Princ v hadí kůži

zobrazeno 24×

Vložil(a): jitkamety, 28. 4. 2016 17.19

Kdysi žili jeden sedlák a selka. Vedlo se jim pěkně, ale neměli nikoho, kdo by jim říkal maminko a tatínku. Rmoutili se proto mnoho roků až selka jednou povídá:
„Pantáto, co kdybychom si vzali k sobě nějaké děvčátko za vlastní?“
„Když chceš, milá ženo, já chci také.“ odvětil sedlák.
Tak vzali k sobě osiřelé dítě, děvčátko jako schovanku a vychovávali ji odmala. Hned bylo v domě veseleji, protože děvčátko jim dělalo jen radost a bylo pěkné jako růžička.
Jednou jeli všichni do lesa hrabat listí a když je nahrabali a chtěli jet domů, sedlák za sebou slyší nějaký hlas:
„Tatínku, počkejte na mne!“
Sedlák se zarazil, rozhlížel se na všechny strany, ale nikoho neviděl. No to prý se mne asi jenom zdálo, povídal si a už chtěl jet pryč. Ale v tom se ozvalo zase:
„Tatíčku, počkejte na mne!“
Sedlák zastavil koně, slezl z vozu, ale nikde nikdo. Co by to jen mohlo být? Tu slyší znovu:
„Tatíčku, tatíčku, tatíčku! Počkejte na mne! Vezměte mne sebou!“
Tu se sedlák podívá ještě jednou a vidí, jak z listí vylézá velikánský bílý had a plazí se rovnou k vozu. Sedlák i selka se ulekli a selka povídá:
„Brr, to je ale škaredý had. Muži, honem odtud ujeďme pryč nebo nám ještě vleze do domu a už se ho nezbavíme.“
Ale schovanka je začala prosit ať na hada počkají a vezmou ho sebou, když na ně tolik volá a ještě dodala, že bílý had v domě znamená štěstí .....
Sedlák se rozmýšlel, protože se mu had ošklivil a měl z něho strach, ale schovance nedovedl nic odepřít. Had vlezl na vůz, stočil se tam do suchého listí a jelo se domů. Když přijeli do dvora a sedlák vypřáhl koně, had se smekl z vozu na zem, plazil se všude za sedlákem a volal na něho:
„Tatínku, počkejte na mne, neutíkejte mi!“
Sedlák si už nevěděl rady. Ale Anička povídá:
„Tatínku, postavíme do jizby bečku, vysteleme ji listím a do ní bílého hada nastěhujeme, ať je s námi.“
Hospodář udělal, co mu schovanka pověděla, had potichu ležel stočený v bečce a nic se nedělo. Když šli večer spát, sedlák přikryl bečku víkem a Anička nachystala na stůl talíř se snídaní.
Ráno vstali a co tomu povíte: Na talířích nebylo nic. Všechno jídlo z nich zmizelo.
„To je moc divná věc.“ přemítal hospodář. „Podívejme se, co se tu v noci děje.“
Na noc zase postavili na stůl snídani, ale nechali v jizbě hořet světlo a hlídali, co se stane. Když tlouklo jedenáct hodin, bílý had se vysoukal z bečky na podlahu, kůže z něho spadla a najednou tam z něj stál krásný mládeneček! Posadil se za stůl, vzal lžíci a nabíral si polévku a potom z druhého talíře pomalu jedl zemáky a kapustu. A jak tak odtloukla dvanáctá, vzal na sebe zase hadí kůži a vlezl do své bečky. Sedlák a selka na to hleděli jak očarovaní a Anička nemohla z krásného mládenečka oči spustit.
Na třetí noc zase připravili na stůl snídani, světlo nechali hořet a dívali se z vedlejší světnice. V jedenáct hodin se víko z bečky odkrylo, bílý had se vysoukal ven, kůže z něho spadla a krásný mládenec se zase posadil za stůl a večeřel. !Tu selka potichu vstala, pootevřela dveře, kůži mu sebrala a schovala za dveře. Když udeřila dvanáctá hodina, mládenec vstal a začal hledat svoji kůži. Hledal ji po celé jizbě, v každém koutku, ale kůže nikde! Tu se obrátil, sedl si znovu za stůl, hlavu položil na ruce a zůstal jako mrtvý. Oni vběhli do jizby, volali na něho, brali ho za ramena a za ruce, ale mládenec tu seděl bez hnutí a bez života.
„Co si počneme teď? naříkal sedlák a hospodyně s Aničkou se daly do pláče. Ale nic platno, ať dělali co dělali, nedokázali cizímu mládenci život vrátit.
Na druhý den přišel k nim jeden pocestný a oni mu vykládali, co se jim přihodilo za divnou věc. Pocestný je poslouchal a povídá:
„Pantáto, možná že já toho mládence zase vzbudím k životu.“
„Jestli je to možné, udělal by jste nám velkou radost a dáme Vám za to, co si usmyslíte.“
Pocestný si poručil, aby mu upekli čerstvý chleba a pecen položili na druhou stranu proti mládenci, Když to udělali, pocestný si sedl mezi ně a povídá:
„Chlebíčku, chlebíčku, pověz cos všechno vystál! Chlebíčku, chlebíčku, pověz cos všechno vystál! „To pronesl 3x a na t slova začal chléb mluvit:
„Mládenče, nic sobě nestýskej pro to co Tě potkalo. Já vystál stokrát víc. Nejdříve mne pochovali do černé země, když jsem rostl, liják mne bil, vítr mne cuchal, slunce mne pálil a když jsem dozrál žali mne ostrou kosou. Pak mne svázali a odvezli do stodoly. Tam mne mlátili cepy, v mlýně drtili a mleli. Pak mne mísili v díži a nakonec mě pekli na ohni. Mládenče, slyšíš to? Já vystál stokrát víc než Ty. Nic sobě nestýskej.“
Tu najednou se mládenec zvedl, rozhlédl se a promluvil:
„Život mám, ale zůstat tu nesmím. Odejdu odtud na skleněné kopce. Nikdo mne nenajde, leda ten, kdo roztrhá železné střevíce a roztluče tři železné hole. Sbohem panímámo, pantáto, sbohem má nejmilejší sestřičko!“
To řekl, vyšel dveřmi ven a ztratil se.
Všichni začali naříkat, selka lomila rukama, co prý teď? Anička ale povídá:
„Tatínku, maminko, já se vydám na ty skleněné kopce i kdybych ho měla do konce života hledat. Přeci ho najdu a přivedu zpátky domů.“
Selka i sedlák jí začali ten úmysl rozmlouvat, že jediná, slabounká dívenka na té pouti samotná zahyne. Když ale schovanka stála pořád na svém rozhodnutí, dali jí ukovat troje železné střevíce a tři železné poutnické hole. Ráno se rozloučila s rodiči. Panímáma plakala a pantáta nic neříkal, protože mu nebylo do řeči a Anička se pustila tam, kam ji oči vedly.
Šla dlouho přes hory a doly a ještě přes hory a doly až roztrhala jedny železné střevíce a rozbila jednu železnou hůl o kameny. Toho dne došla k řece a jak byla unavena, lehla si na břehu do trávy a usnula. Tu jako by ji někdo vzal za rameno:
„Co tu děláš?“
Ona se probudila a vidí před sebou starého rybáře, jak nad ní stojí a ptá se:
„Co tu děláš děvenko?“
„Pantáto, to a to se mi přihodilo a já teď jdu hledat mládence z hadí kůže na skleněné kopce. Nevíte, kam bych měla jít?“
„Milá děvenko, já tu žiji a lovím už sto roků, ale o skleněných kopcích jsem ještě nikdy nic neslyšel.“
Anička se dala do pláče, že ji ani rybář utišit nemohl.
„Pojď se mnou do mého domu, tam přenocuješ a já Ti povím cestu ke svému bratrovi, Ten je dvakrát tak starý jako já. Má už dvěstě roků a možná že on o skleněných kopcích bude něco vědět.“
Na druhý den jí dal sebou na cestu košíček červených jablek, vyprovodil ji ještě kus od svého domu a ukazoval jí, kudy se má brát k jeho staršímu bratrovi.
Tak Anička zase šla dlouho, dlouho přes hory a doly a ještě přes další hory a doly, sníh i déšť na ni padal, slunko i vítr do ní praly. Šla tak dlouho až roztrhala i druhé železné střevíce a rozbila o kameny druhou železnou hůl. Toho dne došla k jedné chaloupce a zaťukala na okno.
„Kdo je to?“ ozvalo se.
„Posílá mne za Vámi Váš mladší bratr s pozdravením, pantáto.“
Starý rybář jí otevřel. Měl vlasy jako sníh a zval ji dál. Anička mu vykládala, co se jí přihodilo a kam jde.
„Strýčku, kde bych ty skleněné kopce našla?“
Ale rybář jen vrtěl hlavou a povídá:
„Žiji zde již dvěstě roků a dvěstě roků zde lovím ryby v této řece, ale o skleněných kopcích jsem jaktěživ neslyšel. O těch slyším poprvé.“
Anička se zase dala do pláče a slzy jako hrachy jí padaly na zem.
„Strýčku, co si mám počít? Dvoje železné střevíce jsem už na cestě rozbila, ale o skleněných kopcích jsem se ještě nic nedozvěděla ..... “
„Neplač děvenko,“ povídá starší bratr. „Teď si odpočineš, vyspíš se a já Ti ráno ukáži cestu k našemu nejstaršímu bratrovi. Tomu už je třista roků a může být, že o skleněných kopcích něco ví ..... “
Lehla si u něho na lavici a spala celou noc. Když se ráno loučili, rybář jí ukazoval kudy má jít a daroval jí sebou na cestu košíček růží.
Anička se vydala znovu na cestu. Putovala přes hory a doly a ještě pře další hory a doly a ani už nevěděla kudy a kam jde. Sníh a déšť ji trápily, vítr do ní bil a slunce do ní pražilo. Když rozedřela své třetí železné střevíce a rozbila třetí železnou hůl o kameny, došla jednoho dne k malé chaloupce. Seděl před ní starý rybář a spravoval sítě
„Kam jdeš děvenko?“ ptal se jí.
„Strýčku, nesu Vám pozdrav od Vašeho mladšího bratra a Váš nejmladší bratr Vás také nechává pozdravovat.“ odpovídá schovanka.
„To je moc a moc daleko odtud ..... “ divil se rybář.
Anička mu všechno povyprávěla a vyptávala se, jestli ví něco o skleněných kopcích.
„To Ti mohu snadno povědět.“ říká nejstarší bratr.
Když to Anička slyšela, dala se radostí do pláče.
„Ty skleněné kopce jsou tady za řekou jenom jeden den cesty„pokračoval rybář.
„A co se tam povídá nového, strýčku?“
„Tam se teď povídá mnoho nového. Že se vrátil do královského hradu ztracený princ a že si bude brát za manželku jednu vznešenou a bohatou kněžnu. Třináct roků prý byl zakletý a teď se vrátil! Už za týden se má slavit slavná svatba a královské město ještě nikdy nezažilo takovou slávu na jakou se teď chystá.“
Anička poslouchala, usmívala se a slzy jako hrachy jí kapaly na zem.
No, rybář ji tedy vzal k sobě do chaloupky a Anička u něho tři dny a tři noci odpočívala. Vždyť po té dlouhé pouti už sotva stála na nohou. Třetího dne ji nejstarší bratr vyprovodil kus cesty, daroval jí na památku klec a v ní ptáčka s barevným peřím.
Anička nakonec přeci jen dorazila do královského města na Skleněných kopcích, sedla si na trh a položila před sebe košík s červenými jablky od nejmladšího bratra. Ta jablka zářila tak jasně a voněla tak krásně, že se všichni kolem seběhli a a obdivovali to krásné ovoce.
„Za kolik prodáváš ta krásná jablka?“ ptali se Aničky.
„Ty nejsou pro každého a nedají se zaplatit penězi.“ odpovídala Anička.
Nevěsta mladého prince se dívala z okna paláce a viděla na trhu velký sběh.
„Co se to v tom dole na ulici děje? ptala se komorné. „Běž se tam podívat, co tam pěkného prodávají.“
Komorná se za chvilku vrátila a vykládala:
„Vaše milosti, nějaké selské děvče tam prodává košík jablek.“
„Košík jablek?“
„Ale Vaše milosti, to jsou nejkrásnější jablka, jaká svět viděl. A jak krásně voní ..... . Až se na ně srdce směje ..... “
„Vezmi peníze a tu holku s jablky mi sem přiveď.“
Komorná přivedla Aničku do kněžniny komnaty a kněžna povídá:
„Postav ta jablka na stůl a řekni mi, co za ně chceš.“
„Pasní kněžno, ta jablka nejsou k mání za peníze.“
„Ne?“ divila se kněžna „A co si za ně přeješ?“
„Za ta jablka si přeji, abych mohla být jednu noc v ložnici s Vaším princem.“
Kněžna na ni hleděla celá rozzlobená, ale ty plody jí tak učarovaly, že si je nedokázala odříct. Vzala si ta jablka a povídá:
„No, když chceš, dobrá.“
Ona byla chytrá! Když šel mladý princ večer na lože, dala mu napít z koflíku uspávací nápoj. Mladý princ padl na lože a spal a spal jako zabitý.
Anička seděla u jeho lůžka, dívala se na něho a říkala:
„Můj milý z hasí kůže, probuď se již!
Co světa jsem sama prošla a Ty spíš!“
Volala na něho jménem a plakala celou noc, ale on nic nevěděl. Když začalo svítat, musela se sebrat a jít pryč.
Ale druhý den si zase stoupla na trh před královský palác a postavila před sebe košíček růží od prostředního bratra. Mladá kněžna vyhlédla z okna a povídá služce:
„Běž na trh a doveď sem tu holku! Chci se podívat, co má dneska na prodej.“
Anička přišla a nesla košíček červených růží. Každá z nich zářila jako hvězda a voněla až smysly přecházely. Mladá kněžna je hned chtěla mít pro sebe.
„Kolik chceš za ty růže?“
„Ty se nedají zaplatit penězi, paní kněžno. Jestli mi dovolíte být celou noc s Vaším princem, můžete je mít.“
„Postav je tedy n stolek!“ poručila kněžna „a večer můžeš zase přijít do hradu.“
Tu noc se odehrávalo všechno sejně jako poprvé. Kněžna omámila prince nápojem a on spal na loži, nevěděl o světě a Anička ho nemohla vzbudit ani za nic.
„Můj milý z hadí kůže probuď se již!
Co světa jsem sama prošla a Ty jen spíš!“
Naříkala celou noc a slzami zmáčela celé jeho lůžko, ale všechno nadarmo. Proplakala u něho celou no a jak slunce začalo vycházet, nezbylo zase než odejít s nepořízenou.
Třetí den se dívala kněžna z okna a povídala komorné:
„Zase je na trhu takový sběh lidí! Doveď sem tu holku, třeba od ní zase něco koupím.“
Anička vstoupila do komnata a nesla v ruce klec a v ní ptáčka s barevným peřím, co jí daroval nejstarší bratr. Každé peříčko toho ptáka se třpytilo jako měsíční paprsek a pták zpíval tak krásně, jako by na housle někdo hrál.
„Prodáš toho ptáka, když Ti zase dovolím být celou noc s princem?“ ptala se kněžna.
„Za tu cenu si jej můžete vzít, paní kněžno.“ povídala Anička.
Mladá kněžna si postavila klec s ptákem ke svému křeslu a ptáček začal zpívat tak líbezně a každé peříčko hrálo všemi barvami, že na Aničku ihned zapomněla.
Ale když toho dne mladý princ vstával, jeho komorník se ho ptal:
„Vaše milosti královská, odpusťte mi tu opovážlivost, ale chci se Vás na něco zeptat. Co se to v noci vždycky děje? Už druhou noc se od Vás z ložnice ozývá pláč a nářek, jaký jsem jaktěživ neslyšel„Princ se zarazil a nechal si to vyprávět ještě jednou. Potom povídá:
„Aha? Tak? No počkej, tomu se musí přijít na kloub.“
Po večeři mu kněžna donesla v koflíku nápoj a povídá:
„Na, napij se drahý princi.“
On vzal koflík do ruky, jako že chce pít, ale najednou se zarazil a povídá:
„Co je to venku za křik? Kdo to vykřikl?“
Kněžna se ohlédla a král ihned vylil nápoj na zem. Potom šel do svého pokoje, lehl si na lůžko a dělal, že spí. Najednou se otevřely dveře a do světnice vešla Anička, klekla si k jeho lůžku, objala ho a začala naříkat:
„Můj milý z hadí kůže, probuď se již!
Co světa jsem sama prošla, než jsem Tě tady našla a Ty stále spíš!“
Plakala celou noc a slzami zmáčela celé jeho lůžko. On jenom poslouchal a dělal, že tvrdě spí. Jak se začalo rozedníval, Anička ho naposledy políbila a šla odtud.
Ráno komorník povídá princovi:
„Vaše milosti, dnes opět u Vás v ložnici někdo celou noc plakal a naříkal, že mně to mohlo srdce utrhnout!“
„Však já vím, milý příteli.“ povídal princ. „Ale dneska to bylo naposledy a už se to nebude opakovat.“
Toho dne dal princ připravit na hradě velikánskou hostinu a pozval na ni všechny pány ze svého království a poručil, aby přivedli i tu selskou děvečku. Posadil ji za stůl hned vedle sebe a z druhé strany seděla kněžna. Když byla slavnost v největším proudu, princ povstal a povídá:
„Milí páni! Rád bych Vám dal hádanku a prosím aby jste mi ji pomohli odpovědět. Mám dva klíče, Jeden je zlatý a druhý stříbrný. Ten zlatý je k mému srdci už dlouho a dlouho milý. Ten stříbrný jsem dostal náhodou. Který z těch dvou klíčů si mám ponechat?“
„Ten zlatý! Ten zlatý!“ volali všichni!
„Dobrá tedy, děkuji Vám za pomoc.“
Vzal Aničku za ruku, zvedl ji a povídá:
„To to je ten zlatý klíč co jsem Vám o něm vyprávěl.“ a políbil Aničku.
Netrvalo dlouho a na skleněném kopci slavili velkou svatbu. Přijeli na ni i selka se sedlákem a když se radovánky a oslavy skončily, zůstali už navždycky na hradě u své schovanky a jejího královského manžela .....

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight