Prodaná nevěsta

zobrazeno 24×

Vložil(a): jitkamety, 18. 3. 2016 13.25

V minulém století vypadala česká vesnice trochu jinak než dnes. Do města bylo daleko, a málokdo z vesničanů se za celý život dostal do Prahy. Zato měli na vsi staré zvyky a svérázné zábavy a hlavně hodně, hodně zpěvu. Když bývala za čas pouť, vypadalo to v neděli na návsi jako v mraveništi, všude samý hlahol a zpěv. Jako třeba na té vesnici, kde se stalo, že mládenec prodal svou nevěstu. To bylo tak. Jedné neděle zaplnila náves rozjařená mládež. Postávali nejvíc před hospodou, v níž zatím sedělo jen několik málomluvných kmotrů nad džbánky piva a na stupínku několik muzikantů, ladících si nástroje. Mládež co chvíli zpívala. Například:
„Proč bychom se netěšili, když nám pánbůh zdraví dá?“ A dál písnička říkala:
„Kdož ví, zda se tu o příští pouti ještě uvidíme? Beztak život nedává moc radostí. Ženy mají doma práce nad hlavu a hospodář sotva najde čas si posedět nad džbánkem. Proto se všichni veselme, jen ten poznává štěstí, kdo užívá života!“ Ale všichni nezpívali. Například Jeník. Sotva zahlédl mezi vystrojenými děvčaty svou Mařenku, už se k ní prodral a odvedl si ji stranou. Mařenka se mu zdála nějaká smutná. „Nediv se mi, Jeníku,“ omlouvala se, „jak mi má být veselo? Víš přece, že mě naši chtějí mermomocí provdat, ale ne za Tebe. A zrovna dneska čekají sedláka Míchu s jeho synem, to prý je pro mne ženich nad všechny ženichy!“
„A Ty rodiče poslechneš?“ zamračil se Jeník.
„A Ty se ptáš?“ podívala se na něho Mařenka hněvivě.
„Odpusť,“ prosil ji Jeník, „já vím. Jen mi věř jako já věřím Tobě a nic zlého se nemůže stát. I když ..... “
„Jaké i když, Jeníku?“
„I když je Tvůj otec vázaný slibem, že dá svou dceru synovi Tobiáše Míchy.“
„A to říkáš tak klidně?“ ulekla se Mařenka. „Snad ..... snad už ses s tím nesmířil? A snad ..... snad dokonce už máš na mysli jinou než mne?“ A v očích sejí objevily slzičky. A když Jeník nechápal, proč pláče, dodala:
„Když Ty sám jsi takový divný, tajemný, tak málo o Tobě vím. Odkud jsi vlastně přišel? Nikdo Tě tady nezná, bůhví, co jsi zač.“
„Nechce se mi mluvit o těch smutných věcech,“ zvážněl Jeník. „Zkusil jsem v minulosti tolik, že na to radši nechci vzpomínat. Víš, jaké to bylo, když mi umřela matka? A když se můj otec podruhé oženil? Macecha mě neměla ráda a tak jsem se jednoho dne sebral a utekl z domova. Do světa. Bylo mi jedno, kde budu. Domov už jsem neměl. A tak jsem chodil světem z práce do práce, až jsem přišel sem a teprve tady se na mne usmálo štěstí a mělo Tvou tvář, má drahá Mařenko.“
Mařenka ho pohladila a usmála se. „Nemusíš mi už nic říkat, když Tě vzpomínky tak bolí. Jen když se máme rádi. Věř i Ty mně, jako já Tobě, a žádná moc na světě nás nerozdělí.“
Jeník už neměl čas odpovědět. Houf kamarádů je obklopil a se smíchem a hlaholem zatáhli oba do hospody. Tam už bylo plno. „Muzika začíná, ejchů! Dokola! dokola!“ ozývaly se výkřiky a mezi tou vřavou zanikl Jeníkův a Mařenčin smutek v bujném zpěvu a vířivém tanci.
Před hospodou se trochu uprázdnilo. Pak se tam objevili Mařenčini rodiče, sedlák Krušina se svou ženou Ludmilou, a s nimi prapodivný kmotr. Ten malý, čiperný, postarší mužík, kterému říkali Kecal, vskutku neměl nouzi o slovo, ani o úsměv, ani o nápady. Však to také potřeboval k svému zaměstnání. Dával dohromady ženichy s nevěstami a obráceně. Přemlouval rodiče, aby dali dceru tomu a tomu mládenci, kterého vynachválil do nebes. Nebo zas vylíčil některému chasníkovi, jak bohatá nevěsta na něho čeká, zkrátka dělal všechno, aby už byla ruka v rukávě. Nadarmo mu neříkali Kecal.
I s Mařenčinými rodiči vedl rozhovor, v jakém už měl cvik a zkušenost.
„Tak, sousede Krušino,“ spustil, „abychom to přivedli k rozumnému konci. Dal jste před lety slovo, že Vaši Mařenku nedostane nikdo jiný než syn Tobiáše Míchy, kterému jste dlužen. A to slovo platí.“ A když paňmáma Krušinová poznamenala, že neví, bude-li Mařenka souhlasit, div se na ni neobořil:
„Však je tady pantáta otec a dcera musí otce poslechnout, kdyby nevím co. Netvařte se tak kysele, všechno dopadne sladce, když to má starý Kecal v rukou. Mařenku si vezmu na starost sám a vyženu jí z hlavy všechnu neposlušnost. Však ona pozná, že jsem jí nevybral ledajakého ženicha. Už jen ten Míchův statek stojí za svatbu. Sám bych za něj dal bez mrknutí čtyřicet tisíc, a s mrknutím jednačtyřicet.“
„Mícha má syny dva,“ pokýval hlavou Krušina. „Jednoho z prvého manželství a druhého z druhého manželství. Za kterého vlastně mluvíte?“
„Za toho pořádného,“ máchl Kecal důrazně svým barevným parapletem. „Za Vaška. Ten první syn je někde ve světě, bůhví kde je mu konec.“
„A kde máte toho Vaška?“ zajímala se paňmáma.
„Nechtěl jsem ho brát hned napoprvé s sebou, abyste si samým úžasem neublížili. Protože Vašek, to je poklad. Je Vám slušný jak ze zámku, tichý jako myška, zbožný jak kostelník, pracovitý jak včela, pilný jak mravenec, na šprýmy si nepotrpí, ale přitom je veselý, a zároveň zas je i vážný, inu, učiněný beránek a ženich nad ženichy.“
„A hezký je taky?“ chtěla vědět paňmáma.
„Co říkám hezký! Krasavec! Není velký ani malý, není tlustý ani hubený a vůbec není pomyšlení, že by kulhal, zaplať pámbu docela dobře slyší, umí sedět na voze, když někdo drží opratě, u oběda se má k dílu za dva, ale zas není žádný jedlík ani outrata, taky není furiant, a vůbec už ne lakomec, nedá se říci, že by byl hlupák, a když rozdávali moudrost, tak se postavil pěkně do řady, no, co mám povídat, každá matka by mi líbala ruce, kdybych jí přivedl takového ženicha nebo aspoň půlku z něho.“
„To je tedy pravý zázrak,“ smála se paňmáma, „jen nevím, jestli naše Mařenka na takové zázraky věří.“
„Když nevěří, tak uvěří!“ rozčilil se Kecal a píchl několikrát parapletem do vzduchu. „Já už jí to vpravím do hlavy, jen co ji potkám. A tady ji zrovna máme!“ A už volal na Mařenku, kterou zahlédl přicházet. „No Mařenko, zrovna mi jdeš do rány. Řekni, že ještě nikoho nemáš v srdci.“
„To nemohu, kmotře Kecale. Zrovna někoho mám. A natrvalo, abyste věděl.“
„A co když se Ti to jen zdá?“ namířil na ni Kecal paraple. „Zato ten, koho já Ti posadím do srdíčka, to nebude sen, ale skutečnost a čtyřicet tisíc k tomu. Jednou mi za to padneš kolem krku a budeš mi děkovat.“
„To bude na svatého Jindy,“ odporovala Mařenka.
„Ale bude,“ skočil jí Kecal do řeči a obrátil se k rodičům. „Napůl už dává slovo, vidíte a slyšíte sami. Tak co, sousede Krušino, podpíšeme svatební kontrakt?“
Soused Krušina váhal. Paňmáma zasáhla:
„Musíš říci, Mařenko, jasně, že souhlasíš.“
„Já už milého mám, maminko,“ trvala Mařenka na svém.
„Tak ho pustíš k vodě!“ spustil na ni Kecal. „Dalas mu snad slovo?“
„Jednou provždy.“
„Třesky plesky,“ hartusil Kecal, „co je slovo u děvčete? Mění se jak vítr. Zato slovo tady pantáty Krušiny je ze železa, pravda?“
„Pravda,“ řekl vážně Krušina. „Dal jsem Míchovi své slovo před svědky.“
„Tak jste dělali účet bez hospodáře!“ vyhrkla Mařenka a obrátila se a pohněvaná i nešťastná zmizela mezi roztančenou a rozesmátou mládeží, která naplnila okolí. Samé jasné, zdravé tváře, usměvavé a smělé oči, ruměnce dívčích tváří a šaty samá běl a červeň a modř, stuhy, čepce, květy výšivek, čerň holínek, a síla, síla zdraví a důvěry v život. Kecal se ani nepokusil běžet za Mařenkou, věděl, že to je marné, stál chvíli s otevřenými ústy. Pak je sklapl a honem se obrátil na Krušinový:
„To jsou ta dnešní děvčata!“ řekl a zasmál se hodně nucené. A bodl parapletem do země. „Ale já to spravím, jako že jsem Kecal. Jen zajděte, sousede Krušino, do druhé hospody, tam je klid, a sedí tam soused Mícha. Ztraťte s ním nějaké to slovo. Já zatím zajdu za tím Mařenčiným chlapcem a postarám se, aby se mu všechno vykouřilo z hlavy. „A s parapletem v ruce se začal proplétat mezi mladými páry, které už tančily i venku na návsi. Když se prodral do hospody, myslel, že je v úle. Všude u stolů obsypáno mládeží a v každé ruce džbánek s bílou pěnou a do toho smích, hovor, výkřiky a písnička za písničkou. A muzika navrch. Jeden z mládenců byl oblečen za ženicha, ale nebudil moc úcty. Trochu přihlouple vyvaloval oči a kdekomu se svěřoval. Byl tak rozčilený, že až koktal.
„Ma ma matička po po poví dala, že že by rá rá da, a abych se o o oženil,“ zpovídal se těm, kdo zrovna byli kolem něho.
Jedno z děvčat se mu zasmálo do tváře:
„Opravdu? As kterou?“
„S Ma řen kou,“ vykoktal Vašek, neboť to byl syn Tobiáše Míchy.
„Pst!“ zasykla na něho dívka, „pojďte se mnou, já Vám tedy něco povím.“ A odtáhla Vaška do míst, kde bylo volněji. Tam mu šeptem sdělovala:
„Tak to dejte veliký pozor. Teď už chápu, proč Vás všichni tak litovali.“
„Li li lito va li?“ žasl Vašek.
„Protože ta Mařenka je nejhorší, na kterou byste mohl kápnout. Má už jiného a z Vás si dělá jen legraci. Usoužila by Vás, na to můžete vzít jed. Vlastně nemusíte, protože ona sama by Vám ho namíchala, aby se Vás po svatbě zbavila.“
„A to já ne nechci,“ koktal Vašek. „Já bych ra radši chtěl va Vás. Čí čípak jste?“
Ale Mařenka, protože to byla ona, mu neřekla své jméno.
„Na mne nemyslete, ale když chcete, mám přítelkyni a ta je ještě hezčí než já, tu byste si rovnou mohl vzít.“
Vašek souhlasil. Jen chtěl tu přítelkyni vidět.
„Napřed mi musíte odpřísáhnout, že už nechcete tu zlou Mařenku, abyste si opravdu mohl vybrat jinou,“ žádala Mařenka podmínkou. A Vašek ..... přísahal. Že už nechce zlou Mařenku ani vidět a že chce tu jinou. Mařenka byla spokojena. Jenže co teď? O žádné takové dívce nevěděla. Rozhodla se, že bude Vaška tahat za nos, jak jen dlouho to bude možné.
„Pojďte se mnou,“ rozhodla se a táhla Vaška pryč. Snad mi nějaká náhoda pomůže, myslela si.
Jeník neměl ani tušení, co provádí Mařenka za jeho zády, aby odvrátila nevítanou svatbu. Tím méně tušil, že se stane předmětem Kecalovy výřečnosti.
„Tak tu ho máme,“ chytl ho najednou někdo za loket. „Toho panáčka, co si myslí tak vysoko!“ A Kecal hlaholil na celou hospodu, i když jeho silný bas zanikal v obecném ruchu. Kupodivu Jeník nebyl překvapen. „Však já Vás taky hledám, kmotře Kecale!“ říkal klidně vesnickému dohazovači. „Chci se ženit.“
„Záleží na tom, s kým,“ ohrazoval se Kecal.
„S Mařenkou Krušinových, s jakoupak jinou?“
„Tak to tedy prr prr,“ našpulil Kecal rty. „To Ti právě vyženu z hlavy. Jen považ, synku, sám toho v kapse moc nemáš a jsou jiné než Mařenka, které Tě rády zasypou penězi, když se na ně pousměješ. Hned o jedné takové vím ..... jmenuje se Běla a je celá do běla, i když má hrb ..... totiž, co to říkám, i když má krb a nad ním střechu a kolem statek, že to nelze ani vypovědět, jak je bohatá. Zkrátka má dukáty a chalupu k tomu od táty, dvě krávy a hezké telátko, husí a kachen spousty i nějaké selátko a zakrátko lány polí všude po okolí a po jaru dostane k tomu i novou almaru, no, nač dál povídat ..... platí? Tuje má ruka i s parapletem!“ a natahoval k Jeníkovi svou tlustou pravici. Paraple si musel přendat do levé.
Jeník zvedl pravici, jako by si chtěl plácnout. Ale napřed se zeptal:
„A Mařenka?“
„Té se odřekneš, to Ti přece neudělá potíž,“ spustil Kecal přemlouvavě. „A navrch Ti k tomu přidám ..... stovku zlatých!“
„Stovku? Tak málo?“ ušklíbl se Jeník.
„Tak abys věděl, dvě stě!“ nadnášel se Kecal.
„K smíchu!“
„Tak abych se nadobro ožebračil, tři sta!“ A Kecal, jako by hodil trumf na stůl, povytáhl obočí a čekal.
Jeník dělal rozpačitého. „Za tři sta že mám prodat Mařenku?“ trousil pomalu slova.
„Ani prodat ani koupit, jenom neprohloupit,“ spustil Kecal mlýn své výmluvnosti, „umožníš jí jen, aby se šťastně vdala. Chceš přece její štěstí?“
„To chci.“
„Tak tedy ..... platí?“ A Kecalova mohutná pravice se zas obracela dlaní vzhůru jako ryba, když ukazuje bělejší břicho.
„S jedinou podmínkou,“ zdráhal se Jeník.
„Sem s ní, ať jsme hotovi!“
„Že Mařenku nedostane nikdo jiný než syn Tobiáše Míchy.“
Kecal se neudržel smíchy. „To je Tvá podmínka? Ale samozřejmě, že jí vyhovíme. Hraješ mi do noty, synku.“ Tentokrát si na to plácli. A Kecal neztrácel čas. Zavolali svědky a hned to všechno slavnostně dali na papír. Kecal pokládal tu chvíli za své velké štěstí a Jeníka za hlupáčka, kterého snadno obloudil. Ze samé radosti dal mládeži na svůj účet vyvalit soudek piva. Ale sám nepil. Uprostřed jásotu a pozvedání džbánků zmizel. Nikdo ho ostatně nepostrádal. Naopak chtěl Kecal honem za tepla tu novinu sdělit Krušinovům. Aby viděli, jak je Kecal chytrý, důvtipný a všemi mastmi mazaný. Proto ani nepostřehl pohled, který za ním poslal Jeník s podšitým úsměvem, jako by říkal:
„Chytl ses na vlastní vějičku, starý blázne. Jáko bych já mohl prodat svou Mařenku! Ani za celý svět bych ji nikomu nedal!“
„Co jen si počnu s Vaškem?“ myslela si Mařenka, která zatím pokračovala ve svém úsilí najít Vaškovi nějakou jinou nevěstu. Ale pomohla jí náhoda. Bum! bum! tryjadijá bum! tym dym dam! ozvaly se mocné údery na buben a vzápětí se rozlehly výkřiky bosonohých kluků v kalhotech, které jim byly krátké a v kabátech, které na nich plandaly, což ale žádnému z kluků nevadilo. Každý z kluků jásal a křičel, co mu hrdlo stačilo:
„Komedianti! hurá! už jsou tu!“ Komedianti už vskutku byli připraveni oznámit velectěnému publiku, jaké kousky a překvapení mají připravené. Vousatý principál a sličná tanečnice Esmeralda stáli vedle bubeníka a dívali se na houf kluků a přibývající hlouček dospělých. Vašek byl celý okouzlený, když uviděl Esmeraldu v bílém, vypadající jako bílé lehoučké peříčko. Mařence to neuniklo. „To je ta pravá!“ napadlo ji a musela se tomu usmát. Nahlas řekla Vaškovi:
„Vidíte ji? Ani nemusíte říkat, že se Vám líbí. Tak to je ona.“ Ale Vašek nebyl schopen promluvit. Jen se na sličnou Esmeraldu koukal a koukal.
„Ohlašujeme slavnému publiku, že se tu provozovati bude znamenitá, nikdy dosud nevídaná komedie na provaze, na koni i na zemi, přičemž zvláště naše slavná Esmeralda prováděti bude znamenité a neslýchané skoky, dále pak jeden opravdový Indián z Otahitánských ostrovů, padesát tisíc mil odtud vzdálených, polykat bude vidličky a nože, načež Vám předvedeme nejznamenitější číslo, totiž živého amerikánského medvěda se zvláště drezírovanými kumšty ..... Malou ukázku uvidíte ihned ..... “
Jako ukázku předvedla Esmeralda taneček, na kterém mohl Vašek oči nechat. Sama si všimla jeho zájmu a usmála se na něho. Dokonce mu poslala rukou polibek. „Je je je, ta taje he hez ká ..... “ koktal Vašek a snad by se byl k ní přiblížil, kdyby nedošlo k nečekanému přerušení produkce. Odkudsi od druhé hospody se přiřítil komediant přestrojený za Indiána a udýchaně sděloval principálovi:
„Pane principál, stalo se velké neštěstí. Franta se opil v hospodě, že se na nohy nemůže postavit, a nechce dneska dělat medvěda.
Principál si vztekle hryzal vousy. Esmeralda nechala tance a přistoupila k němu. „Mám nápad,“ zašeptala mu. Principál s úlevou zakýval hlavou. „Zkus to, holka,“ jen řekl. Esmeralda se usmála na Vaška a kývla mu prstem, aby šel blíž. „Vy jste se mi hned líbil,“ řekla mu rovnou. „Vy mně mně ta taky,“ koktal Vašek, celý šťastný. „Vá Vás bych si si vzal,“ a ohlédl se na Mařenku, která souhlasně na něho zakývala. „A dělal byste kvůli mně medvěda?“ přikročila Esmeralda k věci. „Tře třeba slo slo na,“ přikyvoval Vašek, „jenjen když bu bu du s vá Vámi.“ A už ho vzali mezi sebe. Principál mu poklepal na rameno a se smíchem řekl:
„Hezoučké zvířátko z Vás uděláme, kolem krku pozlacený pás Vám dáme, jedna radost.“
Co bylo dál, už Mařenka neviděla, protože se obrátila na kramflíčku a letěla za Kecalem, honem mu povědět, že už Vašek žádnou Mařenku nechce. Měla štěstí, Kecal nebyl daleko. Zakýval hlavou na tu zvěst, kterou mu Mařenka vychrlila, ale nijak tím nebyl zdrcen. „Málo platné,“ řekl docela klidně, „protože teď už Mařenku nechce ani Jeník, a to rozhoduje.“
„Cože?“ rozzlobila se Mařenka. „Víte, co povídáte?“
„Vím moc dobře. A tady je to černé na bílém, když panenka myslí, že starý Kecal lže.“ A Kecal vytáhl lejstro, kde ukázal Mařence Jeníkův podpis. Lejstro svědčilo o tom, že Jeník dostane od Kecala tři sta zlatých za souhlas s tím, že si Mařenku vezme Míchův syn.
Mařence se sevřelo hrdlo lítostí, když viděla Jeníkův podpis. Ale nechtěla se poddat. „Co je mi do vašich lejster,“ vzlykla, „mně by to musel říci Jeník sám, abych lomu uvěřila. Ale radši se Vy zeptejte Vaška, koho chce za nevěstu.“
„Snadná práce, protože tamhle jde. Vlastně se plíží jako zloděj,“ mávl Kecal parapletem. „Hej, Vašku, počkej! Kampak?“
Vašek se zarazil, jako by ho Kecalův mohutný bas popadl za rameno a pořádně jím zatřás.
„Ka kam? Ke ko ko medi an tu tům ..... “ vykoktal.
„Komedianti počkají,“ zvýšil Kecal hlas. „Teď mi řekni na své svědomí. Chceš si vzít Mařenku Krušinovic nebo ne?“
„Ne nech ci ..... “
„A proč?“
„Ona by mě mě o o trávi la,“ říkal Vašek čím dál tím víc ustrašený.
„A kdopak Ti řekl ten nesmysl?“
„Ta tady hle ta ..... “ ukázal Vašek na Mařenku.
„To je přece sama Mařenka. Nechápeš, že žertovala, Vašku?“
Ale Vašek už těm záměnám moc nevěřil. Otočil se a zmizel. Samozřejmě ke komediantům, kde mu Esmeralda chystala kůži z medvěda.
Kecal za ním píchl parapletem. „Vidíš, že Tě vlastně Vašek chce,“ řekl Mařence, „jen to má trochu Tvou vinou popletené. No, a Ty Jeníka pustíš z hlavy, viď? Já zatím nemusím slyšet rozhodné slovo. Nechám Tě tu, aby sis to rozmyslela a pustím se za Vaškem. Toho chlapce budu muset přitáhnout na svatbu párem koní. Ale že se poddá, to si troufám tvrdit.“
Kecal velkými kroky odcházel. Ještě se otočil a zavolal na Mařenku zpěvavým hlasem:
„Rozmysli si, Mařenko, rozmysli, na své štěstí dobře pomysli!“
A Mařenka si rozmýšlela. Nakonec si řekla, že bude lepší rozmýšlet si zároveň s Jeníkem a vypravila se ho najít. Zastihla ho docela veselého. Všechen smutek s něho jako by spadl.
„Jsi nějak veselý, Jeníku,“ spustila vyčítavě.
„Však mám důvod. Štěstí se na mne usmálo,“ mrkal na ni Jeník a v očích mu opravdu hrálo.
„Stojí za tři sta zlatých, viď?“
„Ty už to víš?“
„Kecal mi to řekl. A ukázal mi Tvůj podpis. Ach, Jeníku, jak jsi mě mohl prodat za mizerné peníze? Naši věrnou lásku!“
„Kecal neví celou pravdu,“ řekl Jeník klidně a tím právě Mařenku rozzlobil.
„Prodal jsi mě nebo ne?“ vykřikla, „odpověz. Ano nebo ne?“
„Ano i ne,“ řekl Jeník vyhýbavě.
„Nevytáčej se! Odřekl ses mě za tři sta zlatých?“
„Ano, ale s podmínkou.“
„Dokonce s podmínkou? A s jakou?“
„Ze si Tě vezme syn Tobiáše Míchy a nikdo jiný.“
„Ty zlý, prolhaný, zrádný!“ rozplakala se Mařenka. „Tak Ty chceš, aby si mě vzal Vašek.“
„To právě nechci, Mařenko. Počkej a uvidíš, že bude všechno v pořádku.“
„A také bude!“ napřímila se hrdě Mařenka. Pláč ji přešel, protože jej vysušil hněv. „Abys věděl, vezmu si syna Tobiáše Míchy.“
„To právě chci.“
„Však Tě to bude mrzet, až půjdu vedle Vaška jako solný sloup! Ale bude už pozdě!“
Ta slova zaslechl Kecal, který přicházel těsně za svým parapletem. „To Ti chválím. Tak to. má být. A kvůli Jeníkovi neplač. Nestojí za to,“ rychle zabrebentil.
„Ale těch tři sta zlatých mi vyplatíte na dřevo, jen co bude svatba pod střechou,“ žádal Jeník.
„Nestydíš se to říkat?“ zaúpěla Mařenka. „Ale počkej, počkej! Tu zradu Ti nikdy neodpustím!“
„Copak nevíš, že jsi pořád hvězda mého života? Jak rád bych Tě teď políbil na Tvé krásné tvářinky!“ smál se Jeník.
„Ještě si dělej žerty! Naší lásce už je konec, to si pamatuj!“
„Dovol tedy, abych Ti to všechno vysvětlil.“
„Už si nech svoje lhaní. Mám dost Tvých zrádných řečí.“
„Jsi tak tvrdošíjná, Mařenko?“
„Už nechci o Tobě ani vědět!“
„A přece Ti to řeknu, i když nebudeš poslouchat,“ změnil Jeník tón. Už nežertoval, přece jen se o Mařenku bál. „Nevíš, co je za tím vším. Můžu Ti jen říci, že syn Míchův Tě miluje a že s ním budeš šťastná. Věříš mi?“
„Lháři!“
„Správně, Mařenko, jen mu už nenaslouchej. Vezmeš si Vaška a uděláš moudře,“ popichoval ji Kecal.
„A Jeníkovi na vztek zrovna si Vaška nevezmu!“ postavila si najednou hlavu Mařenka.
Kecal vyvalil udiveně oči, tohle bylo i na něho moc; ale Jeník zase nabyl humoru. „Co mi dáte, kmotře Kecale, když ji přemluvím, aby si Míchova syna přece jen vzala?“
„To říkáš?“ vyjela na něho Mařenka. „To svět neviděl takovou proradnost!“
„Jen se upokoj, drahá Mařenko,“ chlácholil ji Jeník. „Věř, že z toho sňatku Ti vzejde jen štěstí. Jen mi důvěřuj.“
„To už přesahuje všechno!“ vykřikla Mařenka. „Kéž už je všemu konec.“
„Správně,“ přitakal Kecal, „přivoláme rodiče a uděláme všemu konec.“
A Jeník se přidal také:
„A uděláme konečně celé komedii konec.“
Rodiče ostatně už přicházeli. Míchovi i Krušinoví. Kecal je uvítal mohutným kroužením svého paraplete a hlaholením:
„Všechno už je v pořádku. Jeník ustoupil, Mařenka si vezme mladého Míchu a bude to. Koukáte, jak to starý Kecal sfouknul? Sousede Mícho, tak tohle je ta slavná Mařenka, která Vám bude říkat tatínku. A sousede Krušino, tohle je ..... vlastně ženich nám ještě chybí, někam se nám zatoulal. Kdepak vězí?“
„Tady je,“ předstoupil Jeník.
Kecal ho už už chtěl zahnat parapletem, když se stala nečekaná věc. Starý Mícha se podíval bystřeji na Jeníka, jako by nevěřil svým očím a potom řekl udiveně:
„Ale tohle je přece můj ztracený syn. Jeníku, jsi to ty? Kde se tu bereš?“
Mařenka, slyšíc ta slova, rudla i bledla zároveň. Začínala chápat, že ji Jeník nezradil.
„Ano, jsem to já, otče,“ řekl Jeník. „Protloukal jsem se světem, až jsem se dostal sem. A odtud už, doufám, neodejdu. Vidíte, kmotře Kecale, že držím slovo? Přivandrovalý Jeník odstoupil od Mařenky za tři sta zlatých a Míchův syn si ji teď vezme za ženu. Souhlasíš, Mařenko?“
Mařenka mu padla do náručí. Nebylo třeba mluvit. Rodiče žasli a dívali se na sebe ohromeně, jen kmotr Kecal si musel ulevit.
„Hromské dílo!“ spustil a udeřil parapletem do země, až mu zůstala v ruce jenom rukojeť. „Takováhle ostuda se musí stát zrovna mně! Doběhls mě, Jeníku. Kdopak moh vědět, že jsi taky syn Tobiáše Míchy? A tři sta zlatých je v pekle a o mně budou skládat na poutích posměšné písničky! Fuj tajil!“
Nikomu jeho zlobení nevadilo. Naopak. Starý Krušina se zahleděl na Jeníka a pak se obrátil k paňmámě:
„A abych Ti řekl, tenhle mladík se mi docela líbí.“
Otec Mícha mlčel. Ale paňmáma Míchová, Jeníkova macecha a Vaškova matka, reptala. Obrátila se na Kecala a vztekle mu řekla:
„To Vy jste všechno spískal, kmotře Kecale!“
Dřív než Kecal mohl něco odpovědět, přerušilo je volání:
„Spaste duši! Medvěd! Zachraň se, kdo můžeš!“ A hejno kluků utíkalo návsí a za nimi se na zadních nohách potácel medvěd. Najednou si medvěd odhrnul medvědí hlavu a objevila se Vaškova tvář. „Ne ne bo boj te se se, li li di čky, já ne ne nejsem me med věd, já jsem Va va šek ..... “
Všichni se museli dát do smíchu.
Paňmáma Háta Míchová zbledla vzteky, popadla Vaška v medvědí kůži za ruku a táhla ho pryč. „Pojď, ty darebo, pro ostudu teď nebudeš smět z domu! Honem to se sebe sundej, maškaro!“
Krušina přistoupil k Míchovi. „Nu, sousede, vidíte sám, že Vašek ještě nemá rozum. Bude opravdu lepší, když dám Mařenku Vašemu Jeníkovi. Ruku na to, co říkáte?“
Mícha se na něho podíval, chvíli váhal, ale pak si plácli, až to bylo slyšet na konec vesnice. „Platí!“
Hubička, kterou si dali Jeník s Mařenkou, sladce mlaskla, ale bylo ji slyšet jen na krok od šťastného párku.
Do třetice se plácl Kecal do stehna. „Ať jsem čertův,“ zahlaholil, „jestli se mi to nakonec nezamlouvá taky. I když jsem to nedovedl ke konci já sám, přece jen se dobrá věc podařila. Ať žije svatba!“
A svatba byla šťastná, bohatá a krásná a co říci ..... i paňmáma Háta se při ní usmívala!

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight