Princ, který se ničeho nebál

zobrazeno 22×

Vložil(a): jitkamety, 28. 4. 2016 17.17

Byl jednou jeden princ, kterému se doma znelíbilo, a protože se ničeho nebál, tak si pomyslel, že by se mohl porozhlédnout po světě, to aby mu nebyla dlouhá chvíle a poznal by tolikero podivuhodných míst i věcí. Rozžehnal se s rodiči a vydal se na cestu a putoval od rána do večera a šel rovnou za nosem, protože mu bylo jedno, kam ho jeho cesta zavede. A tak se stalo, že došel k domu jednoho obra, a protože byl celý ušlý, sednul si ke dveřím a odpočíval. A když tak bloudil očima sem a tam, uviděl na dvoře ležet obrovy hračky, byl to pár obrovských kuželek a koule velikosti člověka. Za malou chvilku na něj přišla chuť si zahrát, tak kuželky postavil a strčil do koule a radostí výskal, když kuželky opravdu spadly. Obr ten pokřik uslyšel, vystrčil hlavu z okna a uviděl nějakého človíčka, který nebyl o nic větší než ti ostatní, jak si hraje s jeho kuželkami.
„Červíčku,“ zavolal „jakpak to, že si hraješ s mými kuželkami? Kde jsi k tomu vzal sílu?“ Princ se rozhlédnul, uviděl obra a odvětil:
„Ty kolohnáte, myslíš, že jenom Ty jsi silák? Já dokáži vše, co si umanu!“ Obr sešel dolů, koukal nevěřícně na kuželky a řekl:
„Človíčku, jsi-li takového založení, tak mi přines jablko ze stromu života.“
„A k čemupak Ti bude?“ zeptal se princ.
„Nechci to jablko pro sebe,“ odvětil obr „ale mám nevěstu, ta po něm touží, já jsem zchodil málem celý svět, ale strom života jsem nenalezl.“
„To já ho najdu,“ řekl princ „nevím, co by mi mohlo zabránit v tom, abych přinesl jablko.“ Obr pravil:
„Myslíš, že je to tak jednoduché? Zahrada, kde roste strom života, je obehnána železnou mříží a před tou mříží leží divá zvěř, jeden lev vedle druhého, ti drží stráž a nedovolí žádnému člověku vstoupit dovnitř.“
„Mě tam ale vpustí!“ řekl jinoch.
„Dobrá, dostaneš-li se do zahrady,“ pokračoval obr „uvidíš na stromě jablka, ještě stále ovšem nejsou Tvá, před každým visí zlatý kruh, pokud chceš po jablku sáhnout a utrhnout je, musíš tím kruhem prostrčit ruku a to se ještě nikomu nepodařilo.“
„Mně se to poštěstí.“ usmál se princ.
Pak se s obrem rozloučil, šel přes hory a doly, přes pole a lesy, dokud nenalezl onu podivuhodnou zahradu. Zvířata ležela všude kolem, ale hlavy měla svěšené a spala. Lvi se neprobudili, ani když došel až k nim, a tak je překročil, vystoupil na mříž a šťastně se dostal do zahrady. Přímo uprostřed stál strom života a v listí zářila červená jablka. Vyšplhal na strom, a když chtěl sáhnout po jablku, uviděl před ním viset kruh, kterým prostrčil bez námahy ruku a jablko utrhnul. A ten kruh mu ruku pevně obemknul a on pocítil, jak mu pojednou proudí do žil obrovská síla. Když sestoupil s jablkem ze stromu, nechtělo se mu lézt přes mříž, tak tu obrovskou bránu popadl a zkusil s ní trochu zatřást a ona se s třeskotem rozskočila. Vyšel ven a lvové, kteří leželi kolem, se probudili a vykročili k němu, ale ne divoce a vztekle, nýbrž ho pokorně následovali jako svého pána.
Princ zanesl slíbené jablko obrovi a řekl:
„Podívej, získal jsem ho bez námahy.“ Obr byl rád, že mu jeho přání splnil, pospíchal za nevěstou a dal jí jablko, které si tak přála. Byla to krásná a chytrá panna, a protože na jeho ruce neviděla náramek, řekla:
„Neuvěřím, že jsi to jablko přinesl Ty, dokud neuvidím na Tvé ruce zlatý kruh.“ Obr pravil:
„Musím si pro něj zajít domů a přinesu ho.“ Myslel si, že vzít tomu slabému človíčkovi zlatý náramek silou, pokud mu ho nevydá po dobrém, bude maličkost. Tak si od něj ten náramek žádal, ale princ se zdráhal.
„Kde je jablko, tam musí být i náramek.“ řekl obr „Jestli mi ho nevydáš po dobrém, budeme o něj muset bojovat.“ Tak spolu dlouhou chvíli zápasili, ale obr nedokázal prince, kterému dával kouzelný náramek sílu, přemoci. Tu vymyslel lest a řekl:
„Při tom zápolení jsem se zapotil a Ty jistě také, pojďme se vykoupat do řeky, trochu se zchladíme a pak budeme pokračovat.“ Princ, který na faleš ani nepomyslel, šel s obrem k vodě a spolu s šaty si stáhnul z ruky také zlatý náramek a skočil do řeky. V ten okamžik obr náramek popadnul a utíkal s ním pryč, ale lvové, kteří tu krádež zpozorovali, obra pronásledovali, vyrvali mu ho z ruky a přinesli zpět svému pánovi. Tak se obr ukryl za jedním dubem, a když byl princ zaměstnán oblékáním, přepadnul ho a vydloubnul mu obě oči. Ubohý hoch tam stál, byl slepý a nevěděl si pomoci. Tu tam přišel proradný obr, vzal ho za ruku jako někdo, kdo ho chce vést, a vedl ho na vrcholek jedné skály. Tam ho nechal stát a myslel si, že udělá ještě pár kroků, zřítí se dolů a zabije se a on si pak bude moci vzít ten náramek. Ale věrní lvové svého pána neopustili, drželi ho za šaty a pozvolna ho odtáhli zpět. Když se obr vrátil, aby mrtvého hocha okradl, pochopil, že jeho úklad vyšel na prázdno.
„Snad ještě dokážu připravit o život takového nedomrlého človíčka!“ řekl si vztekle a popadnul prince a vedl ho jinou cestou opět k té propasti. Ale ti lvové, kteří jeho zlý úmysl opět zpozorovali, také tentokrát svému pánovi pomohli z nebezpečí. Když přišli na samý okraj propasti, pustil obr princovu ruku a dál ho chtěl nechat jít samotného, ale lvové se na obra osopili a strčili do něj tak silně, že se zřítil dolů a na skalách se roztříštil.
Pak věrná zvířata svého pána odtáhla od propasti pryč a vedla ho k jednomu stromu, u kterého zurčel potůček. Tam se princ posadil a lvové se položili k vodě a tlapami mu stříkali vodu do obličeje. Sotva se pár kapek dotklo princových očních důlků, zpozoroval nějakého ptáčka, který zrovna letěl okolo a slepě vrazil do kmene stromu a spadl do vody, kde se vykoupal a pak se vznesl a mezi stromy letěl pryč, bez toho, že by do některého vrazil, jako by se mu navrátil zrak. Princ to znamení pochopil, sklonil se dolů k vodě a umyl si v ní svůj obličej. A když vstal, měl opět svoje oči, jasné jako ještě nikdy. Princ za tu velkou milost pánubohu poděkoval a putoval se svými lvy dál do světa, až přišel k jednomu zakletému zámku.
V zámecké bráně stála panna nádherné postavy s krásnými vlasy, která byla ovšem celá černá. Pozdravila ho a řekla:
„Ty bys mě z moci zlého kouzla, do kterého jsem byla uvězněna, dokázal vysvobodit.“
„Co mám udělat?“ zeptal se princ. Panna odvětila:
„Tři noci musíš strávit ve velkém sále zakletého zámku a do Tvého srdce nesmí vstoupit strach. Když vydržíš to nejhorší soužení a trápení bez toho, že bys ze sebe vydal hlásku, pak budu vysvobozena, neboť o život Tě připravit nesmějí.“ Tu princ pravil:
„Bát se nebojím, s boží pomocí to zkusím.“ Tak zvesela vstoupil do zámku, a když se setmělo, sednul si do toho sálu a čekal. Do samé půlnoci bylo ticho, pak se pojednou spustil velký povyk a ze všech rohů a koutů se seběhli ďáblové, kteří dělali, jako by ho neviděli, posadili se uprostřed komnaty, udělali si oheň a jali se hrát karty. Když jeden prohrával, řekl:
„To není správné, neboť je tu jeden, který k nám nepatří a je to jeho vina, že se mi ve hře nevede!“
„Jen počkej, hned si ho najdeme!“ vyhrožovali ostatní. Pokřik byl čím dál větší a nikdo by ho beze strachu snášet nedokázal, ale princ zůstal sedět zcela klidně a strach neměl. Tak ďáblové vyskočili a napadli ho a bylo jich tolik, že se jim marně bránil. Tahali ho po zemi, štípali a bodali, mlátili a mučili, ale on nevydal ani hlásku. Před rozbřeskem skřeti zmizeli a princ byl tak vysílený, že se stěží dokázal pohnout, ale když se rozednilo, přišla k němu ta černá panna, v ruce nesla malou lahvičku, ve které byla živá voda, tou ho omyla a v tu ránu pocítil, jak všechny bolesti zmizely a do jeho žil vstoupila čerstvá síla. Panna pravila:
„První noc jsi se štěstím přetrpěl, ale ještě dvě takové máš před sebou.“ Potom šla pryč a na odchodu si princ všimnul, že jí zbělaly nohy.
Následující noci přišli opět ti ďáblové a jali se hrát v karty, potom padli na prince a mlátili ho ještě prudčeji, ještě tvrději než předešlé noci tak, že jeho tělo bylo plné ran. Ale přesto to všechno snesl mlčky a oni ho museli nechat být, a když se na obloze začervenaly ranní červánky, objevila se ta panna a vyléčila ho živou vodou. A když odcházela, s radostí viděl, že je až po špičky prstů bílá. Nyní mu zbývalo vydržet jen jednu jedinou noc, ale ta byla nejhorší. Ti ďáblové přišli znova.
„Ty jsi tu ještě?“ povykovali „My Tě zmučíme tak, až se Ti dech zastaví navěky!“ Píchali ho a bodali, mlátili a bili, házeli s ním sem a zase tam, tahali ho za ruce a za nohy, jakoby ho chtěli nadobro roztrhnout, ale on to vše trpělivě snášel a nevydal ze sebe ani hlásku. Nakonec ďáblové zmizeli a on bezmocně ležel na podlaze a nepohnul se, nemohl ani otevřít oči, aby se podíval na pannu, která vešla, aby ho zase pokropila živou vodou. A tu byl najednou zase osvobozen od vší bolesti a cítil se svěží a úplně zdravý, jako by se právě probudil, a když konečně otevřel oči, viděl vedle sebe stát tu pannu, která byla celá sněhobílá a krásná jako jasný den.
„Vstaň,“ pravila „švihni svým mečem třikrát nad schodištěm a bude vše vysvobozeno.“ A když to princ učinil, byl celý zámek od kouzla osvobozen a z té panny byla bohatá princezna. Přišli sloužící a pravili, že je v tom velkém sále připravena slavnostní tabule. Tak se posadili, pospolu jedli a pili a večer s velkou radostí slavili svatbu. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight