Princezna z hory Muntserrat

Byl jednou jeden král, který měl tři syny. Když byl již v letech, přišla na něj nemoc a den ze dne s ním bylo hůře, až jednoho dne lékaři prohlásili, že už mu nic nepomůže. Marně nabízel zlato a hojný majetek, když ho některý z nich zachrání, vypadalo to, že pro krále žádná léčivá bylina neroste.
Tu se králi jednu noc zdálo, že daleko za mořem leží hora Muntserrat, do které byl král Karel V. zaklet. V té hoře stojí nádherný zámek a před zámkem prýští tři prameny, z nich jeden je pramen krásy, druhý pramen života a třetí pramen smrti. Když tam někdo půjde a živou vodu mu přinese, bude král zachráněn.
Druhého dne to král vyprávěl svým synům a řekl:
„Kdybych věděl o někom, kdo by mi vodu z pramene života přinesl, dal bych mu polovinu království.“
Když to nejstarší ze synů Bolemil slyšel, řekl:
„Já tam půjdu a vodu Vám přinesu, otče!“
On to ale neřekl proto, že by svého otce tak miloval a chtěl jej od jisté smrti odvrátit, nýbrž proto, že se bál, že by mohla polovina království do jiných než jeho rukou padnouti.
Ale starý král si nemyslel nic jiného než, že to hovoří velká synova láska, a byl tím dvakráte potěšen. Nechal vbrzku zabalit truhly a truhlice plné šatstva a zlata a daroval je Bolemilovi, k tomu mnoho kočárů a koní spolu s kočími a četnými sloužícími, pak mu požehnal a princ vytáhnul do širého světa.
Na druhé straně moře dorazil Bolemil k přepychovému hostinci, že krásnější ještě neviděl. Když sestoupil a vešel do sálu pro hosty, sedělo tam množství urozených pánů, kteří pili a hráli karty. Princ se zeptal, zda by mohl hrát s nimi. Samozřejmě, řekli mu ti pánové, pokud ale vše prohraje a nebude moci zaplatit, potom musí zemřít. To bylo Bolemilovi po chuti, neboť si myslel, že jeho zlato se mu nemůže minout, a tak hrál bezstarostně jako o závod. Ale měl smůlu a nejen, že všechno prohrál, nýbrž nadělal ještě dluhy, a protože neměl čím zaplatit, byl zajat a uvržen do vězení.
Když se Bolemil nevracel a králova nemoc se stále zhoršovala, řekl druhý syn Jodok, že chce jet na horu Muntserrat a přivézt živou vodu. On také nemyslel na záchranu svého otce, nýbrž jen na polovinu království. Ale starý král se tím potěšil, protože věřil, že je to čirá láska a vystrojil ho ještě nádherněji než toho staršího, dal mu pak své požehnání a princ vyrazil do světa, až mu od kopyt jiskry létaly.
Přes moře dorazil Jodok do téhož hostince jako jeho bratr. I on si sednul ke stolu k oněm urozeným pánům a chtěl s nimi hrát v karty. Oni mu řekli, že sice hrát může, ale pokud vše prohraje a nebude moci zaplatit, pak zemře.
„To se mi stát nemůže.“ pomyslel si Jodok a hrál zvesela o sto pryč, dokud všechno neprohrál a ještě k tomu dluhy nenadělal.
Tak byl tedy zavřen do žaláře a tam si mohli s bratrem navzájem na svůj zlý osud stěžovat.
Starému králi bylo to čekání dlouhé, neboť se nemohl ze strachu ze smrti vzpamatovat, a ten ho trýznil čím dál tím víc. A ani jeho druhý syn se nevracel.
Jednoho dne řekl ten nejmladší Diviš:
„Já se na Vaši bolest a strach nemohu déle dívat, přinesu Vám živou vodu!“
„Ne!“ zvolal král:
„Tebe nepustím, Ty mne musíš zatlačit oči, až zemřu, neboť pro mne už není záchrany.“
„Opatřím Vám živou vodu, ať to jde tak, jak to jíti má!“ řekl syn, vzal si otcovo požehnání a vyjel tak, jak zrovna byl, neboť připravovat kočáry, truhly a truhlice mu přišlo příliš dlouhé a zbytečné.
Na druhé straně moře dorazil do hostince, nechal nakrmit koně a vešel dovnitř. Tam seděli ti pánové, pili a hráli, a tak si na chvíli sednul k nim, pil s nimi, ale nehrál, k tomu neměl chuti, neboť se mu v hlavě honila jen myšlenka na horu Muntserrat a živou vodu.
Když jel dál, potkal poblíž jedné hory šedivého mužíčka, který se ho ptal, kam jede.
„Na zámek do hory Muntserrat.“ odvětil Diviš.
„Na Tebe už dlouho čekám,“ pravil mužík „a když uděláš, co Ti řeknu, nebude Ti to ke škodě.“
To princ mužíkovi rád slíbil a ten mu dal nemálo dobrých rad a ponaučení na cestu, varoval ho obzvláště, aby se v zámlku příliš dlouho nezdržoval a brzy se navrátil zpět, on ho bude čekat. Diviš mu ze srdce poděkoval a ujížděl s veselou myslí dále.
Když přijel k hoře, odbila jedenáctá hodina a v tom okamžení to v hoře zadunělo a zapraštělo, jakoby nastal konec světa, uprostřed skála pukla a ukázal se ten nejkrásnější zámek, který člověk kdy viděl.
Zámek byl celý až po tašky na střeše ze zlata, okna vypadala zrovna tak, jakoby byla z čistého diamantu a blyštěla se tak mnoho, že se na ně nedalo ani pohlédnout. Diviš rychle vešel skrze obrovskou bránu dovnitř, ta se sama od sebe před ním byla otevřela, na velký dvůr, na kterém vedle sebe prýštily tři prameny. Nad první studnou bylo napsáno zlatými písmeny:
"Pramen krásy", nad druhým "Pramen života" a nad třetím "Pramen smrti".
V tom prvním se Diviš umyl, jak mu byl mužík poradil, a v okamžení tak zkrásněl, jakoby spadly z jeho kůže šupiny a on byl pojednou tisíckrát krásnější než dříve. Pak z každého pramene nabral plnou láhev vody a šel do zámku, aby se tam porozhlédnul.
Vyhlíželo to tady, jakoby tu byla všechna nádhera světa soustředěna a zámek jeho otce mu tady vedle toho připadal jak selská chalupa. Všude bylo zlato, stříbro a drahokamy a jedna komnata byla krásnější než druhá. V tom nejkrásnějším sále stála uprostřed postel s nebesy se spuštěnými sametovými nádherně vyšívanými závěsy. Před postelí stál křišťálový stůl a na něm zlatá koruna, zlatý řetěz, diamantové náušnice a náramky, na podlaze stály hedvábné vyšívané střevíčky.
Princ celý zvědavý přistoupil blíže a opatrně poodhrnul závěsy a nakoukl dovnitř. Ležela tam ta nejkrásnější dívka na světě, kterou zlehka políbil. Potom ji líbal silněji, hladil, vzal do náručí a laskal a díval se na ni rozzářenýma očima, ale ona spala tak tvrdě, že se neprobudila.
Tu se mu pojednou zdálo, že slyší šediváčka volat své jméno a napadlo ho, že bude asi nejvyšší čas spěchat ze zámku, pokud tu nechce zůstat navěky uvězněný. Rychle vstal, vzal si na památku a jako důkaz zlatý řetěz z křišťálového stolu a utíkal, jak mohl nejrychleji ze zámku.
Sotva byl Diviš venku, zapraštělo to najednou a skála se za ním s třeskotem zavřela a po tom nádherném zámku nebyla ani stopa. Venku na něj čekal šedivý mužík.
„Bylo na čase,“ řekl „nu, mnohému ses odvážil, ale pokud budeš nadále poslouchat mé rady, bude Ti to k dobrému.“
V radosti mu Diviš vše slíbil.
„Jdi nyní rovnou domů,“ pokračoval šediváček „a dávej dobrý pozor, co Ti řeknu. Nerozhlížej se příliš kolem sebe, nekupuj maso určené pro šibenici a nevěř bratrské lásce.“
S těmi slovy se s ním šediváček rozloučil a princ jel vesele domů.
Přijel do toho města, kde byl onen hostinec a slyšel zvonit umíráček. Tu ho bodlo u srdce, neboť když je někdo tak šťastný, jako byl on, pak přeje celému světu, aby byl šťasten.
A už přicházeli vojáci a kat s odsouzenci a byli to jeho vlastní bratři. Tu princ rychle zapomenul na šediváčka a jeho dobré rady, zastavil ten průvod a oba bratry tím, že jejich dluhy zaplatil, vykoupil.
Zpočátku byla radost a vděčnost bratrů veliká, ale když jim vyprávěl, jak živou vodu, vodu krásy a smrti v zámku našel a jak je šťastný, že otce zachrání, a když viděli jeho neuvěřitelnou krásu, tu zaťala do srdcí jeho bratrů drápy závist. Domluvili se proti němu a když pluli lodí po moři, vzali mu láhve s živou vodou a vodou krásy a na jejich místo postavili láhve s obyčejnou mořskou vodou. A na tu láhev s mrtvou vodou napsali nápis "Živá voda".
Doma králi Bolemil a Jodok našeptali, že jej chce princ otrávit, aby na sebe pozor dával a jen jim důvěřoval.
Když nic zlého netuše přišel Diviš a své láhve otci přinesl, tento pravil:
„Nejdříve tu živou vodu dej tomu psovi, ať vidím, zda účinkuje.“
To Diviš udělal a sotva pes kapku té vody přijal, padnul mrtev k zemi. Tak ti zlí bratři se svým úkladem triumfovali, neboť starý král poručil princi, aby zámek okamžitě opustil a více mu nechodil na oči. Napil se živé vody, kterou mu podal Bolemil a v mžiku byl zase čilý a zcela zdravý, pak se také napil vody krásy, kterou mu přinesl Jodok a najednou byl celý růžolící a krásný, jakoby mu bylo teprve osmnáct let.
Diviš zatím bloudil sem a tam lesem a žaloval slunci a hvězdám na svůj nešťastný osud. Však také spílal sobě, neboť on sám byl strůjcem svého neštěstí, protože šediváčkovy rady neposlechnul. Ale bylo by to příliš bezcitné a strašlivé, kdyby nechal své bratry odvést na šibenici. Tím se nakonec utěšil a smířil se s osudem a šel k jednomu hajnému do služby jako učedník.
Nyní necháme prince s hajným v lese a podíváme se opět na zámek v hoře Muntserrat. Za devět měsíců, co byl Diviš na zámku, porodila ta krásná panna chlapečka a tím bylo to kouzlo, které na zámku leželo, zlomeno. Rytíři i pacholci, kteří tu byli zakleti, dostali zpět svoje lidské podoby a zámek byl opět živoucí tak, jako dříve stěží byl.
Král chtěl ale vědět, kdo byl onen vysvoboditel, tak se každý den vydával s princeznou na procházku, nechával k sobě přivádět všechny mladé muže za země a vyprávěl jim ten příběh, ale žádný z nich si nebyl upamatoval, že by kdy na zakletém zámku byl.
Princezna se kvůli tomu velmi trápila, byla stále bledší a nakonec by z toho snad umřela, kdyby ji její otec živou vodou nezachránil. Tak uplynuly celé tři roky toho soužení, princezna nechtěla už ani človíčka vidět, raději se sama samotinká toulala divokými lesy.
Tu jednoho dne v hloubi černého lesa potkala šedivého mužíka a ten se jí ptal, co že ji tak trápí.
A ona mu žalovala na svůj osud a on pravil:
„To je všechno z toho, že mne neposlechl, kvůli Vám mu však pomohu.“
Pak jí vše vypověděl, jak to s Divišem bylo, a přislíbil jí, že ho brzy uvidí, jen musí udělat, co jí poradí a nic jiného.
Ach ta Vám byla šťastná! S velkou radostí slíbila mužíkovi vše a držela slovo lépe než Diviš. Ale pro ni ten slib byl daleko lehčí splnit než pro prince.
Doma poprosila otce, aby jí co nejdříve velké vojsko a lodě vystrojil, pak se nalodili, napjali plachty a pluli do země, kde měl domov její vysvoboditel. V blízkosti hlavního města nechala princezna rozbít tábor a kolem dokola se rozložilo vojsko. Před jejím stanem vedla dlouhá ulice mezi stany vojáků, která byla pokladena sametovými koberci s nádhernými uměleckými výšivkami.
Když bylo vše připraveno, vyslala ke králi posla, aby mu vyřídil, že jí má na koni ihned poslat prince, který byl přinesl z hory Muntserrat živou vodu, vodu krásy a mrtvou vodu, neboť ten jí vysvobodil.
Když ta zpráva dorazila do hlavního města, vyskočil bez váhání Bolemil na koně, neboť ta zpráva o velkém vojsko a té krásné ženě se brzy roznesla a on by ji rád za ženu měl. Když v plném cvalu přijel Bolemil na onu ulici mezi stany a uviděl ty krásné koberce, zdálo se mu neuvěřitelné, že by měl touto cestou jet, neboť se obával, že by je poškodil a tak sjel vedle cesty, kde žádné koberce nebyly. Když to ale princezna viděla, zavolala na něj už z dálky, jen ať koně rychle obrátí, pokud je mu život milý, neboť on není ten pravý.
Ten šedivý mužík jí totiž o takovém znamení řekl, že její vysvoboditel na ty krásné koberce ani nepomyslí, nýbrž ze samé radosti, že ji opět uvidí, pojede tak, jakoby to byla obyčejná ulice. Tak musel Bolemil od princezny upustit a s posměchem se vrátit domů.
Tu se vydal na cestu Jodok. Zpočátku si koberců ani nevšimnul a jel rovnou, ale pak se mu zdálo, že kůň nějak měkce našlapuje, podíval se na zemi a pak krok svého koně stočil stranou. Když to princezna viděla, rozhněvala se, poručila mu koně zastavit a uložila mu, aby králi vyřídil, že pokud jejího pravého zachránce ihned nepošla, ona se svým vojskem hlavní město oblehne a nechá je lehnout popelem.
Jodok svižně koně obrátil a uháněl domů jako zpráskaný pes, aby tu nemilou zprávu králi předal. Poslové se rozletěli do všech stran království a vyvolávali všade, kde přijeli, aby se nejmladší princ domů vrátil, že princezna z hory Muntserrat jej toužebně očekává.
To uslyšel i ten hajný, když jednoho dne do nejbližšího města zajel a vyprávěl o tom pak doma. Tu se jeho učedník zvedl a pravil:
„Když je moje milovaná nevěsta tady, to mohu zpátky domů.“
Hajný i jeho žena na něj užasle hleděli, zda snad není slabomyslný, ale on pokračoval:
„Já jsem ten princ, kterého hledají.“
Nasednul na koně a vyjel, zatímco lidí hajného i pacholci zůstali stát úlekem celí zkoprnělí, jako tenkráte Lotova žena, když se proměnila v solný sloup.
Ale Diviš cválal rovnou cestou k táboru a stanu princezny a ani za mák se nestaral o ty drahocenné koberce. Tu mu vyšla naproti krásná princezna s dítětem na rukou. Padli si do náručí, líbali jeden druhého a plakali slzy radosti a štěstí. Pak se posadili do zlatého kočáru a jeli ke králi, šest švadron kyrysníků vpředu a šest švadron kyrysníku za nimi.
V zámku narazili na ty dva falešné bratry, kteří králi stále ještě tvrdili, že oni jsou ti praví a ne Diviš.
Když to princezna slyšela, řekla:
„Ten pravý musí mít důkaz, podle kterého ho mohu poznat, vzal mi ze stolu zlatý řetěz, ukažte mi ho nyní, kdo z Vás ho má.“
Tu přinesli dva straší bratři zlaté řetězy od zlatníka a řekli, že to jsou ony. Ale žádný princezně nepadnul, ten Bolemilův byl příliš dlouhý, ten Jodokův byl příliš malý, že ho ani nedala kolem krku. Nyní vytáhnul svůj zlatý řetěz Diviš a ten princezně padnul jako ulitý, nebyl ani dlouhý ani krátký.
Teprve nyní přišla starému králi na oči pravda a vypověděl Bolemila i Jodoka na věčné časy ze zámku a ode dvora. Diviše přivinul k srdci a prosil jej nastotisíckrát o prominutí za tu nespravedlnost, které se byl na něm dopustil.
Následujícího dne byla slavena nádherná svatba, potom daroval král princi svoji říši a odešel na odpočinek.
Mladý pár žil ještě mnoho let a panoval šťastnému lidu, dneska jsou jistě už dlouho mrtvi.