Popelka a havran

Popelka dělala černou práci a jedla černý chléb. Starý otec jí nejezdil do města pro rohlíčky jako macešiným vlastním dcerám. Její dny byly hořké jako placky z plev. Rozcuchaná seděla u krbu a od rána do večera vybírala lněná semínka z popela. Popel byl ještě horký, ale ona ho trpělivě prosévala a profukovala skrz prsty, až měla v hrsti všechna lněná semínka, jež macecha opět vhodila do popela, aby nevlastní dcera měla stále dost práce. Její vlastní dcery si mezitím chystaly výbavu a připravovaly se k vdavkám. Nevlastní dcera pracovala od tmy do tmy, ale vysloužila si jedině popel a slzy. A aby neumdlévala při práci na své výbavě z popela, zpívala si, skloněna nad krbem jako pilná přadlena:

„Šátky šiju, tkám a předu, 
dokud věno nenapředu, 
z popela je upříst musím, 
v popelu své mládí dusím ..... “

Na pořádného selského chasníka nesměla ani pomyslet. Kdo by se také chtěl oblékat do plátna z popela a čí kůň by se brodil blátem k opuštěnému sirotkovi! Popelka si však prozpěvovala a sama sebe klamně utěšovala:

„Rolničky až zazní v domě, 
zlatý princ si přijde pro mne ..... “

Macecha to slyšela a přemýšlela: Co to může být za prince, o kterém Popelka zpívá? Měla strach, aby se sny pastorkyně nesplnily a aby nezahanbila její vlastní dcery. Ale jak se toho sirotka zbavit? Práce ji nezkrušila. Trpělivě vykonávala všechno, co jí macecha přikázala, a s každým dnem byla krásnější. Její ruce jen kvetly, jako by očekávaly bohaté dary. Macecha se rozhodla, že Popelku sprovodí ze světa. Jednoho temného zimního večera zamkla a na zástrčku zavřela všechny dveře. Zavřela i všechny okenice a se svými vlastními dcerami odešla do sousední vsi. Otevřené zůstalo jen maličké okýnko v kuchyni a hasnoucí otvor v dvířkách krbu. Popelka měla hlad. V truhle voněly teplé pšeničné bochánky, ale přes truhlu byl přehozen macešin šátek a na něm spal černý pes. Macecha tam schválně dala bochánky, aby hned věděla, kdyby si pastorkyně chtěla něco vzít. 
Když macecha odcházela, hodila před Popelku zmrzlého havrana, kterého našla ve sněhu, a řekla: 
„Oškubej ho a udělej si ho k večeři!“ Ale havran byl otrávený ..... kdo by ho snědl, umřel by. 
Popelka se posadila ke krbu a začala havrana oškubávat Vytrhávala jedno peříčko po druhém, jako by to byly temné chvíle jejího smutného života, až se pod prsty objevilo havranovo holé tělo. Bylo hubené a namodralé jako popel. A když jí havran ležel celý oškubaný na kolenou, vypadal tak uboze, že se jí chtělo nad ním plakat. Ale jako poslušná dcerka udělala, co jí macecha poručila. Oheň v krbu se jen pomalu rozhoříval a havran v hrnci se jen pomalu vařil. Noc byla dlouhá. Popelka postavila lavici pod okýnko a vyhlédla ven, zda neuvidí hvězdu, která se nejednu noc jako matčino oko dívala do její beznadějné tmy. Ale zatím se neukázala ani hvězda, ani měsíček vystrkující obvykle svůj zlatý srpek z temných větví. Pokaždé, když obdivovala nový měsíc, viděla v něm lovce, který zabloudil v zeleném lese a troubí na zlatý roh. Ten roh zní velmi něžně a žalostně, a Popelce je jako lesní zvěři, která sama se sladkým chvěním běží vstříc střele, i jako nevěstě, jež se odevzdává do rukou ženicha. Jenže tuto noc bylo nebe bledé a prázdné ..... snít nebylo o čem. 
Bělavá zimní mlha kroužila pod jabloněmi. Vítr skučel, jako by zpíval truchlivou pohřební píseň. A tu Popelka spatřila pod jabloněmi podivný průvod. Všechny letní květiny s vysoko vztyčenými květy a listy vlajícími ve větru jí kráčely vstříc. Ale to nebyly živé květiny, nýbrž jejich stíny, které bloudí za zimních nocí a hledají léto. Byl to dlouhý průvod, z něhož Popelka viděla jen část. Začínal tam někde za zasněženými kopci, nad kterými do tmy trčely temné vrcholky jedlí. Jako mlha se průvod valil dolů a teprve pod jabloněmi se daly rozeznat něžné tváře květů v třpytícím se studeném jíní. Byly stále blíž a blíž, natahovaly se k okýnku a nahlížely dovnitř. V záři krbu začalo sklo lehounce svítit a Popelka uviděla mnoho milých letních přátel z luk, zahrad i kvetoucích polí. Byly tam bahenní rákosy se smutně skloněnými listy i bělavé ječmeny s lehounkými stříbřitými osinami. Mezi nejrozmanitějšími listy a květy se tísnily její slunečnice. Pohlížely na ni s pootočenou tváří. Jako promrzlé se tiskly k oknu a zlehka zasvítily na skle chladným třpytem ..... připomínaly duše zbavené života. 
„Milé květinky! Milé polní, zahradní i luční květiny, co tady děláte?“ zeptala se Popelka. 
„Hledáme světlo a teplo, hledáme léto,“ odpovídaly jí v lehkém vzdechu větru. 
„Kéž bych Vás mohla pustit dovnitř!“ zvolala Popelka. „Ale moje komůrka je tmavá a těsná. Sedím u popela a dveře k macešiným pokojům jsou zavřené na zástrčku. Jsou tam velká okna, teplo a světlo a stropy jsou tam tak vysoké, že by tam mohly stát stromy v plném květu a dívat se na sebe v teplých nazelenalých zrcadlech přes celou stěnu ..... Ale já Vás tam nemohu pustit!“ 
Zarmoucená Popelka odešla od okna a sedla si ke krbu. Oheň mihotavě dohasínal. Popelka zamíchala pokrm a přiložila lžíci ke rtům. Pokrm byl černý a protivně hořký. Jazyk jí ztuhl v ústech a do očí jí vběhly slzy. Upadla a zemřela v popelu a slzách. 
Když však zemřela, dostala křídla, poněvadž se proměnila v pouhou duši a nic už před ní nebylo zavřené ani na klíč, ani na zástrčku. Mohla volně létat, kam se jí zachtělo. A tak tedy vyšla ven k těm květinám, které hledaly léto, a vedla je k jasným zahradám jiného, krásnějšího světa, kde není zima. 
Tam dosud kvetou v nehynoucí kráse. A také Popelka tam našla svůj domov. Ruce, jimiž vybírala lněná semínka z popela, pozvedá k nebesům a prosí za duše, které touží po věčném létu. Popelčiny ruce jsou jako dvě bílé holubice, které se vznášejí vstříc slunci.

Zdroj: www.abatar.cz