Princezna ze Rmutného dolu

zobrazeno 51×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 15.11

V časech, kdy bylo krásněji na světě než dnes, se stalo, že jednomu strážmistrovi přišel vojenský život únavný, a tak dezertoval. V prvním hostinci za hranicemi si udělal přestávku, neboť jel velmi zostra a byl unavený on i jeho kůň.
Neseděl dlouho ve světnici, když po zemské silnici někdo přicválal a zastavil u hostince. Matyáš se podíval oknem ven a uviděl dva husary. Nyní byla každá rada drahá, neboť si myslel, že oni přijeli, aby ho zajali. Řekl tedy spěšně hostinskému, že je dezertér, a ten dobrý muž jej ukryl v vedlejší komoře. Ti dva husaři vešli dovnitř a ptali se:
„Nepřijel sem strážmistr od husarů?“
„O tom nic nevím.“ odvětil jim hostinský.
„Tady žádná lež nepomůže,“ řekli husaři „my jsme jeho koně ve stáji viděli, musí tu být; ale může vyjít ven, neboť my jsme také dezertovali.“
Když to Matyáš uslyšel, vyskočil z komory ven a zvolal:
„Tak buďte vítáni, braši!“
A byli ti tři veselí a dobré mysli. Nakonec Matyáš pravil:
„Nebylo by dobré, abychom dál jeli společně. Jeďte dopředu, já Vás cestou dohoním.“
Tak se stalo, husaři se vydali na cestu a asi čtvrt hodiny nato je následoval Matyáš. Byl již hodinu na cestě, když narazil na dva dřevorubce; ptal se jich, zda kolem jeli dva husaři.
„Ano, před hodinou.“ zněla odpověď.
Tu jel tedy Matyáš ostřeji, a když ujel pěkný kus cesty, potkal na cestě dva lidi, co tam kámen roztloukali.
„Jeli tudy dva husaři?“ zeptal se.
„Ano, asi před dvěma hodinami.“ odvětili mu ti lidé.
Tu jel Matyáš ještě ostřeji a přijel na trojcestí. Co si nyní počít?
„Nechám to na svém koni,“ pomyslel si, „možná ví správnou cestu lépe než já.“
Kůň odbočil doprava do lesa a jeli a jeli a les byl čím dál tím temnější a temnější, až nakonec člověk ruku před očima neviděl. Najednou se kůň zarazil a ani za nic nechtěl dál. Matyáš tedy sestoupil a ohledával zemi; zjistil, že stojí na kraji hluboké propasti. Vrátil se zpět, přivázal koně k nejbližšímu stromu a uložil se, aby vyčkal dne a uviděl, kde vlastně jsou.
Za nějakou chvíli vyšel zpoza těžkých černých mraků ovšem měsíc a on uviděl, že před nimi stojí velký černý zámek a v jednom okně září světlo. Nasednul tedy opět na koně a jel k zámku. Když přijel k mostu, sám od sebe se spustil dolů a on přicválal na zámecký dvůr. Brzy k němu přistoupilo mnoho černých sloužících, vzali mu koně a zavedli ho do stáje a jeho samotného vedli do zámku do jednoho sálu, který byl taky celý černý.
Tam byla prostřena skvostná tabule s jídlem všeho druhu; jen mísy, talíře, vidličky a nože byly černé. S tím si ovšem Matyáš nelámal hlavu, neboť byl unavený a velmi hladový, a tak si nechal výtečně chutnat.
O hodině jedenácté se otevřely dveře a dovnitř vstoupila krásná panna v krásných šatech, které byly celé černé. Princezna Matyáše přátelsky pozdravila a pravila:
„Na Tebe jsem čekala mnoho set let, neboť Ty můžeš být můj vysvoboditel. Musíš tu po tří nocí spát a mlčet a nebát se ničeho, co se kolem Tebe bude dít. Když ten těžký úkol splníš, budeme pak šťastní na věčné časy!“
„To udělám rád!“ řekl Matyáš „Kdo tak dlouho jako já sloužil a v tolika bitvách byl, ten se naučil strachu poroučet.“
„Jen se předčasně neraduj.“ řekla princezna, spanile se na něj usmála a odešla i s komornými pryč.
Matyáš byl v sedmém nebi, neboť princezna byla tak krásná a jeho srdce k ní vzplanulo čistou láskou. Uložil se blaženě do černé postele, která stála vedle v nádherné černé ložnici, ale na spánek ani nepomyslel.
Když odbila dvanáctá hodina, ozvala se rána, jakoby měl celý svět puknout. V tom okamžiku se rozletěly dveře a dovnitř vstoupili tři černí muži a sedli si ke stolu. Jeden z nich vytáhnul z kapsy karty, zamíchal je a řekl:
„Jsme tři, ale ke hře je třeba čtyř!“
„Ten čtvrtý je strážmistr od husarů, který vedle leží v posteli.“ řekl druhý muž.
„Já ho přivedu, musí hrát s námi!“ řekl třetí a šel k posteli a pozval Matyáše ke hře.
Ten vstal, sedl si k nim a hrál s nimi, pěstí bouchal do stolu, když trumfoval, zvítězil nebo prohrál. Ale slůvko nepronesl ani jedno. Ti druzí nelitovali žádné námahy, aby ho k řeči přiměli, ptali se ho na všelicos, spílali mu, dělali, jako by ho chtěli bít, ale on zůstal zcela klidný a mlčenlivý.
Tu odbila jedna hodina, ti muži popadli ve spěchu karty a byli pryč. Matyáš si lehnul do postele a spal až do bílého rána. Sloužící mu přinesli, sotva vstal, snídani, měli nyní obličeje bílé a růžové, jako jiní lidé, misky a šálky měly bílé okraje, nože a lžičky bílé střenky, pokrývka a polštář a prostěradlo v ložnici též zbělely.
Tu se otevřely dveře a vstoupila princezna, pozdravila Matyáše ještě přátelštěji jako prve a on viděl, že měla bílý závoj, který jí padal až na hruď.
„Ještě dvě noci vytrvej, můj vysvoboditeli,“ řekla „vše bude dobré. Netrap se ničím, co se kolem Tebe bude dít, nemůže se Ti nic zlého stát.“
Pak mu podala se spanilým úsměvem ruku a opět i s oběma komornými zmizela.
Matyášovi skákalo srdce v těle jako veverka a zapomněl na zemi i na nebesa skrze tu překrásnou princeznu.
„Kde by jen mohla být?“ pomyslel si, a protože jediné, co mu bylo zakázáno, bylo mluvení v noci, jal se tím zámkem procházet sem a tam, z komnaty do komnaty. To Vám byla vznešenost a nádhera! Zlato, stříbro, samet a hedvábí všude, kam pohlédnul, že se tím nemohl člověk nabažit.
Když byl s prohlídkou poslední komnaty hotov, začal znova od té první a nic celý den nekonal, jen se díval a díval. V poledne stála na stole výtečná krmě a večer taktéž.
Okolo dvanácté hodiny půlnoční se opět ozvala děsivá rána, až šindele na střeše poskakovaly, okna a dveře v pantech létaly. Matyáš, který už ulehnul do postele, se posadil a díval se ke dveřím. Tu přišel jeden z mužů ze včerejšího večera a nesl dlouhou krví potřísněnou desku, ti druzí dva měli nože, sekáček a masačku a byli celí, stejně jako ten první, od krve umazaní.
Položili tu desku přes dva stoly a jali se nože brousit a sekáček a sekeru ostřit. Mezitím se domlouvali, jak Matyáše zabijí. Ten první mu chtěl zaseknout sekáček do čela jako volovi, ten druhý ho chtěl noži podříznout jako podsvinče, ten třetí mu zase chtěl masačkou rozpárat břicho.
Matyášovi z toho bylo trochu úzko, ale kousnul se do jazyka, aby ze sebe ani hlásku nevydal, když k němu přicházeli, aby ho popadli. Ale ještě dříve než k posteli došli, odbila jedna hodina a jako když do nich střelí, popadli svoje saky paky a byli pryč, dříve než by člověk rukou tlesknul. Matyáš si zhluboka oddechnul a z toho přestálého strachu usnul jako princátko.
Když se opět probudil, bylo už kolem jasné světlo a celá ložnice zářila bělostí, jen zámek na dveřích byl černý. Když mu sloužící přinesli snídani, měli na sobě bílé šaty a měli toliko černé límce a černé rukavice; rovněž tak princezna a její dvě komorné.
Jak nyní byla princezna krásná a ještě více roztomilá než prve. Do komnaty takřka vtančila plná radosti a tisknula Matyášovi ruce a pravila:
„Už vydrž jen tuhle jedinou noc, můj vysvoboditeli, a ničeho se neboj; nemohou Ti nic udělat, to nejtěžší překonáme a budeme šťastní na věky.“
Matyáš byl celý bez sebe štěstím a sliboval jí, že ji vysvobodí, i kdyby ho měli na tisíc kusů rozsekat. Potom, co princezna odešla, šel Matyáš opět skrze komnaty zámku a prohlížel si jednu po druhé. Nevěděl, jak by čas nejlépe zabil, tak si vše namaloval, neboť jeho otec byl malíř a jeho samého v malířství vyučil, takže nyní dokázal namalovat vše, co viděl.
Když půlnoc odbila, opět to zapraštělo, až sluch i zrak přecházely. V tom okamžení se rozletěly dveře a dovnitř vešel jeden z mužů a nesl na zádech obrovský kotel. Ten druhý před sebou dovnitř vevalil veliký sud oleje a třetí nesl těžký náklad dřeva. Pověsili ten kotel doprostřed místnosti, nalili do něj olej a rozdělali pod tím oheň.
Mezitím se tito umlouvali, jak si dnes přísnomyslně počínati budou, neboť dosud Matyáše pouze strašili, ale dneska jej zaživa do kotle hodí. Pak oheň prohrábli tak mocně, že se Matyášovi v posteli udělalo horko a myslel si, že celý zámek musí od toho žáru vzplanout.
Matyáš si pomyslel:
„Kampak na Tebe s takovými strašáky, jen klidně lež a kušuj jako lišák, když mrtvého hraje.“
Když se olej vařil a na hladinu vystupovaly velké bubliny, vyhrnuli si ti chlapi rukávy, zamnuli si ruce a zvolali:
„Dovnitř s ním!“
A hnali se k němu, ale tu odbila jedna hodina a zase zahřmělo, že dveře i okna v pantech létaly. Ti tři chlapi, oheň i kotel s olejem v mžiku zmizeli, pak se v sále zažehlo tisíce světel a byla Vám to nádhera, že se to vypovědět nedá.
Venku zazněla líbezná hudba, dveře se rozletěly a dovnitř vešel zástup pánu a paní, na konci princezna a všichni byli v bílém ve stříbře a zlatě oděni. Princezna přiběhla k Matyášovi, políbila jej, objala a pravila:
„Buď vítán, můj ze srdce milovaný vysvoboditeli a manželi!“
A když toto pravila, navlékla mu na prst zlatý prsten a kolem krku mu pověsila zlatý řetěz, pak se před ním třikráte poklonili ti vznešení páni a dámy a všude bylo výskotu a jásotu. Tu řekla princezna:
„Zde více nezůstaneme, musíme ze zámku do říše mého otce. Nesmíme jet ovšem společně a Ty musíš odjet ve svých starých šatech. Jeď napřed, já Tě budu následovat se svými dvořany, ale nedej se ničím zastavit a nikomu nedovol, aby se Tě rukama dotknul, to by nám přineslo velký žal.“
„Když jsem dosud vše splnil, dokážu to i nadále!“ řekl Matyáš, vyskočil na svého koně a vyjel na cestu.
Když přejel most, uviděl na konci náspu chaloupku a přede dveřmi seděla stařičká ženička a předla. Popřála Matyášovi dobrý den a pravila:
„Co jste mi to za pána, že svůj cop necháte jen tak volně viset a nemáte ho připevněný jak se na správného vojáka sluší?“
Tenkráte nosívali vojáci ještě copy. Když Matyáš na cop sáhnul, opravdu mu jen tak visel a on se jej marně snažil připevnit. Mezitím to na mostě zadrkotalo, jako by na něj mnoho kočárů vjelo a ta ženička pravila:
„Tak si přece pospěšte, přijíždí princezna, co si o Vás pomyslí.“
Ale Matyáš nebyl s tím copem stále hotov, tak z koně seskočil a poprosil stařenku, aby mu ho připevnila.
„Ze srdce ráda!“ řekla ona, nechala kolovrátek kolovrátkem a cupitala k němu.
Sotva se copu ale dotknula, tu se Matyáš sesunul k zemi a upadnul do hlubokého spánku. Brzy nato přijela princezna i se svým dvorem. Ach jak byla z toho nešťastného osudu zarmoucená, ale co se dalo dělat? Napsala na papír:
„Jestli mne chceš opět spatřit, najdeš mne v Rmutném dole.“
Ten papír mu pak dala do ruky, zastrčila mu do kapsy kouzelný měšec, který nebyl nikdy prázdný a vydala se pryč, neboť tady více zůstávat nemohla a nic dalšího pro Matyáše dělat nemohla.
Tak tam Matyáš ležel rok a den v hlubokém spánku dokud ten čas neminul. Pak se probudil, našel v rukou onen papír a pochopil ihned, jak byl tou stařenkou oklamán. Vytasil bez váhání šavli, běžel do chaloupky, popadl tu zlou čarodějnici za vlasy a zvolal:
„Teď mi ukážeš cestu do Rmutného dolu nebo Tě na cucky rozsekám!“
Tu se jala stařena hořekovat a slibovala mu vše možné, když ji svou cestou nechá jít, ale tajně opět myslela na zradu. Potom, co ji Matyáš pustil, ukázala mu cestu, po které se má vydat a kterou dozajista do Rmutného dolu dorazí.
Matyáš čarodějnici ještě párkrát přetáhnul přes hřbet plochou čepelí, pak vyskočil na koně a jel jako vítr pryč.
Za tři dny přijel do lesa, a když jím jel, večer spatřil v dálce světlo. Jel tedy k němu a přijel k chalupě, která vypadala zrovna jako poustevna. Když vešel dovnitř, seděla tam stařena, kterou požádal o nocleh:
„Ach, milý příteli,“ řekla stařena „kdo Vás ke mně poslal, ten Vám nic dobrého nepřál, neboť moji synové jsou lidožrouti a ještě nikoho neušetřili. Ale Vám uškodit nesmějí, neboť Vy jste již dosti vytrpěl, vím všechno, ukryjte se před nimi, abyste jim do rukou nepadnul.“
Matyáš se ukryl a byl právě nejvyšší čas, neboť sotva se do bezpečí uklidil, tu to ve vzduchu zasvištělo jako při bouři, potom se rozletěly dveře a starší ze synů se hrnul dovnitř:
„Člověčinu tu čenichám, k hostině pospíchám!“
Volal a řádil ve světnici dokola, ale žena jej popadla za rameno a hodila ho na lavici, až to zapraštělo.
„Tady seď a nehýbej se, však se najíš dosyta!“
Mezitím to venku opět zasvištělo jako kdyby přiletěl pták Noh, pak se dveře rozletěly a dovnitř se vřítil druhý ze synů, čenichal po světnici a řval:
„Člověčinu tu čenichám, k hostině pospíchám!“
Tu ho stařena popadla a drsně ho posadila vedle toho prvního na lavici:
„Tady zůstaňte sedět, Vy klackové věčně hladoví,“ řekla jim „a poslouchejte, co Vám řeknu!“
Zpočátku ještě brumlali, ale když jim stařena prstem pohrozila, ztichli jako pěny. Potom stařena přivedla Matyáše z jeho úkrytu. Když ho starší ze synů spatřil, zařval:
„Matičko, co je to za podivné zvíře!?!“
„To je strážmistr od husarů, můj synku,“ řekla mu žena „a Vy ho donesete do království Rmutného dolu.“
Tu zase brumlali a bručeli a pravili, že je to příčíš daleko a že on je příliš těžký, ale stařena jim promluvila do duše, vyprávěla jim jeho příběh a tolik mluvila a mluvila, že nakonec slíbili, že ho s jeho koněm do Rmutného dolu zanesou, ten mladší měl vzít Matyáše, ten starší, protože byl silnější, jeho koně.
Matyáš obrům i stařeně nastotisíckrát děkoval. Potom všichni pojedli a popili, přišel na Matyáše hluboká spánek a když se probudil, ležel vedle svého koně v trávě a před ním se skvělo pyšné město se stovkami věží. Nasednul na koně a jel do města a ptal se lidí, jak se to město jmenuje.
„To je hlavní město království Rmutného dolu.“ řekli mu.
Celý šťastný vjel do města a toho samého dne se nechal k vojákům jako rekrut naverbovat. Když následujícího rána šel na cvičiště, to se hned ukázalo, že je lepší než kdejaký kaprál či šikovatel, tak jej král ihned jmenoval kapitánem. Mužstvo, kterému velel, vyhlíželo špatně, měli uniformy všeho druhu a k tomu ještě potrhané. Na to se nemohl Matyáš dívat a nechal je ihned do nového obléci a ty staré šaty dát chudým. Jak král kulil oči, když při přehlídce nový kapitán se svými vojáky přimašíroval. On své vlastní vojáky zkrátka nepoznával a byl tím tak uchvácen, že pozval kapitána ke svému stolu a tři dny nato jej jmenoval generálem celé kavalerie.
Nyní byl teprve onen kouzelný měšec ždímám, všechny koně pro celý regiment byli prodáni a Matyáš opatřil nová statná zvířata. Sto krejčíků muselo dnem a nocí šít, dokud celý regiment do nového neoblékli. Tímto vešel generál u krále v takovou milost, že mu tento věnoval kus pozemku rovnou vedle zámku a dal mu svolení, aby si tam také zámek postavil.
Nyní Matyáš sednul a sám udělal plán zámku, udělal jej zrovna tak, jak byl onen zámek, na kterém princeznu vysvobodil. Potom nechal, když vše hotové stálo, tucet malířů povolat a oni museli zámek tak vymalovat, jak jim řekl a ukázal, neboť měl s sebou přinesené obrázky těch místností ze zakletého zámku. Nakonec byli opatřeni sloužící a tak oblečeni, jak byli sloužící princezniny v den jejího vysvobození. A to nebylo málo a peníze tekly proudem.
Zrovna když byl zámek hotov, tu přišel ke králi posel a hlásil, že za dva dny princezna dorazí, a dal mu dopis, ve kterém stálo, že ji zachránil strážmistr od husarů, ale její vysvoboditel leží v čarovném spánku před zakletým zámkem.
Král si nechal hned zavolat generála a vše mu vypověděl a poručil mu, aby v čele vojska vytáhnul princezně v ústrety a radostně ji přivítal.
„Jak Vaše Výsost poroučí!“ řekl Matyáš a nedal na sobě nic znát.
V určený den překročila princezna hranice a za velkého jásotu lidí táhla do hlavního města. Nepoznala Matyáše, když tento přijel, že ten zlatem a vyznamenáními ověšený generál je její vysvoboditel, neboť si myslela, že leží začarován v hlubokém spánku před zakletým zámkem. Když ale přišla do otcovského zámku a ten generálův vedle postavený viděla, tu se nemálo podivila a její první otázka otci u stolu byla, komuže ten nádherný a pyšný zámek patří.
„Ten patří našemu generálovi.“ řekl král a více ji o něm říci neuměl.
„Ten zámek musím hned vidět!“ řekla princezna a po jídle ji tam král zavedl.
Když potkali sloužící, řekla princezna „Otče, to je podivné!“
„Copak, moje dítě?“
„Ty sloužící neoblékl generál ze své hlavy!“
Když vstoupili do první komnaty, princezna zvolala:
„Otče, to je podivné!“
„Copak, moje dítě?“
„Tu komnatu nevymaloval generál ze své hlavy!“
Když přišli do druhé komnaty už nic neřekla, když vešli do třetí komnaty, tu smrtelně zbledla a ve čtvrté komnatě by se beze vlády sesunula k zemi, kdyby ji Matyáš, nyní v uniformě strážmistra od husarů, byl nezachytil.
„Copak, moje dítě?“ zvolal král překvapeně.
A princezna odvětila:
„Toto je můj vysvoboditel a Váš generál!“ a Matyáš musel její prsten i řetěz ukázat.
Nyní nebral jásot konce a taková Vám to byla svatba, že ještě nikdy větší celý Odenwald nezažil.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight