal pytlák. Starý myslivec už v životě všelicos zažil, proto se ničemu nedivil, jen dobrácky povídal:
„Poslechni, Šebesto! Nechtěl bys jít s námi na zámek? Když se spolu dohodneme, dovedu Tě k vrchnímu a potom sám poprosím pana hraběte, aby Ti odpustil. Musíš jen slíbit, že pytlačit nikdy nebudeš.“
„Já Vám to ale slíbit nemohu, pantatínku! Dobře víte, že ze starého pařezu už malý doubek nebude,“ řekl Jakub se smíchem. Potom si přece dal říci a šel s myslivcem. V Telči na zámku měl vrchní práce nad hlavu. Panství bylo veliké a ohlídat všechen ten hraběcí majetek nebylo snadné. Když přivedli pytláka Šebestu, ani s ním slovo neztratil a hned drábovi poroučel:
„Toho pytláka posaď v šatlavě na osla a nech ho tam sedět do večera. Ať ví, že ze mne si blázny dělat nebude!“
Dráb popohnal Šebestu lískovkou, aby pan vrchní viděl, jak je ve službě horlivý. Ale sotva byli za dveřmi, dal mu pokoj a vedl ho přes dvůr. Když dráb otevřel dveře velikým starým klíčem, Jakub musel dovnitř první. Uprostřed šatlavy stál vysoký dřevěný osel, který měl hřbet jako břitvu. Koho na něj jednou posadili, ten na to nikdy nezapomněl. Byl tak vysoký, že se k němu muselo lézt po žebříku. Dráb poručil Šebestovi, aby si ten žebřík přistavil a vylezl nahoru. Jakub se zdráhal. „Já bych vylezl, ale tak vysoko jsem ještě nikdy nebyl. Ukaž mi, jak se na toho osla leze, a já tam vylezu.“
Dráb mu uvěřil a dlouho vykládal, jak a co. Potom spolu přistavili veliký žebřík, dráb se vyšplhal nahoru a sedl si obkročmo na osla, ale jen tak zpolehounka. Když měl nohu na poslední příčce, Jakub mu žebřík odstavil, dráb zůstal na oslu a křičel:
„Ty čerte! Hned mi přistav žebřík! Počkej, až slezu dolů, já Ti dám lískovkou na zadek takový nářez, že si na něj ani nesedneš!“
Ale Šebesta mu už vázal nohy, aby prý nespadl dolů. Na jeho křik nic nedbal. Když drába uvázal, pěkně se s ním rozloučil.
„Tak se tu měj dobře, pantatínku! Já si skočím tuhle na roh do šenku a potom Tě zase přijdu sundat, abys tu dlouho neseděl.“
Dráb prosil, plakal a naříkal, ale Jakub s ním neměl slitování. Nechal ho sedět na oslu a zavřel dveře na zámek. Potom šel tam, kam ho chuť táhla, a poručil si čtvrtku kořalky. Dlouho však v šenku neseděl, když přiběhl sloužící ze zámku a povídá, že hledá pytláka Šebestu. „To jsem já. Co ode mne chceš?“
„Pan hrabě chce s Tebou mluvit,“ oznamoval mu sloužící uctivě.
Jakub zaplatil a šel tedy na zámek. Ve vratech ho přivítal sám vrchní a chtěl vědět, kde má klíč od šatlavy. Jakub ho vytáhl z kapsy.
„Tu ho máte, milostpane! Ale nejdříve zavolejte babu kořenářku, ať Vám dá drába dohromady. Máte toho osla udělaného z tvrdého dřeva.“
Vrchní mu jen zahrozil a běžel s dráby do šatlavy. O Jakuba se už nestaral. Sloužící vedl pytláka do paláce a po kamenných schodech do veliké síně, kde seděl sám hrabě a s ním mnoho pánů a paní. Když je Jakub uviděl, všem se uklonil a čekal, co bude.
„Tak Ty jsi ten pytlák Šebesta, co mi v lesích hospodaří?“ ptal se hrabě, a když Jakub přikýval, pokračoval. „Také jsem slyšel vyprávět, že střílíš mistrovsky. A co ještě dovedeš? Když nám myslivec povídal, že ses v lese proměnil v pařez, nechtěli jsme tomu ani věřit.“
„Milostivý pane hrabě! Každý dělá, co umí, aby se dostal z bryndy. A jestli mi panstvo dovolí, zkusím je trochu pobavit. Určitě se mi to podaří, budou-li mi páni věřit.“
Hrabě hned všem poručil, aby Jakubovi věřili a zábavu nezkazili. Nikdo se mu neodvážil odporovat.
Když Jakub viděl, že ho všichni se zájmem pozorují, šel ke dveřím a prudce je otevřel. Do síně vběhla rohatá koza. Hrozně mečela a do pánů trkala, paní tahala za sukně. Vtom Jakub dupl do podlahy a v tu ránu z ní vyrůstal keř plný zelených lístků, jako někde venku na mezi. Jak to koza uviděla, běžela k němu a začala lístky okusovat. Jakub znovu otevřel dveře a vpustil dovnitř statného vlka. Jak kozu uviděl, skočil na ni a začal ji trhat a dávit. Byla to hrozná podívaná, paní se děsily a páni divili.
Když byla ta podívaná v nejlepším, otevřel dveře vrchní a hnal se rovnou k panu hraběti. V tu chvíli všechno zmizelo. Po koze a po vlkovi nebylo ani památky, jen jeden zelený lístek zůstal ležet na podlaze na důkaz živého obrazu. Panstvo strnulo údivem.
„Co Vás to napadlo, takhle sem vtrhnout bez ohlášení?“ zlobil se hrabě a on se moc omlouval, že panstvu pokazil takovou podívanou. „Milosti, ten pytlák Šebesta mi utýral drába pomalu až k smrti.“
„Co je tohle zase za řeč? Který pytlák a který dráb?“
„Milosti, dal jsem Šebestu zavřít a on v šatlavě posadil místo sebe na osla drába. Ten je z toho teď celý nemocný!“ hlásil vrchní.
Když to pán slyšel, dal se do smíchu a s ním všechno panstvo. Vrchní nevěděl, co se stalo a proč se všichni smějí. Nakonec mu hrabě řekl přísně: „Dobře Vám tak! Když máte drába hloupějšího než pytláka, po právu se mu stalo. Takoví jsou lidem jen pro posměch a žádné vážnosti mít nikdy nebudou. A o pytlákovi už nechci nic slyšet!“
Potom vrchního milostivě propustil. Ten se hluboko poklonil a vtom uviděl Šebestu uprostřed vzácných paní, jak se na něho dobrácky usmívá. Vrchní honem vycouval pozpátku ze dveří.
Panstvo chtělo pak slyšet, jak to divadlo Jakub sestrojil, ale on se pořád jen usmíval a nic už nepověděl. Hrabě dlouho uvažoval, co má s pytlákem udělat. Chtěl ho nějak odměnit, ale nevěděl jak. Nakonec se rozhodl, jak mu starý myslivec poradil. „Poslechni, Šebesto! Myslím, že jsi dobrý a chytrý chlap, ale vrchnímu nechoď na oči! Řekni starému myslivci, aby Tě vzal k sobě za hajného. Tak budeš pořád v lese a nikdo Ti nebude mít za zlé, když si nějakou tu zvěř odstřelíš sám pro sebe.“ Potom dostal Jakub něco peněz od panstva za to pěkné pobavení a hrabě ho propustil. Starý myslivec už na něho čekal na chodbě a všechno za dveřmi slyšel. Odvedl si Jakuba s sebou do lesa a tak zmizel Šebesta vrchnímu a drábům z očí. Ale moc ho ta volnost a svoboda netěšila. Dokud si mohl z pánů dělat blázny, bylo dobře. Ale teď věděl, že by starému myslivci uškodil, proto už žádné hlouposti netropil a usadil se. Vzal k sobě starou matku, aby mu v hájovně vedla domácnost, a sloužil věrně hraběti pánu. Jen když šly babky do lesa na chrastí, zahoukal na ně někde za bukem jako hejkal, nebo je vyplašil křikem a láteřením. Ale nikdy už to nebyl ten odvážný a nebojácný Jakub, který se pánů nebál a zlobil je svými čtveráckými kousky.

 

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight