Proč nesmějí havíři do pekla

zobrazeno 50×

Vložil(a): dáša, 2. 3. 2016 18.38

Jednou bylo v pekle velké pozdvižení. Stará Luciferka přišla na to, že v pekle mají všecky stavy, sedláky i kupce, učitele i pastýře, komináře i vojáky, ševce i pekaře, knížata i hodináře, tkalce i rybáře, ale není mezi nimi ani jediný havíř. 
„Jak je to možné?“ zlobila se a poručila, ať k ní přijde nejstarší syn, čert Tetuán. 
„Milá mámo,“ povídal Tetuán. „To je těžká věc, dostat havíře do pekla. Tolik se nás o to pokoušelo a každý přišel s prázdnou.“ Malý čert Lupek dělal v pekle kotrmelce. Přikutálel se až k bábě Luciferce a poslouchal tu řeč. A jak to slyšel, vyskočil na nohy a povídal: 
„Bábo! Já Ti jednoho havíře dovedu!“ 
„Ty, Lupku? Ty k tomu ještě nemáš dost rozumu,“ kroutila hlavou Luciferka. 
„Jenom mě pusťte do světa! Já Vám ukážu, co umím!“ 
„No,“ rozhodla se Luciferka, „máš být jednou vládcem pekla, ukaž tedy, co dovedeš.“ 
Lupek udělal ještě tři kotrmelce a vydal se z pekla nahoru na zem. Lezl výš a výš, až se dostal do jedné černé díry. Seděl tu kdosi černý a polonahý, hlavu měl v dlaních a vzdychal. Lupek na něj chvíli kulil oči a potom se udiveně zeptal: 
„Ty jsi taky čert? A kde máš rohy? A kopyta? A ocas?“ 
„Ale kde,“ řekl ten druhý. „Já jsem Tónek.“ 
Zvedl hlavu a zvědavě si prohlížel čertíka. 
„A co děláš tady tak dlouho pod zemí? A proč jsi tak černý?“ 
„Já jsem havíř a kopu uhlí.“ 
„Tak Ty jsi havíř?“ A Lupek se rozesmál na celé kolo a začal dělat kotrmelce. Potom se zastavil. „Hm a proč tolik vzdycháš?“ 
„Ani se neptej,“ mávl rukou Tónek a vyprávěl mu, v jaké je tísni: přišel dnes na šichtu rovnou z hospody, celou noc tam hrál a prohrál všecky peníze. Za pár týdnů bude mít svatbu a v kapse ani krejcar! A dozví-li se jeho nevěsta Běta, jak ty peníze pozbyl, jistě s ním udělá konec. A Tónek si zas hlasitě vzdychl. 
„Pro peníze si starost nedělej,“ těšil ho čert. „To je lehká pomoc. Podívej!“ 
A zdvihl mu před nos pytlík s dukáty, a třepal jím, až penízky zvonily. „Chceš jej?“ 
Tónek se nedal dvakrát pobízet. Honem po měšci sáhl, ale čert ucukl rukou zpátky a zašklebil se: 
„Počkej ..... něco za něco. Napřed se mi upiš, že za rok půjdeš se mnou.“ 
Tónek se zarazil a přemýšlel. Ale čert zvonil dukáty a to rozhodlo. A co, řekl si Tónek. Bez peněz mě beztak už žádný život nečeká. A takhle budu mít aspoň rok, a kdoví, jak to potom ještě všechno dopadne. 
A rýpl se do prstu a svou krví podepsal čertovi smlouvu. Čert se zasmál a zmizel, zůstal po něm jen sirný pach, až se Tónek dusil. Hned běžel domů, pytlík dukátů držel v kapse a na smlouvu s čertem už ani nevzpomněl. Za krátký čas slavil svatbu a s ním celá dědina. Koupil si malou chaloupku, žil v ní šťastně se svou Bětkou, a když dostali do kolíbky ještě malého chlapečka, byl nejšťastnější člověk na světě. 
Uběhl rok. Jednou zase Tónek vrtal díru a chystal se ucpat nálož hlínou. Najednou se ozval smích a u stěny se objevil Lupek: 
„Rok je pryč a tady je smlouva!“ 
Havířovi ztuhla v žilách krev. Vzpomněl si na Bětku a na chlapečka. „Pojď, pojď, nemohu čekat!“ dupl čert netrpělivě nohou. V tom si Tónek oddychl ..... napadla ho šťastná myšlenka. „Počkej ještě chvilečku, čerte! Musím napřed odpálit nálož. Důlní by řádil, kdybych odešel a nechal to tak. Věř mně, ten by dokázal za mnou přijít do pekla a Vy byste si taky něco zažili. Kdybych Ti měl vyprávět, co ten umí, když se rozhněvá!“ 
„No dobře, tak spěchej,“ bručel čert. 
„Hm, nejdřív musím vymést tu díru. Ajaj ..... Ty máš dlouhý ocas, a jakou máš na konci pěknou štětku! Pomoz mně trochu, ať je to dřív. Strč ocas do díry a pěkně ji vyčisti od uhelného prachu!“ 
„Když nic jiného nechceš ..... to Ti můžu udělat,“ povídal Lupek. Přistoupil ke stěně, strčil ocas do díry. Na to havíř čekal, hop a zaklínoval díru, že čert ocasem ani nehnul, ať sebou trhal jak trhal. „Počkej ještě minutku!“ smál se Tónek. 
Zapálil šňůru a odběhl kus dál. Doutnák hořel a praskal, až najednou vyšla hromová rána, zablesklo se a balvany padaly na všechny strany. A zároveň se ozval hrozný řev a Tónka udeřil takový pach síry, až si musel zacpat nos. A v tom hlomozu, hluku, křiku a zmatku proběhl okolo něho čert, potlučený a bez ocasu, jen se za ním zaprášilo, a byl tentam. Když se všecko utišilo, prach se usadil a smrad se rozptýlil, spěchal Tónek na to místo. Stěna byla celá rozvalená, po zemi se válely balvany uhlí a mezi nimi ležel čertův ocas. Z Tónka jako by celá tíha naráz spadla. Pokud mám čertův ocas, nemusím se ničeho bát, povídal si v duchu. Ten za mnou ještě přijde s prosíkem. 
A měl pravdu! Než uběhla hodinka, lezl k němu čert, kňučel a žebral o ocas. 
„Milý čerte!“ povídal Tónek. „Zadarmo to nebude. Něco za něco, jak sám povídals. Dej mi smlouvu a dostaneš ocas.“ 
Čert něco zavrčel, vytáhl papír, hodil jej havířovi k nohám a havíř mu dal ocas. Ale čert jej prohlíží, ošívá se a škrábe se dlouhými pazoury mezi rohy. A začne zas naříkat: 
„Ocas mám, ale kdo mi jej připevní?“ 
„No, to Ti můžu udělat,“ ušklíbl se Tónek. 
Šel pro bednu s náčiním, vytáhl silný nebozez a poručil: 
„Ohni se, čerte, a pěkně drž!“ 
A vrtal milému čertovi do zadku díru pro ocas. Lupek kňučel, ale Tónek jej nelitoval. Přisekal ještě ocas do špičata a zastrčil jej pozpátku do vyvrtané díry. Potom vzal pár hřebíků šindeláků a pořádně jej přibil. 
„No, vidíš, čerte, máš ocas jako nový.“ Čert vyskočil a zařval na celé kolo: 
„Ani jeden havíř mně nesmí do pekla! Ani jeden havíř mně nesmí do pekla!“ 
A s rachotem zmizel. 
Tónek roztrhal smlouvu a honem spěchal nahoru na čistý vzduch, jinak by se v tom sirném puchu zadusil. Nikomu tu příhodu s čertem nikdy nevyprávěl, ale taky si už nechtěl nikdy nic podobného začít. Nezapomněl, co zažil strachu!

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight