Praděd

zobrazeno 59×

Vložil(a): jitkamety, 27. 3. 2016 8.04

Jako nad Krkonošemi panoval kdysi Krakonoš, tak Jeseníkům vládl veliký a mocný Praděd. Jeho sídlo bylo až pod oblaky, na temeni nejvyšší z jesenických hor. Z horských výšin scházel Praděd do údolí, ve kterých stála lidská obydlí; rád se dal poznat vesničanům a zapřádal s nimi hovory. Objevoval se prý v mnoha podobách; nejčastěji jako stařec s rozevlátým vousem, ale také jako lesník, či dokonce pasáček. Dobří lidé se ho nemuseli obávat, těm neublížil; štědrost a soucitné srdce odměňoval, jenom lakotu a sobectví trestal.
První prý spatřil Praděda ovčák jménem Konrád. Když pásl jako obvykle ovce na louce za vsí, zazdálo se mu, že ho někdo volá. Ulekaně se rozhlédl, ale nikde ani živáčka.
Avšak za chvíli opět ten hlas jako na křídlech větříčku nesený:
„Konráde! Konráde!“
A pojednou se rozevřela země a před ustrašeným pastýřem se černala skalní štěrbina. Z té pukliny pak vystoupila vysoká postava s dlouhými bílými vousy.
Chudák Konrád se rozklepal, ale starcova tvář byla přívětivá a jeho modré oči si ho laskavě prohlížely.
„Konráde, doslechl jsem se, že máš na pastvě nejlepší ovce z dědiny,“ oslovil stařec pastýře.
„Dej mi jednu! Jsem Praděd, vládce těchto hor.“
Konrád bez odmlouvání uposlechl. Vyhledal nejtučnější z ovcí a přivedl ji starci.
„Dobře jsi vykonal, co jsem Ti přikázal,“ pochválil ho Praděd. „Splnil jsi mé přání a nyní je řada na mně, abych se Ti odměnil.“
Potahoval si v zamyšlení své dlouhé bílé vousy, až konečně řekl:
„Zavedu Tě do svého podzemního zámku, do kterého dosud noha smrtelníka nevkročila. Uvidíš mou přebohatou klenotnici a sám si vybereš dar.“
Konrád viděl, že do průrvy v zemi vedou pohodlné schody. A Praděd mu už pokynul, aby šel za ním. Ovčák měl strach, ale představa bohatství, které může snadno získat, přemohla bázeň a Konrád sestupoval za starcem do podzemí.
Došli k bráně podzemního zámku a Praděd ji jediným pohybem paže otevřel. Ležely tam drahocenné poklady, až ovčákovi zrak přecházel.
„Za odměnu si vezmi, co se Ti zlíbí,“ řekl stařec laskavě a probíral si prsty svůj bílý vous a usmíval se, když viděl Konrádův údiv. „Ale můžeš si vzít pouze jediný kousek!“ přidal varovně.
„Jenom jediný kousek?“ vydechl ovčák zklamaně.
„Ano, jenom jediný!“ řekl Praděd a maličko se zamračil. „Kdybys porušil, co Ti přikazuji, a vzal si třebas jenom trochu z mých pokladů navíc, zle se Ti povede.“
Tolik propověděl vládce Jeseníků a v tu ránu zmizel.
Jakmile ovčák osaměl, přistoupil blíže k podzemním pokladům. Ach, co tam bylo překrásných věcí! Zlaté prsteny a stříbrné poháry, náhrdelníky vykládané drahými kameny a briliantové brože a spony ..... co si z té spousty vybrat, když jeden kousek je krásnější než druhý? Konrád si dodaly odvahy a bral ty vzácné předměty do rukou. Čím déle si je prohlížel, tím více se mu zdálo nemožné vybrat z nich ten nejcennější.
Pobíhal v podzemní klenotnici jako zbaven smyslů, vzal jeden předmět do ruky, ale zase jej hned pustil, až zazvonil o skálu, protože spatřil ještě hezčí, a ten zase odložil pro další, který se mu zdál vůbec ze všech nejkrásnější ..... Však se darmo nemluví: dej psu kost, bude chtít maso! A tak se tedy vedlo i ovčákovi ..... nevěděl, co vzít, aby neprodělal!
Konečně si přece vybral nádherně tepaný zlatý svícen. Když však pohlédl na hromady klenotů, skvostů a šperků, lítost, že by je měl v podzemí zanechat, ho přemohla a on si ve chvatu nacpal kapsy vším, na co zrovna dosáhl. Potom běžel rychle k bráně.
Leč co to ..... bránu nemohl najít! Dobře si pamatoval, kudy do klenotnice přišel, ale místo brány tam našel jenom hladké kamenné stěny. Běhal jako posedlý ..... všude jenom stěny!
Unaven padl na zem. Tu se před ním zjevil Praděd, ne už usměvavý stařec s bílým vousem, nýbrž zamračený vládce hor a podzemí.
„Neuposlechl jsi mé rady, Konráde, a proto mi splatíš životem!“ zahřímal. „Jediný člověk, který spatřil mé poklady, jsi Ty. Už nikdo z hamižného lidského plemene je neuvidí.“
Mávl holí, ze skály sjel blesk a hromově zahřmělo. Země se zatřásla, skály se zřítily a pohřbily v podzemní klenotnici ovčáka Konráda, který v sobě nedokázal přemoci lidskou lakotu a touhu po bohatství.
Vypravuje se, že tehdy se nebe rázem zahalilo a z oblohy se snesly spousty vody. Smolné vrcholky starých jedlí se ve větru ohýbaly a lámaly a hukot vichru jako by nikdy neměl ustat. Horstva se otřásala, krásná louka, na které Konrád pásal ovce, zmizela a na jejím místě se vztyčila vysoká hora, která provždycky zavalila podzemní poklady.
Vysoko v oblacích zvedá od těch časů své holé témě mocný Praděd. Vzdálen od lidských starostí vládne jesenickým velikánům a střeží podzemní bohatství hor na severu. 

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight