Pohrobek

zobrazeno 61×

Vložil(a): vequi, 11. 1. 2016 22.14

V Turecku žil jeden kupec, který byl velmi bohatý a měl vše, co si jen člověk může přát, kromě jediného; neměl žádné dítě a to bylo jeho největší přání. Za několik let však jeho žena zemřela a to pro něj bylo opravdové neštěstí. Cítil se tak osamělý a opuštěný celým světem, další žití mu bylo velmi zatěžko a jeho jedinou útěchou se staly každovečerní procházky k hrobu jeho ženy, kde v modlitbách setrvával až do půlnoci. Toho času v Turecku panoval sultán, kterému dosud žádná z jeho žen nedala dítě. Když mu po předlouhém toužebném čekání na následníka sultánka jednoho dne oznámila, že mu brzy povije dítě, tu z té radostné zprávy sultán těžce onemocněl a záhy zemřel. Vládu převzala sultánka a vedla si při tom tak dobře, že všichni lidé v zemi byli spokojeni a šťastní. Měla však jednoho ministra, který byl nadmíru ctižádostivý a rád by na trůn dosadil svého syna. Kdyby sultánka nebyla porodila dítě, pak by se to možná po její smrti podařilo, ale nyní se pomalu blížil okamžik, kdy měla porodit a byl-li by to ke všemu chlapeček, potom by se musel ministr svých nadějí zcela vzdát. Dnem i nocí přemýšlel, co by si měl počít. Tu se jednoho dne dozvěděl, že čáp přinesl sultánce krásného synáčka. Spěchal ihned do zámku a dal chůvě a mladé chůvičce spoustu peněz, aby dostal to dítě do rukou, pak ho nechal zabalené do hedvábného šátku položit do truhličky a poručil chůvičce hodit je do moře. Ale dívence bylo toho krásného dítěte líto, tak je večer zanesla na hřbitov a položila ho na nejčerstvější hrob; zrovna ten, ve kterém odpočívala kupcova žena. Sultánce pak řekli, že dítě přišlo na svět už mrtvé a bylo ihned pohřbeno. Za malou chvíli přišel kupec, aby se podle svého obyčeje pomodlil u hrobu své ženy. Když spatřil truhličku, zvědavě ji otevřel a smálo se na něj dítě. „Ach,“ řekl si: „moje nebohá žena mi z hrobu darovala dítě, abych nebyl sám.“ a dítě políbil jako své a plný radosti ho nesl domů.

A běžel čas, jak bývá jeho zvykem, neúprosně a bez ustání.

Kupec vzal dítěti chůvu, a když vyrostl, dal ho na studia. A tak se z dítěte stal chlapec, z chlapce jinoch a kupec ho miloval tak, že bez něj nemohl být ani na okamžik. Jednoho dne se rozhodl vydat na dalekou cestu, na které ho měl doprovázet i syn. Nechal vypravit loď a jednoho rána s příznivým větrem vyrazili na moře. Za nedlouho se však zvedla bouře tak strašlivá, že s lodí si pohazovaly vlny vysoké jako dům, které ji nakonec vrhly na skálu, kde se roztříštila. Celá posádka i drahocenné zboží, kterým byla loď naložena, bylo ztraceno. Kupec a chlapec se s velkým úsilím zachránili na jednom trámu, na kterém pak dlouhý čas pluli po moři sem a tam, až je nakonec moře vyhodilo u jednoho ostrova. Tak stáli na ostrově ubozí a opuštění a neměli nic, než svůj život a pár bylinek, které tu rostly. Avšak jeden poklad přece jen zachránili a bylo to opravdu velké bohatství, zůstala jim důvěra v Pána, která je držela při životě a kvůli které neklesali na mysli. Postavili si z naplaveného dřeva chýši, ve které bydlili. Z kmene stromu si vydlabali loďku a vyrobili síť a hoch každý den vyjížděl na moře a chytal ryby a z toho žili.

Jednoho dne se však odvážil na moře dál, než obvykle, a tu uviděl v dálce připlouvat krásnou zlatou loďku, ve které seděly tři panny, které hrály a zpívaly. Jedna z nich měla na hlavě korunu a byla nadmíru krásná, ty dvě druhé byly její služebné. Ale lodník loďku vedl přímo na místo, kde byly pod vodou ukryté útesy. Loďka s rozvinutými plachtami doplula rovnou na ně, roztříštila se a všichni spadli do vody. Jinoch skočil ihned do vody a zachránil nejprve princeznu a potom obě komorné. Lodník našel ve vlnách smrt. Krásná panna mu děkovala a chtěla ho obdarovat spoustou zlata, když s nimi půjde do zámku, on si nechtěl však vzít nic kromě zlaté švestky, kterou držela dívka v dlaních. Tu pravila: „Jestliže nic dalšího nechceš, tak mi dopřej ještě jedno a každý den mi přines do zámku čerstvou rybu.“ Ale to řekla jen proto, že chtěla toho krásného mládence ještě vidět. A on s jejím přáním souhlasil, neboť se mu také velmi líbila a nerad by ji dnes viděl naposledy. Když připluli k pobřeží a dorazili k zámeckým zahradám, hoch pochopil, že zámek stojí ve městě, ve kterém bydlil s kupcem. Radostně to pak svému pěstounovi oznámil a ptal se ho, zda by se nechtěl vrátit domů, ale kupec pravil: „S tou lodí jsme vše ztratili a doma bychom byli chudí, však tady na ostrově jsme boháči, zůstaneme tu.“ Jinochovi toto rozhodnutí vyhovovalo, neboť takto mohl každý den nerušeně vidět krásnou princeznu.

S tou se to ale mělo takto. Když bylo sultánce její dítě tak mrzce uloupeno, ztratila chuť k panování a předala zemi bratrovi svého muže, který měl krásnou dceru. Tuto sultánka vychovávala a učila všemu krásnému umění, tanci, hudbě a zpěvu, a to byla ta panna, kterou zachránil. Každý den se jinoch vydával na lov ryb a tu nejkrásnější rybu pak přinášel do zámecké zahrady, kde ji od něj braly princezniny služky. Zatímco odnášely rybu do zámku, on seděl u princezny. Nejprve si vyprávěli své příběhy, záhy se jí ale svěřil, že od prvního okamžiku, kdy ji spatřil, srdce se mu sevřelo láskou a miluje ji tak, že si bez ní svůj život nedokáže představit. Tu mu princezna prozradila, že ho také nade vše miluje a byli tedy jedno srdce a byli jedna duše. Ty služebné dobře viděly, co se děje, ale neprozradily je, protože princeznu i toho krásného jinocha měly příliš rády na to, aby oba učinily nešťastnými. Ale jednoho dne v ta místa přišla sultánka, aby se podívala, kde se princezna zdržuje a uviděla ty dva ponořené v hovoru tak, že ji neviděli ani neslyšeli, takže je mohla nerušeně vyslechnout. A pojednou stála před nimi a ubohý hoch nemohl uniknout. Sultánka ho pevně držela, a pokynula strážím, které stály na hradbách, aby sem přichvátaly a uvrhly je oba do žaláře, každého do vlastní cely.

 Za tři dny nato byl výslech. Nejprve byl před soud předveden mladík a sama sultánka byla přítomna. Měl před všemi říci, kdo je, a tak se jal vyprávět svůj příběh, jak byl nalezen v krásné truhličce na hrobě kupcovy ženy. Ten šátek, do kterého ho tenkrát zabalili, nosil odmalička na prsou, vytáhnul ho ven a řekl: „Tento šátek byla moje plenka a vedle zlaté švestky od princezny je to můj nejdrahocennější majetek.“ Když chtěl ve vyprávění pokračovat, přerušila ho sultánka výkřikem: „Mlč a ukaž mi ten šátek!“ Tu jí šátek podal a sotva si ho sultánka prohlédla zblízka, poznala práci svých vlastních rukou, vrhla se k němu a volala: „Ach, můj milovaný synu! Ty jsi můj milovaný syn!“ Jinoch nevěděl, co k tomu má říci, tak poručila soudcům jít domů a vzala ho s sebou do paláce. Ihned si nechala zavolat porodní bábu, a když na ni uhodila, tak ta se přiznala, že dítě předala chůvičce. Tak přivedli chůvičku a ta se přiznala, že měla sice děcko hodit do moře, ale místo toho je zavinuté do jemného šátku položila do truhličky a postavila na jeden čerstvý hrob.

Tak byl místo hocha uvržen do vězení ten proradný ministr a princezna vysvobozena a toho samého dne byli zasnoubeni. Potom se chlapec nalodil na krásnou a nádhernou loď a vydal se na ostrov, aby přivedl svého pěstouna, který byl na místě jmenován prvním ministrem, neboť ten starý ministr přišel nakonec o hlavu. Bratr zemřelého sultána se vzdal dobrovolně vlády a na trůn dosednul sultánův pravý syn.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight