Pyšná Ofka

zobrazeno 14×

Vložil(a): vendy.z, 3. 7. 2016 14.43

Kterak ženicha si dlouho vybírala, až nakonec přebrala a nikdo ji za ženu nechtěl, jak potom do svého panoše se zahleděla a když ji nechtěl, umořila ho k smrti

Na Novém Hradě žila panna Ofka sama samotinká a vládla několika vsím a městečku uprostřed jesenických hor. Po smrti otce a matky, kteří jí v dětství zemřeli, byla na vychování u knížecího dvora. Odtamtud si přinesla některé zvyklosti, kterých se držela až do smrti. Ofka se ráda koupala a dlouhé vlasy kadeřila, celá se natírala vonnými mastmi. Když šla, každý se za ní musel ohlédnout, protože kolem panny se vždycky nesl oblak vůně. Pro sebe potřebovala mnoho služebnictva, které by jí při koupeli přisluhovalo, komornou, která by ji oblékala, kuchaře, číšníka a kdovíkoho ještě. Potom teprve byla spokojená. Na Novém Hradě bylo takových služebníků na kopy. Panna každému za službu dobře platila, tak se jí penízky kutálely a kutálely, ale zato žila v přepychu.
Panna Ofka byla opravdu krásná a o její kráse se povídalo široko daleko. A také se našlo mnoho ženichů, kteří chtěli krásnou a bohatou pannu za ženu, ale ona si příliš vybírala. Každého pozvala ke stolu i dary od něho přijala, ale žádného pak za muže nechtěla. 
„Na takové ženichy mám ještě času dost a dost,“ smála se. „Co kdyby jednou pro mne přijel sám kníže pán?“ 
Jeden ženich se jí zdál chudý, druhý byl zase moc tlustý a třetí hloupý. Ofka na každém něco našla a pak jej s velikým smíchem vyprovázela z hradu. Dost bylo i těch, kteří zase přišli a znovu pannu prosili o ruku. 
Ale čas plynul rychle a panně už nepomáhaly všechny ty masti. Její krása pomalu uvadala, vrásek přibývalo a vlasy začaly prokvétat šedinami. Když se panna podívala do zrcadla, volala k sobě starou babu, která znala všelijaké čáry a dobře jí sloužila. 
„Podívej se, babo! Řekni, kolik mi ještě zbývá krásy?“
„O, panenko moje! Do smrti máš daleko a krásy pořád ještě nazbyt. Pro pár stříbrných vlásků si nedělej starosti, těch se lehko zbavíme.“ 
Když pannu ukolébala v naději, že stáří je daleko, obarvila jí vlasy šafránem a Ofka zářila v hedvábí a sametu ještě víc. 
Nikdo se nenašel, kdo by panně po pravdě pověděl, že stáří se nedá ničím zadržet. Jednoho dne přijde a je tu, než se naděješ. Ženiši už tolik na hrad nejezdili, protože každý věděl, že panna je marnivá a na nic jiného nemyslí, než na parádu. A tak se stalo, že panna Ofka se už neměla pro koho šlechtit a strojit. Po celý dlouhý čas nikdo do hradu nepřijel, nikdo ji na návštěvu nepozval. Brzy panně začalo být smutno a rozhodla se, že si opatří panoše, jako mívají paní u knížecího dvora. Hned dala rozhlásit po všech vsích, že přijme do svých služeb sličného a chytrého mládence. 
Několik se jich přihlásilo a panna Ofka si z nich vybrala bednáře Petříka. Byl to hezký chlapec a obratný, se vším si uměl poradit. Když ho přijímala do služby, Petřík rád sliboval: 
„Budu Tě, paní, vždycky poslušen a všechny Tvoje rozkazy budu plnit bez odmluvy. To Ti slibuji.“
„Dobře, Petříku! Přijímám Tě za panoše. Těžkou službu u mne mít nebudeš, však to sám uvidíš.“ 
Petřík byl se vším srozuměn. Panna Ofka ho dala obléci do panského šatu a potom ho chtěla mít celý den při sobě. Mladý panoš byl rád, že se dostal na Nový Hrad, protože komorná paní Ofky, hezká Johanka, byla už dávno jeho milou. Oba mladí chtěli být stále pospolu. Proto Petříkovi nic jiného nezbylo, než jít na hrad do služby, dokud si neušetří tolik, aby se mohli vzít. 
Panna Ofka měla pro Petříka plno drobných službiček a přání, že se kolem ní musel točit od rána do večera. Sotva s Johankou promluvil, už některého z nich panna zase k sobě volala. 
„Petříku, přines mi z komory kožich! Je mi zima na nohy.“ 
Petřík honem běžel do komory, sebral z bidla kožich a utíkal zpátky. V komnatě u krbu seděla panna Ofka a už na něho čekala. Když jí zabalil nohy do kožešiny, chtěla zase něco jiného. 
„Před chvílí mi zapadlo klubíčko někam pod stůl. Petříku, najdi je!“ A Petřík hledal po zemi zatoulané klubíčko. Když je našel a znovu navinul, panna Ofka se na něj milostivě usmála. 
„Petříku, přines mi z kuchyně medové koláčky! Mám na ně velikou chuť.“ Věřte, nevěřte. Petřík běžel pro koláčky. Když mu jich kuchařka narovnala plnou mísu a donesl je, panna Ofka znovu už měla nějaké přání. 
Petřík byl statný chlapík a při pořádné práci něco vydržel, ale teď viditelně chřadl. Sotva večer padl na lože, hned usnul, jako když ho do vody hodí. A Johanka kudy chodila, tudy plakala. Myslela, že o ni Petřík nestojí. Scházeli se jenom úkradkem, a když někde chvilku postáli, už panna Ofka volala: „Petříku! Petříku, kdepak jsi?“
„Já už to tady déle nevydržím, Johanko!“ stěžoval si Petřík. „Povím paní Ofce, že se máme rádi, a poprosím ji, aby nám dovolila se vzít.“ Johanka se ale strachovala, co tomu paní řekne. 
„Nevím, Petříku, jestli dobře pochodíš! Paní bývá zlá, to jen na Tebe je milá. Když si zamane, pro nic za nic dovede i uhodit. Dobře rozvaž, abys potom nelitoval.“
„Co se nám může stát, Johanko? Jen se neboj! Když nám svolení k svatbě nedá, potom spolu utečeme. Všude na světě je krajíc chleba o dvou kůrkách a já Tě mám rád, bez Tebe žít nebudu.“ 
Tak se ti dva spolu smluvili, že nějaký čas ještě ve službě vydrží a potom půjdou za sebe. Ale panna Ofka měla s Petříkem jiné plány. Mladý panoš se jí velmi zalíbil a svou poslušností ji přivedl na myšlenku, že by pro ni byl dobrým mužem. A když žádný kníže pán pořád pro pannu nepřijížděl, rozhodla se, že si Petříka vezme. Zavolala ho k sobě a bez dlouhých okolků mu řekla, že budou mít spolu svatbu. Do Petříka jako by hrom uhodil. Ani slova ze sebe nevypravil, zaraženě stál a doufal, že je to jen žert. Když ale Ofka na něho pořád naléhala a chtěla slyšet jeho odpověď, řekl jí: 
„Paní moje! Nezlob se na mne, ale já za Tebe jít nemohu.“
„A proč, Petříku? Snad pro svoji chudobu? To si starosti nedělej, já mám dost pro nás pro oba,“ smála se panna Ofka a myslela, že proto se zdráhá si ji vzít za ženu. „Ne proto! Já mám už dávno nevěstu a dal jsem jí své slovo.“ 
Tu panna zrudla hněvem, ale ještě se ho zeptala, která to je. Petřík odpověděl bez váhání a prosil za sebe i za Johanku, aby jim dovolila se vzít. Nenechala ho však ani domluvit, zavolala stráže a rozkázala jim: 
„Bez milosti ho ukovejte ve vězení do želez! Za všechnu moji dobrotu mne pohaněl.“ 
Pacholci svoji paní poslechli. Odvedli Petříka dolů do vězení a tam ho přikovali k železnému kruhu. Panna Ofka sama na ně dohlížela a potom zavřela vězení na klíč, který si nechala u sebe. 
Všichni z toho byli vyděšeni. Nikdo nevěděl, co se vlastně stalo. Jen komorná Johanka to tušila. Rozběhla se k paní a na kolenou ji prosila o milost pro Petříka. „Ty couro jedna! Ani mi na oči nechoď! Za mými zády ses s ním scházela a za mou dobrotu jsi mne ještě pomlouvala.“ 
Marně se Johanka bránila, panna Ofka ji bez milosti dala z hradu vyhnat. Ani jí za službu nezaplatila. Když se pak z té zlosti trochu vzpamatovala, sešla dolů do vězení a Petříkovi domlouvala: 
„Když si mne vezmeš, všechno bude zapomenuto, Petříku! Dám Ti upsat půl panství a dobře se nám povede.“ 
Petřík však zatvrzele mlčel. Když panna Ofka viděla, že po dobrém s ním nic nespraví, znovu se na něho rozzlobila: 
„Do zítřka si všechno rozmysli! Buďto se my dva spolu dohodneme, nebo Tě tu umořím k smrti.“ 
Dala mu do vězení jen džbán vody a zavřela ho na klíč. Sama se sebou nebyla Ofka spokojena, ale ustoupit nechtěla. Od té chvíle, co Petříka dala vsadit do vězení, nikde neměla stání. I starou babu na radu pozvala k sobě a ta jí pro něho dala laskavec, ale Petřík ji milovat nechtěl. Když k němu druhý den znovu zašla, aby slyšela jeho rozhodnutí, řekl: 
„Nic od Tebe nechci. Za věrnou službu ses mi zle odměnila. Při svém životě Ti přísahám, že si Tě nikdy za ženu nevezmu!“
„Když si nevezmeš mne, nevezmeš si ani tu služku!“ křičela na něho Ofka, potom ho znovu prosila. „Pamatuj si, Petříku, že já jsem tady paní. Jestli nepovolíš, živ odtud nevyjdeš!“ 
Ale Petřík trval na svém a myslel přitom na Johanku. Když Ofka viděla, že se odpovědi od něho nedočká, zavřela za sebou vězení na dva západy. A zlým hlasem řekla: 
„Tak jako tento klíč zůstane navždy na dně hradní studně, tak ani Ty nespatříš už nikdy denního světla.“ 
A pak běžela rovnou ke studni a klíč tam hodila. Potom jako by z ní všechna zloba spadla. Smála se a byla veselá, ale ten smích jí nešel od srdce. Lidé se jí počali bát a vyhýbali se jí, kde mohli. 
Celý den pobíhala panna Ofka z komnaty do komnaty, i do zpěvu se dala. Potom jako by uťal, plakala a naříkala. Všichni mysleli, že se pomátla na rozumu. Když za ní přišli a prosili ji, aby Petříkovi odpustila, nechtěla o něm ani slyšet. Jednou vyběhla až na věž a volala jeho jméno. Najednou zalomila rukama a skočila z věže dolů. 
Špatný konec vzala pyšná panna Ofka, když nebylo po její vůli. Celé její jmění roznesli příbuzní a hrad pomalu pustl a upadal. Všichni ho opustili, protože se tam o půlnoci zjevovala zakletá panna s rozžhaveným klíčem v ruce a hrozně naříkala. Mezi lidmi se vyprávělo, že až na nejvyšší hradební zdi vyroste borovice v silný kmen a z jejího dřeva vyrobí někdo kolébku, bude v té kolébce kolébán sedmý potomek z Petříkova rodu. A teprve ten může zakleté panně pomoci, když od ní vezme na lískovou rohatinu rozžhavený klíč a otevře s ním bránu. Léta uběhla, borovice na zdi vzrostla v silný kmen a jednomu bednáři se v nedaleké dědině mělo narodit dítě. I vyhlédl si její kmen a udělal z něho kolébku. Tak v ní byl podle předpovědi odkolébán sedmý potomek z Petříkova rodu. Mnoho se o tom povídalo a bednář dal synovi jméno po nebohém panošovi. Když malý Petřík vyrostl, často slýchával o zakleté panně na Novém Hradě. Všichni mu říkali, že čeká na něho, protože jen on ji může vysvobodit. A on tomu rád uvěřil. 
Petřík se často toulával po lesích kolem hradu a doufal, že někdy zakletou pannu uvidí. Až jednou, když už vyrostl ve statného mládence, navečer usnul v roklině a tehdy se to stalo. 
Ze spánku ho probudila krásná panna v černém závoji a prosila ho: „Petříku, pomoz mi! Už tady sto let na Tebe čekám. Ty jediný mne můžeš vysvobodit. A když se Ti to podaří, všechny poklady, co jsou na Novém Hradě v zemi ukryté, budou patřit jen Tobě.“
Petřík se toho zjevení hrozně polekal, protože nikdy nebyl moc odvážný, spíš zvědavý. Zakletá panna ho však tak dlouho prosila, až si dodal odvahy a řekl jí: „Rád bych Ti pomohl, krásná panno, ale nevím, jak to udělat.“
„Přijď zítra o půlnoci k hradní bráně! Když dokážeš ode mne vzít rozžhavený klíč, budu vysvobozena. Nesmíš při tom ani slova promluvit, děj se co děj!“ Když domluvila, zmizela. Petřík šel domů jako mátoha a do rána už strachem nespal. Celý den pak přemýšlel, jak by to udělal, aby se tím klíčem nepopálil. Potom si na sadu uřízl z lískového keře mladou větev a udělal z ní pěknou rohatinu, na kterou chtěl ten klíč navléknout. 
Večer se vypravil na hrad. Dlouho obcházel kolem brány, až bylo k půlnoci, ale panna nikde. Tu najednou se vedle brány vyvalil kus zdiva a z tmavé díry vylezl ohromný drak se zlatým klíčem v ohnivé tlamě. Když ho Petřík uviděl, dostal takový strach, že vzal nohy na ramena a utíkal kopec nekopec, rovnou domů. Za ním se ozýval veliký rachot a křik, jako by se bylo samo peklo otevřelo. Když Petřík doběhl k chalupě, všechno utichlo. Stěží zabouchal na dveře a matka mu hned přišla otevřít. Vlasy měl bílé jako padlý sníh a do smrti už nikdy nebyl šťastným člověkem. 
A zakletá panna dosud kolem Nového Hradu obchází a čeká dalších sto let na vysvobození.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight