Překrásná rybka

Bylo nebylo, žil jeden rybář. Přišel takhle k řece a ulovil rybku. Jenomže to nebyla obyčejná ryba, ale kouzelná rybka Guldor. Od hlavy až po ocas ji pokrývaly květy, barvami hrála jako duha. Nic krásnějšího na světě snad ani nemůže být.
Rybář ji sundal z háčku, že si ji prohlídne a potěší se s ní. Ale milá rybka mu vyklouzla z ruky a hup do vody.
Rybář byl od té chvíle jako tělo bez duše. Vysedával ve dne v noci na břehu a jen nahazoval udici, rybku Guldor však už nikdy neuviděl. Roznemohl se z toho a nakonec tam u řeky umřel.
Zůstal po něm syn. Když vyrostl, zeptal se matky:
„Už jsem dost velký, abych pomýšlel na nějaké povolání. Pověz mi, co dělal můj otec?“
„Ach, synku,“ zanaříkala matka. „Ani se neptej. Vyber si raději něco jiného než on.“
Ale chlapec se nedal odbýt a matka mu to nakonec prozradila.
„Takže můj otec byl rybář. Dobrá ..... budu jím taky já.“
Ráno vzal chlapec udici a šel k řece. A jen se háček ponořil do vody, hned něco zabralo. Nebyla to však obyčejná ryba, ale kouzelná rybka Guldor. Od hlavy po ocas ji pokrývaly květy, barvami hrála, až přecházel zrak. Na světě nemohlo být nic krásnějšího nad ni.
Chlapec rybu zabalil do mokrého šátku a odnesl domů.
„Pojď se podívat, co jsem chytil,“ zavolal matku.
Matka pohlédla na tu krásu a řekla:
„Takovou rybu nemůžeme ani uvařit, ani upéct. Víš co? Pustíme ji do rybníčku na našem dvoře.“
Udělali, jak řekli, a těšili se pohledem na Guldor. Přišli se podívat i sousedé a nemohli od ní oči odtrhnout.
Druhého dne časně zrána, jen se rozednilo, zabouchal někdo na vrátka. Chlapec otevřel a uviděl pádišáhovy vojáky, ozbrojené až po zuby.
„Náš panovník se dověděl, že jsi chytil kouzelnou rybku Guldor!“ houkli na něho. „Buď ji přineseš do paláce, nebo Ti máme useknout hlavu!“
Co mohl chlapec dělat? Vložil rybku do mísy s vodou a odnesl ji tam, kam mu kázali.
Pádišáh dal udělat osmiúhelnou přenosnou nádrž z pestrobarevné safiánové kůže. Rybka v ní vypadala ještě krásnější a sloužící museli nádrž za svým pánem nosit, kam se hnul.
Jednou zavítal do paláce host z dalekých krajin. Pádišáh mu ukázal rybku Guldor a vychloubal se:
„Na světě není nic krásnějšího než ona! Co bych si mohl přát víc?“
Návštěvník však poznamenal:
„Nikdo druhý nemá takovou nádhernou rybu. Kdybys ale měl ještě princeznu se zlatými náušnicemi z říše Činumačín, pak by sis už opravdu nemusel nic jiného přát.“
Pádišáh se rozhořčil, svolal své vezíry a poručil jim, aby pro něho princeznu získali.
Vezíři pokývali hlavami, zatahali se za vousy a řekli:
„Ať Ti princeznu se zlatými náušnicemi přivede rybářův syn. Když dovedl chytit kouzelnou rybku Guldor, dokáže i to.“
Rybářův syn se tedy rozloučil s matkou a vydal se do světa. Šel a šel a pořád nevěděl kam, a jak tak šel, na cestě před ním se povaloval starý střevíc. Chlapec ho rozmrzele odkopl a uviděl, že se pod ním krčí mravenec.
„Děkuji Ti, že jsi mě zachránil.“ řekl mravenec, „už jsem si myslel, že pod tím škrpálem zahynu. Vezmi si na oplátku můj vous. Až Ti bude nejhůř, zapal ho a já Ti přijdu na pomoc.“
Za nějaký den přišel chlapec k široké řece. Stál před ním obr, jednu nohu na jednom břehu, druhou na opačném.
„Odkud jdeš, poutníku?“ oslovil rybářova syna.
„Jdu ze země turkestánského pádišáha.“
„A neznal jsi tam rybáře, který chytil kouzelnou rybku Guldor?“
„Jakpak bych neznal? Rybku Guldor jsem ulovil já.“
„Tak to Tě sem přinesl sám Alláh,“ zaradoval se obr. „Dlouhá léta tady stojím a čekám na toho, kdo chytil rybku Guldor. Teď jsem vysvobozen ..... Pověz, kam se ubíráš?“
„Hledám říši Činumačín,“ odpověděl chlapec. „Můžeš mi pomoci přes tu řeku?“
Obr se naklonil a v mžiku vypil všechnu vodu. A tak se chlapec dostal suchou nohou na druhý břeh. Obr pak vyplivl vodu zpět a šel s ním.
Šli a šli, až došli na úpatí jakési hory. Stál tam obr s motykou v rukách. Kopal tou motykou horu, a vždycky když zbývala polovina, zase sypal hlínu zpět.
„Odkud jste a kam jdete?“ zeptal se příchozích.
„Jsem ze země turkestánského pádišáha a hledám říši Činumačín.“
„A neznáš náhodou rybáře, co chytil kouzelnou rybku Guldor?“
„Rybku Guldor jsem chytil já!“ odvětil chlapec.
„Tak jsi konečně tady. Div jsem si nevykoukal oči, jak hledím na cestu, jestli už přichází můj spasitel. Nemusím dále rozkopávat horu a zase ji stavět na její místo. Teď mohu jít s Vámi.“
Šli a šli několik dnů, až v dálce zahlédli minaret.
„V tom městě žije princezna, kterou hledáš,“ řekli obři.
Když se přiblížili, viděli, že minaret sahá až do oblak. Jeho zdi se blýskaly pestrými drahokamy. Na vršku stál buben a u vchodu dole hlídal starý bohatýr se šavlí za pasem.
„Odkud ses tu vzal a co si přeješ?“ zeptal se chlapce.
„Přicházím z turkestánské země pro princeznu se zlatými náušnicemi.“
„Už tady bylo hodně jinochů jako Ty a všichni přišli o život.“
„Pověz mi, jak se dostanu k Vašemu pádišáhovi?“
„Otevřu Ti vrata,“ řekl hlídač. „Za nimi nalezneš nápis se třemi úkoly. Když budeš mít za to, že je splníš, vystup nahoru k bubnu. Třikrát do něj uhoď a čekej, co se bude dít.“
Chlapec si přečetl nápis, vyběhl po schodech a udeřil do bubnu tak silně, že se rozpadl na kusy.
Rána probudila pádišáha.
„Vidím, že si troufáš na mé úkoly,“ řekl rybářovu synu. „Jsi ještě mladý, byla by Tě škoda. Radím Ti, abys všechno znovu uvážil.“
„Nemám ve zvyku vzdávat se před cílem. Chci odvést princeznu,“ trval na svém chlapec.
„Jak si přeješ,“ pokrčil rameny pádišáh. „Můžeme tedy začít.“
„Mám jediné přání,“ řekl ještě rybářův syn. „Přišli se mnou dva kamarádi. Rád bych je vzal s sebou.“
„Chci jen, abys splnil mé úkoly. Jinak dělej, jak myslíš,“ souhlasil pádišáh.
Pak přikázal do ruda rozpálit měděnou pec a řekl:
„Musíš v ní přespat. Jestli se dožiješ rána, čeká Tě další úkol.“
Rybářův syn a jeho druhové vešli dovnitř a chlapec myslel, že v ten mžik shoří. Ale první obr, který se předtím důkladně napil a měl plné břicho, vodu vyplivl. Pec zchladla a všichni tři mohli spát až do svítání. Když služebníci ráno pec otevřeli, velice se podivili, že je našli živé a zdravé.
Druhého dne pádišáh přikázal svému nejlepšímu jezdci, aby nasedl na rychlonohého velblouda, a řekl rybářovu synu:
„Každý dostanete měch. Kdo dřív přinese vodu z řeky Vachš, ten vyhrává. Když prohraješ, budeš o hlavu kratší.“
Velbloudář švihl zvíře a chlapec se rozběhl za ním. Sotva však vyběhli z města, kopl druhý obr svou motykou a navršil před velblouda vysokou horu. A než se velbloud vyškrábal nahoru a slezl dolů, stačil rybářův syn doběhnout k řece, nabrat vodu a vrátit se s ní k pádišáhovi.
Třetího dne dal pádišáh smíchat věrtel pšenice, věrtel ječmene, ovsa a kukuřice na jednu hromadu.
„Roztřiď během noci všechno zrní podle druhu. Ale běda Ti, bude-li jediné zrníčko na jiném místě, než kam patří!“ řekl rybářovu synovi.
„Tady Ti moc nepomůžeme,“ povzdechli si obři. „To je tak práce pro mravence.“
A tu si chlapec vzpomněl na mravenečka, kterému zachránil život. Když všichni odešli, vytáhl mravenčí vous a zapálil ho. V té chvíli se u jeho nohou objevila trhlina, ze které vylezly tisíce mravenců. Roztřídit zrní jim nedalo moc práce.
Ráno povolal pádišáh popravčí a šli k rybářovu synu. Jaké však bylo jeho překvapení, když shledal, že je splněn i třetí úkol! Kázal tedy chlapce obléct do drahocenného roucha a řekl:
„Hned začneme chystat svatbu.“
„Ó mocný pádišáhu!“ odpověděl chlapec. „Jsem jenom nuzný rybář a vyberu si sobě rovnou nevěstu. Princeznu musím odvést k turkestánskému vladaři.“
Pádišáhovi se zalíbila jeho slova, a tak hned velel, aby se chystali na cestu. Poslal s dcerou množství služebníků a věno, které nemohlo unést tisíc velbloudů. Karavana vytáhla z města a byla tak dlouhá, že takovou ještě nikdo jaktěživ neviděl.
Šli a šli, až došli k neschůdné hoře. Obr s motykou kopl jednou, kopl dvakrát a cesta byla volná.
„Teď se s Tebou musím rozloučit, můj vzácný příteli,“ řekl. „Rád jsem Ti pomáhal, ale naše dráhy se rozcházejí.“
Chlapec posmutněl, nechtělo se mu loučit s dobrým společníkem, ale co mohl dělat?
A pak zase šli a šli, až došli k veliké řece. Druhý obr se přes ni rozkročil, naklonil se a vypil všechnu vodu, aby karavana mohla přejít. Pak řekl:
„Dál s Tebou nepůjdu. Jsem šťasten, že jsem Ti mohl posloužit. Buď zdráv a někdy si na mne vzpomeň.“
Rybářův syn se s ním v slzách rozloučil, ale přemlouvat ho nechtěl.
Když se konečně vrátili domů, turkestánský pádišáh uspořádal pro princeznu z říše Činumačín okázalou hostinu na přivítanou. A protože byla opravdu krásná, hned se rozhodl, že ji pojme za manželku. Oslavili bohatou a hlučnou svatbu.
Druhého dne posadil pádišáh princeznu vedle sebe na zlatý trůn a vychloubal se:
„Teď už si nemohu opravdu nic víc přát!“
„Nikdo na světě nemá tak spanilou ženu a tak krásnou rybku jako ty, ó náš pane,“ pochlebovali mu vezírové.
Jenomže třetího dne se začala princezna u starého turkestánského pádišáha nudit. Začala se vztekat, ječet a dupat pantoflíčky. A manžela vyhnala ze svého pokoje. Pádišáh, aby ji rozptýlil, kázal k ní přenést rybku Guldor v safiánové nádrži. Rybku pokrytou květy od hlavy až k ocasu a hrající všemi barvami, že nic krásnějšího na světě nemůže být.
Ale princezna zaječela ještě hlasitěji, zadupala pantoflíčky silněji, popadla rybku Guldor a vyhodila ji z okna ven.
Šel okolo náhodou rybářův syn, rybku sebral, zabalil do šátku a odnesl k řece.
„Plav si raději po hlubokém dně, než abys musela snášet pádišáhovo vychloubání a princezniny rozmary,“ řekl a vhodil kouzelnou rybku Guldor zpátky do vody.