Pravá nevěsta

Žilo bylo jedno děvče, které bylo mladé a krásné, ale jak už to v pohádkách bývá, její maminka ji velmi brzy zemřela a žila s macechou, která ji život řádně ztrpčovala. Kordulka byla pilná a pracovitá, od rána do samého večera se nezastavila a plnila příkazy zlé macechy, která nebyla nikdy spokojena. Stále ubohé děvče trápila dalšími a dalšími úkoly.
Jednoho krásného rána, když slunce hladilo svými paprsky celý kraj, usmyslela si macecha, že Kordulka bude drát peří. Se zlomyslným úsměvem ukázala na dva pytle plné peří, každý vážil bratru 10 kilo, a řekla ubohému děvčeti, že to peří musí do večera sedrat, jinak ji stihne krutý trest. Kordulka znala matčiny tresty, hořce zaplakala a sedla si k peří a dala se do draní, ale copak bylo v lidských silách takovou práci do večera dokončit? Podlehla zoufalství, když viděla tu neubývající kupu peří, a zvolala k nebesům, zda je na tomto Božím světě někdo, kdo se nad ni slituje.
Tu se ozval sametový hlas, že je tady, aby pomohl, jen ať se dívka svěří se svým trápením. Kordulka se otočila po tom hlase a spatřila starou ženu, která se na ni mile usmívala, přistoupila až k ní, láskyplně ji vzala za ruce a nabádala ji k řeči. Tu jí Kordulka, zaskočená tou nevídanou vlídností, v slzách vypověděla svůj neveselý život. I to že, když do večera tu hromadu peří nesedere, zle se jí povede. Stařenka dívku uklidnila a poslala ji spát, že může být bez obav, že práce bude včas hotova.
A zatímco Kordulka odpočívala, dala se stařenka do práce a než se zešeřilo, bylo peří sedráno. Když se macecha přišla přesvědčit, jak daleko je děvče s prací, zlým pohledem přehlédla vykonané dílo a utrousila, že když se dívka snaží, dokáže být pilná. A hlavou se jí honilo, co ukrutného by na ni zase vymyslela, aby to zlořečené děvče darmo neujídalo chléb a hlavně, aby ji mohla zase za něco trestat.
Druhého rána si zlá macecha Kordulku zavolala a poručila jí, že tímto hrncem všechnu vodu z rybníka na zahradě vynosí a než se večer nad krajem rozklene, bude rybník prázdný a suchý. Kordulka vzala od macechy železný kotlík a viděla, že je celý proděravělý, že matčin úkol není v lidských silách splnit. Zašla k velkému rybníku, poklekla a pokoušela se do děravého hrnce nabrat vodu, ta ji ovšem ihned vytékala zpět a mísila se se slzami zoufalství, které jí kanuly z očí.
Avšak opět se objevila ta dobrá stařenka a poslala Kordulku odpočívat do stínu a sama se na břehu rybníka postavila, máchla oběma rukama ve vzduchu a světe div se, voda z rybníka se zvedla jako průzračná stěna a změnila se v páru, která stoupala vzhůru a tam se proměnila v obláčky, které se pluly po obloze pryč.
Když k večeru přichvátala macecha k rybníku, zůstala překvapena stát na břehu, jen mezi zuby ucedila nadávku a běžíc do své komory, přemýšlela, co ještě zlejšího by vymyslela, aby dívku konečně na životě zkrátila.
A třetího rána si opět nebohé děvče zavolala a s šíleným chechotem ji rozkázala, že tam na jednom místě musí do večera stát nejkrásnější zámek, zcela zařízený, s plnými spížemi a sklepy. Kordulka se vylekala, jak by mohla takový úkol sama a do večera splnit? Však matka ji zarazila zlým slovem, když děravým kotlíkem rybník vynosila, musí postavit i zámek.
Co nebohé Kordulce zbylo, než se vydat na cestu do údolí, kde měla postavit do večera zámek. Dívala se na vysoké skály a myslela, jak by je mohla holýma rukama nalámat a úkol splnit.
Tu se objevila do třetice dobrá stařenka a zase děvče poslala odpočívat, že tu práci v pohodě sama zastane. A sotva Kordulka ulehla o kus dál do stínu, začala ta dobrá víla opět čarovat. Skály se samy lámaly a bloky šedivého kamene se na sebe pokládaly a za chvíli stály na tom místě mohutné stěny krásného zámku. Pak ještě stařenka trochu čarovala a když se chýlilo k večeru a zlá macecha přichvátala, nemohla uvěřit svým očím.
V údolí stál mohutný krásný zámek, a protože mezitím už slunce zapadlo za hory, rozsvítily se okna zámku tisícem světel. Matka nedůvěřivě vešla do zámku a začala zařízení a vybavení zámku kontrolovat, aby našla aspoň drobné pochybení, za které by děvče zle pokárala.
Však toto vizitýrování přišlo té neblahé ženě velmi draho, neboť když prošmejdila každý kout, nakoukla pod každou pokličku, usmyslela si vidět také sklep. Ale do sklepa vedly masivní dveře a příkré schodiště a Bůh tak učinil, že sotva udělala krok a na schody vstoupila, dveře za ní s třeskotem zapadly a Kordulka uslyšela jen křik a pak náhlé ticho. A když své maceše běžela na pomoc, našla ji pod schody a ležela tam ztichlá a nehybná.
Tak ten krásný zámek připadl přešťastné Kordulce. Celé dny se mohla těšit z toho bohatství, krásných šatů, truhel plných zlata a stříbra, perel a drahých kamenů. Nebylo přání, které by si nemohla splnit.
Brzy se pověst o krásné a bohaté dívce rozšířila do celého světa. A tu se ze všech končin začali sjíždět nápadníci, aby se ucházeli o její ruku, ale žádný se jí nelíbil. Až jednoho dne se konečně objevil princ, který dokázal rozbušit její srdce a Kordulka se do něj zamilovala.
V zámecké zahradě stála zelená lípa a pod tu jednoho dne zasedli k důvěrného rozhovoru, ve kterém jí princ sliboval, že si od svého otce vyprosí požehnání a pak se pro ni v krátké chvíli vrátí. Tu mu Kordulka odvětila, že na něj ráda pod tou lípou počká, že však až přijede domů, nesmí jej žádná žena políbit na levou líci, na kterou teď ona svůj polibek vtiskne, jinak na ni zapomene.
Milý její tedy odchvátal pryč a Kordulka seděla a čekala, slunce se chýlilo k západu, ale princ se nevracel. Tři dny tu seděla od rána do večera a čekala, ale nikdo nepřicházel. A tu, když ani čtvrtého dne se neobjevil, si Kordulka řekla, že se stalo jistě nějaké neštěstí a že se musí vydat za ním a vyhledat ho. Svázala si do ranečku troje krásné šaty, jedny zdobené zářivými hvězdami, druhé stříbrnými měsíci a třetí se zlatým sluncem, pak ještě do šátku zabalila plničkou hrst drahokamů a vydala se na cestu.
Všady se ptala na svého milého, ale nikdo ho neviděl, nikdo o něm nevěděl. Křížem krážem putovala tím širým světem, ale milého prince nenašla. Až unavena tím putováním, nechala se Kordulka najmout jako hospodyně u jednoho sedláka a svůj raneček se šaty a drahokamy ukryla pod velkým kamenem. Starala se o domácnost, v srdci skrývajíc smutek nad ztrátou milého. Jedinou její útěchou bylo telátko, které v chvilkách smutku hladila na čele, na kterém mělo bílou skvrnku jako hvězdu spadlou z nebe. Telátku si Kordulka hořce stěžovala na nevěrného milého, který na ni už zapomněl.
Tak to šlo několik let, když tu bylo po celé zemi na vědomost dáno, že královská dcera bude slavit svatbu. A právě skrze tu vesnici, kde Kordulka žila, vedla silnice, po které se měl ženichův průvod ubírat do hlavního města. A když Kordulka prince spatřila, jak nehnutě sedí na svém koni, na nikoho nepohlédnuv, tu poznala, že to je její ztracený milý a její srdce ji zabolelo, jakoby jí do něj ostrý nuž vrazili.
Za pár dní jel tudy princ opět a tu usedla Kordulka u cesty a počala svému telátku o svém utrpení vyprávět. Tu princ, když zaslechl její hlas, na okamžik zarazil svého koně .... a jakoby na něco vzpomínal. Avšak za malou chvíli svého koně opět pobídl k další cestě a zmizel. Hořce Kordulka zaplakala, že ji její milý nepoznal.
Brzy bylo oznámeno, že na královském dvoře se bude po tři dny konat slavnost a že jsou všichni srdečně zváni. Tu Kordulka pochopila, že se jí naskýtá poslední šance a běžela k tomu kameni, kde ukryla šaty a šperky. Oblékla si ty šaty zdobené zlatými slunci a ozdobila se drahokamy, své vlasy dosud skryté pod šátkem si do dlouhých překrásných loken rozpustila. Kradmo se tmou vydala do města, aby ji okem nikdo ani nezahlédl.
A pak se jako zázrakem zjevila v jasně osvětleném sále a nikdo nevěděl, odkud se ta kráska vzala. Princ ji šel přivítat, však nepoznal ji. Byl očarován její krásou tak, že na svoji nevěstu ani nepomyslel, a tu neznámou dívku vyzval k tanci. Když se ples chýlil ke konci, zmizela Kordulka v tlačenici a za svítání byla už ve své vesnici a začínala svůj den jako prostá venkovanka.
Dalšího večera si Kordulka oblékla šaty zdobené stříbrnými měsíci a do vlasů si vetkla velký zářivý diamant. Když se objevila na plese, zase se k ní otočily všechny oči. Princ k ní hned spěchal a celý večer tancoval jen s ní a na jinou se ani nepodíval. Než mu Kordulka zmizela, musela mu však slíbit, že i třetího večera přijde.
Když ji princ potřetí spatřil, měla na sobě šaty se zářícími hvězdami a ve vlasech ji zářili hvězdy z drahých kamenů. A tu se ji princ zeptal, kdo že je, ať mu to řekne, že on má pocit, jako by ji už dlouho znal. A tu se ho Kordulka zeptala, zda-li si snad nepamatuje, co při jejich rozloučení ona učinila. A přistoupila k princi blíže a políbila jej na levou tvář.
Tu jakoby z jeho očí spadly slupky zapomnění, paměť se mu rázem vrátila a on poznal svoji pravou nevěstu.
Princ vzal Kordulku za ruku a odjeli spolu na její zámek. Tam pod tou lípou, co tak omamně voněla a byla tichým svědkem jejich lásky, oslavili svou krásnou svatbu.