Princezna na hrášku 2

Za devatero horami a devatero řekami žil princ. Jmenoval se Jan. Bydlel s tatínkem králem a maminkou královnou ve velikém paláci. Jednoho dne král povídá:
„Milý Jane, běž do světa a najdi si nevěstu. Ale musí to být princezna.“
„Jaká princezna?“ zeptal se princ.
„Opravdová princezna,“ usmála se paní královna. „Hodná a krásná princezna.“
„Dobře, maminko. Dobře, tatínku,“ řekl princ.
„Přivedu si nevěstu. Bude to krásná princezna.“ Potom si princ Jan osedlal svého hnědáka a odjel do světa.
Princ Jan projel na svém koni celý svět. Viděl mnoho království. Viděl mnoho princezen. Ale princezny se mu nelíbily.
Jedna princezna byla hubená, druhá princezna byla tlustá. Jedna princezna byla malá, druhá princezna byla vysoká. Jedna princezna se smála a smála, druhá princezna plakala a plakala. Jedna princezna byla ošklivá. Druhá princezna byla pěkná, ale zlá.
„Nechci zlou princeznu,“ řekl si princ. „Nechci ošklivou nevěstu. Musím se vrátit domů bez princezny.“
Princ Jan se vrátil domů sám. Pan král a paní královna byli smutní. Princ Jan nenašel svoji princeznu.
Jednoho večera byla ohromná bouřka. Vítr foukal. Na obloze svítily blesky. Pršelo a pršelo. Princ Jan seděl v královské jídelně a večeřel. Najednou uslyšel klepání na bránu paláce. Princ vstal a šel k bráně.
„Otevřete, prosím,“ uslyšel princ. „Chci se schovat před deštěm!“
Princ rychle otevřel bránu. Venku stála mladá žena. Měla mokré vlasy i šaty.
„Kdo jsi?“ zeptal se princ.
„Jsem princezna,“ řekla mladá žena.
„Pojď,“ řekl princ a vzal princeznu za ruku, „půjdeme ke králi a královně.“
Král a královna seděli v jídelně.
„Kdo jsi?“ zeptala se královna.
„Jsem princezna.“
„Princezna?“ smála se královna.
„Jsi celá mokrá a špinavá. Ty nejsi princezna.“
„Jsem princezna. Šla jsem na procházku, ale v dešti jsem nenašla cestu domů. Nechte mne, prosím, přes noc v paláci,“ prosila princezna.
„Dobrá,“ řekla královna. „Budeš spát v komnatě pro hosty. Sama Ti připravím lože.“
„Děkuji Ti, královno,“ poděkovala princezna.
„A teď osuš své šaty, princezno,“ řekl král. „Sedni si ke krbu a ohřej se. Kuchař Ti přinese večeři.“
Královna odešla do královské kuchyně.
„Potřebuji jeden malý hrášek, kuchaři,“ řekla královna kuchaři.
Kuchař dal královně jeden malý zelený hrášek a královna odešla do komnaty pro hosty. Tam položila hrášek na postel. Potom vzala deset polštářů a deset peřin a položila je na hrášek.
„Uvidíme, jestli jsi princezna,“ řekla si královna a vrátila se do jídelny.
Princezna seděla u krbu a povídala si s princem Janem.
„Jsi unavená, princezno,“ řekl princ. „Královna Tě zavede do Tvé komnaty.“
„Dobrou noc, princi,“ usmála se princezna na Jana a odešla s královnou.
Královna dovedla princeznu do komnaty a řekla:
„Tady budeš spát. Dobrou noc, princezno.“
Druhého dne při snídani se královna zeptala:
„Spala jsi dobře, princezno?“
„Moc špatně,“ povzdechla si princezna. „Nemohla jsem vůbec spát. Postel byla tvrdá a celou noc mě něco tlačilo. Celé tělo mě ještě teď bolí.“
„Jsi opravdová princezna! Cítila jsi jeden jediný hrášek přes deset polštářů a deset peřin! To dokáže jen opravdová princezna!“
Král, královna i princ Jan se šli na hrášek podívat. A opravdu. Pod deseti peřinami a deseti polštáři ležel na posteli malinký zelený hrášek.
„Tohle je princezna pro Tebe, princi!“ radoval se král.
A byla svatba. Princ se ženil. Princezna se vdávala. A malý zelený hrášek uvařil kuchař ve svatební polévce.