Povedený soud

zobrazeno 24×

Vložil(a): dáša, 19. 2. 2016 13.51

Staré přísloví říká, že soudit se má jenom ten, kdo má hodně peněz. Je to pravda, není to pravda, kdo ví. A kdo ví, zda dnes ještě platí. Tenkrát, když se stalo všechno, co se v pohádce povídá, tomu tak ještě bylo.
Žili prý, byli v jedné vsi dva bratři. Jeden vedl veliký dům a měl tisíce, druhý neměl často co do hrnce a peněz měl jako žába chlupů. První nechtěl svého chudého bratra ani vidět, aby mu náhodou nemusel nějak pomoci, nebo mu dokonce něco dát. Však se ne nadarmo říká o lakomcích, že neznají bratra.
Jednoho roku přišla zima; mrzlo, až psi skučeli a hvězdičky skákaly, a severák fičel, že se ani ze stavení nechtělo. Bohatému bylo hej; spižírna byla plná, uzeného viselo na šňůrkách víc než dost, hrachu a mouky stály v síni celé pytle, a hlavně kůlny byly plné pěkného borového dříví na polena naštípaného, jen vzít a přiživit oheň, když už teplíčko chtělo odejít z kuchyně. Zato chudák a jeho rodina! Do hrnce bylo jakžtakž co dát, co se podařilo na vlastním i někdy na cizím sklidit; i nějaké slepičky byly na podříznutí. Nikdo však s takovou úpornou zimou nepočítal, ani náš chudák. Zkrátka a dobře, jednoho dne zjistil, že v síni je posledních pár polínek a v dřevníku jako vymeteno. Tak mu nezbylo nic jiného, než jít poprosit skoupého bratra. Poklonil se, čepici sundal, mluvil jako do dubu, všecko marno. Starý chamtivec nechtěl ani slyšet. Když si mohl nadělat dříví on, mohl i druhý, na zimu že se má myslet už v létě. Když však chudák stále prosil, napadlo boháče, že jeho kůň už řadu dní nebyl na projížďce. Kdyby ho bratrovi půjčil, kůň by se projel a bratr by nemohl naříkat. Půjčí mu však jen koně, postroj ne, ještě by mu s ním něco udělal. Zatvářil se tedy milostivě a povídá:
„Abys tedy neřekl, půjčím Ti koně. Nic jiného neber, jen koně. Postroj mám potrhaný, sáně polámané a vůz také nejede. Beztoho nemůžeš bez postroje zapřahat. Ne však, abys mi valáška přeložil a ztrhl ho! Nesmíš nakládat moc!“
Chudák viděl, že s bratrem je těžké pořízení. Poděkoval, šel do stáje a vyvedl si koně. Stavěl se doma pro sekeru a pro provaz a ujížděl k lesu. Nasekal větve a slabší kmínky, pěkná hromada toho byla. Jenže jak teď? Nakládat neměl na co, koni na hřbet nic nesměl dát ..... jak dostane dřevo tam, kam patří? Rozzlobil se na zlomyslného bratra, dřevo svázal a provaž přivázal koni na ocas. To mu bratr nezakázal, tak to zkusí. Stalo se však to, co se stát muselo. Jak kůň zabral, utrhl se mu ocas; kůň zařičel bolestí, utekl z lesa pryč a rovnou po cestě domů do stáje.
To se ví, že boháč se hned šel podívat, zda se koni nic nestalo. Když viděl, jak projížďka dopadla, rozlítil se, běžel do města a udal bratra u soudu. V té zlosti ho ani nenapadlo, že hněv je špatný rádce a že je často lepší slaměná shoda než zlatý spor.
Když soud, tak soud, nedalo se nic dělat. Na soudní vyzvání musel chudák jít před sudího, ať se mu chtělo nebo ne. Sebral se a šel. Uprostřed města musel jít přes most. Jenže tenkrát snad takové mosty jako dnes nebývaly nebo neměli radní při stavbě už peníze ..... tenhle most neměl žádné zábradlí. A protože neštěstí nikdy nechodí samo, chudák ještě k tomu všemu z mostu spadl. Dole vezli po ledě na saních staříka do nemocnice, chudák padl zrovna na ty sáně a zlomil nemocnému navíc nohu. Příbuzní se chtěli na něho sesypat a pořádně ho zbít; jenže syn, který dědečka vezl, povídá:
„Počkat, nechte ho; jsme kupci a vyřídíme to po kupecku. Dáme ho k soudu!“
A tak měl chudák najednou na krku soudy dva. Šel dál a lámal si hlavu, jak tohle může všechno dopadnout. Kdyby ho ten soudce chtěl na dlouho zavřít, bylo by zle, rodina by doma zmrzla. Chudák si tedy našel kámen velký jako pěst, zabalil ho do šátku a hned byl klidnější. Bude se mít čím bránit, kdyby mu ubližovali, ať bratr nebo kupec nebo soudce.
Sešli se všichni tři a přelíčení mohlo začít. Mohlo začít, nezačalo však. Jak to tehdy bývávalo, díval se soudce nejdříve po všech přítomných, kdo s čím do jednací síně přišel; chtěl poznat prostě, jaký z koho pro něho kouká zisk. Nikdo nic neměl, jen chudák držel v ruce cosi zabaleného v šátku. Že by to byl kus zlata? To se soudci sice nezdálo, ovšem chudák znovu ukazoval, že něco má. Soudce tedy kývl a začal.
Když vyslechl oba žalobce, pokýval hlavou a počkal, zda mu také něco neukážou. Nestalo se tak. Soudci tedy nezbylo, než se ještě jednou podívat na obžalovaného; ten zase zvedl ruku se svým balíčkem a zakýval. Bylo to jasné. Soudce už věděl, jak soud skončí. Chvíli dělal, jako že si láme hlavu s paragrafy, a pak vynesl rozsudek:
„Chudý poškodil koně, a bude ho nyní mít u sebe tak dlouho, než koni chvost doroste. Za druhé poškodil chudý dědečkovi nohu. Stoupne si nyní na led pod most, kupec na něho shora skočí a zlomí mu stejnou nohu a na stejném místě, jako se to stalo starému otci. Rozsudek je platný a neodvolatelný, soud skončil.“
Oba žalobci i chudák vyšli ven a začali se dohadovat.
Bohatý bratr chtěl za každou cenu svého koně mít doma; chudý však trval na rozsudku a těšil se, že si teprve teď pořádně navozí dříví a všechno ostatní, co potřebuje. Když se bohatý nadále zdráhal, pohrozil mu chudák, že si půjde postěžovat k soudu a že to bude stát mnoho peněz, když se rozsudek nedodrží. Co měl bohatý dělat? Nakonec nabídl svému bratrovi padesát rublů, aby koně nechal, kam patří. Ten se naoko zdráhal. Pak popadl peníze a chtěl odejít k mostu, že se hned musí podle rozsudku skákat. Kupec ho přemlouval, aby to nedělali, prý by se nemusel trefit a mohl by se zabít. Chudák krčil jen rameny, co že se dá dělat, rozsudek že je rozsudek. Kupec mu nabídl sto rublů, aby toho skákání nechali, že takhle se to spraví líp. Chudák nic nenamítal. Přepočítal si peníze, strčil je do kapsy a rozešel se k domovu. Jen ušel malý kousek cesty, ozval se za ním dupot. Otočil se a vidí, že za ním běží soudce. Ten doběhl, vydýchal se a povídá:
„Počkej, pro Tebe soud ještě neskončil. Cos mi to ukazoval? To bylo zlato či co? Musím vědět, zda jsem soudil správně!“
Nastavil ruku a čekal, co mu do ní chudák vloží. Ten však vyndal z kapsy šátek, vybalil kámen a povídá:
„Kdepak zlato, kde bych ho vzal? Kdybys mi ublížil, tak bych byl tímhle po Tobě hodil. Teď zase nechám kámen u cesty, když to tak dobře dopadlo.“
Soudce se zarazil a pak povídá:
„Je to jinak, než jsem myslel. Stejně jsem však soudil dobře. Jdi s pokojem domů a poslechni si mou radu: dej si moc dobrý pozor, abys mi už nikdy nepřišel do ruky.“
Chudák se zasmál:
„Jak myslíš. Tak já ten kámen zahazovat nebudu a nechám si ho pro příště.“
Otočil se, zacinkal si rublíky v kapse a pospíchal domů. Cestou nakoupil zásoby jídla a pití, objednal fůru topení a pak už jen seděl doma s rodinou a oslavovali ten povedený soud.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight