Popelka a kmotřička víla

zobrazeno 26×

Vložil(a): jitkamety, 15. 5. 2016 10.43

Žily jednou tři sestry, rodiče už neměly, samy si hospodařily. Aspoň si to tak lidé mysleli. Ale vpravdě hospodařila a domácnost vedla ta nejmladší. Druhé dvě, Amina a Adlina, chodily jen nakupovat, rády se ukazovaly pěkně oblečené.
Když se jich lidé ptali na nejmladší sestru, mávly rukou:
„Ta je nám jen pro ostudu. Nic neumí, na sebe nedbá, nemyje se ani nečeše. Ještě že se o ni má kdo starat. Nebýt nás, odnesly by ji vši.“
Lidé pokyvovali hlavou, politovali starostlivé sestry a doma si říkali:
„Je to opravdu neštěstí, mít na krku takovou línou a ošklivou holku.“
Ubohá dívka netušila, co o ní sestry roznášejí. Mnoho o sebe nedbala, to měly sestry pravdu. Ale kde na to měla vzít čas ? Od rána do noci byla v jednom kole ..... uklízela, vařila, na sestry prala a prádlo jim zašívala. Že se nemyje a nečeše, to byla lež. Každý večer se celá vykoupala, zlaté vlasy starým hřebenem pročesala a teprve pak šla do podkrovní komůrky spát. Byla za den tuze utrmácená, jak dolehla, hned usnula.
Všechno trpělivě snášela, i to, že ji Adlina a Amina nikdy nepojmenovaly jejím vlastním jménem. Volaly na ní:
„Popelko!“ Popelka za to nemohla, že byla přes den upopelená, a nakonec si na tu přezdívku zvykla; vždyť to tak ošklivé jméno ani není!
Adlina a Amina si o sobě myslely, že jsou kdovíjaké krasavice. Zhlížely se od hlavy až k patě ve velkém zrcadle, a když měly dobrou náladu, volaly na Popelku:
„Pojď se na sebe také podívat, Popelko!“ Popelka pokaždé poslušně šla a podívala se do zrcadla. Zhrozila se, jakou otrhanou a ušmudlanou holku tam vidí. Sestry se smíchy div nesvalily, jak Popelka před zrcadlem přešlapuje a sama na sebe se mračí. Škoda,že se Popelka nikdy nepodívala do zrcadla večer, umytá a čistě oblečená do spaní! Byla by viděla, že je stokrát hezčí než sestry.
Mladý král té země o svých osmnáctých narozeninách pořádal tři dny po sobě ples. Pozval dívky z města, ty, co se o nich říkalo, že jsou hezké. Mezi pozvanými byly též Adlina s Aminou.
Popelce nastaly ještě horší časy. Sestry si oblékaly nové a nové šaty, na těch se jim nelíbilo to, na oněch zas ono, a zkoušely všelijaké bláznivé účesy, jen aby se před mladým králem vyznamenaly. Popelka ke vší hrubé práci musela ještě žehlit jemné kraječky, drahocenné stuhy, ale sestrám se nezavděčila. Desetkrát za den jí práci vracely, štěkaly na ni, až to nebylo hezké. „Kéž už je tomu plesu konec,“ vzdychala Popelka, „nebo mě obě zblázní!“
Ten slavný den konečně nastal.
Když Popelka sestry česala, ptaly se jí v žertu:
„Popelko upopelená, nechtěla bys také jít na ples ?“
„Nemám v čem jít,“ odvětila Popelka.
„Ty hloupá, rády Ti půjčíme šaty, máme jich dost.“
Popelce rozčilením vypadl hřeben z ruky.
„Ach,“ vydechla, „vy jste hodné, sestřičky!“
„Podívejme se na toho našeho upopelence!“ zvolala Adlina. Šťouchla loktem do Aminy a obě se daly do smíchu. „Až by ses ukázala v sále, král by na místě umřel,“ ušklíbla se Amina.
Jiná by jim za takové řeči schválně pokazila účes. Popelka však byla hodná, zadržela slzičku a učesala sestry opravdu překrásně.
Pod okny zahrčel objednaný kočár, Adlina s Aminou pyšně nasedly, a odjely. Popelka se dala do uklízení. Pokoje byly v nepořádku, jako by tam řádili zloději: skříně a zásuvky zotvírané, na zemi střevíce, stuhy, vlásenky a natáčky.
„Dřív než o půlnoci spát nepůjdu,“ vzdychla si Popelka, když viděla tu spoušť. Ale byla obratná a rychlá v práci a za chvilku bylo všechno v pořádku. Umyla se, učesala a šla si lehnout. Spát se jí však nechtělo, přípravy na ples ji rozrušily, i sedla si na malovanou truhlu po mamince. Najednou jí všechno přišlo líto a dala se do pláče.
„Proč pláčeš, děvečko?“ ozval se třaslavý hlásek.
Popelka zvedla oči a spatřila milou droboučkou stařenku. Nikdy předtím ji neviděla.
„Ty bys ráda na ples, viď?“ ptala se stařenka dál.
„A jak ráda, babičko!“ vzlykla Popelka.
„Tak už neplač,“ řekla stařenka, „dostaneš se tam. Pojď se mnou na dvůr.“
Na dvoře jí stařenka řekla, aby přinesla ze sklepa velkou dýni. Popelka poslechla.
„A teď jdi do komory, najdeš tam v koutě past a v ní šest myší.“
Popelka přinesla past s myšmi a byla zvědavá, co se bude dít.
Stařenka vyndala zpod halenky proutek, dotkla se dýně, a hned tu stál zlatý kočár. Potom nadzvedla dvířka u pasti. Jak vyběhla myška, stařenka ji šlehla proutkem a myš se proměnila v krásného koně. Než mohla Popelka překvapením vydechnout, vzpínalo se tu Šest bujných koní.
„Teď ještě kočího,“ pravila stařenka a rozhlédla se kolem. Tlustý kocour zrovna strkal nos do pasti, cítil myši. Stařenka ho šlehla proutkem, a rázem byl z kocoura statný kočí s vousy k pohledání. Hned se měl k práci, zapřáhl koně do kočáru a vyhoupl se na kozlík.
„Tak si nasedni,“ vyzvala stařenka Popelku, „a jeď, ať se trochu povyrazíš!“
Ale Popelka se všelijak ošívala, do kočáru se jí nechtělo.
„Copak se Ti nezdá, Popelko ?“
Popelka se osmělila. „Jak mohu jet v těch hadříčkách, co mám na sobě?“
„To už je to nejmenší,“ pravila stařenka. „Utrhni tamhle z kaštanu list!“
Popelka šla a ulomila lesklý list, zrovna na něj svítil měsíček. Stařenka se ho dotkla proutkem a v tu chvíli držela Popelka místo Mstu zlatozelené šaty vyšívané stříbrem.
„A teď utrhni dva lístky tamhle z jetelíčku!“
Popelka utrhla orosené lístky a stařenka je proutkem proměnila v zelené střevíčky, vyšité perličkami.
Popelka si přes chatrné hadříčky přehodila ty krásné plesové šaty, obula si třpytivé střevíčky a nasedla do kočáru.
„Nezapomeň se před půlnocí vrátit,“ volala na ni stařenka, „jinak se Ti všechno pokazí!“
Kočí švihl bičem, šestispřeží koní myšáků zabralo a zlatý kočár s Popelkou se rozjel k zámku.
Mladému králi oznámili, že na ples přijela neznámá princezna, tak spanilá, že spanilejší na světě jistě není. Král jí sám šel naproti a uvedl ji do sálu. Muzikanti přestali hrát, tanečníci nechali tance a všichni mohli na cizí krásce oči nechat. Po chvíli hudba zase zazněla a všechno se hrnulo do kola. Král poprosil o tanec neznámou princeznu. Tančila s takovým půvabem, že ostatní tanečníci přestali tančit. Kolem krále a spanilé princezny udělali kruh, jen se dívali, pohupovali se a usmívali.
Mladý král byl jako omámený, za nic na světě by byl krásnou tanečnici z kola nepustil. Ale když byli v nejlepším, hodiny začaly bít tři čtvrtě na dvanáct. Neznámá kráska sebou trhla, nechala krále králem, a než se kdo nadál, zmizela.
Stařenka už Popelku čekala. Zrovna na věži bila půlnoc. Popelka jen taktak stačila z kočáru vyskočit, hned se scvrkl v dýni, z koní zase byly myšky a z kočího kocour. Krásné šaty a střevíčky z Popelky spadly, místo nich jí šustily u bosých nohou suchý kaštanový list a dva lístky z jetelíčku.
Rychle vběhla do domu. V tom už klepaly na dveře Adlina s Aminou. Popelka jim běžela otevřít.
„Tak jaké to bylo ?“ ptala se a dělala, že zívá, jako by se právě probudila.
Jindy by se byly na ni sestry rozkřikly, cože je tak drzá. Dnes však měly plnou hlavu cizí princezny a vyprávěly o ní Popelce samé divy.
„Když ta princezna utekla,“ sdělovala Adlina, „měli jsme po zábavě. Král zakázal muzikantům hrát a sám seděl jako umučení.“
Popelka se začervenala, ale naštěstí si toho rozpovídané sestry nevšimly.
„Je to možné, aby byla opravdu tak hezká, jak povídáte ?“ ptala se Popelka.
„Ještě hezčí, slovy se to nedá vypovědět.“
„Ale nemohla být přece hezčí než Vy,“ řekla Popelka. Obě sestry se zamračily a hned hnaly Popelku spát.
Když na druhý den večer zase odjely na ples, Popelka se stařenky nemohla dočkat. Stařenka přišla a bylo to jako včera: dýni proměnila v zlatý kočár, myši v koně a kocoura v kočího.
„Jdi,“ řekla potom Popelce, „a utrhni květ tamhle z kaštanu.“
Stařenka se květu dotkla proutkem a květ se proměnil v Šaty tak překrásné, že Popelka nemohla úžasem ani vydechnout. Bělostné šaty zářily zlatou, jako sluneční nití a rudými rubíny. Popelka si je oblékla a stařenka ji poslala, aby utrhla dva kvítky jetelíčku. Dotkla se jich proutkem a z orosených kvítků byly dva roztomilé bílé střevíčky poseté perlami.
„Můžeš jet,“ řekla stařenka, „ale nezapomeň se před půlnocí vrátit, zdržíš-li se jen vteřinku, budeš z toho mít velké starosti!“
Popelka slíbila, že se vrátí včas, a za chvilku už byla v sále po boku mladého krále. Líbila se mu dnes ještě víc než včera. Král ji z rukou nepustil, tančil jen s ní a všechny dívky z města na ni žárlily. Král jí napovídal tolik hezkých věcí, že zapomněla na hodiny.
V tom začala bít půlnoc. Cizí princezna zbledla, vytrhla se králi a prchala jako laňka. Na schodech klouzla a jeden střevíček se jí vyzul. Nechala ho ležet, neměla čas ho zvednout. Když zazněl z hodin dvanáctý úder, dobíhala zrovna ke kočáru. Ale kočár, koně a kočí se jí před očima proměnili v dýni, myši a kocoura. Nádherné šaty se svezly z jejích hadříčků, a jak se dotkly země, proměnily se v kaštanový květ. Střevíček se jí svezl z nohy a zůstal ležet na zemi jako pouhý kvítek jetelíčku. Popelka obojí, květ kaštanu i kvítek jetelíčku, zvedla a strčila si je za blůzičku. Pak se pustila nejkratší cestou domů.
Král za ní vyběhl, hned jak se mu vytrhla. Ale než se rozčilenými tanečníky protlačil, zrovna zazněl na hodinách dvanáctý úder. Král běžel dolů a na posledním schodu uviděl kvítek jetelíčku. Bylo mu divné, kde se tu vzal, zvedl ho a kvítek se mu v rukou proměnil v roztomilý střevíček. Poznal v něm jeden ze střevíčků krásné princezny. Doběhl na nádvoří, ale nikoho neviděl. Se střevíčkem v ruce se vrátil do sálu a na jeho přání už se víc netančilo.
Popelka zatím už byla doma. Stařenka jí pěkně zahrála. „Už se neuvidíme,“ řekla, „ale abys věděla, kdo se o Tebe staral, jsem Tvoje kmotřička víla, dávno už se tady na mne zapomnělo. A netrap se, všechno dobře dopadne.“
Tobě se to hezky řekne, myslela si Popelka. Ale já už mladého krále nikdy neuvidím, až do smrti budu zlým sestrám posluhovat a víckrát už se z domu nedostanu.
Chtěla se stařenky ještě něco zeptat, ale po té už nebylo ani vidu ani slechu. Sestry tu byly za chvilku. S Popelkou ani nemluvily, jen si pořád špitaly o králi, co je to za podivína, že kvůli cizímu děvčeti zkazí všem zdejším zábavu.
Ráno byly ještě mrzutější a mračily se jako bubáci, král totiž dnešní ples odřekl. Měl jiné starosti: dal vyhlásit, že si vezme za ženu to děvče, kterému se hodí na nohu bílý střevíček, posetý perlami. Vydal se s komonstvem do města, chodili od domu k domu, a sám král děvčatům střevíček zkoušel. Ani jedno děvče nevynechal. Bylo z toho v městě velké vzrušení. Mnohá už se viděla královnou a dělala, co mohla, aby střevíček obula. Ale bylo to marné, střevíček nikomu na nohu nepadl.
Naposled přišli se střevíčkem k Adlině a Amině. Obě se pýřily a dělaly, že jej obují jako nic, ale nedostaly se do něho ani palcem. Král už se chtěl vrátit s nepořízenou. A tu někdo z diváků, nebyla při tom o ně nouze, zvolal:
„Mají tu ještě jedno děvče!“
Adlina a Amina se ušklíbly.
„Máme, pane králi,“ pravily, „ale je to hloupá a ošklivá holka. Radši ji ani neukazujeme. Nohy má jako kachna, ještě Vám střevíček pokazí.“
Král odvětil, že by nebylo spravedlivé, aby někoho vynechal. „Jen ji přiveďte,“ řekl.
Přivedli Popelku v roztrhaných hadříčkách, celou upopelenou, našli ji, jak zrovna čistí kamna. Král se na ni ani nepodíval, jen prosil, aby nastavila nohu. Všichni užasli: Popelčina nožka vjela do střevíčku jako po másle.
Ale to nebylo ještě všechno. Jak se tak Popelka rozčilením kroutila, povylezl jí z halenky kaštanový květ a rázem se na ní proměnil ve skvoucí bělostné šaty, vyšité zlatou nití, poseté rubíny. Kvítek z jetelíčku spadl na zem, a už tu byl druhý střevíček do páru. Popelka do něho vklouzla a stála před králem v celé své spanilosti, v záři sluníčka ještě krásnější než včera večer při světle křišťálových lustrů.
Král zardívající se Popelku vedl ke kočáru, a do zámku s ní jel už jako se svou nevěstou. Hned se slavila svatba a král uspořádal ples, jaký v městě nikdo nepamatoval.
Tak Adlina a Amina přece o dnešní zábavu nepřišly. Ale ani si nezatancovaly, nikomu se nelíbily. Byly totiž zelené závistí, a že si musely samy šaty žehlit, stuhy vázat a vlasy česat, docela nic jim to neslušelo.
Popelka se na ples obula do střevíčků z jetelíčků a za tu noc je protančila. Ale nezahodila je, schovala si je na památku. Dodnes je tam ukazují. Já je také viděl, i potěžkat mi je dali: byly lehoučké jako motýlí kukla. Popelce se v nich jistě tančilo jako víle.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight