Požehnané ořechy

zobrazeno 25×

Vložil(a): jitkamety, 3. 4. 2016 12.53

Žil byl jednou otec a ten měl tři syny. Byli z celé vsi nejchudší; neměli ani ždibec políčka nebo vinice, žádná hospodářská zvířata, ani kousek drůbeže na dvorku. Když otec už cítil, že má života namále, svolal syny a řekl jim:
„Až tady na světě nebudu, pamatujte si jednu věc: Čiňte dobře, a bude dobře. Kdo se kloní, kde zlato zvoní, ten nebývá řádným člověkem.“
Když pak tatínek zemřel, pochovali ho synové a zůstali v chalupě sami. Jídla měli čím dál míň, neměli ani nač myši chytat. Rozhodli se, že půjdou někam do světa vydělat peníze. Kde ten svět je a jaký je, to nevěděli. Nejstarší napekl ze zbytků mouky bochníček chleba na cestu, našli i pár homolek sýra a šli. Chalupu nechali otevřenou, beztoho tam nebylo ani co vzít. Nejstarší rozdělil pečínek na tři kusy: sobě dal největší, druhému bratrovi menší a nejmladšímu Christovi nejmenší. Homolky sýra napočítal stejně, prý také podle věku. A šli.
Vybrali si cestu směrem k jihu, asi proto, že tamtudy alespoň vedla od jejich chalupy pěšina. Jak tak jdou, uviděli vedle cesty sedět na mezi stařečka žebráčka. Natahoval ruce, aby mu dali trochu jídla, že hladoví už třetí den. Nejstarší bratr si ho ani nevšiml, prostřední se na něho podíval a šel dál, jen Christo se zastavil. Ulomil půl svého chleba a oddělil polovinu homolky a podal stařečkovi.
„Děkuji Ti, mládenče,“ povídá dědoušek, „ani jsem nečekal, že tu někoho uvidím. Kampak máte namířeno Ty a Tví bratři?“
Christo se podivil, že stařeček v nich poznal bratry, ovšem neřekl o tom nic. Jen staříkovi pověděl, jak otec umřel a jak oni jdou někam do světa hledat práci a vydělat nějaké peníze.
Stařeček na to pokýval hlavou a chystal se k jídlu. Bratři mezitím už ušli řádný kus cesty a tak se Christo s dědečkem rozloučil a pospíchal za nimi.
„Hodně štěstí,“ povídal ještě stařeček Christovi na cestu, „a neber každou práci. Dělej jen tu požehnanou, pamatuj na slova svého otce.“
Christo se znovu podivil, co žebráček všechno ví. Brzy však pustil myšlenky na setkání z hlavy. Bratři přišli už na křižovatku, kde se rozdělovala cesta do tří stran. Když Christo dorazil k nim, povídá nejstarší:
„To je dost, že jdeš. Už jsme se zatím dohodli, co bude dál. Já půjdu vpravo, prostřední bratr vlevo a Ty budeš pokračovat dál tou prostřední cestou. Také jsme se domluvili, že pobudeme ve světě tři roky a že se tady na křižovatce zase sejdeme. Víš, kdy je Dimitrův den?“
„Ano,“ odpověděl Christo, „na konci léta nebo vlastně na podzim, když se pastýři vracejí z horské pastvy a zbojníci opouštějí kopce a lesy.“
„Dobře, tak nezapomeň, že za tři roky na Dimitrův den budeš tady na křižovatce. Zde se zase uvidíme a půjdeme spolu domů.“
Pak se bratři rozloučili a šli každý svou cestou a za svým štěstím. Nejstarší zakotvil v práci nejdříve. Přišel do nějakého městečka, kde jim zrovna umřel pekař. Protože dovedl zadělávat na chleba, přihlásil se na tu práci a za nějaký čas už ho znalo městečko jako zamoučeného pekaře.
Prostřední bratr šel déle. Jak tak šel, dostal se k jedné krčmě u cesty. Měl takovou chuť k jídlu, že zašel dovnitř a ptal se, zda by tu neměli práci, třeba jenom za stravu. Krčmářka se na něho podívala, a protože se jí zalíbil, přijala ho jako pomocníka. Byla vdova a pomocník se jí čím dál víc líbil; vzala si ho nakonec za muže a prostřední bratr se tak stal krčmářem. Naučil se rozumět vínu i obchodu a brzy rozeznal, koho jak má obsloužit a koho jak může přiošidit. Brzy ho znali po celém kraji jako krčmáře ze samoty od cesty.
Nejdále došel Christo. Nelíbilo se mu ve městech, nejraději by byl chtěl pracovat někde mezi pastýři. Až jednoho dne si našel práci i on. Zastavil se na jedné samotě v utěšeném údolí, kde žil osamělý starý hospodář. Christo se zeptal, není-li tu potřeba pomocník, a hospodář ho s velikou radostí přijal.
„Dlouho už čekám na někoho, kdo by mi byl pomocníkem. Byl bych rád, kdybys mi byl spíše synem než pomocníkem. Chtěl bych někoho naučit všemu, co jsem já v hospodářství poznal. Ty vypadáš jako dobrý člověk, tak to můžeme zkusit jeden s druhým a uvidíme, jak nám půjde práce od ruky společně,“ řekl sedlák. Christovi se zdálo, že se stařeček podobá trochu žebráčkovi, kterého potkali u křižovatky, a trochu zemřelému tatínkovi. Nic však neříkal a hleděl si práce, kterou mu hospodář ukládal. Naučil se starat se o ovce od rána do noci a od jara do jara, dovedl léčit všelijaké zvířecí nemoci a zranění, když se ovce někdy náhodou potloukly, uměl předpovědět počasí, poznal, která tráva je nejlepší na sena, dojil ovce, vyráběl a prodával sýry, prostě se naučil se stařečkem dobrému hospodaření. Když si večer sedli u ohně, vyprávíval stařeček, co na světě viděl a zažil a co kde slýchal zajímavého. Christo si u něho připadal jako doma, jako kdyby sem dávno patřil. Tři roky uplynuly jako voda a Christo řekl hospodáři, že musí být na Dimitrův den doma, jak se s bratry domluvili. Poprosil tedy stařečka, aby mu připravil výplatu.
„Byls mi jako syn, Christo,“ řekl hospodář, „ve všem jsi mě dobře zastoupil a moje hospodářství za tu dobu rozkvetlo. Budeš mi chybět, ovšem domov je domov. Zasloužíš si mzdu, spočítám ji a zítra Tě vyplatím.“
Nazítří ležely na ovčácké lavici dva měšce, jeden velký a jeden malinký. Stařeček k nim zavedl Christa a řekl mu:
„Milý synu, pracoval jsi poctivě, vyber si teď poctivou odměnu. Tady jsou dva měšce. Který si vybereš, ten bude Tvůj. Ve velkém jsou peníze, v malém jsou tři ořechy. Chceš-li peníze, dám Ti je, ale bez požehnání. Peníze pálí člověka v ruce, protože za ně může koupit skoro všechno na světě. Málokdo však přitom nezapomene, že stejně se za peníze dá i všechno prodat; prodat můžeš dokonce i sebe. Chceš-li ořechy, ty Ti dám rád a s požehnáním. Rozmysli se a vol s uvážením.“
Christo se dlouho nerozmýšlel. Sáhl po malém měšci s třemi ořechy a řekl:
„Má odměna je stejně v něčem jiném. Byl jsem tu rád a naučil jsem se tolika věcem, že se teď už nemusím žádné práce bát. A ty tři ořechy budu mít jako památku; budou mi připomínat, že sladké jádro nebývá snadno k dosažení.“
Pak se objali a pocelovali a Christo se odebral směrem k domovu, aby do Dimitrova dne byl na křižovatce za vsí, kde se měli všichni tři bratři sejít. Šel a šel a cesta mu vesele ubíhala jako vždycky, když jde člověk domů. Netrvalo dlouho a byl u cíle. Bratři už tam byli. To bylo objímání, vítání a povídání! Hned šli domů a připravili takového jídla a pití, jak jen dovedli, a začali hodovat.
Samozřejmě se nejvíc povídalo o tom, co kdo vydělal, zažil a viděl. První vyprávěl nejstarší bratr; nejdříve vytáhl veliký měšec, rozvázal ho a začal vysypávat zlaťáky na pěknou hromádku. A hned vyprávěl:
„Tak tohle všechno si vychodily nožičky a vydělaly ručičky, zvláště když jim ještě chytrá hlava pomohla. Dal jsem se na pečení chleba a všelijakého pečiva sladkého i slaného, mastného i suchého. U jídla je to nejlepší, protože jíst musí každý. Přišel jsem do městečka, kde neměli pekaře, tak jsem hned začal, že bych tu práci dělal. Oni byli rádi a já také. A to víte, pec je velká a hodně toho schová, a ještě se peče v noci, kdy každý spí. Tak jsem si pomáhal, jak to šlo; míchal jsem mouku lepší a horší, válel jsem bochníčky menší a větší, uštipoval jsem a z deseti bochanů tu najednou byl jedenáctý, když se nějaké koláče nebo preclíky neprodaly jeden den, zamíchaly se nazítří mezi ty čerstvé a všechno se prodalo. A tak mi zlaťáky přibývaly, až jsem pekárnu koupil pro sebe a ona mi za to napekla tyhle žluté koláčky ..... zlaťáčky.“
Druhý bratr se hned přidal. Vytáhl také slušný pytlík peněz a vyprávěl:
„Máš pravdu, jíst se musí. A kdo jí, ten musí také pít, to víme moc dobře my krčmáři. Já jsem se dostal do krčmy u cesty; byla tam pěkná vdova krčmářka, tak jsme se za čas vzali a vydělávali jsme ve dvou. Víno poblázní i moudrého, a když se v krčmě sedí, pije a povídá, to se dá potom všelicos zaonačit. Někdy se přidá do vína voda, jindy můžete smíchat levné víno s drahým a prodávat je za drahé, do poháru se vejde lip menší míra než větší, když někdo dlouho u vína sedí, neví už pak, co pije, a vypije i včerejší zbytky. A s jídlem se také dá všelicos dělat, hlavně levně koupit a draze prodat, to by bylo dlouhé vyprávění. Zkrátka jsem dneska krčmářem a penízky se mi do měšce jen kutálejí.“
Oba starší bratři začali svoje hromádky přepočítávat, aby věděli, kdo má víc. Christo se ani nedostal ke slovu, aby i on pověděl, co vydělal. Konečně se starší bratři dost vypovídali a teď se měl pochlubit i nejmladší.
„Tak kde máš Ty svůj pytlík se zlatem? Nic neříkáš, to bude asi ještě větší hromada. Tak ukaž nám svoje překvapení, ať to také přepočítáme!“
Christo sáhl do kapsy, vyndal malý míšek, pomalu rozvazoval a nakonec vyndal na stůl tři ořechy:
„To je můj výdělek. Byl jsem tři roky u dobrého člověka a mnohému jsem se naučil.“
Bratři se dívali, svým očím však nevěřili. Považovali to všechno za šprým. Pak povídá nejstarší:
„Tak dost žertování, schovej ty nepodařené skořápky a vyndej konečně peníze, ať nám to tu nechrastí, ale pěkně cinká!“
„Nemám žádné peníze, tohle je můj celý výdělek, vždyť jsem to už řekl. Hospodář mi dal vybrat, zda chci peníze bez požehnání nebo tři ořechy s požehnáním. Tak jsem si vybral ořechy, které mi dal z dobrého srdce jako můj druhý otec,“ vysvětloval Christo.
Bratři div nevyletěli vzteky z kůže, když uslyšeli o penězích, které si Christo nevzal. Nejstarší se rozkřičel:
„Dobrý člověk, říkáš? Druhý otec, povídáš? Pěkný otec! Vždyť to musel být krkavec, šelma starý! Takhle se nechat napálit!“
Christo chtěl hospodáře hájit před bratrovými urážkami, nedostal se však vůbec ke slovu. Prostřední bratr se přidal a oba se do nejmladšího společně pustili, že takovou hloupost nesmí nechat tak, ať se hned vrátí tam, kde se tři roky dřel, a ať žádá svoje peníze. Marně se pokoušel Christo vysvětlit, že se nijak nedřel a že si ořechy vybral on sám. Div že ještě nebyl bit, jak se oba starší rozzuřili. A nakonec ho jednoduše vyhnali:
„Vezmi si ty svoje zatracené ořechy a koukej rychle běžet pro zlaťáky! A bez nich se nevracej, to Ti povídáme! Nebo tam půjdeme sami a tomu dobrému člověku to vysvětlíme holí!“
Christo sebral smutně ořechy, dal je do míšku a šel ze světnice ven. Stál pak před chalupou jako hromádka neštěstí a přemýšlel, co má dělat. Napadlo ho, že se vrátí k hospodáři a zůstane u něho. Co když však za ním přijdou bratři s holí a budou chtít stařečkovi ublížit? Tak uvažoval Christo a šel pomalu cestou ke křižovatce. Když se blížil k rozcestí, uviděl najednou studánku. Byla tam dříve? Nebyla? Christo však neměl chuť o tom uvažovat. Dostal totiž najednou z ničeho nic strašnou žízeň, jakou ještě nezažil. Honem se sklonil ke studánce, nabíral dlaněmi chladnou vodu a pil. Jak se však žízeň utišila, přišla nová bída. Po těch několika doušcích dostal Christo takový hlad, že to ještě nepamatoval. V břiše mu kručelo jak ve staré base a marně se ohlížel, kde by bylo co k snědku. A hlad se stále zvětšoval, že by Christo byl snad snědl i trávu. Hledal po kapsách a v torbě, ovšem nikde nic. Jak ho bratři vyhnali z domova, ani si nestačil vzít nic k jídlu. Nikde nic, ani co by za nehet vlezlo, ani drobíček starého chleba nebo něco takového. A jak tak obracel kapsy naruby, vypadly mu najednou jeho tři ořechy. Hlad už byl tak krutý, že Christo neváhal; popadl jeden ořech a rozlouskl ho. Jen skořápka praskla, stal se takový div, že Christo měl úžasem oči navrch hlavy. Hlad najednou zmizel, jako by proutkem mávl, a z ořechu začaly vybíhat ovce, jedna za druhou, pak berani a malá i větší jehňata, a proud se ne a ne zastavit. Zvonečky na krku zvonily a do té hudby se najednou ozval štěkot. Za ovcemi vyběhl i ovčácký pes a ten hned sám od sebe rozběhnuté ovce navracel do stáda, poštěkával a tvrdohlavé berany poháněl, aby se drželi cesty. Když bylo stádo pohromadě, viděl teprve Christo, jak je stádo rozlehlé. Chtěl si ovce spočítat, ale marně. Houf byl příliš veliký a živý, ovce se strkaly při hledání trávy kolem pěšiny, berani se trkali, až jiskry létaly, a zvonky hrály jeden přes druhý, jak všechna ta havěť přebíhala z místa na místo. Přestal tedy počítat, a když viděl, že na psa je spolehnutí, nechal ovce popásat, odpočíval a nevěřícíma očima si prohlížel svoje nové jmění. Pak vyndal druhý ořech, zvědav, co v něm najde. Když pukla druhá skořápka, ozvalo se táhlé zabučení, zarachotila kola a z ořechu vyšel pár pěkných mladých volků s dlouhými rohy, kteří táhli nový selský vůz. A jak jeli po hrbolaté cestě, slyšel Christo, jak ve voze cosi nadskakuje a haraší. Podíval se a uviděl plno nového nářadí k práci s ovcemi, i pro obdělávání polí a vinic ..... od pluhu až po nůžky na stříhání vlny. Vyhoupl se na vůz, zapískal na psa a zamířil ke vsi. Ovce za ním poskakovaly, jak je pes řídil, a tak se celý průvod blížil ke vsi. Cestou si Christo vzpomněl, že má ještě jeden ořech. Vytáhl ho, zmáčkl, skořápka lupla a před mládencem stála dívka, krasavice nevídaná a neslýchaná, černobrvá a s veselýma očima, vlasy až do pasu, u nohou velký koš s výbavou a malou skříňku. Podívala se pěkně mile na Christa a libým hlasem povídá:
„Prosím Tě, milý Christo, abys vzal do svého domu i mě, protože jsme si souzeni jako muž a žena.“
Christo však smutně řekl:
„Máme-li být muž a žena, a to já bych si přál, měla bys o mně vědět všecko.“
„Však já vím,“ usmála se nevěsta, „já Tě znám dobře, neboj se. Však se mi můj starý tatíček o Tobě mnoho napovídal.“
„Vidíš, přece jenom nevíš všechno. Ty chceš jít se mnou do mého domu a já zatím vůbec žádný dům nemám.“
„Nemáš, budeš mít, neboj se. Tady v té skříňce jsou peníze na dům, pole i vinice. To sis všechno u nás vydělal, když jsi mému tatíčkovi tři roky sloužil.“
Christo pak svou nevěstu objal a políbil, vysadil ji na vůz, její věci naložil do vozu a jeli. Bratři vyběhli z chalupy, závistí zelenají, majetek přepočítávají. Nejvíc však záviděli Christovi jeho milou nevěstu, když viděli, jak se k sobě oba mají. Vyptávali se hned, kde to všechno Christo vzal, kde k tomu štěstí přišel.
„Nevím, které štěstí myslíte,“ odpověděl nejmladší, „já mám za největší štěstí svou milou. Jinak ty ovce a volci a všechny věci a peníze ..... to je z těch tří ořechů, které jste vůbec nechtěli a s kterými jste mě vyhnali.“
A pak byla už jen svatba. Jaká byla? Slavná, jako svatby bývají, a hlavně plná radosti. Já jsem tam také byl, jedl jsem a pil; bylo tam všeho tolik, že se na každého několikrát dostalo, pokud to nepropásl a nepřišel moc pozdě. Po svatbě koupil Christo velký dům a začal hospodařit. První věc, kterou však v novém hospodářství udělal, bylo, že zasadil na zahradě na čestné místo tři ořešáky na paměť tří požehnaných ořechů.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight