Potrestaná pýcha

zobrazeno 25×

Vložil(a): dáša, 19. 2. 2016 13.50

Na hrad královský byli povoláni malíři, aby vymalovali podobiznu krále Miroslava. Mladý ten král byl by se rád oženil. Mezi mnohými obrazy, které od princezen a kněžen dostal, byla jedna takové krásy, že pro ni Miroslav od prvního pohlédnutí milostí zahořel, a žádnou jinou za královnu sobě zvolit nechtěl. Proto se dával teď malovat, aby jí obraz svůj poslat a spolu o její ruku žádat mohl. Malíři se sešli a král jim pravil takto:
„Slovutní pánové a mistři! Dal jsem Vás proto svolat, aby mě každý jednou vymaloval. Nechci však, abyste mi krásy přidávali, spíše si nechám líbit, bude-li obraz škaredější, než je moje tvář.“
„Nač Tobě, pane a králi náš, krásy dodávat?“ pravili umělci; „my budeme rádi, když štětec náš s to bude, aby skutečnost vyobrazil.“
Chutě se pustili malíři do práce, a v krátkém čase bylo několik podobizen králových v pěkné síni postaveno a král se svou radou přišel je prohlížet, která ze všech by se nejlépe k poslání hodila.
„Já myslím, milostivý králi,“ řekl dvořenín, „že Vaše tvář všecky ty podobizny předčí, neboť se mi nezdá ani jedna z těchto všech být docela taková, jako je tvář Vaší Milosti.“
„Nechtěl jsem ani, abych byl dobře trefen. Myslím, že se princezna hněvat nebude, když budu skutečně o něco hezčí než na obraze.“
V tom domnění vybral také obraz, který se mu nejméně líbil, dal ho do zlatého rámu s drahými kameny vsadit a poslal své nejprvnější dvořeníny s velkým koňstvem a dary k otci krásné princezny, aby o její ruku žádali.
S nevýslovnou toužebností očekával jejich návrat. Za nějaký týden přišli ovšem, ale všichni byli smutní a mrzutí, takže Miroslav nic potěšitelného z úst jejich neočekával.
„Pane a králi náš,“ řekli vyslancové, když před krále předstoupili, „neslýchaná je ta urážka, která se nám stala, a bojíme se Vaší Milosti vše vyjevit.“
„Jen mluvte, ať je to cokoliv.“
„Od krále jsme byli vlídně a hostinně přijati a celý dvůr byl potěšen, že Vaše královská Milost princeznu Krasomilu za paní mít chce. Druhý den jsme šli k princezně s poklonou; žádnému nebylo ještě dopřáno ruky její se dotknout, a tedy i my toliko lem roucha jejího políbit jsme museli. Pohrdlivě pohlédla na obraz Vaší Milosti a nám ho zpátky podávajíc řekla: Král zde vyobrazený není hoden, aby mi obuv mou zavazoval!
Krev nás hanbou pálila, ale starý král nás prosil, abychom pravou příčinu zamlčeli, že on sám mnoho od své dcery zkusí, ale že se to dá vše snad napravit, a princezna že musí přece svolit. Avšak se nám taková královna nezdála být pravou matkou svých poddaných, a my raději odjeli, nedbajíce na nic.“
„To bylo nejmoudřejší, jsem docela s jednáním spokojen. O ostatní se postarám sám,“ odpověděl král, ale líce mu hořely hněvem nad pyšnou pannou. Dlouho přemýšlel, co má nyní dělat, až konečně bystrý jeho rozum cestu našel, po níž kráčeti se mu zdálo být nejvhodnější. Zavolal svého starého radu a správce a tomu jedinému svůj záměr svěřil, kterýž od něho schválen byl.
Druhý den se to v hradu jen rojilo, neboť se chystal král na cestu, správu země odevzdal svým radům a hrad starému správci. Třetí den odejel. Na pomezí svého království poslal všecku svou družinu se vším všudy nazpátek, a vzav jen něco šatstva a peněz, šel samojediný dále.
Byl krásný jarní den a princezna Krasomila se procházela po zahradě. Krásná byla arci jako bohyně Lada, ale tvář její byla růže bez vůně, zahrada nerozhřátá paprsky slunečními. A přece měla v duši jemný cit, neboť často nad neštěstím chudého zaplakala a hojné almužny dávala; než blíže k ní žádný žebrák přistoupit nesměl, aby se jí špinavou svou rukou nedotknul. Množství vladařů se již o její ruku ucházelo, ona však každým pohrdla. Její myšlenky měly perutě orličí, a rády by se až k slunci byly vznesly. Starý král ji často káral a hrozil přílišné hrdosti trestem božím. Na to mu ale odpovídala:
„Můj ženich se musí krásou, vznešeností, uměním a šlechetností nad jiné skvíti, sice nikdy mým nebude.“
Když se tak v zahradě prochází, vejde k ní otec a praví:
„Dcero moje, já jsem přijal do služby mladého muže a udělal ho vrchním zahradníkem. Ale zdá se mi k tomu úřadu příliš učeným být; on se vyzná tak dobře v zahradnictví jako v literním umění, v tom jako v hudbě, takže jsem nad ním až ustrnul a s radostí jej na svůj dvůr přijal. Tak učeného muže nemáme. Co míníš?“
„Nemohu nic říci, protože jsem ho neviděla. Ale myslím, že jsi, otče, dobře udělal, neboť takový muž je při dvoře jako drahý klenot. Je-li v hudbě opravdu tak cvičen, jak povídáš, a jinak člověk mravů ušlechtilých, mohl by mě doučit na harfu; nerada pohřešuji zemřelého učitele svého. Pošli tedy pro cizince.“
Král byl k tomu ochoten a princezna vešla do letní síně, do níž v malém okamžení Miroslav vstoupil.
„Nejhlubší poklonu skládám k Vašim nohám, milostivá paní, a čekám na Vaše rozkazy,“ řekl Miroslav, poníživ hlavu k jejím nohám, a políbil lem drahého roucha, přičemž pohleděl k princezně okem, s jakýmž se ona posud nebyla potkala. Zarděla se hrdá panna a upřela zrak na růži, kterou si před chvílí v zahradě utrhla.
„Jaké je Vaše jméno?“ ptala se hlasem přívětivým po chvíli Miroslava.
„Miroslav,“ odpověděl on.
„Otec mi řekl, Miroslave, že se vyznáte v hudbě, a já si již dávno přála mít učitele, který by mě na harfu hrát doučil. Velký vděk by se mi stal, kdybyste Vy místo mého zemřelého učitele nastoupil.“
„Bude-li moje skrovné umění s to, aby službu tu zastat mohlo, budu se za šťastného pokládat.“
„Ostatní Vám král poví,“ řekla na to princezna a pokynula rukou na znamení, že je cizinec propuštěn. Dlouho stála ještě Krasomila a nevěděla, co se to s ní stalo, v hlavě jí to šeptalo a šumělo jako vábné hlasy, jako sladké hraní hudby, a v srdci jí to pálilo, jako když se na vězně po dlouhé temné noci poprvé slunéčko zasměje, otevře dokořán brány srdce svého, aby se každý kouteček světlem nebeským naplnil. Ozvaly se kroky a Krasomila se z myšlenek probrala. Byl to král.
„Nuže,“ ptal se, „přijala ji Miroslava za učitele?“
„Já mu to navrhla, ale kdy bych začít měla, o tom právě přemýšlím.“
„Učiň podle libosti. Co se mne týče, já si při jeho jménu připomínám krále Miroslava, a denně se strachuji, že tu urážku od Tebe nesnese a vojnu mi vypoví. Dcero, dcero, tehdy jsi velice chybila.“
„Netrap mě, otče! Já bych byla nešťastna, kdybych si musela krále toho vzít; pročež zůstanu při svém mínění.“
Král se zamyslel a mrzutě odešel.
Druhý den se vše urovnalo a hodiny se začaly.
Miroslav byl horlivý učitel, Krasomila byla pozornou žákyní a ledová kůra, kterouž pýcha okolo srdce jejího obložila, denně více a více se rozhřívala. Často si panny její šeptaly:
„Co se to jen s naší princeznou stalo, nikdy se člověk nesměl opovážit ruky její se dotknout, a nyní si z toho nic nedělá, když jí při odchodu Miroslav ruku políbí.“
Láska přemohla hrdou pannu. Již to byl drahný čas, co byl Miroslav při dvoře; všichni ho milovali, nade všecky ale Krasomila, ač by to byla ráda sama sobě zapřela. Tu přišla do zahrady, hrdě pozdravila vrchního dohlížitele sadů, ale přece jinam nesedla než na sedátko aneb do vonné besídky, které jí k vůli Miroslav přes noc udělat kázal. Nemohla být tak nelaskavá a vlídným slovem nepoděkovat za ten důkaz úcty jeho. Z několika slov rozpředla se rozmluva, protože se měla princezna mnoho co ptát a rozkazovat. S učením to bylo právě tak; časem když ji napadly zlé rozmary, musel sloužící učitele odbýt, že nemá princezna chuti k učení. Za chvíli ji to zase přešlo, a opět musel sloužící běžet, aby učitel přišel. Začasté, aby zamračenou tvář rozjasnila, podala mu ruku k políbení, jakážto čest se ani těm nejvyšším šlechticům nestala.
Bylo navečer, princezna seděla u otevřeného okna, hrála na harfu a zpívala, vedle ní Miroslav, maje oko upřené na její líce, zlatou září zapadajícího slunce polité. Najednou se zarazila a podala harfu učiteli.
„Jestli Milost Vaše dovolí, zazpívám teď píseň svou,“ pravil Miroslav a Krasomila přisvědčila.
Začal: ale jaký to zpěv! Brzy se zdálo Krasomile, že slyší sezvánění stříbrných zvonů, které ji do chrámu Páně k zbožné modlitbě volají; brzy zase, že ji láká táhlý, vábný hlas slavičí do stinného loubí v náruč milencovu. Slunce zapadlo za vysokou horu; poslední jeho blesk zalítl do okna a strhl ledovou roušku, která ještě jako pavučina srdce hrdé princezny v poutech držela. Tiše sklonila hlavu k Miroslavovi a slza padla na jeho ruku.
Jako by to nepozoroval, řekl Miroslav:
„Ta píseň byla na rozloučenou, milostivá královno moje! Zítra musím odtud pryč.“
„Co mluvíš, Miroslave? Ty nesmíš odtud pryč, ne, ne tak!“ vykřikla Krasomila třesoucím se hlasem a uchopila Miroslava za ruku. Tu se otevřely dvéře a přes práh vkročil otec. „To je tedy muž ten, kterého miluješ?“ ptal se chladně zaražené dcery.
„Ano, otče, miluji ho,“ odpověděla Krasomila a hrdě se vztyčila.
„A víš-li pak, že mu chybí jedna z těch ctností, které jsi u svého budoucího manžela sobě vymínila?“
„Vím, že chybí Miroslavu vznešený rod, ale proto jej přece miluji, a byť by ještě níže postaven byl.“
„Dobře tedy, ať je Tvým manželem ještě tu hodinu. Ale déle v mém zámku nezůstaneš, abys větší posměch na mou hlavu neuvedla.“
„O milostivý králi,“ řekl nyní Miroslav a uklonil se před králem na koleno, „nemohu svolit, aby byla princezna skrze mne nešťastna. Já jdu odtud, a vše buď zapomenuto.“
Avšak král na to nedbal. Vkrátce přivedl svého zpovědníka, a za nějakou hodinu byla Krasomila, hrdá princezna, ženou chudého Miroslava a stála v svých nejprostších šatech před hradem, těžce se v duchu loučíc s otcem, který tak nevlídně s ní se rozžehnal a z domu ji vyhnal jako chudou děvečku. Brzy se ale zmužila, vzala manžela svého za ruku a skočila s ním do vozu, který je měl až na královské hranice dovézt.
Když přijeli až na pomezí země té, kde měla být někdy Krasomila panovnicí, slezli z vozu a šli pěšky dále.
„Ženo, moje drahá duše,“ řekl Miroslav Krasomile, „co nyní počneme? Já mám sice v hlavním městě bratra, který je u dvora a k službě mi dopomůže, ale do té doby se ledva nouzi vyhneme.“
„Vždyť něco peněz ještě máme, zatím budu pro lidi pracovat a vynasnažím se, abych starostem Tvým ulevila,“ těšila Krasomila zarmouceného muže, ač jí nebylo u srdce volno.
V nejbližším městečku najal Miroslav zase vůz, aby nemusela chůzi nezvyklá žena dále pěšky jít.
Když přijeli až do královského hlavního města, najal Miroslav malou sedničku a tam se s Krasomilou ubytoval. I umluvili se, že všechny nádherné šaty prodají a že prostší koupí, což opravdu učinili, ano i jediný prsten, který měla Krasomila na ruce, obětovala na výživu.
„Nyní půjdu,“ řekl druhý den Miroslav, „zjednám Ti práci a sobě službu, ke které mi bratr snad dopomůže.“
Šel a v poledne se s malým uzlíčkem vrátil. Rozvázal ho, vyndal hebké plátno a něco málo ovoce. „Hleď, srdce moje, tu Ti nesu práci, která Ti, když ji dohotovíš, dobře zaplacena bude; ovoce jsem dostal u svého bratra. O ženo milá, jak jsem Tebe, královskou dceru, do takového živobytí uvrhnout mohl? Všem rozkoším zvyklá, máš nyní pro lidi dělat a nouzi snášet. O já nešťastník!“ tak bědoval Miroslav a líbal ruce své ženy, které teprve po svatbě řekl, jak velice ji miluje.
„A což naříkáš,“ odpověděla a oko její se na muže smálo, „vždyť jsem tomu sama tak chtěla. Tvoje láska mi za všecko odplatí.“
S radostí vzala hebký kment a chutě se pustila do práce. Pilně šila, nedávající si pokoje ani v noci, a jen tu chvíli odběhla, co muži jídlo chystala. Když měla dílo hotové, vzala bělounký prostý čepeček na hlavu a šla s Miroslavem, aby práci odvedla. Byl to pěkný dům, do něhož jí Miroslav ukázal, a sloužící ji vedl skrze nádherné pokoje až ke komorné. Přece jí bylo úzko, když komorná práci prohlížela a potom ledacos vytýkala a na penězích jí utrhovat chtěla. Již se tváře zapalovaly a slzy jí vstupovaly do očí, tu se dvéře otevřely a vážná dáma do nich vstoupila. Ptala se komorné, oč se tu jedná, a když práci prohlédla, poručila, aby se švadleně mzda vyplatila. Krasomila se s poděkováním uklonila a pospíchala z domu ven. Miroslavu neřekla ani slova, co se jí přihodilo. Vzpomněla, že to asi také tak její vlastní komorné s ubohými švadlenami a jinými dělníky dělávaly.
Asi za dva dni přišel zase Miroslav a nabídl jí službu u jedné vznešené dámy, kde by se měla velmi dobře. Krasomila byla spokojena, zastřela tvář a šla k té paní na službu. Od hlavy do paty si ji paní prohlídla, potom se ptala, co všecko umí, a když jí to Krasomila pověděla, řekla dáma, aby zůstala dva dni na zkoušku.
Ale to byly trpké dva dni! Nyní viděla, co taková služka od rozmarných urozených zkusí, jak pohrdlivě se s ní zachází. To bylo strojení, běhání, snášení, a co křiku a vády, jestli nebyl jeden kroužek vlasů zrovna tak jako druhý, jestli se živůtek dost málo krčil. A přece není takové stvoření boží lepší než jiné; to nemohla Krasomila vydržet, a za dva dni šla zpátky.
„Víš-li, co nového, ženuško?“ řekl Miroslav za několik dni nato, když s rozjasněnou tváří do dveří vstupoval. „Náš král si přivezl nevěstu a zítra bude veliká hostina v zámku, při které ji svým poddaným pánům představovat bude. Jedná prý se mnoho kuchařek a kuchařů, a každý dostane za ten den několik kusů dukátů. Hleď, Ty umíš vařit a mnoho na práci mít nebudeš, nešla bys tam za kuchařku?“
„Proč ne, půjdu. Tolik peněz za den tak snadno nevydělám,“ odpověděla Krasomila.
Ráno časně se ustrojila, uvázala na hlavu po prostu šátek a šla s mužem do královského hradu.
„Já si budu také nějakého výdělku zatím hledět a večer pro Tebe zase přijdu,“ řekl Miroslav, když odcházel z kuchyně, kam ženu dovedl.
Krasomila se měla chutě k práci, kterou jí nejprvnější kuchař na celý den k obstarání vykázal, a ničeho si pro tesknost v zámku nevšímala. Všecko se dobře dařilo, již se hosté sjížděli, a vozů nebylo ani konce. Právě běžela Krasomila přes chodbu, tu jí vběhne přes cestu pán samé zlato a stříbro, takže mu pro lesk ani do tváře vidět nebylo.
„Prosím Vás,“ povídá hlubokým hlasem ke Krasomile, „zavolejte někoho, aby mi střevíc zavázal.“
Krasomila se na něho po očku ohlédla, a když viděla podle šatů, že to sám král, shýbne se a zaváže mu střevíc sama. Král jí poděkoval a odešel. V malé chvíli přijde sloužící králův a ptá se, kde je ta kuchařka, co vázala králi střevíc, aby šla do hořejších pokojů k paní komorné. Krasomila učinila, jak jí bylo nařízeno.
Vejde ke komorné, ta se uklonila a prosila ji, aby vešla do druhých pokojů. S podivením ohlížela se Krasomila po skvostných komnatách, kde ji vše na domov upamatovalo. Byly to pokoje pro paní zřízené a Krasomila si pomyslela, že tu bude jistě mladá královna zůstávat, ale co ona zde dělat má, to posud nevěděla. Tu přišla až do oblékárny, kde ležely plné stolice drahých šatů, plné stolky klenotů.
„Zde si máte vybrat jedny šaty a k tomu klenoty; já Vás ustrojím. Náš král chce Vás za tu zdvořilost, kterou jste mu prokázala, jednou vzít k tanci.“
„Probůh!“ lekla se Krasomila, „co by řekl můj muž! Já s králem tančit, do těch šatů se ustrojit? Ne, ne, to neudělám.“
„Ani když já Tě prosit budu?“ ptal se za ní hlas, a ona viděla u sebe krále ..... poznala svého Miroslava!
Krasomila se lekla a v úžasu ptala se přece jaksi bolestně:
„A proč jsi to vše učinil a tak se mnou jednal?“
„Pamatuješ se snad, s jakou hrdou odpovědí jsi moje dvořeníny s obrazem mým nazpět poslala? Tenktáte jsem přísahal, že chci Tvou hrdost ponížit. Tvůj otec mě v tom utvrdil, a Tvoje láska mi byla nápomocna. Avšak bych Tě nebyl tak dlouho zkoušel, kdyby Tvůj otec nebyl přikázal; já trpěl s Tebou.“
Tu se otevřely dvéře a starý král vešel; všichni tři se srdečně objímali.
„Dcero, ta zkouška byla sice trochu trpká, ale věř mi, že bude blahodějná pro Tebe a pro Tvé děti!“ řekl otec.
V tom přicházeli hosté, a vidouce novou královnu v drahém, zlatem vyšívaném rouše a v královském diadému, byli vesměs její krásou okouzleni, neboť ke vší spanilosti nastoupila místo hrdosti a pýchy teď přívětivost a dobrota.
S hrdým čelem vedl si Miroslav milovanou ženu do síně, kde panstvo shromážděno bylo, a s jásáním mladou královnu uvítalo!

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight