Popelka a kravka

Pásly dívky dobytek a předly přitom u jedné hluboké jámy.
Tu přišel k nim stařec s bílou bradou až po pás a povídá jim:
„Střezte se, děvčata, téhle jámy, protože jestli některé z Vás do ní spadne vřeteno, té se její matka hned promění v kravku.“
Jak to řekl, stařec odešel.
Dívky jeho slova udivila, šly k jámě ještě blíž, nakláněly se nad ní a dívaly se do ní. Tu jedné, která byla ze všech nejkrásnější, vyklouzlo vřeteno z ruky a spadlo do jámy. Když se ta dívka večer vrátila domů, tu poznala, že se její matka proměnila v kravku a že ta kravka stojí před domem. A tak ji začala s ostatním dobytkem vyhánět na pastvu.
Za nějaký čas se otec té dívky oženil s jednou vdovou, která s sebou přivedla svoji dceru. Macecha ihned zanevřela na svou pastorkyni, hlavně proto, že byla mnohem krásnější než její dcera. Nedovolovala jí, aby se myla, česala a převlékala, a všemožně hledala záminku, aby ji mohla kárat a týrat.
Jednou zrána dala jí plnou torbu koudele a řekla jí:
„Jestli tohle všechno dneska nespředeš a do přadena nesvineš, tak mi večer nechoď domů, zabila bych Tě.“
Chuděra dívka šla za dobytkem a předla přitom, jak jen mohla, a když si v poledne dobytek lehl do chládku, aby si odpočinul, viděla, že se ani nepozná, kolik koudele už spředla, i dala se do pláče.
Když to uviděla ta kravka, co byla její matkou, ptala se jí, proč pláče, a dívka jí všechno po pořádku pověděla, co a jak.
Tu ji kravka utěšovala a řekla jí, aby se o to ani trochu nestarala.
„Já si vezmu,“ povídá, „koudel do tlamy, budu ji žvýkat, a v mém uchu se ukáže vlákno, Ty ho vezmi a hned ho smotávej do přadena.“
A tak taky udělaly: kravka vzala do tlamy koudel a žvýkala ji, dívka z jejího ucha vlákno vytahovala a smotávala, a hned byly hotovy.
Když dívka večer dala maceše velké přadeno, macecha se tomu velice podivila, a druhého dne jí dala ještě víc koudele, ale když i tu děvče spřadlo a smotalo jako předešlého dne a večer jí doneslo smotané přadeno, myslela si, že jí to pomáhají její kamarádky.
A tak jí třetího dne dala ještě víc koudele a potají za ní poslala i svoji dceru, aby se podívala, kdo jí to pomáhá příst a smotávat. Když se ta poslaná dívka za ní přikradla a viděla, jak kravka bere koudel do tlamy, jak ji žvýká a jak pastorkyně z jejího ucha přízi smotává, vrátila se domů a všechno své matce pověděla.
Potom macecha neléhala na svého muže, aby tu kravku zabili. Muž to ženě nejdřív vymlouval, ale nakonec, když žena pořád vedla svou, přistoupil na to i on a řekl jí, že toho a toho dne tu kravku zabije.
Když se o tom pastorkyně dověděla, dala se do usedavého pláče, a když se jí kravka zeptala, proč pláče, a ta jí všechno řekla, co a jak, povídá jí kravka:
„I mlč a neplač! Jenom až mě zabijí, nejez maso ze mě, ale posbírej moje kosti a zakopej je za domem pod tím a tím kamenem do země. A až Ti bude zle, přijď na můj hrob a nejdeš tam pomoc.“
Když kravku zabili a začali její maso jíst, nechtěla dívka ani kousek a vymlouvala se, že nemá hlad a že jíst nemůže. Posbírala všechny její kosti a zakopala je na to místo, o kterém jí kravka pověděla.
Ta dívka se jmenovala Mara, ale protože v domě nejvíc pracovala a nejvíc musela poslouchat, nosit vodu, jídla vařit, nádobí umývat, dům zametat a dělat všechny ostatní domácí práce a protože se nejvíc kolem ohně točila, nazvaly ji macecha a její dcera Popelkou.
Jednou v neděli, když se macecha se svou dcerou do kostela přichystaly, rozsypala po domě plné vědro prosa a povídá pastorkyni:
„Ty, Popelko, jestli tohle všechno proso nesebereš a oběd neuvaříš, než se vrátím z kostela, tak Tě zabiju.“
A když macecha s dcerou odešly do kostela, chuděra dívka se dala do pláče a povídá si:
„Oběd mi starosti nedělá, ten snadno uvařím, kdo ale by posbíral tolik prosa?“
V tom ji napadlo, co jí kravka řekla, že až jí bude zle, aby šla na její hrob, a tam že najde pomoc. Ihned tam běžela, a když tam byla, co to vidí: Na hrobě byla velikánská otevřená truhla, plná všelijakých drahých oděvů, a na jejím víku seděli dva bílí holubi a ti jí povídají:
„Vezmi si, Maro, z truhly šaty, které chceš, obleč se a jdi do kostela. My proso posbíráme a i všechno ostatní uděláme.“
Celá rozradostněná vzala Mara první šaty nahoře, celé ze samého hedvábí, oblékla si je a šla do kostela. V kostele se všichni mužští i ženské podivovali její kráse a jejím šatům, ale nejvíc proto, že nikdo nevěděl, kdo je a odkud je. Ale zvláště se jí podivoval a zahleděl se na ni carský syn, který tam byl taky.
Když už bohoslužby měly končit, vykradla se dívka z kostela a běžela domů, svlékla si šaty, dala je zpátky do truhly, truhla se sama zavřela a byla tatam. A dívka pospíchala k ohništi, ale tam už bylo proso posbíráno, oběd uvařen a všechno uděláno.
Netrvalo dlouho, a už tu byla macecha s dcerou z kostela a velice se divily, když uviděly, že všechno je uděláno a i proso posbíráno.
Druhou neděli se matka se svou dcerou zase přichystala do kostela, a než odešly, rozsypala po domě ještě víc prosa a pastorkyni povídá jako předtím:
„Jestli tohle všechno proso nesebereš, oběd neuvaříš a všechno ostatní neuděláš, než se vrátím z kostela, zabiju Tě.“
Když pak ty dvě odešly do kostela, šla pastorkyně hned k matčinu hrobu, a tam byla zase ta otevřená truhla jako předtím a na víku seděli dva bílí holubi a řekli jí:
„Oblékni se, Maro, a jdi do kostela. My to proso posbíráme a i všechno ostatní uděláme.“
Tu si dívka vzala z truhly šaty z ryzího stříbra, oblékla se a šla do kostela. V kostele se jí zase všichni podivovali a ještě víc než předtím a carův syn z ní oči nespustil. Ale když bohoslužby měly skončit, tu se ta dívka mezi lidem nějak vykradla a utíkala domů, honem honem se svlékla, šaty dala zpátky do truhly a honem k ohništi.
Když macecha se svou dcerou přišly z kostela, ještě víc se podivily, když uviděly proso posbírané, oběd hotov a všechno ostatní uděláno, a ne a ne se tomu vynadivit.
Třetí neděli se zase přichystaly do kostela, a než odešly, rozsypala macecha po domě ještě víc prosa a jako předtím pastorkyni povídá:
„Jestli tohle všechno proso nesebereš, oběd neuvaříš a všechno ostatní neuděláš, než se vrátíme z kostela, tak Tě zabiju.“
Když pak odešly z domu, šla pastorkyně hned k matčinu hrobu a našla tam zas otevřenou truhlu a na víku dva bílé holuby a ti jí řekli, aby se oblékla, šla do kostela a o nic v domě se nestarala. Tu vzala z truhly šaty z ryzího zlata, oblékla se a šla do kostela.
V kostele se jí všichni ještě víc obdivovali a carův syn si usmyslel, že ji nepustí jako předtím, ale že ji bude hlídat, aby viděl, kam půjde. Když bohoslužby měly skončit a dívka chtěla odejít, šel carův syn v patách za ní, a jak se tak ta dívka mezi lidmi proplétala a utíkala, ztratila nějak pantoflíček z pravé nohy, a protože neměla kdy jej hledat, utekla bosky a carův syn si vzal její pantoflíček. Když přišla domů, svlékla se, dala šaty zpátky do truhly a hajdy k ohništi jako předtím.
Carův syn se pak s tím jejím pantoflíčkem vypravil hledat ji po celém carství. Zkoušel každé dívce pantoflíček, ale té byl malý, té zas velký, té byl těsný a té zas volný, ani jedné se nehodil.
A jak tak chodil od domu k domu, přišel i do domu jejího otce. Když její macecha viděla, že carův syn jde dívku hledat i do jejího domu, schovala pastorkyni před domem pod koryto. A když k nim carův syn s pantoflíčkem přišel a ptal se, mají-li v domě nějakou dívku, řekla, že mají, a přivedla svou dceru. Zkusil jí pantoflíček na nohu obout, ale ten se nedal obout ani na prsty.
Tu se carův syn ptal, mají-li v domě ještě nějakou dívku, ale macecha mu řekla, že už žádnou nemají.
V tom vyskočil na koryto kohout a zazpíval:
„Kikiriky, tady je, pod korytem.“
A macecha vykřikla:
„Kšo, orel si Tě vezme!“
Jak to carův syn uslyšel, běžel honem honem ke korytu, nadzvedl je, a ejhle, tam pod tím korytem byla právě ta dívka, která byla v kostele, a právě v těch šatech, ve kterých tam byla potřetí, jenomže bez pantoflíčku na pravé noze.
Když ji carův syn uviděl, málem že se samou radostí nezbláznil, a honem honem jí pantoflíček obul na pravou nohu. A jak uviděl, že jí nejen sedí na noze jako ulitý, ale že je právě takový, jako ten, co má na levé noze, odvedl ji do svého paláce a oženil se s ní.