Popelka a líska

Jednomu bohatému kupci zemřela žena a zůstala mu po ní jediná dceruška. Otec musel často za obchodem z domu, na daleké cesty, a osiřelé dívčině se doma stýskalo dvojnásob. Vzpomínala na maminku a den co den chodila k jejímu hrobu, tam se vždycky potěšila. Kupec jí chtěl matku nahradit, a tak se do roka znovu oženil.
Druhá matka s sebou přivedla do domu dvě dcery, obě byly krásné jako dvě bílé růže, ale v srdci měly plno černé zloby. Pro ubohou nevlastní dcerku nastaly zlé časy. Sotva otec odjel na cesty, začaly říkat:
„Co má ta husa hloupá s námi sedat ve světnici! Kdo chce chleba jíst, musí si ho zasloužit. Ven s ní, s kuchtou, kam patří!“ Pobraly jí její pěkné šaty, oblékly jí šedivou obnošenou kytli a daly jí dřeváky. „Vida tu pyšnou princeznu, jak je vystrojená!“ volaly se smíchem a zavedly ji do kuchyně a přikázaly jí všechnu hrubou práci, které nebyla zvyklá.
Teď byla od rána do večera v jednom kole. Musila časně vstávat, zatápět, nosit vodu ze studny, vařit a prát. Nadto ji sestry ještě všemožně trápily, posmívaly se jí, sypaly jí hrách a čočku do popela, takže musela vysedávat a zase to vybírat. Večer, když už se napracovala do úpadu, nesměla ani do postele, musela si lehnout u ohniště do popela. A že proto byla pořád uprášená a ušpiněná, říkaly jí Popelka.
Jednou se otec zas chystal do města na trh a ptal se obou nevlastních dcer, co jim má přivézt.
„Mně krásné šaty z měňavého hedvábí,“ řekla jedna.
„Mně perlový náhrdelník a náramek s drahokamy,“ řekla druhá.
„A co Tobě, Popelko,“ dodal, „co bys chtěla?“
„Mně, tatínku, ulomte první snítku, která Vám zavadí o klobouk, až pojedete domů.“
No dobře. Pro Popelčiny nevlastní sestry otec v městě koupil krásné šaty, perly a drahokamy a vydal se na zpáteční cestu. Když klusal zelenou houštinou a projížděl pod lískou, shodila mu jedna snítka klobouk s hlavy. A tak ji ulomil a vzal s sebou. Když přijel domů, dal nevlastním dcerám, co si přály, a Popelce dal větvičku z lísky. Popelka mu poděkovala, šla k matčinu hrobu a snítku na něj zasadila. Ale tolik přitom plakala, že sazeničku zalila slzami.
Snítka se pak ujala a vyrostl z ní pěkný lískový strom. Popelka pořád chodila na hřbitov, pod lískou se modlila a vzpomínala na maminku. Jenže teď pokaždé přiletěl na strom bílý ptáček, a když Popelka vyslovila nějaké přání, ptáček jí z lísky hodil, co si přála.
A co se nestalo: král si tenkrát usmyslel, že vystrojí slavnost, která potrvá tři dny, a dal na ni pozvat krásné panny z celého království, aby si jeho syn mohl vybrat nevěstu. Když obě nevlastní sestry uslyšely, že mají také přijít, těšily se na ples a hned zavolaly Popelku a přikázaly jí:
„Pěkně nás učešeš, vyčistíš nám střevíce a zapneš nám háčky a přezky, půjdeme na ples do královského zámku.“
Popelka uposlechla, ale měla pláč na krajíčku, byla by ráda šla s nimi a taky si zatancovala. A tak poprosila macechu, aby ji vzala s sebou.
„Ty Popelice,“ odpověděla macecha, „vždyť jsi věčně věků samý prach a špína, a chtěla bys na ples? Šaty nemáš, botky nemáš, a chceš tancovat!“ A když Popelka nepřestávala prosit, vysypala macecha mísu čočky do popela a řekla:
„Jestli tu čočku za dvě hodiny vybereš, půjdeš s námi.“
Dívčina vyšla zadními dveřmi na zahradu a zavolala:
„Mé holubičky, mé krotké hrdličky, Vy všichni ptáčkové z polí, lesů a ze zahrad, pojďte a pomozte mi čočku přebírat,
tu pěknou do mísy nazpátek, tu horší do vašich volátek.“
A už frr! vletěly oknem do kuchyně dvě bílé holubičky, za nimi hrdličky a nakonec přišuměli všichni ti ptáčkové z polí, lesů a ze zahrad a posedali okolo popela. Holubičky s hrdličkami hned: zob, zob, zob, zob, jen se jim zobáčky kmitaly, jak horlivě shýbaly hlavičku, a ostatní taky hned zob, zob, zob, zob, a sbírali všechna pěkná zrnka do mísy. Za malou hodinku byli už hotovi a všichni zase frr! oknem ven. Dívčina odnesla mísu maceše a těšila se, teď že na ten ples bude taky smět. Ale macecha řekla:
„Ne ne, Popelko, ani šaty na to nemáš a tancovat taky neumíš. Tam by se Ti leda vysmáli.“ A když se dcerka rozplakala, řekla jí:
„Tak dobře. Jestli dokážeš za hodinu vybrat z popela dvě mísy čočky, půjdeš s námi.“
myslela si: Tohle už přece nedokáže, a vysypala jí ty dvě mísy čočky do popela.
Dcerka zase šla zadními dveřmi na zahradu a zavolala:
„Mé holubičky, mé krotké hrdličky, Vy všichni ptáčkové z polí, lesů a ze zahrad, pojďte a pomozte mi čočku vybírat,
tu pěknou do mísy nazpátek, tu horší do vašich volátek.“
A frr, frr! vletěly oknem do kuchyně dvě bílé holubičky, za nimi hrdličky a nakonec přišuměli všichni ti ptáčkové z polí, lesů a ze zahrad a posedali okolo popela. Holubičky s hrdličkami hned začaly pokyvovat hlavičkami: zob, zob, zob, zob, a ostatní taky hned zob, zob, zob, zob, a sbírali všechnu pěknou čočku do obou mis. A než minulo půl hodiny, byli už hotovi a všichni zase frr! oknem ven. Dívčina vzala mísy a nesla je maceše. Těšila se, teď že už na ten ples bude taky smět. Ale macecha řekla:
„To je Ti všechno málo platné, s námi nepůjdeš. Šaty na to nemáš, tancovat neumíš, musely bychom se za Tebe stydět.“ Potom se k ní obrátila zády a s oběma pyšnými dcerami pospíchala pryč.
Když teď už nikdo nebyl doma, šla Popelka k matčinu hrobu a pod lískou a zavolala:
„Otřes se, lísko, prosím za to, oblékni mě v stříbro, zlato.“
Líska se otřásla a ptáček hodil Popelce zlaté a stříbrné šaty a také pantoflíčky vyšívané hedvábím a stříbrem. Rychle se běžela umýt, oblékla se do těch šatů a šla do zámku.
Sestry ani macecha ji vůbec nepoznaly, říkaly si, že je to jistě nějaká princezna, tak krásně jí to slušelo v těch zlatých šatech. Na Popelku si ani nevzpomněly, myslely, že sedí doma v kuchyni. A jak by je napadlo, že je to ona, když ji šel přivítat sám králevic, vzal ji za ruku a hned ji vedl k tanci! A se žádnou jinou už nechtěl tančit, Popelku od sebe nepustil, a když pro ni přicházeli jiní, každého odbýval:
„To je moje tanečnice.“
Popelka tančila a tančila až do večera, potom chtěla domů. Králevic však řekl:
„Půjdu s Tebou a doprovodím Tě.“ Chtěl se dovědět, čí ta krásná dívka je. Ona mu však uklouzla a schovala se do holubníku. Králevic počkal, až se vrátí otec, a řekl mu, že se ta neznámá tanečnice schovala do holubníku.
Otec si pomyslel: Že by to byla Popelka? Dal si přinést sekeru a hák a holubník rozsekl. Ale nikdo tam nebyl. A když přišli do domu, ležela Popelka v svých špinavých šatech v popelu, a v dymníku blikal olejový kahánek. Králevic na ni ani nepohlédl a mlčky odešel.
Nazítří začala slavnost nanovo. A když rodiče i nevlastní sestry byli zase z domu, běžela Popelka pod lísku a řekla:
„Otřes se, lísko, prosím za to, oblékni mě v stříbro, zlato.“ A líska se otřásla a ptáček jí hodil šaty ještě nádhernější než včera.
Když se v těch šatech objevila na zámku, kdekdo užasl nad její krásou. Králevic už na ni čekal, hned ji vzal za ruku a zase tancoval jenom s ní. A když ji také jiní přicházeli požádat o tanec, každého odbýval:
„To je moje tanečnice.“
Navečer chtěla Popelka odejít a králevic šel za ní, chtěl vidět, do kterého domu půjde. Ale uklouzla mu a vběhla do zahrady za domem. Stála tam krásná košatá hrušeň obsypaná hruškami, až se srdce smálo. Popelka se vyšplhala do koruny hbitě jako veverka, a králevic zase nevěděl, kam se poděla. Ale počkal, až se vrátí otec, a řekl mu:
„Ta neznámá tanečnice se mi zase ztratila, řekl bych, že se vyhoupla tady na hrušeň.“
Otec si pomyslel: Že to bude Popelka! Dal si přistavit žebřík a sám vylezl až do vršku, ale na stromě nikdo nebyl. Popelka už dávno seskočila ze stromu na opačné straně, jako včera z holubníku, krásné šaty vrátila ptáčkovi na lísce a vzala si svou režnou kytlici. A když teď přišli do kuchyně, ležela v popelu jako jindy. Králevic na ni ani nepohlédl a odešel beze slova.
Třetího dne, když rodiče i sestry byli pryč, šla Popelka zase k té lísce a řekla:
„Otřes se, lísko, prosím za to, oblékni mě v stříbro, zlato.“
Líska se otřásla a ptáček jí tentokrát hodil šaty, jaké ještě neměla, kvítky z drahých kamenů se na nich blyštěly a hrály všemi barvami duhy. Náležel k nim ještě závoj obroubený perlami, hebounký a modravý jako mlha při měsíčku, a střevíčky byly celé zlaté.
Když v těch šatech vešla do sálu, všichni obdivem oněměli. Králevic tančil jen a jen s ní, a když se i jiní hlásili o tanec, odpovídal:
„To je moje tanečnice.“
Ale přišel večer, Popelka se chystala domů a králevic ji chtěl doprovodit. Ona si však přehodila svůj mlžný závoj, aby ji přikryl od hlavy až k patě, a zmizela mu tak rychle, že nemohl za ní. Jenže králevic své tanečnici tentokrát nastrojil léčku: celé schodiště dal natřít smůlou, a jak Popelka běžela ze schodů, levý střevíček jí uvázl na smůle. Králevic jej zvedl, a hle, ten roztomilý malý střevíček byl celý zlatý a růžička na něm voněla jako živá.
Druhého dne šel hned ráno do domu onoho kupce a řekl mu:
„Hledám tu, které se hodí na nohu tenhle zlatý střevíček. Žádná jiná nebude mou ženou.“
Obě sestry se zaradovaly, protože měly pěkné nohy. Starší zašla se střevícem do komory, že si ho zkusí, a matka tam byla s ní. Ale dívka do něho nemohla dostat palec, střevíc jí byl malý. Matka jí tedy podala nůž a řekla:
„Usekni si palec. Až budeš královnou, to už nebudeš muset chodit pěšky.“
Dívka si palec usekla, vtěsnala nohu do střevíčku, přemohla bolest a vyšla z komory. Když králevic viděl střevíček obutý, hned ji vedl přes práh, vysadil ji jako svou nevěstu na koně a ujížděl s ní pryč. Jenže cesta vedla kolem Popelčiny lísky, na té seděly dvě holubičky a volaly:
„Vrhů, vrkú, vrkú, krev je ve střevíčku! Téhle nevěstě je malý, tu pravou Ti neukázali.“
Králevic se jí podíval na nohu a viděl, jak ze střevíce prýští krev. Obrátil koně, odvezl nepravou nevěstu domů a řekl:
„To není ta pravá. Ať si střevíček obuje druhá Vaše dcera.“
Ta zašla do komory, prsty do střevíce šťastně dostala, jenže zas měla příliš velkou patu. Matka jí podala nůž a řekla:
„Uřízni si kousek paty. Až budeš královnou, potom už nebudeš muset chodit pěšky.“
Dcera poslechla, uřízla si kousek paty, vtěsnala nohu do střevíce, přemohla bolest a vyšla z komory. Králevic viděl střevíček obutý, hned ji vysadil na koně jako svou nevěstu a ujížděl s ní pryč. Když jeli okolo lísky, seděly na ní ty dvě holubičky a volaly:
„Vrkú, vrkú, vrkú, krev je ve střevíčku! Téhle nevěstě je malý, tu pravou Ti neukázali. ''''
Zase jí pohlédl na nohu a viděl, že ze střevíce prýští krev a po bílých punčochách jí už prosákla nahoru. Znovu obrátil koně a odvezl nepravou nevěstu zas domů.
„Ani tohle není ta pravá,“ řekl, „jinou dceru už nemáte?“
„Ne,“ povídá otec, „jenom po nebožce mi zůstala ještě malá nepohledná Popelka, je dole v kuchyni: to nemůže být nevěsta, kterou hledáte.“
Králevic si přál, aby ji poslali do světnice, jenže matka odpověděla:
„Ach ne, ona je tuze špinavá, nemůže nikomu na oči.“ On ji však chtěl mermomocí vidět, a tak museli Popelku zavolat.
Popelka si nejdřív pěkně čistě umyla ruce i obličej, potom šla do světnice, poklonila se králevici a on jí podal zlatý střevíček. Potom sedla na stoličku, shodila s nohy těžký dřevák a vklouzla do střevíčku: padl jí jako ulitý. A když vstala a králevic jí pohlédl do tváře, poznal krásnou dívku, která s ním potřikrát tančila, a zvolal:
„Tohle je pravá nevěsta!“
Macecha i obě sestry leknutím a zlostí hned bledly, hned červenaly. Ale králevic vysadil Popelku na koně a ujížděl s ní domů. Když jeli okolo lísky, volaly dvě bílé holubičky:
„Vrkú, vrká, vrká, Žádná krev ve střevíčku! Střevíček teď malý není, vezeš si své potěšení.“
A jen to dovrkaly, obě se snesly Popelce na ramena, jedna vpravo, druhá vlevo, a zůstaly tam pěkně sedět.
Když měla Popelka slavit s králevicem svatbu, přišly také nehodné sestry a lichotily se k ní, aby se mohly podílet na jejím štěstí. Cestou k oddavkám ji provázely jako družičky každá z jedné strany. Ale ty dvě holubičky na ně začaly dorážet a zobaly je do tváře, div jim oči nevyklovaly. Obě falešnice byly rády, když s hanbou utekly, a nikdy už se k mladé královně nedotíraly.