Praděd Vítek

zobrazeno 28×

Vložil(a): jitkamety, 31. 3. 2016 15.37

Kterak svým synům četné statky a hrady daroval a chtěl, aby slávu mocného rodu Vítkovců šířili a své statky vzdělávali

Mnoho vody uplynulo v řece Vltavě, Malši a Nežárce, než se panství pana Vítka rozrostlo. Dal klučit lesy, měnil je v pole a pastviny, upravoval cesty a brody, stavěl dvory, stodoly, sýpky a na ochranu svého majetku i hrady. V jižních Čechách nebylo mocnějšího pána nad něho a jeho syny, slavné Vítkovce. Když táhli páni z Růže se svým vojskem do boje, ani král se jim nevyrovnal. Tolik měli vojska pěšího i koňmo, mečů a šípů na tisíce.
Pan Vítek vládl svému rodu rukou železnou a nestrpěl žádného odporu. Všechny své syny nechal řádně vyučit válečnickému řemeslu, a když nebyla vojna, objížděli panství, hrady a dvorce, aby dohlédli všude, kam oko jejich otce nedohlédlo. „Každý rod je silný jen ve svých synech a dcerách. Kdo si toho není vědom, ten okrádá sám sebe,“ říkával pan Vítek svým synům a oni ho ctili jako vladaře. Když byl dostavěn hrad Rožmberk při řece Vltavě, pan Vítek se odstěhoval ze starého hradu nad Výtoní do nového. Ale stáří na něho přece jen neúprosně doléhalo a už nevyjížděl tolik na lov ani do kraje jako kdysi. Častěji sedával u velikého krbu zahalený v kožešinách a přemýšlel.
„Už je čas předat vládu rodu jinému, nebo synové poznají mou stařeckou slabost a nebude mezi nimi kázně. Musím brzy rozhodnout, co komu svěřit.“ Tak sedával, a málokdo si všiml, jak mu ubývá sil. Když mu oči přestaly sloužit a někdy nepoznal syna od syna, dal k sobě zavolat nejmladšího a nejmilejšího syna Voka.
„Poslechni, synu! Je čas, abych už udělal nějaké pořízení. Proto dej sezvat na Rožmberk všechny svoje bratry! Chci Vás spravedlivě podělit tím, co jsem pro Vás střádal celý svůj život. Také rodové znamení pětilisté růže musí Vás barvou rozlišovat, aby mezi vámi nevznikaly žádné sváry o to, co kdo pod svým znamením udělá. Dej zhotovit štíty a praporce s růží zlatou, bílou, modrou, červenou a černou!“ Syn Vok uctivě otci ruku políbil, a protože se nemohl správného počtu dopočítat, zeptal se:
„Otče! Proč jsi naši růži rozdělil do pěti barev? Vždyť máš přece jenom čtyři syny.“ Pan Vítek se usmál a zahleděl se do ohně, který nikdy v krbu neuhasínal. Když se potom obrátil na syna, jeho tvář byla vážná.
„Jsi ještě příliš mladý. Voku, než abys mohl soudit svého starého otce. Dobře jsem všechno uvážil i spočítal. Mám vlastně pět synů a toho nikomu nezamlčím. Ten pátý byl počat z jiné matky, ale je také mé krve. Však ho znáš. Je to Sezema, můj hejtman, a jemu patří stejný díl jako vám.“
Syn se zastyděl, že ho otec musel pokárat. Proto se omluvil a raději pospíchal vyplnit jeho rozkazy. O Sezeroovi se ledacos povídalo, ale že by ho pan Vítek uznal za pravoplatného syna, to přece jen nikdo nečekal.
Uběhlo ještě mnoho dní, než se na Rožmberk sjeli všichni synové s ženami, dětmi a čeledí. Pan Vítek každého vyzpovídal, kde byl a co dělal. Některého pochválil, jiného pokáral, jak si kdo z nich zasloužil. Tolik řečí ho přece však zmohlo a byl rád, když zůstal chvíli sám. Po doušcích upíjel z poháru starého vína a podřimoval za stolem. Jak někdo vešel, byl hned vzhůru a ptal se, co je nového. V předvečer toho slavného dne si dal pan Vítek zavolat k sobě hejtmana Sezemu. Ten brzy přišel. Byl statný a rozložitý. Uctivě se pánovi poklonil a čekal. „Jen si sedni, Sezemo! A nalij si víno do poháru, lépe se nám bude povídat.“ Už kolikrát spolu takhle seděli, kdykoliv s ním chtěl pan Vítek něco vážného projednat. Ani tentokrát nebylo tomu jinak. Sotva připil pánovi na zdraví, pan Vítek pokýval hlavou.
„Protože jsme oba muži, nebudeme chodit kolem horké kaše jako nějaké baby. Dobře víš, co se tu zítra chystá. Rozdělím všechno své jmění svým synům, ať se konečně také starají sami o sebe. Já už jsem se nastaral dost. Ale teď jde o tebe, Sezemo!“
„Já vím, Milosti! Když rozkážeš, půjdu kamkoliv. Nebude-li pro mne nikde místa, najdu si službu jinde. Já se ve světě neztratím,“ řekl rozvážně hejtman. Pan Vítek se na něho podíval, jako by zkoumal, jestli mluví pravdu. Potom se upřímně rozesmál.
„A hleďme! Moji synové Ti tedy nic neřekli? Však se nic zlého nestalo. Raději Ti to povím sám. Tys přece také můj syn a krátit Tě na tvém dědictví nebudu. Dostaneš Ústí v kraji táborském, budeš pánem z Černé růže. Vím, že se Tvoji nevlastní bratři budou asi s Tebou svářit, ale Ty na nic jiného nedbej, než abys svůj majetek rozmnožil a dobře spravoval! Jak si na svých statcích povedeš, záleží jenom na Tobě.“ Hejtman byl dojat a tak překvapen, že dlouho hledal slova, jak by otci poděkoval. Potom padl před ním na kolena a líbal mu ruce.
„Jen nech, synu! Věrně jsi mi sloužil a vždycky poctivě hájil naše barvy. Dostalo se Ti od Tvé matky dobrého vychování, já jí toho nikdy nezapomněl.“ Sezema dávno tušil, kdo je jeho otcem, ale matka mu nikdy neřekla o tom ani slovo. Nyní už byla mrtvá, nedočkala se této šťastné chvíle.
Dlouho potom si otec se synem vyprávěli, až pan Vítek zase začal podřimovat. Tehdy hejtman Sezema potichu odešel, aby ho nerušil.
Byla to veliká sláva na Rožmberku. Lidu sem přišlo zblízka i zdaleka tolik, že by se byli ani do hradu nevešli. Pan Vítek dal postavit dole u řeky veliké lešení zdobené koberci pro pány a šraňky nechal ohraničit kus louky prostému lidu. Zde byly také stoly a lavice, protože měla být veliká hostina.
K polednímu vyjel sám vladař na koni a v brnění, za ním zbrojnoši a heroldi, bubeníci a trubači. Byl to veliký průvod. Každý z Vítkovců vedl svou družinu a pod hradem se sešikovali na louce. Za panem Vítkem nesli sluhové štíty a praporce, a když všechno stanulo, herold začal vyvolávat:
„Jménem Jeho Milosti, vladaře rodu pánů z Růže, urozeného pana rytíře Vítka, volám Jindřicha Vítkovce, taky řečeného z Růže, aby předstoupil!“ A potom zazněly bubny, kotle a trouby. Nejstarší syn pana Vítka poklekl před otce, z jeho rukou obdržel štít a praporec se znamením zlaté růže v modrém poli a kraj kolem Hradce, který dostal po něm jméno Jindřichův Hradec.
Potom herold vyvolal druhého syna Viléma, který s hrady a panstvím Landštejnem a Třeboní dostal štít a praporec s růží bílou v červeném poli. Třetí syn jménem Smil měl pak Nové Hrady, Stráž nad Nežárkou a Bystřici, v jeho erbu byla modrá růže v zlatém poli. Nejmladší a nejmilejší syn Vok získal hrad Rožmberk s Krumlovem, k tomu starý Vítkův Hrádek nad Výtoní a zůstalo mu také rodové znamení červené růže v bílém poli. Naposledy byl volán syn Sezema. Pan Vítek mu daroval panství Ústí a černou růži ve zlatém poli, jak mu slíbil.
Mnohokrát lide provolali slávu urozeným pánům, troubení a hřmění kotlů nemělo konce. Až pan Vítek všem pokynul, aby se ztišili, že chce promluvit. „Synové! Každý z Vás dostal svůj díl a svou barvu znamení pánů z Růže. Dbejte, aby nikdy mezi vámi nebylo sváru a byli jste svorni doma i na vojenském poli. Teprve tehdy budete svému rodu prospěšní a nepřátelé Vás nezdolají. A ten, který z Vás bude nejmoudřejší, ať je po mně vladařem a toho všichni poslouchejte!“ Moudře pan Vítek rozhodl a mnozí ho za to chválili, jiní zase vážili, kterému synu dal víc a kterému méně.
Potom byla veliká hostina, mnoho jídla se snědlo, vína a piva vypilo, mnoho řečí povědělo. Rytíři mezi sebou zápasili v turnajích a lid se vesele bavil. Bratři Vítkovci seděli pospolu s otcem, ale přece jen zůstal mezi nimi nějaký ten osten. Otci se však neodvážili vyčítat, že svého nemanželského syna postavil s nimi do jedné řady. Pan Sezema chvíli poseděl a potom poprosil otce, aby ho propustil. „Mám dlouhou cestu a nerad bych přijel za noci. Do Ústí je daleko. Ještě jednou za všechno děkuji, otče. Budu vždy poctivě hájit barvy pánů z Růže!“ Bratři se snažili ještě ho zdržovat, ale pan Vítek řekl:
„Jen jeď, synu! A na mne mysli v dobrém, protože moje cesta se už na tomto světě krátí a možná, že se dnes vidíme naposledy,“ pak se objal se synem, i bratři tak po něm učinili a vyprovodili ho kus cesty na koních.
Celý týden trvalo, než se páni se svými lidmi rozjeli na svá panství a na Rožmberku začal všední život. Pan Vítek byl čím dál zamlklejší, nerad měl kolem sebe mnoho lidí. Syn Vok se všemožně staral, aby starého otce potěšil, ale jeho už nic nebavilo. Až jednoho dne si vzpomněl a zavolal syna k sobě.
„Poslechni. Voku! Dej hned zapřáhnout a vyjedeme si na starý hrádek! Rád bych ho ještě jednou spatřil.“
„Rád, otče, poručím zapřahat! Ale jenom aby Tě ta cesta neunavila,“ staral se pan Vok, protože věděl, jak den za dnem se blíží jeho konec. „Neboj se! Já dojedu, času mám však už namále.“
Opatrně pomohli panu Vítkovi ze schodů a vysadili ho na vůz plný kožešin, aby se mu měkce sedělo. Pak vyjeli pomalu k Vyššímu Brodu a nahoru na Výtoň. Když jeli kolem brodu, pan Vítek kázal zastavit a dlouho si prohlížel řeku i krajinu. „Zde bych chtěl být jednou pohřben. Odtud bych měl k Vám i na starý hrádek nejblíže.“
„Až bude potřeba, stane se, jak si přeješ, otče! Snad to ale nebude tak brzy, zdraví Ti ještě přeje,“ těšil ho upřímně pan Vok.
Když dojeli na starý hrádek, pan Vítek chtěl všechno vidět a obhlédnout jako dobrý hospodář. Nikde neměl stání a spěchal, aby ho odvezli zpátky na Rožmberk. Měli co dělat, aby dojeli. Pan Vítek za nějaký den usnul na věky, tiše a bez nářku. Zanechal po sobě tolik synů, že sláva jeho rodu rostla ještě po staletí. Podle otcova přání založil pan Vok z Rožmberka ve Vyšším Brodě cisterciácký klášter a v něm hrobku pánů z Růže.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight