Prohnaná Grétlička

Byla jednou jedna kuchařka a té říkali Grétlička, vykračovala si po vsi ve střevíčkách s červenými podpatky a jak tak klapaly, myslela si:
„Ty jsi mi ale po čertech hezké děvče!“ A když přišla domů, zavdala si ze samé radosti doušek vína, a protože víno s sebou přináší chuť k jídlu, tak ochutnávala z toho nejlepšího, co uvařila. To ochutnávání nemělo konce, dokud nebyla sytá:
„Kuchařka přeci musí ochutnat, co uvařila.“
Jednoho dne jí pán řekl:
„Grétličko, dneska večer budeme mít hosta, připrav dva mladé kohoutky.“
„Jak nejlépe budu moci, pane.“ odvětila Grétlička a zařízla dva kohoutky, spařila je a oškubala, napíchnula na rožeň, a protože byl už podvečer, dala je péci. Kohoutkové byli už pěkně dozlatova propečení, ale host nikde. Tu zavolala Grétlička na pána:
„Host nikde! Musím kohoutky stáhnout z ohně, ale je to věčná škoda, když se nesní teď; jsou nejkřupavější a nejkřehčí!“ Pán pravil:
„Nu, vydám se ven a hosta přivedu.“
Když jí pán ukázal záda, položila Grétlička rožeň s kohoutky na stranu a pomyslela si:
„Tak dlouho na ohni to by se mi vysmahli a vysušili, kdoví, kdy ti dva přijdou. Zatím si skočím do sklepa na doušek vína.“ Běžela dolů a naplnila si džbánek. „Požehnej Ti pánbů, Grétličko!“ a dala si pořádný lok. „Ještě do druhé nohy!“ poručila sama sobě a řádně si přihnula podruhé. Pak šla a postavila kohoutky zpět na oheň, potřela je omastkem a s písničkou na rtech točila rožněm. Ale protože pečínka tak skvěle voněla, Grétlička si po chvilce pomyslela:
„Nu, nezaškodilo by kousíček ochutnat.“ Kousek si udloubla a řekla:
„Ach, výtečná pečínka! To je věru hřích a věčná škoda, že se to ihned nesní!“
Běžela k oknu, aby se podívala, zda nepřicházejí pán a host, ale neviděla nikoho. Postavila se opět ke kohoutkům a pomyslela si:
„To křidýlko je nějaké připálené, lepší bude, když ho sním.“ Tak křidýlko opatrně odříznula a snědla; a to Vám bylo panečku pochutnání! Když s tím byla hotova, pomyslela si, že to druhé křidýlko musí taky pryč, jinak si toho pán všimne. Když snědla obě křidýlka, šla se opět po pánovi podívat, ale nikde ho neviděla.
„Kdoví,“ napadlo ji, „kam se ti dva poděli. Buď klidná, Grétličko, jednou už jsi ho načala, dej si ještě doušek vína a dojez toho kohoutka celého. Až bude po něm, budeš mít klid; proč by ses měla koukat, jak to přijde vniveč?“
Běžela do sklepa, zavdala si poctivý lok vína a spokojeně snědla celého kohoutka. Když si jeden kohoutek hověl v žaludku a pán stále nepřicházel, dívala se zamyšleně na toho druhého a řekla si:
„Kam šel jeden, musí i ten druhý, podle práva i slušnosti patří přece oba k sobě! A když si dám ještě doušek vína, to mi jistě neuškodí.“ Tak se Grétlička ještě jednou pořádně napila a druhého kohoutka poslala za tím prvním.
Když byla v nejlepším hodování, přišel pán a zavolal:
„Pospěš si, Grétličko, host tu hned bude.“
„Ano, pane, vše je připraveno.“ odvětila. Pán viděl, že je stůl již připravený, vzal do ruky velký porcovací nůž a jal se ho brousit na schodech. Mezitím přišel host a uctivě zaklepal na domovní dveře. Grétlička běžela a vykoukla, kdože to je, a když viděla hosta, položila si prst na ústa a zašeptala:
„Tiše! Tiše! Utečte nejrychleji, jak dokážete! Jak Vás tu můj pán zastihne, stane se neštěstí. Sice Vás pozval na večeři, ale má v úmyslu Vám odříznout obě uši. Jen si poslechněte, brousí právě nůž.“ Host se polekal, vzal nohy na ramena a pádil schodištěm zase dolů. Grétlička nelenila a vzlykajíc běžela za pánem:
„To jste si pozval pěkného hosta!“
„Pročpak, Grétličko? Copak se stalo?“
„Oba ty kohoutky, které jsem právě nesla na stůl, mi sebral z mísy a utíká s nimi pryč!“
„To jsou mi způsoby!“ řekl pán a bylo mu těch krásných kohoutků líto:
„Kdyby mi alespoň jednoho nechal!“ Otevřel okno a volal za hostem, aby zůstal stát, ale ten dělal, že neslyší. Tak se pán za ním rozběhl, ten nůž stále v ruce a volal:
„Alespoň jednoho! Alespoň jednoho!“ Tohle pokřikování pohnulo hosta k ještě většímu spěchu, protože nechtěl přijít ani o jedno ucho.
A tak dodnes světem pobíhají dva pánové v nejlepších letech a pokud je konečně někdo nezastaví a to nedorozumění jim nevysvětlí, budou po tom božím světě pobíhat až do skonání věků.