Příhody skřítka Džina

Jednoho dne skřítek Džin usnul na velkém lopuchovém Uštu. List se skláněl nízko nad hladinou řeky. Vítr jím kolébal, slunce na něj pražilo, voda pod ním šuměla. Nedivte se Džinovi, že usnul.
Hou, stará vodní vážka, velmi moudrá a zkušená, jež znala řeku od jezu až k přívozu ..... což byly plné dva kilometry a dále, pokud paměť sahá, se ještě nikdo nikdy nedostal ..... zastavila se nad ním a ovívala ho dlouho svými blankytnými křídly, neboť jí bylo líto skřítka, který spal na slunci a potil se jako sládek. A o něco později Tik, sedmitečné sluníčko, známý dobrodruh a šibal, se snesl přímo do Džinových vousů. Rozměřil si špatně svůj let a byl by málem spadl do řeky. Ale sotva se vzpamatoval a poznal, kde se octl, začala jím šít čertovina, které byl vždycky pln.
Popolezl a šimral svými tykadly skřítka v nose. Dříve však, než ho stačila rozzlobená vážka Hou napomenout, Džin kýchl a Tik by byl znovu málem spadl do vody. To bylo špatné žertování. Zdvihl tedy své švihácké krovky, roztáhl křídla a vydal se za novými dobrodružstvími a jiným čtveráctvím, jež nebylo tak nebezpečné.
A Džin, kterého ani kýchnutí neprobudilo, spal dál. Tu i vážka Hou, jež byla strážkyní pořádku na obou říčních březích mezi jezem a přívozem a musela navštívit ještě mnoho míst, zakroužila na rozloučenou nízko nad skřítkovou tváří a odlétla.
Nedaleko lopuchového listu kácel skřítek Hrc šťovíkový les. Hrc vařil ze šťovíkového listí pivo a prodával je hrobaříkům, tesaříkům a chrobákům, o nichž je známo, že si rádi přihnou. Kdybyste někdy potkali skřítka Hrce, poznáte ho na první pohled. Má zlá jiskřivá očka a vousy, z nichž vždycky jeden je černý, druhý barvy lnu a třetí zrzavý.
Když vážka Hou odlétla, Hrc sebral svou pilu a sekeru, rozhlédl se opatrně, není-li někdo nablízku, a přiblížil se k lopuchovému listu. Znova se rozhlédl a pak nasadil pilu na řapík a řezal. List se otřásal a tiše sténal, ale Hrc neznal slitování. Ozval se praskot, to poslední vlákna se sama přetrhla, a list se snesl na vodní hladinu. Vír, který si hrál u starého, omšelého kamene, jím zatočil a poslal jej proudu a proud jej ihned popadl a nesl dál.
Hrc stál na břehu, díval se za listem a pochechtával se spokojeně. Ale skřítek Džin spal a nevěděl o ničem.
Napřed ho pohupoval vítr, teď ho kolébaly vlnky a slunce pražilo stále stejně. Lopuchový list byl bezpečný jako loďka, jeho okraje byly zdviženy, voda se ke skřítkovi dostat nemohla. Nedaleko přívozu zahlédla plující list vážka Hou a zamířila okamžitě k němu. Když shledala, že Džin na něm stále ještě spí, velmi se poděsila a pokusila se skřítka vzbudit.
Vířila mu těsně kolem nosu, ale Džin se jen mrzutě ohnal, takže by ji byl takřka srazil do vody, otočil se na druhý bok, zívl a spal dál. Tady už byl přívoz a vážka Hou, která věděla, že to je hranice, za niž se ještě nikdy nikdo nedostal, vrátila se poděšená, aby po obou březích řeky zvěstovala neuvěřitelnou novinu, že skřítek Džin odcestoval na lopuchovém listě po proudu řeky.
Ta zpráva vyvolala mnoho zármutku a nářku na obou říčních březích mezi jezem a přívozem, neboť skřítek Džin byl milován na tomto území. Nikdo si nedovedl vysvětlit, proč od nich odešel, a jenom sluníčko Tik, známý dobrodruh a šibal, litoval, že se něčeho podobného neodvážil, a skřítek Hrc, který věděl vše, ale nikomu nic neřekl, chodil a usmíval se do vousů, z nichž vždycky jeden byl černý, druhý barvy lnu a třetí zrzavý.
A zatím skřítek Džin plul, plul a plul a spal. Probudil se, když slunce už skoro zapadalo, a probudil se proto, že se mu zdálo, že spadl z nejvyšší větve starého dubu nad jezem, kam občas chodíval navštěvovat moudrého havrana Krá. To proud zanesl lopuchový list ke břehu a náraz skřítka zburcoval. Džin se posadil právě včas, neboť voda začala okamžitě vnikat na list a byla by ho celého zmáčela. Y tu chvíli byl skřítek při smyslech a vyskočil rychle na břeh. Tam teprve, setřepav několik vodních kapek se svých žlutých kalhotek a červeně pruhovaného trička, se posadil a začal uvažovat, co se to s ním vlastně stalo. Po Vy táhl lopuchový list z vody a podíval se na jeho řapík. A hned viděl, kolik uhodilo.
„Hrc,“ řekl si a zakýval hlavou, „to jsem si mohl myslit.“
Položil lopuchový list zpátky na vodu, a když jej proud opět uchopil a odnášel, zamával mu na rozloučenou. Pak se Džin rozhlédl a poznal, že se octl daleko, velmi daleko od svých rodných břehů.
Na druhé straně řeky stály veliké domy, jaké ještě nikdy neviděl, a vysoko nad nimi se tyčily podivné černé kmeny bez větví a z jejich vrcholků stoupal šedý kouř. Dzina přepadla tesknota, ale pak si pomyslel, že skřítkův domov je všude, kde je život, a nabyl opět odvahy.
Slyšel za sebou lidské hlasy a tiché ržání koní, ale když se otočil, viděl jen veliké hromady písku. Vybral si z větviček, jež sem řeka odhodila, jednu, a opíraje se o ni, začal vystupovat na nejvyšší hromadu. Ale nedostal se ještě ani na vrcholek, když se pod ním písek zdvihl, jako by mu sopka vybuchla pod nohama, a Džin letěl. Dopadl měkce, ale písek, který letěl s ním, ho zasypal. Co se to vlastně stalo?
Lidé tu nakládali písek na vůz a nabrali na lopatu také skřítka. Štěstí pro něho, že to byla právě poslední lopata. Sotva se však Džin vyhrabal a začal si vytřásat písek ze šatů a vousů, slyšel, že ho někdo volá.
„Džine! Skřítku Džine, pomoz!“
Podíval se z vozu dolů a to, co uviděl, mu rozehřálo krev. Vůz byl naložen tak vrchovatě, že už se na něj nemohla vejít ani lopata. Jeho kola byla zaříznuta hluboko do písku na zemi, koně jím nemohli hnout. Ale kočí, místo aby je správně vedl a snažil se jim práci ulehčit, křičel na ně a švihal je bičem hlava nehlava. Těm dvěma koňům říkah Lysý a Šiml, ale jejich správná jména byla Hot a Hoj. Byl to Hot, co volal Dzina na pomoc, neboť byl náruční a nejvíce ran dopadalo na jeho hlavu.
Skřítek byl okamžitě z vozu na zemi, a když kočí znovu švihl, slyšel, jak mu někdo zahoukl přímo do ucha.
„Přestaň!“
Ohlédl se překvapeně, ale nikdo nestál tak nablízku. Jeho kamarádi urovnávali hromady písku a nevšímali si ho. Zavrtěl nedůvěřivě hlavou, promnul si ucho a zařval:
„Hyje!“ a švihl opět Hota přes hlavu. Ale tu ucítil prudkou bolest v kotníku. Džin ho kopl. Džin byl sice jen malý skřítek, ale dokázal vyvinout sílu větší než nejhranatější chlap.
Kočího z bolesti popadl vztek a začal koně bít, co měl síly. Ale vždycky jak uhodil, popadla ho taková bolest v kotníku, div se nesvalil. Nakonec si sedl na zem a díval se nechápavě na svou nohu.
A jak tak seděl, uviděl najednou něco neuvěřitelného. Koně zabrali sami. Trhli vozem vlevo, pak vpravo a rozjeli se. To skřítek Džin, usadiv se Hotovi mezi uši, jim radil a dodával síly.
Kočí vstal a loudal se za vozem. Tak ze zvyku zdvíhal bič a chtěl švihnout, ale vždycky si včas vzpomněl na kotník, který nepřestával bolet, a nechal toho.
„Kde to vlastně jsme?“ otázal se skřítek Džin Hota.
„V městě,“ odpověděl kůň.
A skřítek Džin se zasmušil. Neslýchal o městech nic dobrého. Chtěl by se raději vrátit, odkud přišel. I rozhodl se, že bude volat o pomoc k vládci všech skřítků. Ale mezi Hotovýma ušima mu bylo tak teplo a tak příjemně ho to ukolébalo, že usnul dříve, než stačil vyslovit kouzelnou formuli.
Neboť skřítek Džin nebyl jen nejlepší ze všech skřítků, byl z nich také nejospalejší. A tak jel, jel a jel a spal.
skřítek Džin se probudil až ve stáji. Cosi jím mocně zalomcovalo a shodilo ho na zem. To kočí hřebelcoval koně a vyčesal Dzina z Hotovy hřívy.
Naštěstí Džin dopadl měkce, neboť Hot měl vysoko podestláno slámou. Ale nebylo to příjemné a Džin byl trochu dopálen. Uklidnil se, až když poznal, že kočí konal jenom svou povinnost.
Nu, a ten kočí by snad měl radost, kdyby byl vůbec tušil, koho tak vyplatil. Kotník ho stále ještě bolel, a kdykoliv zvedl pěst, aby udeřil koně do slabiny, jak to dělával vždycky, když je obsluhoval, prudce ho v něm píchlo. Tak toho raději nechal a sliboval si v duchu, že si to vynahradí třeba zítra. Ale to ten kočí nevěděl, že už nikdy nebude koně bít, protože vždycky, jak na koně vztáhne ruku, znovu ho zabolí skřítkovo kopnutí.
Když Džin dopadl na zem, Hot úzkosthvě zaržál, neboť se polekal, že se skřítkovi něco stalo, a Hotovi tři kamarádi, kteří s ním bydleli v této stáji, se k němu hned přidali. A tak ržáli všichni, až to kočího dopálilo. .....
„Holoto, já Vás .....
„vykřikl a zamával pěstí. Ale jak ji zdvihl, opět ji pustil, neboť ho okamžitě píchlo v kotníku. Tu se odplížil na lavičku u dveří a prohlížel si starostlivě nohu.
„Revma to bude,“ mručel si přitom, „nic jiného než revma.“
Skřítek Džin se zatím vyhrabal ze slámy, do které zapadl až po bradu, a zamířil ke dveřím. Koně za ním otáčeli starostlivě hlavy.
„Džine!“ řekl Hot, „skřítku Džine, neopouštěj nás.“
„Ticho, přátelé,“ odpověděl Džin. „Jen se tu trochu porozhlédnu a opět se vrátím.“
A vyšel na veliký, rozlehlý dvůr před stájí, obklopený vysokými nevlídnými domy a starou oprýskanou zdí.
Byla už tma, a když skřítek vzhlédl, viděl nad sebou zářit hvězdy, právě takové, jaké zářily nad břehem řeky mezi jezem a přívozem. A znovu se Dzina zmocnila tesknota a cítil touhu volat o pomoc k vládci všech skřítků, aby mu pomohl a přenesl ho zpět do jeho domova.
„Copak je tohle?“ slyšel najednou za sebou překvapené chraptivé zvolání. Ohlédl se a viděl Rafa, starého hlídacího psa, strážce tohoto dvora, který na něho poulil udiveně oči.
„Jsem skřítek Džin,“ odpověděl.
„Skřítek, skřítek?“ opakoval chraptivě Raf, jako by se snažil na něco rozpomenout. „Vzpomínám si, že když jsem byl ještě štěnětem, vyprávěla nám maminka o skřítcích. Ale nikdy jsem žádného neviděl, a tak jsem přestal věřit, že jsou.“
„Tak Ty jsi ten skřítek?“ dokončil svou řeč, a přisednuv na zadek, začal se horlivě škrabat zadní nohou na krku.
„Blechy?“ řekl soucitně Džin. „Moc Tě trápí?“
„Uškrabal bych se,“ odpověděl Raf a začal se znova zuřivě škrabat. „Ach, kdyby se mi alespoň jednou podařdo některou z nich chytit, takhle bych ji zakousl.“
A Raf vycenil své ohromné tesáky a sklapl je, až to třesklo, aby ukázal, jak by tu nebohou blechu překousl.
Džin k němu pokročil a řekl rozvážně:
„To se Ti nikdy nepovede, bratříčku. Máš zuby příliš daleko od sebe, bleška mezi nimi vždycky proklouzne.“
„To je neštěstí,“ vzdychl Raf. „Nemám pokoj, ani když spím. Stále mě koušou, dokonce se mi o nich i zdá. Ale ve snu už jsem jich mnoho překousl,“ dodal mstivě a vítězně.
Džin se zasmál, ale Rafa to urazilo.
„Nesměj se, skřítku,“ zavrčel a vycenil zuby. „To není k smíchu. Budeš-li se smát, překousnu místo blechy Tebe.“
Tu Džin vypjal bříško, div mu neprasklo červeně pruhované tričko. Kdopak kdy slyšel, aby někdo vyhrožoval skřítkovi?
„Zkus to,“ řekl a postavil se zeširoka právě pod Rafovu tlamu.
A Raf, kterého kousaly blechy, že už zlostí takřka neviděl na oči, zavrčel a chňapl po tom mužíčkovi, který měl tolik odvahy, že si stoupl pod jeho tlamu a nevěřil síle jeho tesáků. Zuby mu o sebe za zvonily, ale nedržel nic. Rozhlédl se udiveně, a hle: Džin stál na témž místě, jako by se byl ani nepohnul. To bylo neuvěřitelné.
Raf zavrčel, vrhl se kupředu a chňapl znovu. Zuby třeskly, a opět nic nedržel a opět stál Džin na svém místě, jako by se byl ani nepohnul. A nyní si Raf vedl jako pominutý. Vrčel, štěkal a chňapal, div si nevytloukl zuby z čelistí, a stále s týmž výsledkem.
Vyváděl tak divoce, že jeho štěkot popudil kočího. Kočí vyšel ze stáje, a když ve svitu lampy, která sem svítila přes zeď z ulice, uviděl psa, který štěká a doráží, jak se mu zdálo, na nic, dopálil se ještě víc a zařval:
„Lehni hned, nebo Tě kopnu!“
A Raf, uslyšev tento strašný hlas, schlípl, přestal štěkat a zalezl postrašeně a pokorně do boudy.
„Hrdino,“ řekl Džin, „kdes nechal své tesáky? To vždycky takhle zalezeš?“
„Vždycky,“ odpověděl Raf zkroušeně, „on by mě opravdu kopl.“
„Už to někdy udělal?“
„Mnohokrát. Kope mě, až ve mně žebra chrastí a div mi neprasknou.“
Džinová tvář zrudla, že vypadala jako červené pruhy na jeho tričku.
„Ihned vylez ven a štěkej dál,“ rozkřikl se na Rafa. „Uvidíš, že už Tě nekopne.“
„Tobě se to lehko řekne,“ skučel Raf, „nejde o Tvá žebra.“
„Ach, ty zbabělče,“ dráždil ho Džin, „máš přece zuby, že bys mu ukousl půl lýtka. Ale vážně,“ pokračoval Džin, „poslechneš-li mě a začneš štěkat, zbavím Tě Tvých blech.“
Raf přemýšlel. Hrozně se bál kopnutí, ale nabídka, že by se mohl zbavit svého největšího trápení, byla neodolatelně lákavá. Snad se mu v nejhorším podaří včas uskočit a zalézt.
Vyřítil se tedy z boudy a začal zuřivě štěkat. Kočí se rázem obrátil a kopl po něm. Ale tu ho píchlo v nešťastném kotníku, až vyjekl. Ihned zapomněl na psa a vrátil se do stáje, aby ošetřoval svou nohu.
Raf byl tak udiven, že si sedl a díval se, jako by zhloupl.
„Nekopl mě,“ breptal, „nekopl.“
„A už Tě nikdy nekopne,“ řekl vážně Džin. „Neptej se proč, protože to je mé tajemství.“
„Teď už také věřím,“ řekl Raf, „že mě zbavíš blech. Ale jak to uděláš?“
„Hned uvidíš.“
Zatím vyšel měsíc a na dvoře bylo jasno, že bys našel ztracenou jehlu.
Skřítek Džin vypjal prsa a nadmul hrdlo.
„Blechy!“ zvolal podivným tenkým hlasem a podivnou neznámou řečí, které Raf nerozuměl. „Blechy, volám Vás!“
A tu se nad Rafovýma očima vynořil z lesa srsti statný blešák se stříbrošedou hlavou, a usadiv se na dlouhém černém chlupu nad Rafovým pravým okem, odpověděl:
„Jsem náčelník Bis. Kdo volá bleší národ?“
„Já, skřítek Džin. Chci Ti něco navrhnout. Proč byste se proháněli stále jen ve psím kožiše, můžete-li hodovat na člověku?“
„Kde?“
„Zavedu Vás tam.“
„Poradím se se svým kmenem,“ odpověděl Bis a zmizel. A v tu chvíli pocítil Raf, jak se mu to hemží v kožiše a jak všechno to hemžení se mu stěhuje k hlavě. To náčelník Bis svolal svůj kmen k poradě.
Raf zdvihl nohu, aby se poškrabal, ale Džin ho zakřikl. A za chvíli se objevil opět šedohlavý náčelník a volal na Dzina:
„Jdeme. Jsme už syti této špinavé psí kůže. Veď nás.“
A tu začal Džin zpívat podivným tenkým hláskem, podivnou neznámou řečí ještě podivnější písničku a kráčel ke stáji. A za ním, jako by z Rafova kožichu vytryskl pramen černé vody, řinul se proudem průvod blešího národa a zpíval Dzinovu písničku. Byla to stará válečná píseň blešího národa.
A Raf, cvakaje zuby rozčilením, díval se a nevěřil svým očím, že by byl mohl mít ve svém kožichu tolik havěti. A když vylezly blechy z Rafa, začaly rukovat ještě ty, které odpočívaly a čekaly ve slámě v jeho boudě, a byl to tak dlouhý průvod, že s prvními řadami byl už Džin u cíle, zatímco poslední lezly ještě z boudy.
„Kam jsi je odvedl?“ otázal se Raf, když se Džin vrátil.
„Kočímu do postele.“
A tu se Raf rozesmál, až se zakuckal, a chtěl si z radosti chytat ocásek, ale nemohl, protože byl uvázán.
„To má za ty kopance,“ skučel.
„A za to, že mlátil koně bičem,“ doložil vážně Džin. „Ale teď už bych spal.“
„Pojď ke mně do boudy,“ zval ho Raf, „budu Tě hřát.“
A tak skřítek Džin se zavrtal do Rafova kožichu a usnul, sotva hlavu položil, neboť Džin, jak víte, byl dobrák, ale ospalec.
Ale Raf sebou stále vrtěl, až skřítka probudil.
„Co sebou tak šiješ?“ řekl skřítek rozmrzele.
„Ach,“ vzdychl Raf. „Věř mi to nebo ne, ale zvykl jsem těm blechám tak, že teď, když mě nekoušou, nemohu usnout.“
„Z toho si nic nedělej,“ utěšoval ho Džin. „Zas do Tebe nalezou jiné. Protože kdopak kdy viděl psa bez blech?“
A skřítek se otočil na druhou stranu a spal dál.
V kožichu psa Rafa se Dzinovi dobře spalo, neboť psí srst byla dlouhá a hustá a jeho tělo hřálo jako kamna, do nichž byla přdožena březová polena. A poněvadž nedlouho před tím, než usnul, odvedl Džin všechny blechy z Rafova kožichu za jinou kořistí, bylo tam nyní dokonale čisto. Ačkoli bych rád viděl blechu, která by si troufala na skřítka Dzina.
Snad to bylo tím teplem, které sálalo z Rafova těla, nebo steskem, jímž Džin nepřestával trpět ..... zkrátka: skřítkovi se zdálo, že je opět doma, na rodném břehu řeky mezi jezem a přívozem.
Slunce svítilo a bylo teplo, jen se slévalo.
Džin ležel na zádech v měkké hedvábné trávě a radoval se z té krásné pohody. Z nedalekého šťovíkového lesa k němu doléhalo skřípění pily a rány Hrcovy sekery a pár kroků před ním vážka Hou, jež byla strážcem pořádku po obou říčních březích, napomínala dva roz vaděné hrobaříky, kteří se hádali nad mrtvou mouchou. Na mou věru spílali si ti dva jako opilci a skřítek, ačkoli se mu to nelíbilo, se tiše pochechtával, vida, jak stará, dobrá Hou se rozčilením už sotva drží na křídlech a nemůže s nimi nic svést. Ach, byl doma. Byl doma a všecko tu bylo, jak bývalo. A Džin byl šťasten!
Ale najednou to pod ním začalo dunět, jako by se hrom přestěhoval z oblohy pod zem, a země se začala otřásat, až oba hrobaříci upadli.
„Co se děje?“ vykřikla vážka Hou a zamávala poděšeně křídly.
Skřítek ihned pochopil, co to je. Chtěl vykřiknout:
„Zemětřesení. Spas se, kdo můžeš!“ Ale z hrdla mu vyšlo jen nesrozumitelné zaječení. Chtěl še posadit, byl však ztuhlý hrůzou.
A země duněla a otřásala se dál a skřítek se namáhal utéci, a jak se tak namáhal, probudil se.
Trvalo mu chvíli, než si uvědomil, kde opravdu je a co se s ním děje. Ach, nebyl na břehu řeky mezi jezem a přívozem, nýbrž seděl v Rafově kožichu. Zemětřesení však nepřestávalo. Odkud se bralo? Ach, moji milí, zaplať pámbu, to nebylo zemětřesení, to jenom Raf tak vrčel, až se celé jeho tělo otřásalo.
„Co tak vrčíš?“ otázal se Džin zlostně, neboť byl pohněván, že mu Raf pokazil krásný sen a že se tak vylekal.
„Někdo tu je,“ odpověděl Raf a cvakl výhružně zuby. „Někdo, kdo tu nemá co dělat. Vstávej, sic Tě shodím. Musím štěkat, musím jít a utrhnout mu lýtko.“
„Nu, jdi si tedy štěkat, jak chceš,“ řekl mu Džin. „Je to Tvá povinnost a dostáváš za to žrádlo. Ale s tím trháním lýtka tak nepospíchej, třeba je to někdo dočista nevinný.“
„Vinný, nevinný,“ zavrčel Raf a vycenil zuby, až se na něho bylo strach podívat, „to je mi jedno. Nemá tady co dělat, a já mu utrhnu lýtko.“
Vylezl z boudy a začal štěkat, až skřítkovi zaléhalo v uších. Džin dlouze zívl a protáhl se, aby ze sebe shodil poslední zbytek ospalosti.
„Musím za tím ztřeštěncem,“ řekl si, „aby neprovedl nějakou hloupost a nepokousal někoho bez příčiny.“
Vyšel z boudy a rozhlédl se.
Měsíc svítil tak, že bylo vidět každý kamínek a že skleněný střep,
zašlápnutý do země uprostřed dvora, se blýskal jako kousek zlata. Raf pobíhal sem a tam podle vysoké zdi a Štěkal jako pominutý.
Skřítek ho zastavil a řekl:
„Co tak vyvádíš? Vždyť tu nikdo není.“
„Jsou za zdí,“ odpověděl udýchaně Raf, kterému samou horlivostí visel jazyk z tlamy. „A je jich tam nejméně deset. Musím jim nahnat strachu, aby je nenapadlo přelézt.“
„Nu, nevím,“ odpověděl Džin pochybovačně. „Možná že děláš mnoho povyku pro nic.“
A Raf štěkal dál, jak mu kázala jeho psí krev a svědomí.
Tu přelétlo něco zeď a plesklo to sebou měkce doprostřed dvora. Raf okamžitě ztichl.
„Co to je?“ zašeptal Dzinovi. „Cítíš, jak to voní? To bude nějaká pochoutka.“
Skřítek vdechl hluboko nosem a ucítil vůni pečeného masa.
Ale byl to skřítek, a ne hloupý hlídací pes, který krom dvora, po němž slídíval za noci, a boudy, ve které spal, nepoznal nic jiného. Zkrátka Džin vytušil ihned, že ten vábně vonící kousek masa skrývá v sobě velké nebezpečí.
„Nech toho,“ řekl Rafovi, „nevíš, co to je.“
„Co by to bylo,“ odpověděl Raf pohrdavě, jako by Džin byl nevím jaký hlupák. „Kus masa to je, nejlepší kus masa, jaký jsem kdy cítil, a já ho sežeru.“
„A co když to maso je otrávené?“ řekl Džin pomalu a důrazně.
Rafovi se zježil na hřbetě kdejaký chlup. Vzpomněl si, jaké hrozné příběhy o otráveném mase mu vyprávěla jeho matka, dokud byl ještě štěnětem, a jak on i všichni jeho bratří a sestry jí museli slíbit, že nikdy nebudou žrát nic, co jim podá někdo jiný než jejich vlastní pán. Ale toto maso vonělo tak příjemně a Rafa tolik dopalovalo, že Džin chce být moudřejší než on.
„Otrávené?“ řekl. „To by tak nevonělo.“
A rozběhl se k masu. Ale Džin ho chytil za ocas a zadržel ho. Raf se otočil, aby ho kousl. Džin se ovšem hbitě uhnul. A tak se spolu tahali.
Toho využil Huš, starý rvavý potkan, zloděj a lupič, který už dlouho seděl na mřížích kanálu a díval se. Vyrazil rychle ze svého místa a ..... 
„Tiše, Rafe,“ řekl Džin. „Lekni si a dělej mrtvého. Spravím si to s nimi sám.“
Nad zdí se objevila jedna hlava a za ní druhá. A vzápětí oba zloději seskočili do dvora. Raf ležel, ani se nehýbal, jen mu zuby tiše cvakaly vztekem.
„Má dost,“ řekl první zloděj a ukázal na Rafa.
„To je vidět,“ broukl druhý.
„Au,“ zařval první, neboť skřítek Džin se k němu přiblížil a štípl ho vší silou do lýtka.
„Co křičíš, vždyť kdekoho vzbudíš!“ zvolal druhý a uhodil ho.
„Ach ty jeden,“ rozhořčil se první. „Budeš mě štípat a pak mě ještě budeš bít?“
A napálil druhého sochorem, který si připravil na vloupání. Zkrátka dali se jeden do druhého a bili se, až to dunělo, a křičeli přitom, že by to probudilo mrtvého.
To se ví, že se hned v celém domě otvírala okna a lidé rozespalí a poděšení vyhlíželi, co se děje.
Ale zloději si toho v zápalu boje nevšímali. První porazil druhého na zem a klekl mu na prsa. A tu skřítek Džin viděl, že přišla vhodná chvíle. Zavolal na Rafa.
Raf se přihnal, skočil prvnímu na záda a popadl ho za krk. A tak první zloděj držel za krk druhého, ale sám se bál pohnout, protože jeho zase držel za šíji Raf.
Lidé se seběhli, zloděje svázali a zavolali strážníky. A všichni oslavovali Rafa a snášeli mu, kde co měli dobrého k snědku. Nebyl ten pes opravdu hrdina? Viděl už někdo někdy psa, který by chytil dva zloděje najednou a držel je na jedné hromádce?
A nikdo si nevšímal pravého hrdiny tohoto příběhu. Jakpak také, vždyť ho nikdo neviděl. Ale Džin nestál ani o díky, ani o to, aby byl viděn. Měl radost z Rafova štěstí, ale sám byl hrozně ospalý.
Copak se nikdy dosyta nevyspím? pomyslel si a vlezl do boudy. Vyhledal si nej čistší a nejsušší místečko v slámě, položil se pěkně naznak s rukama za hlavou a přál si, aby ho sen opět přenesl na rodný břeh řeky mezi jezem a přívozem.
A než si to přání domyslel, už spal.
Skřítka Dzina, který spával v boudě psa Rafa, probudila jednou hlasitá váda.
Raf totiž od té noci, co s pomocí Džinovou chytil dva zloděje najednou, byl nesnesitelný. Nadmul se pýchou a nebyla s ním rozumná řeč. Sláva mu vlezla do hlavy a chtěl, aby se mu každý klaněl a prokazoval mu pocty jako hrdinovi. Jedině skřítka Dzina se bál, protože Džin věděl pravdu a mohl kdykoli zkrotit jeho nafoukanost. Proto mu již začínalo být nepříjemné, že skřítek Džin u něho přebývá tak dlouho a nemá se k odchodu.
Když se tedy Džin probudil, protáhl se dlouze a zívl, protože byl rozespalý, a pak poslouchal, co se vlastně děje. Raf se zle osopoval na někoho v boudě a lál mu.
„Už jsem Ti několikrát řekl,“ vrčel, „že tudy nesmíš chodit, a Ty jsi tu zas.“
„Ale pane Rafe, velevážený a silný pane Rafe,“ pištěl tenounký hlásek, „já nemohu chodit jinudy. Tady je v zemi ohromný balvan, a než by se mi ho podařilo podhrabat, zašel bych i s rodinou hlady. Ostatně jsem tudy chodíval vždycky a chodíval tudy už můj tatínek, než ho sežral pan Vrau.“
„Nebuď drzý,“ zavrčel Raf vztekle. „Ať tudy chodíval kdo chtěl, ty tudy chodit nebudeš a dost. Myši nejsou můj obor, ale bude-li to muset být, cvaknu jednou zuby, a bude po Tobě.“
Tu toho začal mít skřítek Džin právě dost.
Pokročil dopředu a viděl malého domácího myšáka Jíka, který se ustrašeně krčil k ztrouchnivělé zadní stěně boudy. Sotva uzřel Jík skřítka, poklonil se hluboce a zapištěl pokorně:
„Skřítku Džine, vážený pane skřítku, ujměte se, prosím Vás, chudého myšáka.“
Džin si založil ruce za záda, vypnul břicho a řekl:
„A proč by tudy vlastně nesměl chodit?“
„Protože mě vyrušuje,“ zavrčel Raf neochotně, neboť měl vztek, že se skřítek Džin plete do jeho záležitostí. „Dupe.“
„Dupe,“ opakoval skřítek posměšně. „Propána! Jíku, prosím Tě, zadupej.“
Myšák ochotně uposlechl a zadupal, co měl síly. Zadunělo to asi tak, jako když dešťové kapičky dopadnou do prachu. Skřítek Džin se popadl za uši.
„Na mou věru,“ zvolal, „div mi nepopraskaly bubínky.“
„No, tak tedy nedupe,“ zavrčel Raf, „ale páchne. Čpí myšinou a to já nesnesu.“
„A Ty zase čpíš psinou,“ řekl Džin, „a tak jste vyrovnáni. Něco Ti povím, Rafe: Myšák Jík tudy bude chodit a bude tu chodit ještě, až já zde nebudu. Bude tudy chodit, dokud ta bouda bude stát a dokud bude živ. A po něm tudy budou chodit jeho děti. A jestli jim v tom budeš bránit, tak ..... “ ..... a tu se skřítek Džin naklonil k Rafovi a šeptal mu do ucha, „povím domovníkovic kavce, jak to bylo doopravdy s těmi zloději, a ona to rozkdáká po celém sousedství.“
Ničeho se Raf nebál víc, než aby se někdo nedověděl, jak to doopravdy bylo s jeho hrdinstvím.
„Tak ať si chodí,“ štěkl a vyšel z boudy.
Myšák Jík se začal radostně točit kolem dokolečka a pištěl:
„Ať žije skřítek Džin! Veliký, statečný, krásný, silný skřítek Džin.“
„Bud! zticha,“ rozčertil se skřítek, „nebo Tě plácnu. Raději mi ukaž, kudy vede dál Tvá cesta a kam.“
„Ó, prosím, prosím, jen račte,“ souhlasil myšák nadšeně a klaněl se jako kupec bohatému zákazníku. „Jenomže se obávám, že při své síle jí neráčíte projít. Je to, prosím, cesta pro chudé, hubené myši. Náš pradědeček býval kostelní myší a jeho chudoba vešla do přísloví. A nám se podnes nepodařilo zbohatnout.“
Ale skřítek Džin jen mávl pohrdavě rukou, otočil se třikrát na podpatku a řekl třikrát po sobě „Judrmudrpudr„a stál tu najednou tak malinký jako myšák Jík, který údivem ztratil dech. Neboť skřítkové, nevíte-li to dosud, se mohou udělat tak malými, jak si přejí, ale nikdy se nemohou udělat většími, než narostli.
„Prosím, račte jít napřed,“ řekl Jík a ukázal Dzinovi na okrouhlou díru v zemi. „Nemůžete zabloudit, vede tu jen jedna chodba. Ale na konci račte dát pozor, možná že tam čeká Vrau a mohl by Vám třeba ublížit.“
Skřítek Džin vstoupil do chodby. Bylo tam tma a páchlo to tam myšinou. Ale to skřítkovi nevadilo. Vytáhl z kapsy krystalek křišťálu, který se rozzářil jasněji než elektrická lampička.
Myšák Jík zapištěl úžasem, ale Džin si ho ani nevšiml a pokračoval v cestě, jako by tudy chodil denně. Chodba se všelijak klikatila, stoupala, klesala a zahýbala zleva napravo, zprava nalevo, podle toho, jak se myšák Jík, když ji vyhrabával, musel vyhýbat překážkám. Povalovaly se v ní zplesnivělé drobty sýra a chleba, zrníčka hrachu, čočky a krupice a bylo tu vlhko jako ve všech podzemních chodbách. Pak najednou chodba začala prudce stoupat a myšák Jík zapištěl:
„Jsme na místě. Pozor!“
Džin schoval do kapsy křišťál a vyhlédl ve tmě z díry. Nedaleko před ním zářila dvě kulatá zelenožlutá světla.
„A, pan Vrau na číhané,“ řekl si Džin a vyskočil z díry. Udělal rychle tři dřepy, při každém z nich řekl „Jukpuk„a stál tu ve své pravé velikosti, Ale sotva s tím byl hotov, něco mu s hlasitým žuchnutím dopadlo na břicho. To kocour Vrau si ho ve své lovecké dychtivosti spletl s myšákem Jíkem a skočil na něho. Odrazil se ovšem od Džinová mohutného bříška a převalil se na záda.
„Co je tohle?“ řekl, když se opět postavil na všecky čtyři. Neboť kocour Vrau byl starý zkušený lovec, který už odpravil mnoho Jíkových příbuzných, ale něco podobného se mu ještě nestalo. Měl na sobě zježený kdejaký chlup a prskal, aby postrašil to neznámé nebezpečí.
„Pozdrav pámbu,“ řekl Džin zdvořile. „Máte rýmu. Bylo teď mizerné počasí.“
Ale kocour Vrau neodpověděl. Jen ustoupil o krok a prskl znova.
„Měl byste si dát šátek před nos, kýcháte-li tolik,“ řekl Džin s neochvějnou zdvořilostí. „Celého mě poprskáte. A měl byste si lehnout do postele a vypít něco teplého pro pocení, když jste tak nastydlý.“
Tu se konečně kocour Vrau dopálil.
„Nekýchám,“ řekl, „a nejsem nastydlý. Prskám, protože tu nemáte co dělat. Tady je kupecký krám a v noci sem nikdo nesmí. Popadnu Vás a roztrhám na kusy.“
A jak řekl, také udělal. Skočil ..... Ale ještě se nenarodil takový kocour, který by dokázal chytit skřítka. A tak Vrau skočil, přelétl Dzina a letěl, třebaže se tomu vzpíral, dál a padl na všechny čtyři do sudu s povidly. Hrabal se odtud a čím se víc namáhal, tím byl zamazanější. Myšák Jík nabyl ovšem rázem odvahy, vyskočil z díry a tančd a pištěl radostí.
Vrau se konečně dostal ze sudu a odvlekl se zahanbeně z krámu, aby si někde v koutě vylízal povidla ze svého poskvrněného kožichu.
Myšák Jík, když viděl, že se mu již nic nemůže stát, začal ihned slídit, kde by popadl co dobrého.
Skřítek Džin se procházel krámem jako hospodářskou výstavou. Nebyl ještě nikdy v kupeckém krámě a všecko mu tu bylo nové. Nejvíce se podivil velikému kolu ementálského sýra. Nechápal, proč jev něm tolik děr. Nakukoval zvědavě z jedné do druhé a do některých větších i vlezl, aby se přesvědčil, co je uvnitř.
„Pomoc! Pomoc! Pane Džine, pomoc!“
To myšák Jík pištěl, že bylo hrůza poslouchat. Džin seskočil z pultu, domnívaje se, že se vrátil kocour Vrau, aby se pomstít. Vytáhl z kapsy křišťál a svítil si po krámě. A tu pod jednou policí objevil Jíka v podivném domečku z drátů.
„Ach, skřítku Džine, velevážený pane Džine, pomozte mi, vlezl jsem do pasti.“
„A proč?“ podivil se Džin.
„Je tu slanina,“ vysvětloval Jík zkroušeně. „Tolik voněla! Šel jsem za ní a najednou klap! a byl jsem chycen.“
„Potrestaná mlsoto,“ řekl Džin přísně. „Měl bych Tě tam nechat.“
Ale Jík prosil, že by se nad ním kocour ustrnul, a Džin ovšem neměl vůbec v úmyslu provést svou hrozbu. Přistoupil k pasti, napjal svaly a jediným mocným trhnutím roztáhl její dráty tak, že Jík mohl proklouznout na svobodu.
„A nyní zmiz!“ rozkřikl se na Jíka, odmítaje jeho pokorné díky. „Najdi si cestu do stáje, tam máš pod žlaby dosti zrní pro celou rodinu a není tam žádný kocour. Už ať jsi pryč! Chce se mi spát.“
A když Jík, ustrašený a vděčný, zmizel ve své podzemní chodbě, Džin se vrátil k ementálskému sýru, a uvelebiv se v jedné z těch velkých děr, jež se mu tolik líbily, dal si ruce za hlavu a spokojeně usnul.
Řeknete jistě, díra v ementálském sýru nebyla právě nejvonnější lože, protože každý sýr zapáchá, i když je to sýr tak vznešený jako ementálský, který zapáchá ze všech nejméně. Ale zápach sýra se v čichu spícího skřítka proměňoval ve vůně květin a bylinek, které spásly krávy na horských lukách a úbočích, než z jejich mléka mohl být vyroben tento sýr. A o horských květinách víte, že není nad ně vonnějších.
Tak tedy skřítek Džin spal, a protože ani ve spánku se mu nepřestávalo stýskat po domově, zdálo se mu opět a opět o říčních březích mezi jezem a přívozem. Zdálo se mu mnoho snů a všechny byly krásné, neboť skřítek Džin byl dobrák a miloval všechno, co žilo a rostlo, běhalo, plazilo se, létalo a kvetlo, němě se hemžilo, skřehotalo, bzučelo a zpívalo na březích jeho řeky. Ale poslední z těch snů byl hrozný, ba strašnější než sen o zemětřesení, který se mu zdál, když spal v Rafově kožiše. Naštěstí i tento sen Dzina probudil a zachránd ho před skutečným nebezpečím.
Dzinovi se zdálo, že je přivázán ke šťovíkovému kmeni a před ním že stojí skřítek Hrc, ten hrozný dřevorubec, který nikdy neudělal nikomu nic dobrého, brousí si pilu a vyhrožuje mu:
„Teď rozříznu kmen a s ním přeříznu i Tebe. Přeříznu Tě vejpůl a hodím Tě rybám, ty ošklivý břicháči, ty sude, ty bečko. To si rybičky pochutnají a voda bude mastná od jezu až k přívozu.“
Nasadil pilu a začal řezat. Džin cítil, jak se šťovíkový kmen otřásá, jak jím pila projíždí a blíží se k němu. Ach, užuž mu zajede do masa, už bude po ubohém, hezkém, kulaťoučkém skřítku Dzinovi. Chtěl křičet, a nemohl, potil se strachy a zmítal sebou a tak se probudil.
Probudil se včas, aby poznal, že je ve skutečnosti ohrožen právě takovým nebezpečím jako ve snu. Neboť noc už dávno minula a krám byl plný lidí, kteří horlivě nakupovali. Teď právě si někdo poručil deset deka ementálského sýra. Obchodník mu jej krájel a otřásal bochníkem, jak se namáhal, aby ukrojil přesně tolik, kolik potřeboval.
Džin otevřel oči a viděl, že se k němu blíží hrozivé ostří nože. Kousíček ještě a bude po skřítkovi.
Džin byl ihned při smyslech. Odkulil se kousek stranou a hops!
Vyskočil rovnýma nohama z díry. Vyskočil a dopadl na misku vah. Sklouzl a sedl si, až miska zazvonila a závaží se k němu přikulilo.
Obchodník i kupující se podívali překvapeně na váhy, ale neviděli nic jiného než závaží, které už zase pokojně spočívalo uprostřed misky.
Tu kupec položil krajíc sýra na druhou misku vah. Pěkný skrojek, neboť se mu nepodařilo zakrojit přesně, kolik si přál. Musilo to být po jeho soudu nejméně patnáct deka. A hle, váhy se ani nepohnuly.
Kupec nevěřil svým očím a nerad přikrojil ještě ždibínek a přihodil jej na váhu hezky zvysoka. Ale váhy se opět ani nepohnuly, dočista jako by na ně položil zlehka jen lístek papíru.
Kupec je zmaten, myslí si, že se mu to jen zdá, znovu ukrajuje sýra a znovu přihazuje na váhu, přiklepává prstem na misku, váhy se stále nehýbají a kupec se začíná potit, neboť na misce musí už být nejméně třicet deka sýra. A zákazníkovi zatím blýskají oči radostí.
„Bude sýr,“ raduje se a spílá v duchu kupci. „Chtěl šidit, zlodějík takový, a popletl si misky.“
Tu konečně je na misce taková hromada sýra, že to vyváží i skřítka, váhy se pohnou, začnou se kolébat a to se náramně zalíbí Dzinovi. Rozhodne se, že se přesvědčí, je-li to tak příjemné i na druhé misce. Vstane, přejde opatrně po vahadle, jako by kráčel po provaze, a vstoupí na druhou misku. Ta ovšem bác, spadne dolů, neboť je na ní příliš velké zatížení. Kupci se uleví.
„Zachytily se někde, neřádi,“ myslí si o váhách a začne ubírat sýra. A protože je to kupec čistotný, ubírá sýra vidličkou, a jak se chystá napíchnout jeden plátek, píchne Dzina do zadečku. Džin vyjekne (všichni v krámě se rozhlížejí, co to zakvičelo, ale nic nevidí), popadne se za postižené místo a skočí z misky na pult. Váhy se chvíli kolébají a pak se ustálí. A tu ovšem zklamaný zákazník, vida, jak jeho hromada sýra se ztenčila, začne reptat a obviňovat kupce, že jeho váhy nejsou poctivé.
„Že nejsou poctivé?“ křičí kupec. „Vážím na nich už dvacet let, ale tohle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Jsou, pane, přinejmenším tak poctivé jako Vy.“
Ale pán si patrně není tak jist svou poctivostí, protože se cítí náramně uražen.
„Člověk si přijde koupit kousek sýra a má si za to nechat vynadat zlodějů?“ rozčiluje se, ačkoli mu přece nikdo zlodějů nenadával. Je z toho velká hádanice. Pán nadává kupci a kupec pánovi. Křičí jeden na druhého, až se všechno otřásá, a z lidí, kteří jsou v krámě, přidávají se někteří na stranu pánovu a druzí na kupcovu a nakonec se hádají všichni, kdo tu jsou.
Uprostřed toho zmatku sedí Džin na pultě, poslouchá a diví se, neboť nechápe, že to všechno sám zavinil. Je mu strašně smutno a chtěl by být doma.
„Tak tohle jsou lidé?“ říká si. „Buďto bijí zvířata, nebo lezou přes zdi, aby se vzájemně okrádali, nebo se hádají a perou. Tady by se musela vážka Hou zbláznit.“
A jak tak sedí na pultě, všimne si pěkných lesklých koleček, která leží právě vedle něho. Nikdy ještě podobná neviděl a velmi se mu líbí. Jsou to peníze, ale Džin to neví, protože ještě nikdy o penězích neslyšel. Pro něho jsou to jenom kolečka, a kolečka jsou přece na světě proto, aby se točila.
„Nu, ať se točí,“ řekl si Džin, „to bude hezké.“
A na jeho pokyn kolečka ..... byla to jedna pětikoruna a několik korun, padesátihaléřů a dvacetihaléřů ..... se zdvihla a začala pěkně běhat kolem Dzina.
Rázem bylo po hádce. Džin nevěděl, že tu začal žertovat s věcí, které si mnoho lidí váží více než životů svých bližních.
Lidé v krámu se přestali hádat a dívali se jak očarovaní na tanec penízků.
„Peníze,“ začali křičet, „peníze se kutálejí! Chyťte je!“
A všichni se nakláněli nad pult a chňapali po kutálejících se kolečkách. Ale Džin se rozzlobil. Proč mu chtějí brát jeho hračku? Nedá jim kolečka! A na jeho rozkaz se peníze koulely sem a tam, uklouzávaly pod nataženýma a chtivýma rukama, které je chtěly popadnout. A když už penězům i Dzinovi bylo na pultě příliš těsno, seskočil skřítek na zem a peníze za ním. A tu se kutálely a proplétaly mezi nohama kupujících a lidé se ohýbali a snažili se je chytit.
Ale peníze, vedeny Džinem, který jim hrál na svůj hřeben veselou skočnou, převalily se přes práh krámu a vyběhly na chodník. Jenom jediný pětihaléřek, který se mezi ně také připletl, zakopl a zůstal ležet před prahem. To se ví, že byl ihned chycen. Ale když ten člověk, který jej popadl, uviděl, že se mu podařilo chytit tu nejmenší ze všech rybiček, dostal takový vztek, že jím mrštil za ostatními. A tam se pětihaléř připojil k jejich veselému tanci a úprku.
Na chodníku zatančily peníze dokolečka kolem Dzina, a protože ulice se svažovala, pustily se za ním s kopečka dolů. Běžely pěkně jeden za druhým a podle velikosti. Napřed pětikoruna, která byla skoro tak břichatá jako Džin, a nakonec se batolil a pospíchal pětihaléř.
Za penězi utíkali všichni lidé z krámu i kupec, který neměl rázem komu prodávat, a všichni si mysleli: Co popadnu, bude mé, a všichni volali:
„Peníze! Peníze! Chyťte je! Chyťte je!“ A když je na ulici viděli jiní lidé takto křičet a utíkat s rukama nad hlavou a očima vyvalenýma, nevyptávali se dlouho a přidali se k nim. Neboť kdopak z lidí by nechtěl být při tom, když se jiní ženou za penězi?
Ale ještě nikdy nikdo nechytil skřítka, který utíká, ani peníze, když se jim zachce kutálet. A tak Džin a jeho penízky získávali před lidmi stále větší náskok.
Věčně ovšem nemohli utíkat, třeba to bylo sebeveselejší. Džin se začal rozhlížet po nějakém úkrytu, do kterého by svá kolečka zavedl.
Tu před ním leželo něco na chodníku, okraje se tomu zvedaly nad dlažbu a Džin hned hup! do toho a penízky za ním. Dopadli všichni pěkně do měkká, neboť to byla čepice slepce, který tu žebral.
Slepec slyšel ten déšť stříbrňáků a nikláků, který se snesl do jeho čepice. Začal děkovat, třebaže se mu zdálo, že neslyšel jít nikoho kolem, a zdvihl ihned čepici, aby se hmatem přesvědčil, kolik mu štědrý dárce nadělil. Vylovil peníze (Džin se opatrně vyhnul jeho ruce) a spočítal je. Bylo jich tolik, že se mu zdálo zbytečné, aby toho dne ještě dál žebral. Schoval peníze do kapsy, vzal svou bílou hůl a začal si vyklepávat cestu domů.
Čepici svíral v ruce, neboť na hlavě měl jinou a této užíval jen na žebrání, a Džin, spokojen svým údělem i čtveráctvím, které se mu podařilo provést, v ní ihned usnul.
Nezdá se Vám snad něco na této povídce? Pravíte si, že to přece nebyly slepcovy peníze? Ovšem, ale on to nevěděl a myslel, že jimi byl obdarován, a pokud jde o Dzina, ten přece nevěděl vůbec nic o penězích a byl přesvědčen, že si hrál s lesklými kolečky.
Co se stalo s lidmi, kteří běželi za penězi?
Přeběhli kolem slepce, a když neviděli peníze, běželi dál. Jestli je někdo nezastavil, běží pořád.
Možná že i Vy jste potkali takové lidi, kteří s očima vyvalenýma, na nikoho se neohlížejíce, řítí se stále kupředu a volají:
„Peníze! Peníze! Chyťte je!“