Princ Dafin, věrný Afin a krásná Kyraline

zobrazeno 11×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 15.06

Předu pro Vás vyprávění jako hedvábíčko, moji milí, předu pohádku, co duši polaská a srdce zahřeje. Že prý jednou žili, že prý jednou byli císař s císařovnou, oba mladí, oba krásní, oba měli, nač si pomysleli. A přesto šťastni nebyli ..... Inu, tak už to na světě chodí, že ani za císařské zlato se docela všechno nenakoupí: tomu císaři a té císařovně chybělo děťátko. Na zámku doktorů jak mravenců, ale čáp každou chvilku ťuká na okno v některé chalupě, jako by ho nelákalo skvostně vystlané císařské hnízdo, a paní císařovna má oči dávno jenom pro pláč.
Až jednoho dne předstoupil před císaře jakýsi cizí člověk s černou tváří a velikými pysky. Byl to mouřenín, přišel do císařství zdaleka a vyznal se v čárech a kouzlech. Poklonil se císaři až k zemi a povídá:
„Slyšel jsem, císaři, že bys měl rád syna. Jestli chceš, já Ti k němu pomůžu. Poruč svařit tady ty mocné bylinky a pak dej odvar vypít císařovně. Do roka a do dne budete mít dědice.“
Mladý císař dal na mouřenína. Daroval mu za jeho mocné bylinky plnou truhlici zlaťáků a pěkného koně k tomu, a pak bylinky poručil svařit. Jenže co se nestalo: kuchařka bylinky svařila, ale než odvar odnesla císařovně, zvědavě ho okusila. A tak se do roka a do dne v císařském zámku narodili dva chlapci, jeden císařovně a druhý kuchařce. Císařův syn dostal jméno Dafin, kuchařčin Afin.
Dafin a Afin rostli spolu jako rodní bratři. Spolu si hráli, spolu se učili, spolu jezdili na lov a spolu vyrůstali v mládence jako květ Ještě chvíli, ještě chviličku a budou se hledat nevěsty!
Zatím však chlapci na ženění nemysleli. Hleděli si spíš veselých přátel a dobrých koní, na kterých vyjížděli za zvěří do lesů. Když se z nich navečer vraceli, hlaholil celý kraj zpěvem trubek a v bráně zámku je s úsměvem vítal sám císař.
Jednoho večera je však císař přivítal s vážnou tváří. Sousední vladař mu vyhlásil válku.
„Musím do boje, milý synu,“ řekl císař princi Dafinovi. „Zatímco já budu v poli, budeš Ty za mě vládnout. Tady máš klíče od všech komnat a síní v zámku. Do všech můžeš, jen do jedné nechoď, do té, která se otvírá tímhle zlatým klíčkem. Kdybys tam vstoupil, bylo by s Tebou i s námi zle.“
A potom odevzdal císař milému Dafinovi těžký svazek klíčů. Bylo jich sto, devětadevadesát stříbrných a jeden zlatý. Nato se císař ještě jednou se všemi rozžehnal a v čele vojska vyrazil do války.
Princ Dafin zůstal v císařském zámku sám s matkou císařovnou a přítelem Afinem. Vedl si moudře, vládl spravedlivě a pamatoval na všechno, co mu kladl na srdce otec císař. Procházel se komnatami císařského zámku, podivoval se pokladům v císařských síních, zkusil všech devětadevadesát stříbrných klíčů, které mu otec svěřil, jen toho stého ze zlata se raději ani nedotkl. Ale dni běžely jeden za druhým, otec císař se z boje nevracel a princ Dafin musel pořád víc myslet na ten zlatý klíček a na zakázanou komnatu, ke které klíč patřil. Obcházel kolem ní, postával před ní a nakonec neodolal. Vzal zlatý klíček, vsunul ho do zámku a otevřel. Komnata byla prázdná, stál v ní jen stůl a na tom stole svítil kus křišťálu. Princ přistoupil blíž, podíval se do křišťálu a ustrnul: v křišťálu bylo vidět překrásný zámek celý ze zlata. Zářil jako slunce, ale ještě jasněji zářila dívka, která v něm seděla u okna. Byla to princezna Kyralina, krásná jako žádná jiná, lilie sněhobílá, spanilá jako víla.
Princ Dafin se na ni díval dlouho předlouho, pokud se mu oči nezalily slzami a obraz v křišťálu nezmizel. Teprve pak zavřel zakázanou komnatu a vrátil se do svého pokoje. Ale od té chvíle nemyslel na nic jiného než na krásnou Kyralinu a smutek z jeho tváře už nesešel. Nejedl, nepil, chodil jako v snách a třetího dne ulehl. Ale co mu je, co mu chybí, to nikdo nepoznal.
Na čtvrtý den se vrátil z války sám císař. Porazil nepřítele, zahnal jeho vojsko a vesele pospíchal domů. Ale v bráně císařského zámku ho přivítala jen císařovna. Princ ležel nemocen ve své komnatě. Sotva ho otec císař spatřil, rázem poznal, kolik uhodilo. Svolal všechny doktory svého císařství, povolal všechny lékaře i felčary, bylinkáře a kořenáře, ale všechno marné. Ať to byl kdo byl, každý znal jen jednu radu:
„Prince Dafina uzdraví jedině princezna Kyralina, krásná jako žádná jiná, lilie sněhobílá, spanilá jako víla. Císaři, pusť ho, ať se za ní rozjede, jinak se utrápí a umře.“
Ale kde ta princezna Kyralina žije, kudy vede cesta k jejímu zlatému zámku, to císaři nikdo povědět neuměl.
Když císař viděl, jak jeho jediný syn vůčihledě schází, přece jen přivolil. Přišel do princovy komnaty, přistoupil k jeho lůžku a řekl:
„Milý synu, když jinak nedáš a jinak nechceš, jeď si za tou svou princeznou Kyralinou. Takhle by ses mi tu utrápil! Ale kudy máš jet a kde ji najdeš, to Ti nepovím, v tom si musíš poradit sám!“
Jakmile to princ Dafin uslyšel, rázem ožil. Vyskočil z postele, objal otce, zavolal svého věrného druha Afina a začal se chystat na cestu.
Dlouho se nechystal, jeden den vstal z postele, druhý den už vyjížděl z císařského zámku a milý Afin za ním. Než si matka císařovna stačila trochu poplakat, než si otec císař stačil zamáčknout slzu v oku, zmizeli oba jezdci za lesem.
Jeli dlouho, den za dnem, týden za týdnem, měsíc za měsícem, ale ač se všude ptali po princezně Kyralině, nikdo jim nedovedl poradit, kde leží ten její zlatý zámek. Tak došli jednou navečer až k velikému černému domu na holém temném kopci. Mládenci směle zabušili na vrata:
„Buch, buch, buch, otevřte, dobří lidé, a pusťte dál unavené poutníky.“
Se skřípěním se vrata otevřela a na prahu stanula stařena, vysoká jako strom a černá jako noc.
„Kdo jste, mládenci, a co hledáte v těchto končinách, kam ani pták nezaletí?“
A tu pověděl milý Afin:
„Hledáme' zámek princezny Kyraliny, dobrá stařenko, ale nikdo nám nedovede povědět, kde leží, a tak jsme došli až sem. Třeba nám poradíš.“
Ale stařena jen zavrtěla hlavou:
„Já Vám neporadím a na noc Vás tu nechat taky nemůžu. Až by přišel můj syn Severák, byly by z Vás dva rampouchy. Jděte raději k mé mladší sestře, matce Vánku, ta se Vás ujme a třeba Vám i dá radu.“
Poděkovali mládenci stařeně vysoké jako strom a černé jako noc, pobídli koně a jeli dál. Za hluboké tmy přijeli k velikému bílému domu uprostřed širé rozkvetlé louky. Mládenci směle zabušili na vrata:
„Buch, buch, buch, otevřte, dobří lidé, a pusťte dál unavené poutníky.“
Vrata se lehounce otevřela a na prahu stanula krásná paní, štíhlá jako prut a jasná jako den.
„Kdo jste, mládenci, a co hledáte v těchto končinách, kam ani pták nezaletí?“
„Hledáme zámek princezny Kyraliny, krásná paní, ale nikdo nám nedovede povědět, kde leží, a tak jsme došli až sem. Třeba nám poradíš.“
„Poradím, mládenci, jen pojďte dál, zeptám se na to svého syna. Ale nejdřív Vás musím schovat, sem lidská noha nezabloudí, kdyby Vás tu Vánek našel, rozhněval by se a nepověděl by mi nic.“
A pak zavedla mládence do veliké síně, třikrát zatleskala a z hradu u ohniště se snesl veliký zlatý pták se smaragdovýma očima a démantovým zobákem. Pták rozepjal křídla, schoval pod ně oba mládence a pak se i s nimi zase uvelebil na hradu.
Zanedlouho nato se ozval tichý šum a celým domem se rozlila vůně růží a rozmarýnu. Vrata domu se otevřela sama od sebe a do síně vstoupil spanilý mládenec se zlatými vlasy a stříbrnými křídly na plecích. V ruce držel velikou kytici uvitou ze všeho kvítí, co ho na jaře kvete. Jen vešel, spustil:
„Čichám, čichám zeměšlapa! Maminko, koho to tu máš?“
Ale krásná paní hosty zapřela:
„Koho bych tu měla, synáčku! Celý den lítáš nad světem, to se Ti jen zdá. Tady máš večeři, sedni si a jez.“
Vánek se upokojil, snědl mísu lesních jahod, vyprázdnil pohár laního mléka, vypil sklenici fialkové vody a pak si začal s matkou povídat.
A tu se ho krásná paní zeptala:
„Poslyš, synáčku, tuhle jsem si vzpomněla na princeznu Kyralinu. Kde leží ten její zámek a co musí člověk udělat, aby ji dostal za ženu?“
A Vánek odpověděl:
„Já Ti to povím, maminko, i když bych byl raději, abys to nevěděla. Zámek princezny Kyraliny leží daleko, dobrých deset let cesty. Ale dá se k němu dojet i kratší cestou za jediný jeden den, jenže to se musí černým lesem přes potok vroucí zemské smoly. Z toho potoka létají kameny a šlehají plameny až k samému nebi. Dostane se přes něj jen ten, kdo v tom lese najde kládu, na které jezdí lesní žínky. Když na tu kládu vsedne a třikrát ji šlehne bičíkem, promění se mu v zlatý kočár a zaveze ho rovnou před zámek princezny Kyraliny. Ale kdo to slyší a kdo to řekne dál, ten na místě zkamení po samá kolena.“
Paní se zalekla, ale pak se přece jenom znovu zeptala:
„A co potom, co před tím zámkem princezny Kyraliny?“
A Vánek vyprávěl:
„Před zámkem princezny Kyraliny musí ten člověk třikrát znovu šlehnout tu kládu a ona se změní ve zlatého jelena. Princezna Kyralina bude toho jelena chtít, a když se ten člověk do něho chytře schová, dostane se až do princezniných komnat a může ji snadno unést. Ale kdo to slyší a kdo to řekne dál, ten na místě zkamení až po pás.“
Krásná paní se zalekla, ale pak se přece jen do třetice zeptala:
„A co potom, co když už budou svoji?“
A Vánek vypravoval dál:
„Když už budou svoji, čeká je ještě jedna těžká zkouška. Starý císař, otec princezny Kyraliny, se na ně rozhněvá a pošle za nimi kramáře, který jim prodá krásné košile. Kdo si však ty košile obleče a nesmočí je v hrdliččích slzách, ten onemocní a zemře. Ale kdo to slyší a kdo to řekne dál, ten na místě zkamení od hlavy až k patě.“
Krásná paní se zalekla a raději se už víc neptala. Slyšela toho dost.
Zato milý princ Dafin, ten toho mnoho neslyšel. Sotva začal Vánek vyprávět, usnul pod křídly zlatého ptáka, jako když ho do vody hodí. A tak poslouchal jen jeho věrný druh Afin. Vyslechl všechno, co Vánek řekl, a dobře si to zapamatoval.
Na druhý den vylétl Vánek ještě před úsvitem z vrat a brzy nato se vzbudili i oba mládenci. Milý princ se hned začal krásné paní vyptávat, jestli jí Vánek něco pověděl, ale ta jen vrtěla hlavou:
„Nic nevím, nic jsem neslyšela, ale třeba něco slyšel Tvůj kamarád!“
A Afin řekl:
„Slyšel jsem jen tolik, že musíme dál přes ten černý les, co stojí před námi.“
Rozloučili se mládenci s krásnou paní, štíhlou jako prut a jasnou jako den, pobídli koně a zamířili k černému lesu.
Uprostřed lesa spatřili žhavý potok zemské smoly. Kameny z něho létaly a plameny z něho šlehaly až k samému nebi. Princ Dafin se polekal:
„Přes tenhle potok se živi nedostaneme.“
Ale Afin věděl své:
„I dostaneme, princi, jen co najdu nějakou kládu, musí tady někde ležet.“
A opravdu, kousek dál ležela v houští silná kláda. Afin na ni sedl, třikrát ji švihl bičem a z klády se rázem stal zlatý kočár tažený dvanácti ohnivými koňmi.
„Princi, nasedej,“ vzkřikl Afin a vtom už se kočár rozletěl jako vítr přes potok a černý les do říše princezny Kyraliny. Zarazil rovnou u brány princeznina zámku. Tam z něho oba mládenci vyskočili a kočár se v tu chvilinku změnil zase v obyčejnou kládu, která zůstala ležet v trávě u plotu. Za plotem se tyčil zámek princezny Kyraliny. Měl báně ze samého zlata, stěny ze safírů, dveře z cypřišových kmenů a okna z čirého křišťálu. U jednoho z nich stála dívka v stříbrných šatech pošitých perlami. Byla to princezna Kyralina, krásná jako žádná jiná, lilie sněhobílá, spanilá jako víla.
Když princezna Kyralina spatřila pod okny prince Dafina, nemohla od něho odtrhnout pohled a dívala se na něho, dokud se jí oči nezalily slzami a princ nezmizel. Teprve pak zavřela křišťálové okno a vrátila se do svého pokoje. Ale od té chvíle nemyslela na nic jiného než na krásného Dafina a smutek z její tváře už nesešel. Nejedla, nepila, chodila jako v snách a třetího dne ulehla. Ale co jí chybí, to nikdo nevěděl.
Nepoznali to ani všichni doktoři, lékaři, felčaři, bylinkáři a kořenáři, co jich měl císař, otec princezny Kyraliny, v celém svém císařství. Jeden radil to, druhý ono, ale žádný z nich princezně nepomohl. Teprve jedna stará babička císaři poradila:
„Jestli chceš, aby se Tvá dcera uzdravila, císaři, opatři jí zlatého jelena, co zpívá lip než všichni ptáci světa. Stačí, když ho princezna bude mít tři dny v komnatě, a uvidíš, že bude zase jako rybička.“
Císař na babičku dal. Poručil vyhlásit v celém císařství, co hledá, a slíbil bohatou odměnu tomu, kdo mu takového jelena přinese.
Když to Afin slyšel, náramně se zaradoval. Zašel s princem za večera k té kládě u plotu, třikrát ji šlehl bičíkem, a hle, kláda se v tu chvilinku změnila ve velkého zlatého jelena.
„A teď se do něho schovej, princi,“ řekl Afin a schoval Dafina do jelena. Potom se s jelenem postavil před bránu císařského zámku. Za chvíli byl u něho sám císař:
„Zrovna takového jelena hledám, dobrý člověče. Řekni, co za něj chceš?“
Ale Afin zlatého jelena neprodal:
„Můj jelen není na prodej, císaři, ale rád Ti ho půjčím.“
„A co za to žádáš?“ zeptal se císař.
„Tisíc dukátů,“ řekl si Afin a císař mu je s radostí dal. Potom zavolal sluhy a poručil zanést jelena do komnaty princezny Kyraliny.
Jakmile princezna Kyralina uviděla zlatého jelena, rázem ožila. Vyskočila z postele, objala otce a poslala všechny pryč. Chtěla být se zlatým jelenem sama.
Sotva se za císařem zavřely dveře, sotva dozněly na chodbách kroky, sotva se ztratily i všechny komorné, zlatý jelen začal zpívat. A zpíval tak krásně, zpíval tak vroucně, že i kameny slzely a stromy v lese plakaly samou radostí. Zaplakala si i princezna Kyralina a pak spokojeně usnula. A právě na to čekal princ Dafin, schovaný v tom zlatém jelenovi. Tichounce vyklouzl ze své skrýše, přistoupil ke spící princezně a políbil ji na čelo. Potom se zase vrátil do jelena.
Ráno se princezna Kyralina probudila a nevěděla, byla-li to pravda, nebo sen. Obrátila se na svou starou chůvu:
„Pověz, chůvo, co mám dělat. Když jsem v noci spala, přistoupil ke mně krásný princ a políbil mě na Celo. A já teď nevím, jestli se mi to zdálo, nebo mě políbil doopravdy.“
Stará chůva princezně poradila:
„Až Ti dnes jelen zazpívá, zavři oči a dělej, jako bys usínala. Ale neusni a počkej, co se bude dít. Jestli to nebyl sen, přijde Tě ten princ políbit znovu a Ty ho chytni do náruče.“
Princezna Kyralina dala na starou chůvu. Když zlatý jelen dozpíval a když si sama od srdce poplakala štěstím, zavřela oči a dělala, že spí. Princ Dafin tomu uvěřil. Tichounce vyklouzl ze své skrýše, přistoupil ke spící princezně a políbil ji na čelo. Ale do zlatého jelena se už nevrátil ..... princezna Kyralina ho sevřela do náruče a řekla:
„Teď už se mi neschováš, krásný cizince, teď už mi neutečeš, krásný princi, tak dlouho jsem na Tebe čekala, že Tě už nepustím!“
A princ Dafin se věru nevzpouzel. Usedl vedle princezny,' dal se s ní do řeči a povídali si až do bílého rána. Teprve pak se zase schoval do svého zlatého jelena.
V poledne si pro jelena přišel Afin. Přivedl ho do princezniných komnat sám císař. Uplynuly dva dny a bylo třeba jelena vrátit. Ale princezna Kyralina o tom nechtěla ani slyšet. Plakala a naříkala, až srdce usedalo. A tu se k ní Afin přitočil a tiše jí řekl:
„Neplač, princezno, raději popros otce císaře, aby Tě pustil se zlatým jelenem až k bránám města. Tam už bude čekat kočár s dvanácti ohnivými koňmi, a ten Tě zaveze i s Tvým milovaným princem do jeho císařství.“
Princezna Kyralina dala na Afinovu radu. Přestala naříkat, utřela si slzy bílým šátkem a poprosila otce císaře, aby ji pustil se zlatým jelenem aspoň k bránám města. Císař netušil nic zlého a přivolil. Císařští sluhové odnesli zlatého jelena s velikou slávou až na kraj města a princezna Kyralina šla s Afinem za ním. Za městskou branou šlehl Afin zlatého jelena třikrát bičíkem a v tu chvilinku tam místo jelena stál zlatý kočár tažený dvanácti ohnivými koňmi. Princ Dafin už seděl uvnitř.
„Princezno, nasedej,“ vykřikl Afin, vysadil princeznu Kyralinu do kočáru, a vtom už se koně rozletěli jako vítr rovnou domů do císařství Dafinova otce.
Otec císař a matka císařovna přivítali syna s velkou radostí a ještě ten den uspořádali slavnou svatbu. Po té svatbě žili princ Dafin a princezna Kyralina se svým věrným přítelem Afinem v nejlepší shodě, jakou si můžete představit.
Princ Dafin a princezna Kyralina žili ve štěstí a shodě, zato starého císaře, otce princezny Kyraliny, užíral hněv. Neodpustil své dceři a zeti, jak ho oklamali, a chystal pomstu. Jednoho dne vyhlížela princezna Kyralina z okna své komnaty a uviděla před zámkem potulného kramáře. Prodával košile, ale ty košile byly tak krásné, tak jemné a tak pěkně vyšívané, že takové ani sama neměla. Poslala pro kramáře, koupila si od něho dvě ty košile a ještě ten den si jednu z nich navlékla. Ale běda, ty košile byly začarované, a sotva si ji princezna Kyralina navlékla, bylo s ní zle. Nejedla, nepila, chodila jako v snách a třetího dne ulehla. Ale co jí chybí, to nikdo nevěděl.
Nikdo to nevěděl, nikdo to nepoznal, ani všichni doktoři, lékaři, felčaři, bylinkáři a kořenáři, co jich princ Dafin svolal ke své nemocné ženě. Jeden radil to, druhý radil ono, ale žádný princezně nepomohl. Jen milý Afin věděl, co by princezně pomohlo, ale kdyby to řekl, kdyby pověděl, co slyšel, bylo by s ním zle. A tak raději mlčel a počkal, až přijde noc. Potom se potají přikradl do komnaty princezny Kyraliny a udělal, co bylo třeba, smočil princeznu i její košili hrdliččími slzami. Než však mohl z komnaty vyklouznout, přistihla ho stráž.
„Co tady děláš? Tys princeznu očaroval!“ spustil velitel stráže a už vedl chudáka Afina k princi Dafinovi.
Princ veliteli uvěřil. Nic nedbal na to, že se princezně jako kouzlem ulehčilo, nic nedbal na to, že mu Afin dosud vždy věrně sloužil, rozhněval se a odsoudil Afina na smrt.
A tu Afin promluvil a řekl:
„Když tedy mám umřít, princi Dafine, splň mi prosím poslední přání a dej svolat celý dvůr. Chci Ti něco říct.“
Princ Dafin nemohl nesplnit poslední přání svého druha. Dal svolat celý dvůr, dal zavolat i svoji ženu princeznu Kyralinu, a když se všichni shromáždili, poručil Afinovi:
„Tak mluv a pověz, co jsi mi chtěl říct. Ale nemysli si, ať řekneš co řekneš, smrti neujdeš.“
„To vím,“ odpověděl smutně Afin. „A proto dobře poslouchej. Byl jednou jeden princ a ten se zamiloval do jedné princezny z dalekého císařství a vydal se ji hledat. Na té dlouhé cestě ho věrně provázel jeho přítel.“
A pak vyprávěl milý Afin dopodrobna, jak to všechno bylo, jak přišli do bílého domu, kde bydlel Vánek, jak vyposlechl, kudy mají jít, zatímco princ všechno zaspal, a jak se potom na kouzelné kládě dostali až k zámku princezny Kyraliny.
„Ale že jsem to slyšel a že jsem to řekl dál, musím teď zkamenět po samá kolena.“
A opravdu, v tu chvíli byl Afin po kolena z kamene.
Princ Dafin poznal, co způsobil, ale mlčel.
A Afin vyprávěl dál, jak udělal z klády zlatého jelena, jak v tom jelenu ukryl prince Dafina a jak nakonec přivezl princeznu Kyralinu až do Dafinova císařství.
„Ale že jsem to slyšel a že jsem to řekl dál, musím zkamenět až po pás.“
A opravdu, v tu chvíli byl už Afin z kamene až po pás.
Princ Dafin poznal, co způsobil, a vykřikl:
„Mlč, Afině, nemluv dál, já Ti věřím.“
Ale Afin zavrtěl hlavou:
„Když už jsem začal, tak to taky dopovím, ať vyjde pravda najevo celá.“
A vyprávěl dál, jak se otec princezny Kyraliny rozhněval, jak chystal pomstu a jak poslal ke své dceři potulného kramáře s očarovanými košilemi.
„Kdybych tu princezninu košili nesmočil hrdliččími slzami, byla by princezna Kyralina zemřela. Ale že jsem to udělal, že jsem to slyšel a že jsem to řekl dál, musím teď zkamenět od hlavy až k patě.“
A opravdu, v tu chvíli byl Afin celý z kamene.
Princ Dafin poznal, co způsobil, a dal se do pláče. A princezna Kyralina plakala s ním. Ale pláč a slzy nic nepomohly.
věrný Afin tam stál jako socha z kamene a ani se nepohnul.
Tři dny a tři noci oplakávali princ a princezna věrného přítele a ani potom jejich žal nepominul. Postavili si zkamenělého Afina do svých komnat, aby ho měli na očích a aby nikdy nezapomněli, co pro ně učinil.
Tak plynuly dny, tak plynuly týdny, tak uplynul celý rok, a princezně Kyralině se narodil krásný chlapec. Den nato měl princ Dafin divný sen. Zdálo se mu, že k němu přistoupila krásná paní celá v bílém a ta paní řekla:
„Jestli chceš probudit k životu svého věrného přítele Afina, musíš obětovat své dítě a polít ten kámen synovou krví.“
Byl to krutý sen, a když se opakoval druhou a třetí noc, pověděl o něm princ své ženě. Princezna Kyralina se tomu nepodivila, jí se ten sen zdál po tři noci taky. Vzala synka z kolébky, políbila ho na čelo a podala princi Dafinovi:
„Udělej, co Ti ta bílá paní poručila.“
A princ Dafin synka vzal a s těžkým, přetěžkým srdcem udělal, co bylo třeba. Sotva skanula synkova krev na kamennou sochu, věrný přítel Afin otevřel oči, povzdechl si a řekl:
„Ach, princi, to jsem dlouho spal.“
A tu řekl princ Dafin:
„A spal bys navěky, bratře, kdybychom pro Tebe neobětovali našeho synka.“
Když Afin spatřil, co se stalo, uchopil bez váhání nůž, bodl se do malíčku a skropil ubohé dítě svou krví. V tu chvilinku malý princ ožil, otevřel oči a smál se jako dřív.
Tak to všechno nakonec dobře skončilo. Princ Dafin dal uspořádat veselé hody, a když po čase starý císař zemřel a princ Dafin nastoupil na jeho místo, jmenoval věrného Afina svým prvním rádcem. Od té chvíle spolu panovali ve shodě a štěstí až do konce života a do konce života vzpomínali, jak to všechno bylo, když se kdysi vydali do světa hledat princeznu Kyralinu.
A tak po nich zůstala jen památka a tahle moje pěkná pohádka.  

 

 

 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight