Prodaný sen

zobrazeno 27×

Vložil(a): jitkamety, 28. 3. 2016 18.30

Bylo nebylo, ale kdysi dávno žil jeden starý člověk. Děti neměl a bydlel sám se svou ženou. Chudobou to od nich táhlo na dálku a dařilo se jim mizerně.
Jednou se starci zdál krásný sen: procházel se po líbezném sadu a na každém rameni mu seděl slavík. Ráno se probudil a vyprávěl o tom své ženě. Pak řekl, že půjde svůj sen hledat. Stařena ho nechtěla pustit, ale on trval na svém:
„Chudáka, jako jsem já, může potkat lepší osud jenom ve snu.“ Sebral se tedy a šel, a po několika dnech se setkal s mladým pastýřem. Stařec mu vyprávěl, kam jde a co si umínil. Pastevec ho vyslechl a povídá:
„Nač Tobě bude takový sen, dědečku? Vousy máš šedivé a jednou nohou jsi v hrobě. Víš co?Prodej mi svůj sen za deset ovcí.“
„Můj sen stojí daleko více.“
„Dobře, dám Ti sto ovcí.“
„Ani za sto ovcí svůj sen nevyměním.“
„Tak si vem celé stádo!“
S tím byl stařec svolný a ovce si odehnal domů. A pastýř se vypravil za jeho snem.
Šel dlouho nedlouho a přišel k líbeznému sadu. Klokotali v něm slavíci, zurčely křišťálové potůčky a kvetly květy. Uprostřed stál vznosný palác, u jehož brány spal pod stromem naparáděný junák v plné zbroji. K zápěstí měl za otěže uvázaného nádherného šedáka. Pastýř se domyslel, že je to strážný. Přistoupil k němu, odřízl koně a vyhoupl se do sedla, že bude hlídat za něho.
Netrvalo dlouho a z paláce vyběhla po špičkách krásná víla. Pastýř ji beze slova posadil za sebe na koně. A junák, který měl vílu hlídat, spal, jako by se nic nedělo.
Jede pastýř s vílou za zády, a ta pořád přemýšlí:
„Kdopak může být můj osvoboditel? Vypadá na pastevce, ale co pase ..... ovce, koně, nebo velbloudy?“
Za nějakou chvíli přijeli na místo, kde rostlo bodláčí a trní. Víla řekla:
„To by se tu pásli velbloudi!“
Ale její společník nic.
Jeli dál a přijeli na louku s vysokou travou.
„To by se tu pásli koně!“ víla zase, a opět se nedočkala odpovědi.
Do třetice se před nimi objevila stráň porostlá nízkým pažitem a květinami, že vypadala jako pestrý šátek. Než víla stačila otevřít ústa, mládenec vykřikl:
„Ej, tady by se pásly ovce!“
Víla pochopila, co pase, a začala mu pro sebe říkat ovčák.
Nakonec dorazili do jakéhosi města. Usídlili se na jeho okraji. Uplynulo několik dní a víla řekla:
„Nemůžeme tu oba jen tak zbůhdarma sedět. Běž nakoupit barevnou vlnu a já budu vázat koberce. Ale nekupuj na dluh a neobchoduj s bezvousými!“
Ovčák šel na bazar. Hned za vraty seděl tlusťoch s holou bradou a před ním hromada nejpestřejší vlny. Ovčákovi se zalíbila a začal si vybírat. Když však měl platit, zjistil, že mu chybějí peníze.
„To nic,“ řekl bezvousý. „Doprovodím Tě domů a tam mi zbytek doplatíš.“
Udělali, jak navrhl. Jenže když bezvousý uviděl, že ovčák má za manželku vílu, běžel to žalovat pádišáhovi.
Ten si vílu prohlédl a zamiloval se do ní. A rozhodl se, že ovčáka zabije, aby se s ní mohl oženit. Ale bezvousý namítl:
„Nedělej to, ó mocný, pošpinil bys své panovnické jméno. Vezmi ho raději do svých služeb a pošli někam, odkud není návratu.“
Co vyprávění zbytečně protahovat? Ovčák místo přijal. A po nějaké době poradil bezvousý pádišáhovi, aby ho poslal pro mléko od černé klisny, co nosí bouře.
Ovčák se vrátil sklesle domů.
„Copak je s Tebou?“ zeptala se víla a on jí pověděl, jakým úkolem ho pádišáh obšťastnil.
„Vymyslel to určitě ten Tvůj holobradý přítelíček,“ ušklíbla se víla. „Pokud bude naživu, čekej ještě hodně takových úkolů. Ale nějak to zařídíme. Běž k pádišáhovi a požádej o strakatého koně.“
Pádišáh nic nenamítal a ovčák se tedy vydal k jeho stádu. Když však našel strakoše, shledal, že je to vychrtlá herka. Ležela na pastvině a nemohla se ani zvednout.
Ale ovčák pomohl koni vstát a pečlivě se o něj staral. Nasypal před něj z jedné strany oves, z druhé strany jáhly. A strakoš se před očima zakulacoval a sílil. Čtyřicátého dne se otázal:
„Proč jsi o mne tolik dbal?“
„Pojedu na Tobě pro mléko k černé klisně, co nosí bouře.“
„Kéž jsem věděl dříve, co po mně chceš!“ zabědoval kůň. „Tvých pochoutek bych se ani nedotkl. Ale když jsi na mne byl hodný, pomůžu Ti. Musíš však obstarat čtyřicet býčích kůží a čtyřicet sáhů fáče.“
Když ovčák vše sehnal, vyšvihl se do sedla. A v tom okamžiku se strakatý kůň vznesl do povětří. Letěli, letěli mezi oblaky a přistáli až na úpatí vysoké hory. Strakoš ovčákovi přikázal, aby na něj jednu na druhou upevnil všech čtyřicet kůží a každou pořádně přivázal fáčem. Pak schoval jezdce v jeskyni, zavalil ho mlýnským kamenem a řekl:
„Pozoruj otvorem, co se bude dít. Jestli zvítězí černá klisna, bude s Tebou zle. Když já, dočká se pádišáh svého mléka.“
Když to strakoš dořekl, vystoupil na úbočí a zaržál hromovým hlasem, že se hory otřásly. A černá klisna, co nosí bouře, mu zařehtala v odpověď tak silně, až začalo krupobití. Pak se koně srazili a vzlétli až k nebesům. Pokaždé, když klisna kousla strakoše, strhla z něj jednu býčí kůži. Když ji však kousl on, uhryzl kus masa. Čtyřicetkrát se vzájemně napadli a klisna byla stále vyčerpanější. Nakonec se svému přemožiteli vzdala.
Ovčák ji vesele přivedl k pádišáhovi:
„Tady máš černou klisnu, co nosí bouři. Podoj ji a nadělej kumysu, kolik se Ti uráčí!“
A šťasten se vrátil domů, ke své víle.
Pádišáh se ale znovu poradil s bezvousým, a ten přišel zase s nápadem. Poslali ovčáka pro růže, které padají z úst víly Gůlkahkas, když se směje.
Ovčák se vrátil domů smutnější než poprvé.
„To je zase z té holobradé palice,“ řekla víla. „Ale se svým koněm zvládneš i to.“
Strakoš už ovčáka očekával a vyzval ho:
„Nasedni na mne!“
Po několikadenní cestě vysoko do hor ukázal kůň na černou jurtu:
„Bydlí tam déví babička. Uctivě ji pozdrav a popros o pomoc. Jestli se jí zalíbíš, neodmítne Tě. Jinak s Tebou bude zle. Budu se tady popásat a čekat na Tebe tři dny. Když se do té doby nevrátíš, poznám, že nejsi mezi živými.“
Rozloučil se srdečně ovčák se svým dobrým koněm a odešel k jurtě. Tam pozdravil nejuctivěji, jak dovedl. Vyšla déví babička a řekla:
„Kdybys mě tak hezky nepozdravil, živý bys odtud neodešel ..... Ale teď pověz: co pohledáváš v končinách, kam nezaběhne divoký osel kulan, protože by si urazil kopyta, ani nezaletí pták, protože by si ulomil křídla?“
Ovčák jí všechno po pravdě vypověděl a požádal o pomoc.
„Tamhle vtom sadu je rybník,“ ukázala mu déví babička. „Schovej se v křoví na břehu a čekej, až přiletí hejno holubic. Promění se ve víly a půjdou se koupat. Všechny si položí šaty na stejnou hromadu, jenom jedna si je dá zvlášť. A to bude víla Gůlkahkas. Jak se ponoří do vln, seber jí šaty a uteč. Nesmíš se však ohlédnout, kdyby se dělo nevímco.“
Ovčák udělal vše, co mu déví babička poradila. Gůlkahkas však vyšla z vody a křikla za ním:
„Vrať mi šaty a já Ti splním každé přání!“
Neodolal mladý ovčák a po krásné víle se ohlédl. A v té chvíli se změnil v kámen.
Déví babička šla zrána k rybníku a všimla si balvanu, který tam dříve nebyl. Proměnila ho zase v člověka a řekla:
„Zkus své štěstí ještě jednou. Ale musíš mě poslechnout na slovo.“
Podruhé byl ovčák úspěšnější, protože se zachoval přesně, jak mu déví babička řekla. Odnesl víliny šaty s sebou a ani se neohlédl. Víla Gůlkahkas přišla za ním a prosila ho, aby jí šaty vrátil. Ovčák však o tom nechtěl ani slyšet a odvedl si vílu do města.
Jeho první žena přivítala družku s radostí. Ta se taky zaradovala ze setkání, vesele se usmála a hned jí z úst začaly padat růže. Ovčák je posbíral do churdžinu a odnesl pádišáhovi. Ten se však nemínil svého plánu jenom tak vzdát. Dali s bezvousým hlavy dohromady a vymysleli pro milého mládence další úkol.
„Vyprav se na onen svět,“ vyřizoval bezvousý, „a od pádišáhových rodičů, kteří dávno zemřeli, přines zprávy, jak to u nich na onom světě chodí.“
Ovčák se vrátil domů docela skleslý. Obě víly ho vyslechly, zamyslely se a řekly:
„Ať pádišáh káže postavit na břehu jezera hranici z takového množství dřeva, co unese čtyřicet velbloudů. Pak ať ji služebníci polijí čtyřiceti vědry ropy. Ty vylez nahoru a o ostatní se postaráme my.“
Pádišáh ochotně vyplnil, co ovčák požadoval, a osobně hranici zapálil. Plameny vzplály, vyvalil se dým. Ovčák už myslel, že nastala jeho poslední chvilka, v ten okamžik však přiletěly víly, vzaly ovčáka pod rameny a odnesly ho do bezpečí.
Osmnáctého dne se objevil před pádišáhem. Ten se hned zajímal, co dělají jeho rodiče na onom světě.
„Mocný vladaři, potkal jsem je přímo u brány. Stáli tam a plakali, protože se jim po Tobě stýská.“
„Když to zvládl obyčejný pasák, proč bych je nemohl navštívit já s celou suitou?“ holedbal se pádišáh. A hned kázal postavit hranici ze dřeva, které přineslo osmdesát velbloudů, a polít ji osmdesáti vědry ropy.
Oheň vypadal podle toho a pádišáh se svými náměstky, vezíry, beky i s holobradým rádcem uhořeli.
Tak se stal ovčák pádišáhem a panoval rozvážně a spravedlivě. Všichni jeho poddaní byli spokojeni, ale nejspokojenější se cítil on sám. Měl za manželky dvě víly, jednu hezčí a moudřejší než druhou, a tak mu koupený sen opravdu přinesl štěstí.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight