Ptačí zpěv

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 14. 2. 2016 13.55

Žil jeden sedlák a vedlo se mu pěkně. Ženu měl pořádnou a hezkou, v domě i na dvoře všeho dost, pole a louky mu jen vzkvétaly. A tak neměli, nač by si naříkali.
Jen jediná věc jim kalila radost. Měli jediného synáčka, a protože zrovna nebyl žádné lamželezo a často stonal, lámali si hlavu nad tím, co se napracuje, až převezme jednou hospodářství sám do rukou. Sedlák přemýšlel, jak je ten stav selský těžký, od rána do tmy má sedlák co dělat venku i doma, ať prší, nebo pere slunko, a ještě jej vrchnost vyžene na robotu, kdy se jí usmyslí. Říkali si se ženou:
„Měli bychom mu najít nějaké lehčí živobytí, aby se nemusel tolik dřít, snad nějaké řemeslo. Ale jaké?“
Až jednou se sedlák umoudřil, že dá synka vyučit ptačímu zpěvu, že to se mu bude nejlíp hodit. I selce se ta volba zamlouvala, a tak synka vypravili do cizí země, ať se tam vyučí ptačímu zpěvu. Když už tam byl dlouhý čas, vzpomněli si, že by ho zase rádi viděli a že by chtěli poznat, jak mu učení šlo a jestli už něco dovede. Hned mu napsali dopis, ať je přijede brzy navštívit. No dobrá! Netrvalo dlouho, sotva jim na zahradě dozrály hrušky, tu někdo klepe na dveře, matka běží otevřít, a kdo tam stojí? Málem synka ani nepoznala, jak vyrostl a jaký byl z něho pěkný hoch. Objímali se s ním a měli nad ním velikou radost.
Selka hned vystrojila oběd, to se rozumí, všecko nejlepší, polívku, maso, zelí a koláče, a sedli za stůl. Když začali jíst, tu přilétl na okno slavíček a začal zpívat a zpíval tak pěkně a sladce, až srdce plesalo. Sedlák povídá:
„Mé dítě, jestlipak rozumíš, co ten slavíček zpívá, když ses takovou dobu učil ptačímu zpěvu?“
Mládeneček položil lžíci, poslouchal, poslouchal, ale potom kroutil hlavou a krčil rameny:
„Tatínku, co bych nerozuměl! Ale to Vám nemůžu povědět.“
„A proč?“
„Vy byste se na mě hněval, kdybych to pověděl.“
„l nebudu se nic hněvat,“ dotíral na něho sedlák. „Jen mi to pověz.“
Hoch dělal ještě okolky, že ne a ne, ale když jej táta pořád nutil,
povídal:
„No tak ten slavíček zpívá, že přijde jednou den a já budu takovým velikým pánem, že Vy mně ponesete měděnou mísu s vodou, abych se v ní umyl, a panímáma mně podá ručník, abych se utřel.“
Sedlák praštil lžící na zem, jak se rozzlobil, a vykřikl:
„Tos pěkně zpychl v té cizině! Ale to se nikdy nestane, aby se z Tebe stal takový pán a já Ti nosil vodu a máma ručník na umytí!“
Hned svázal otýpku dříví, dal synkovi na krk provaz, přivázal ho k té otýpce a hodil ho do řeky, ať se tam radši utopí. Než zkaženého syna,
radši žádného. Nadarmo máma naříkala, už se za synáčkem voda zavřela.
Jenže milý hoch se držel otýpky a plaval a plaval, až se šťastně dostal na druhý břeh. Povídal si, že domů už nesmí a že udělá nejlepší, když půjde do města a po něčem se ohlédne, jak by se obživil a neumřel hlady. Jde po ulici a na jednom domě čte napsané křídou, že tam pekař shání k ruce pomocníka. Zaklepal, pověděl jim co a jak, a hned dostal práci. Pekli chleba a rohlíčky, housky a koláče a šlo jim to tak hezky, že ani nemohli stačit pro všecky dost napéct. Mistr pekař měl náramnou radost, že dostal takového šikovného hocha, a říkal:
„Milá ženo, toho hocha nám poslalo samo nebe, je jako náš!“ Jednou ve sváteční den se pekař vydal na procházku do města, zapálil si cigáru jako pán a rozhlížel se na všecky strany. Dívá se a vidí ..... celé město je potažené černým suknem. Bylo mu divné, co se stalo, král přece neumřel, královna taky ne, ani princezna, žádný z panovnické rodiny.
Vstoupil do hospody a ptal se:
„Co se to stalo, lidičky, že je celé město potažené černým suknem? Co se přihodilo smutného?“
Oni mu to hned pověděli: že do královského paláce létají každé ráno tři černí krkavci, sedají do okna a strašně tam křičí, až z toho krále i královnu bolí hlava. Král vydal mandát, že kdo by porozuměl, co ti ptáci křičí a co chtějí, tomu dá svou jedinou dceru za manželku, a k tomu ještě půl království. A že prý se už všelijací učenci vynasnažili uhádnout, co ti krkavci krákorají, ale každý se zmýlil, nic to nepomohlo, a ještě je to stálo hlavu. Tak proto je po celém městě smutek. Když pekař přišel domů, žena se ho ptala:
„Copak jsi slyšel v městě nového?“
Tu pekař vykládal, že je celé město v černém a co se tam stalo.
Pekařka se tomu nahlas divila, ale pomocník povídal:
„To není nic těžkého, já bych tomu krkavčímu zpěvu porozuměl hned.“
„No, jestli bys to uhodl,“ řekl pekař„,čekalo by Tě veliké štěstí.“
„Pantáto,“ povídal chlapec, „víte co, já se vydám do královského zámku hned.“
Nastrojil se, mistr a mistrová se s ním rozžehnali, a rovnou do zámku. Všem se náramně líbil, jaký je pěkný, jen měli strach, že taky přijde o hlavu. Přišla tabule a jedlo se. Najednou přilítli tři velcí černí krkavci, dva velcí a jeden menší, snesli se na okno a začali krákorat a štěkat, že se to ani nedalo vydržet. Král se obrátil na hocha a povídá:
„No, synku, teď nám vylož, co ti krkavci křičí a žádají?“ On se jen obrátil a povídal:
„To není těžká věc. Milostivý králi, ti tři krkavci, to je táta, máma a jejich syn. Matka přivedla syna na svět, ale protože byl špatný rok a nedovedla jej uživit, nechala ho být a uletěla pryč, aby zahynul. Ale táta se ho ujal, živil ho, jak uměl, a zachoval ho naživu. A když přišel zase úrodný rok, máma přiletěla zpátky a hlásila se k němu, že je to její syn, jenže táta jí ho nechtěl dát. To křičí ti tři krkavci a žádají po Tobě rozhodnutí, komu ten syn patří.“ Král se zamyslel a povídal:
„No přece, když ho táta živil, tak je syn jeho, to se rozumí.“
Jen to pronesl, krkavčí matka zlostně zakrákala a odnesla se pryč, a ti dva druzí krkavci se vznesli taky pryč, ale na jinou stranu.
Král se na to díval a zvolal:
„To bychom měli! Tys to, synku, správně uhodil, co Jiní nedokázali uhodnout.“
Měl radost, že to pekařský pomocník tak pěkně věděl, a zrovna poručil, ať se strojí svatba svatboucí, že mu dá princeznu za manželku a udělá z něho mladého krále. Princezna padla mladému pekaři okolo krku, protože se jí líbil, jaký je pěkný a moudrý. Byla nejšťastnější osobou na světě, a jak se radoval pekařský pomocník, to se ani nedá vypovědět!
Když tam žil už několik roků a všichni ho měli rádi, princezna mu jednou povídala:
„Nejmilejší muži, tolik roků už spolu žijeme, a!e nikdy jsi mně neřekl, odkud pocházíš a jestlipak ještě máš rodiče?“
On jí pověděl, že má rodiče a že jsou selského stavu, ale že žijí moc daleko odtud a že ani neví, jestli jsou ještě naživu. Princezna ho objala a řekla:
„Nejmilejší muži, ať jsou daleko jak daleko, já bych se s nimi ráda seznámila. Víš-li Ty co, pojedeme se za nimi podívat, abych je poznala a oni poznali mne.“
„No, když se to má stát,“ povídal mladý král, „pak jim nejdříve pošleme psaní, aby se na tu návštěvu mohli připravit.“ Sedl si za stolek, vzal pergamen a psal zlatými písmeny svým rodičům, že za čtyři neděle k nim přijede král s královnou, ať zatím všecko uchystají, jak se patří.
Rodiče dostali psaní a ani svým očím nevěřili. Ale všecko tam jasně stálo a dopis měl královskou pečeť. Tak hned poslali pro zedníky, tesaře a malíře, všecko honem dávali do pořádku, selka umývala okna, drhla podlahy a zametala dvůr, sedlák hřebelcoval koně, až se jim srst leskla jako samet. Než čtyři neděle utekly, všecko bylo hotovo a dům se svítil jako nový. Sedlák se selkou vybíhali před chalupu a dívali se, jestli už královská návštěva jede. Ale pořád nic. Už se nemohli dočkat a povídali:
„To si z nás někdo udělal dobrý den!“
Ale jen to řekli, slyší na cestě dupot a hrčení. Sedlák se šel podívat ven, hned přiběhl zpátky a volá:
„Ženo, ženo, jede sem nádherný kočár, takový jsem jaktěživ neviděl! Zrovna zatáčí do našeho dvora.“
Honem popadl stoličku, selka druhou, běží ke kočáru, podávají ruce a pomáhají mladému králi a královně vystoupit z kočáru. Pak je dovedli do světnice, snášeli jim, co kde měli, aby je pěkně uctili. Když byli v největším hovoru, král se jich ptal:
„Lidičky, jestlipak máte taky nějaké děti?“
„Vaše Jasnosti, měli jsme jediného synáčka, pěkného a chytrého.“
„A co se s ním stalo, že ho tu nikde nevidíme?“
„To bychom taky rádi věděli,“ povídala selka smutně a utírala si oči.
„V hněvu jsme ho vyhnali a už několik roků nemáme zdání, kam se poděl.“
„A jestlipak Vám někdy píše?“ ptal se král. „Ani řádku, ani jediné slovíčko, Vaše Jasnosti.“
Když se najedli a popovídali si, šli všichni spát. Ti rodiče nemohli radostí ani zamhouřit oči a jen čekali, až se udělá den a král bude vstávat. Honem běželi ho obsloužit, a jak se král ustrojil, sedlák běžel pro měděnou mísu s vodou, aby se umyl; a selka už za ním nese ručník, jen se radostí třese.
No, jak se král umyl a utřel, podíval se po nich a povídal:
„Jestlipak si vzpomínáte, že kdysi u Vás na okně slavíček zpíval, že Váš syn se stane velkým pánem a že mu pantáta přinese mísu s vodou a panímáma ručník?“
Jak to řekl, oni se na něho podívali a v tu chvíli ho poznali. Lekli se, padli na kolena a plakali a prosili ho, ať jim všecko odpustí.
On je zvedl ze země a políbil na tváře a královna je taky objímala a všichni měli náramnou radost. Mladý král povídal:
„Co se stalo, to se stalo. Já už Vám dávno odpustil, jestli se mi stalo něco špatného. Ale teď Vás já prosím o odpuštění, že jsem Vám o sobě tolik roků nedal ani zprávičku.“
Sedlák prodal hospodářství, polnosti i dobytek a jeli spolu do města. Od té doby žili všichni pohromadě, dobře se jim vedlo a možná že ještě žijí a mají se dobře a že král ještě pořád poslouchá, co si ptáci v jeho zahradách zpívají.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight