Proměny

zobrazeno 24×

Vložil(a): dáša, 24. 2. 2016 17.38

Poutník vyšel na cestu. Byl mladý a za čepicí měl kytku. Cítil v sobě volání dálek a chtěl najít strom, z něhož každé ráno vychází slunce. Plynuly dny i roky. Poutník už zestárl, ale stále hledal ten strom. Jednoho dne ..... celý zaprášený a unavený ..... dorazil ke břehu řeky, z níž pila duha. Stály tam převysoké jedle. Jedna z nich jako by hořela plamenem. Každičká její jehlička se třpytila jako červené zlato.
Jaká zvláštní jedle ..... pomyslel si poutník a přistoupil k ní blíž. Takhle vypadá strom, jen když kvete nebo umírá. Začal si prohlížet strom a ani netušil, že je to ten, který hledal. Za dlouhá léta marného hledání už skoro zapomněl, co vlastně hledá. V tom se rozhrnuly větve a vstříc mu vyšla nějaká žena se zářivým věncem na hlavě a podávala mu diamantový prsten.
„Tady máš odměnu za své hledání. Ten prsten je kouzelný. Kdo ho má, může se proměnit, v co bude chtít.“ Žena zmizela, také zázračné rudé světlo stromu pohaslo, pouze prsten se třpytil v poutníkově ruce. Všechny jedle teď vypadaly stejné. Poutník se cítil tak trochu zklamán, jako by něco nabyl a hned to zase pozbyl. Sel tedy dál.
Stejně jako dřív očekával toužebně každé nové ráno, jako by velké tajemství bylo stále ještě před ním. Svými kroky změřil už půl světa, ale nikde se mu nechtělo zůstat, neboť byl poutníkem. Jeho přáním bylo jít a jít den co den, tak jako proudí krev v jeho žilách. Když ale došel opět ke kopcům rodného kraje, jeho kroky se zpomalily a ztěžklé nohy samy vázly v půdě. Chtělo se mu vzrůst do této země jako strom, hluboko do ní zapustit své kořeny a čerpat z ní hluboce utajené osvěžující prameny lásky.
Byl opět ve vlasti. Na mírně se svažujících stráních uprostřed zahrad a zoraných polí ležely nízké chaloupky s šedými omšelými doškovými střechami. V údolích ..... obklopená kolem dokola tmavými jedlemi ..... svítila čistá zrcadla jezer jako oči olemované dlouhými černými řasami. Byl už večer. Od domu k domu se neslo štěkání psů jako melodická ozvěna. Z dvorků sem doléhaly jasné ženské hlasy ..... hospodyně už dokončovaly své večerní práce. Jako planoucí louka se po celém večerním nebi rozhořel západ slunce. Nachové, zelené a žluté proudy květů žhnuly a hasly ..... hned se vinuly jako široké hořící řeky, hned se zase svíjely jako pestrá povřísla, jako kdyby právě teď po nebeské louce kráčel žnec a nehlučně sekal svou kosou květy.
V návalu velké radosti poutník pozvedl ruce k nebi a přál si, aby se proměnil ve strom, který by mohl obejmout nebesa. V tu chvíli pocítil, jak se jeho ruce proměňují ve větve, které se vzpínají k červánkům v nebi a objímají sluneční západ. A s blaženým pocitem naplnění života nadzvedl nad svou hlavou, jež se ovšem mezitím změnila v hustou korunu stromu, šikmá kola Hvězdného vozu.
Tak tedy jsem už strom ..... pomyslel si poutník jako ve snu a opřel svou hlavu o kraj obláčku, který ho svlažil chladivou příjemnou rosou.
Jak je mi dobře! Můj jazyk se stává ohebným a hebkým jako list stromu. A vyslovuje pouze dobrá slova, lahodná jako med na lupíncích květů. Miluji, mám rád ..... Jsem asi už starý a upovídaný. Mé nohy jsou už ztuhlé, ale jazyk by ještě rád mluvil a mluvil ..... Zapomněl jsem už všechna slova. Chci jenom říct, že miluji, že všechny mám rád ..... šuměl šťastně strom.
K ránu, když ztichl vítr, zahalil se strom do jemné průzračné mlhy a upadl do lehkého spánku.
Když se poutník probudil, pocítil, že se k němu přitiskl někdo nesmírně něžný a dobrotivý a že s ním pomalu srůstá. To už mám asi duši stromů ..... pomyslel si. Zdálo se mu, že ji slyšel už dříve v houslích, když za nedělních večerů hrály na dvoře pod lipami. Nyní ji ukrýval ve svých vlastních prsou. Že byla dobrá, to ihned poznal, jakmile začal plnit povinnosti stromu. V dutině u samého srdce ukrýval hnízdo maličkého ptáka. Starému oráčovi, který si utíral pot z čela a lehl si do trávy k jeho kořenům, dopřál lehký příjemný stín. Svým šťastným šelestem se vmísil do řeči milencům, kteří seděli pod jeho větvemi a objímali se tam při měsíčku. A strom ukrýval všechno, co mělo zůstat utajeno a ušetřeno lidské zvědavosti. Ptáček se skrýval v jeho hustém větvoví před ostrým zrakem jestřába a veverka před kluky, kteří se za ní honili a házeli po ní klacky. Ranní hodiny však patřily písním a veselí.
Veselé ptačí pěvecké sbory seděly ve větvích stromu a zpívaly známou píseň Kampak, ptáčci, poletíme .....
„Kampak poletíme?“
ptal se rozpačitě strom, kterému se tak trochu točila hlava. Strom stál ovšem na místě. Zato písně letěly slunci vstříc.
Pak přišel podzim. Vítr strhl listy ze stromu, vířil jimi dokolečka a hnal je pryč do polí. Strom stál smutný a holý.
Jednoho dne přišli k němu dva muži se sekerami v rukou. Se zakloněnými hlavami si ho prohlíželi od vrcholku až k zemi.
Jeden z nich už přiložil sekeru ke kořenům a stromu bylo jako ve zlém snu. V němé hrůze čekal, co se stane.
„Nene!“ řekl ten druhý. Zabafal ze své fajfky a ještě jednou si prohlédl strom. „Jen ať tu zůstane! Takový strom je ozdobou našeho pole!“
Potom si vzali sekery, ještě jednou se ohlédli a odešli.
Noci se ochladily a země zamrzla. Strom pomalu ztuhl. Pouze v jeho dřeni se jako v srdci udržoval ještě nějaký život. Napadl sníh. Jednou v noci přiletěl černý havran a v měsíčním světle začal klovat do něčeho třpytivého na konci větve. To byl zázračný prsten. Strom jako by procitl ze svého spánku a vzpomněl si na zázračnou sílu prstenu.
„Kéž bych se opět mohl stát člověkem!“ přál si. V téže chvíli se od stromu oddělil poutník v hnědém plášti, se zeleným kloboukem na hlavě a vykročil do světa.
Jestli někdy zaklepá na Vaše dveře a poprosí o nocleh, pusťte ho dovnitř, protože v sobě nosí laskavou a trpělivou duši stromu!

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight