Poslední Kaceřovští páni

Kterak se císaři protivili a jak potom k potupné pokutě a vyhnání ze země odsouzeni byli, ale raději navzdory všemu dobrovolnou smrtí sešli

Mezi Radnicemi a Plasy leží nad Berounkou zámeček Kačerov. Kdysi ho dal přestavět v nové sídlo Florián Gryspek z Gryspachu, který se zalíbil králi Ferdinandovi I. a za jeho pomoci rozmnožoval svůj majetek. V královských službách měl mnoho nepřátel. Mnozí ho obviňovali z nekalých činů, ale král ho vždy omlouval a nikdy mu neupíral svou přízeň. Rod Gryspeků se pak v Čechách hojně rozmnožil a brzy patřil mezi nejbohatší rody v zemi. 
Za stavovského povstání se páni Gryspckové postavili proti císaři a sloužili Bedřichu Falckému, českému zimnímu králi. Po bitvě na Bílé hoře uložil císař těmto pánům neobyčejně tvrdou pokutu. Když jízdní posel přivezl panu Václavu Gryspekovi z Gryspachu císařský list na Kaceřov, pán dal povolat k sobě bratra Alberta i ostatní členy gryspekovského rodu. V několika dnech se všichni sjeli na zámku. Když usedli ve veliké síni kolem stolu, pan strýc je s největší vážností uvítal a pověděl tu nejsmutnější zprávu, jaká jeho rod kdy mohla potkat „Všemu je konec. Naše práva jsou ztracena a proti císařovu rozhodnutí není odvolání. Já se musím s bratrem Albrechtem dostavit v příštích dnech do Prahy, abychom na pranýři byli po tři dny vystaveni hanbě a potupě. Na Staroměstském náměstí nám kat zlomí náš štít a potom budeme všichni, jak tu spolu sedíme, vyhnáni ze země jako psanci.“ 
V síni to zašumělo. Urozené paní se daly do pláče a po nich jejich děti. Páni mlčeli, protože věděli, co pro ně znamená císařovo rozhodnutí. Jen pan Albert z Gryspachu zahořel hněvem, a když viděl kolem sebe ty sklíčené tváře, vzal si sám slovo. „Dovol, pane bratře, abych se pokusil ještě něco udělat. Náš rod přece věrně sloužil králi Ferdinandovi i Maxmiliánovi, Rudolfovi, Matyášovi a Fridrichu Falckému pro blaho naší věci. Císař musí uznat naše zásluhy o český trůn. Já sám pojedu do Prahy a pokořím se. Pak budu prosit o milost, aby nám byl trest zmírněn. Jenom tak můžeme zachránit naše statky a majetek.“ 
Pan Václav z Gryspachu, který předsedal této rodinné radě, pokýval šedivou hlavou a trpce se usmál: 
„Nevěřím, pane bratře, že by se císař vzdal své pomsty. Jsem si jist, že už v této chvíli si plaský opat dělá nároky na naše kaceřovské panství a počítá, kolik mu to vynese. Stejně jsme mu byli pořád trnem v oku a teď přišla jeho doba, kdy nás pohltí. Když ale chceš, pro dobrou vůli si jeď! Ať už páni v Praze rozhodnou jakkoliv, já ze své rodné země neodejdu po dobrém ani po zlém. Jsem už starý, než abych někde jinde začínal znovu žít, a chci být řádně pohřben vedle svých předků, kteří se tolik zasloužili o naše statky i o náš rod.“ 
Páni se dlouho radili, co by bylo nejlépe udělat. Zda včas prchnout ze země, nebo zůstat a vyčkat, co bude. Jejich předek přišel kdysi do české země až z Tyrol, ale jeho potomci se tu už narodili a přimkli se k rodovému hnízdu. Jeden druhého podporoval a všichni drželi pevně pospolu. Nakonec se ozvaly uvážené hlasy: „My všichni tu zůstaneme s tebou, pane strýce! Rozhodni sám, jak se má stát, jsi z nás nejmoudřejší. Nikdo nesmí rozvrátit naši jednotu.“
„Jste věrní Gryspekové!“ pochvalně řekl pan Václav. „Jsem rád, že jsem se ve Vás nezklamal. Nechť bratr Albert jede do Prahy a pokusí se udělat, co bude moci. Tři dny na něho budeme čekat. Třetí den se tu sejdeme na hostině a uvidíme, co bude.“ Potom poručil, aby připravili koně pro bratra, a dal mu s sebou několik spolehlivých zbrojných pacholků. V těch dobách nikde nebylo bezpečno a pan Albert vezl plnou brašnu peněz, aby císařské úředníky podplatil. Odvážný Gryspek se rozloučil a hned vyjel. 
Cesta do Prahy byla zlá. Po silnicích se potulovalo mnoho císařského vojska a zběhů. Hospody byly plné všelijakého lidu i vyzvědačů. Pán z Gryspachu nikde nezastavoval a hnal koně, jak mohl nejrychleji. 
Praha byla také plná vojska a nikde nebylo k hnutí. Pán spěchal přímo na Pražský hrad, kde se dal ohlásit u knížete Karla z Lichtenštejna, který byl královským místodržícím. Ale cekal marně, že ho kníže přijme. Několik hodin proseděl v jednom z předpokojů místodržitelství a nakonec mu jeden z úředníků přinesl od knížete vzkaz, že se s ním setká až na Staroměstském náměstí v určenou dobu. Pan Albert se znovu a znovu pokoušel setkat s knížetem, ale nenašel nikoho, kdo by ho k němu uvedl. Páni se v zemských službách rychle měnili a do Vídně k císaři bylo daleko. Když viděl, že se nikde slyšení nedovolá, rozhodl se vrátit zpátky na Kaceřov. 
Jezdci vyjeli z Prahy ještě před večerem. V jedné hospodě poručil pán zastavit a všem pacholkům objednal tu nejlepší večeři, jakou v kuchyni měli. Potom dal každému váček peněz odměnou a k lepšímu přidal soudek vína. Bohatýrsky všichni pojedli a popili, a teprve k půlnoci pan Albert poručil pacholkům, aby sedlali koně. „Jedeme na Kaceřov! Nikde se nezastavujte!“ 
Sám pobodl koně a první vyrazil vpřed clo tmy, ani se nestaral, jestli jeho pacholci jedou za ním. Noční vánek mu chladil horkou hlavu. Koně měl odpočatého a na silnici nepotkal nikoho. Takovou noc pan Albert ještě nezažil. Věděl, že všechno je ztraceno a v cizině nenajdou nikde zastání. Peníze už vyvézt nemohli a statky zůstanou císaři a jeho vyvoleným. Stěží mohli zachránit holé životy. Když přijel na Kaceřov, otevřeli bránu dokořán. Pan Albert na nádvoří s koně neslezl, ale vyjel s ním po kamenných schodech až do patra. Tam mu bratr Václav vyšel naproti, aby ho přivítal a dozvěděl se, jak v Praze pochodil. Než se ale mohl s bratrem domluvit, kůň se začal plašit. Čím víc mu přitahoval uzdu, tím víc se vzpínal na zadních. Zvládnout ho už nemohl. „Všemu je konec, bratře!“ křikl v poslední chvíli. „Nikoho šetřit nebudou!“ 
Splašený kůň uklouzl na kamenném schodu a zřítil se s pánem dolů na nádvoří. Sloužící běželi pánovi na pomoc, ale už bylo pozdc. Jeden z Gryspeků byl mrtev. Pan Václav ani dolů nesešel. Když mu sloužící přiběhli říci, co se stalo, pokýval hlavou a poručil, aby nosili jídlo na stůl. 
„O panu Albertovi před pány nemluvte! Není třeba, aby se teď dověděli o jeho neštěstí.“ 
Byla to smutná hostina. Páni Gryspekové seděli ve velké klenuté síni s krbem, na stole bylo to nejvzácnější nádobí a hojnost jídla i pití. Celý zámek byl vyzdoben květinami a věnci, nikdo neměl ničeho nedostatek. Sloužící chodili bez hlesu. Cítili, že se děje něco nezvyklého. Co přišlo na panský stůl, ode všeho každý dostal svůj díl. Na nikoho se nezapomnělo. 
Páni jedli mlčky a jen maličko okusili, aby pana strýce neurazili. Ten nikoho nepobízel. Jen klidně řekl: 
„Pan bratr Albert už dojel, ale dnes tu nebude s námi sedět u stolu. Je po cestě unaven a my mu dopřejeme klidu.“ 
Pak poručil přinést veliký stříbrný pohár, který se na Kaceřově používal jenom při velkých slavnostech. Bývalo starým dobrým zvykem, aby z něho všichni členové rodu postupně upili alespoň jeden doušek. Pan Václav poručil služebníkům, aby ho před ním naplnili červeným vínem. Když byl dolit po vrch, pán povstal a položil na něj obě ruce. Potom sklonil hlavu, jako by se zamyslel. Páni čekali, co jim strýc poví, ale on zatím obratně otevřel rodinný prsten s prudkým jedem a vsypal ho do poháru. Když pozvedl hlavu, jeho tvář byla klidná. 
„Moji milí páni! Jako nejstarší z Vás připíjím na slavnou památku našeho rodu i naši víru, které jsme se nikdy nezpronevěřili a nikdy nezpronevěříme.“ Potom se jako první napil ze stříbrného poháru. Sloužící opatrně nesli pohár od jednoho pána k druhému, nikoho nevynechali, paní ani děti. Pak propustil pan Václav všechny sloužící a zůstal sám s celou rodinou. Páni povstali a pomodlili se k bohu, poděkovali mu za vše, čeho jim bylo vrchovatou měrou dopřáno. Když znovu zasedli, jeden s druhým vyprávěli a vínem zaháněli nebývalou žízeň. Některé paní se potají modlily, byly smířeny s bohem i lidmi i se svým údělem. Nebylo křiku ani pláče. Zanedlouho padla na všechny veliká únava, pak prudká bolest u srdce a byl konec. Někdo zemřel dřív, někdo později. Páni z Gryspachu se nepoddali císaři ani nepřijali jeho trest, sami o sobě rozhodli. 
Když už bylo dlouho po poledni a páni nikoho ze služebnictva nevolali, bylo to hejtmanovi divné. Nakonec se rozhodl a zaklepal zlehka na dveře. Nikdo se ale neozval, nikdo ho nepozval dál, ani ze síně nevyšel. Hejtman si dodal odvahu, opatrně otevřel dveře a nahlédl dovnitř. 
„Pane bože, to je hrůza! Kde jste kdo? Poběžte, naši páni jsou mrtvi!“ volal na všechny strany. 
Byl to hrozný obraz. U bohaté hostiny zemřelo patnáct kaceřovských pánů a paní, šestnáctý se zabil pádem s koně, a to všechno se odehrálo v jednom jediném dni. Brzy se z Kaceřova rozletěla tato smutná zpráva po celé české zemi. Císař se zlobil a mnozí jeho přátelé zuřili, že se jim nepodařilo Gryspeky pokořit. Páni Gryspekové z Gryspachu přece jenom zůstali na svém panství a ve své rodné zemi. Jednoho po druhém uložili do dubových .rakví se zasklenými víky a odvezli do rodinné hrobky kostela v Královicích. Tam prý tito páni odpočívají dosud. Po konfiskaci kaceřovského panství připadl zámek Kaceřov s městečkem Kralovicemi a několika vesnicemi klášteru v Plaších, ale na statečné kaceřovské pány se nikdy nezapomnělo.