Povedený učenec

Jeden sedlák měl syna, který nechtěl pracovat a stále říkal, že byl určen k něčemu vznešenějšímu, a tak ho otec poslal na vysokou školu, aby z něj byl velký učenec. Ale synek nemyslel na učení, celé dny hýřil a otci pravidelně psal o další peníze a ten postupně prodal svoje krávy a nakonec zastavil i dům a statek. Konečně se jednoho dne drahý syn vrátil ze studií domů. Byl oblečený jako nějaký urozený pán, postavil se před otce a tvářil se, jako by měl v hlavě všechnu moudrost světa. „Umíš latinsky, synku?“
„Arciže otče, umím!“ Tu byl stařec teprve opravdu hrdý, neboť si myslel, že kdo umí latinsky, může přijít kamkoliv na světě a je z něj hned vážený pán. „Zajdeme k panu faráři, aby viděl a slyšel, jaký je z Tebe učenec. Já už jsem se zmínil, že bys rád učil v naší škole.“
Nyní učenec trochu poblednul a udělalo se mu špatně, vůbec se mu k faráři nechtělo, ale otec mu nedal pokoje, a tak musel jít. Starý sedlák faráři o svém synovi již mnohé vyprávěl, jak na něj jednoho dne převede celý majetek, jak bude mít jednoho dne zastání, a tak když vstoupili a sedlák pozdravil a prosil, aby farář se synem trochu učeně promluvil, tento se zeptal:
„Mluvíš latinsky?“
„Jeta!“ řekl učenec a byl celý nesvůj a na všechny otázky, které mu farář pokládal, odpovídal:
„Jeta! Jeta! Jeta!“
„Milý příteli,“ řekl pak farář sedlákovi a potřásl při tom hlavou „váš syn je tak učený, že ho tu ve škole nemůžeme potřebovat.“ Ale sedlák nebyl dnešní, dobře pochopil, co tím chtěl farář říct, sám přeci viděl a slyšel, že jeho syn neumí vlastně nic, ale podržel svůj hněv na uzdě.
Nyní se vydali k panu notáři, aby se synáčkovi také podíval na zoubek a posoudil, zda se hodí za písaře.
„Umíš psát kontrakty, směnky, účty a závěti?“ zeptal se notář.
„Umím psát dopisy se žádostí o peníze, ty mi často kamarádi diktovali. Ale k čemu psát závěti? Můj otec už jednu tištěnou má.“ Notář teď věděl dost, a tak řekl:
„Milý příteli, je mi to moc líto, ale Vašeho syna v písárně upotřebit nemohu.“ Sedlák byl teď vzteky bez sebe, ale nedal to na sobě zdát.
Cestou domů si ale v duchu lamentoval:
„Jeden aby si vyškubal vlasy z hlavy, obětoval jsem moje krásné krávy i celý můj majetek a teď se musím dočkat takové hanby!“ Když dorazil se synem zpět na statek, na dvoře stál pacholek a pilně nakládal hnůj na vůz, sedlák skočil, popadl pořádnou sukovici, zvedl ji hrozivě proti synovi a zařval:
„Chlape, teď mi řekni, jak se latinsky řekne vůz!“
„Vozus!“ řekl syn a třásl se na celé těle.
„A kabát?“
„Kabatus.“
„Vidle?“
„Vidlibus.“
„Hnůj?“
„Hnojibus.“
„Dobře, vidíš ten vozus? Tak sundej kabatus, popadni vidlibus a nakládej hnojibus! Jinak na Tebe vezmu tuhle sukovicus a přetáhnu Tě přes krucifixus! A to se spolehni, že Tě přelomím vejpůl!“
Z panského kabátu ho svlékli raz dva; od té chvíle musel ten povedený učenec pracovat ve stáji s hnojem; a dobře mu tak!
 

Zdroj: www.abatar.cz