POHÁDKA VODNICKÁ
Vložil(a): vendy.z, 30. 6. 2016 22.05
Pohádka vodnická
Jestli si, děti, myslíte, e vodníci nejsou, tak tedy vám říkám, e jsou, a jací! Tak třeba zrovna u nás, co jsme se my jako narodili, bydlel jeden v řece Úpě pod splavem, a jeden byl tuhle v Havlovicích u toho dřevěného mostu, a jeden se zdroval v Radečském potoku, to byl Němec německá, ani slova česky neuměl; vak jednou přiel k mému tatínkovi, aby si dal vytrhnout zub, a za to mu donesl koíček stříbrných a růových pstruhů pěkně pokladených kopřivami, aby zůstali čerství; a e to byl vodník, bylo vidět z toho, e po něm na idli bylo mokro. A jeden byl u dědečkova mlýna v Hronově a ten choval pod splavem, pod vodou estnáct koní; proto inenýři říkali, e tam na tom místě má řeka Metuje estnáct koňských sil. Těch estnáct bílých koní pořád táhlo a táhlo, a proto se mlýn pořád točil; a kdy jedné noci ná dědeček umřel, el vodník a vypráhl potichu vech estnáct koní, a mlýn se tři dny netočil. Na velkých řekách jsou vodníci, kteří mají jetě víc koní, třeba padesát nebo sto; ale někteří jsou takoví chudáci, e nemají ani dřevěnou kozu.
Takový velkovodník v Praze, na Vltavě, je ovem náramně bohatý a velký pán; má třeba i motorový člun a v létě si jede k moři. Vdy v Praze i obyčejný podvodník má někdy peněz jako slupek a lítá v automobilu, hú, hú, a bláto stříká. Ale jsou zase takoví nanicovatí malovodníčkové, mají louičku jako dlaň a v ní jednu ábu, tři komáry a dva brouky potápníky; nebo mají svou ivnost na tak mizerné struce, e si v ní ani my bříko neurousá; někteří za celý boí rok nechytnou víc ne pár papírových lodiček a dětskou plínku, která mamince uplavala při praní. Ba, je to bída. A zase takový romberský vodník má třeba dvě stě dvacet tisíc kaprů, a jetě k tomu líny, evče, parmy a nějakou tu zubatou tiku. Inu, není ádná rovnost na světě.
Vodníci jsou samotáři, ale tak jednou, dvakrát do roka, kdy je velká voda, se sjedou z celého kraje a konají, jak se tomu říká, okresní konferenci. Z naeho kraje se vdycky scházeli při velké vodě na lukách u Hradce Králové, protoe tam je taková pěkná rovina a krásné tůně a zátočiny a slepá ramena vystlaná nejjemnějím bahnem dvojnulkou. To musí být luté bahno anebo trochu do hnědá; kdy je červené nebo edé, to u není tak hebounké, zrovna jako mast. Na takovém pěkném mokrém místě se tedy sesednou a povídají si, co je nového: e tamhle v Suchovricích dělají lidi regulaci, take se tamní vodník, jako starý Jireček, musí odtamtud vystěhovat; e hrníčky a pentle podraily, to vám je hrůza: aby vodník, kdy chce někoho chytit, koupil za třicet korun pentlí a hrníček stojí nejmíň tři koruny, a jetě je to mízo; nejraději pratit řemeslem a chytit se něčeho jiného. A tu si vodníci vypravují, e jaroměřský vodník Faltys, ten zrzavý, se chytil obchodu a prodává minerální vody, a kulhavý Slepánek se stal instalatérem a dělá vodovody, a jiní si pomohli jinou ivností. To se rozumí, děti, e vodník můe dělat jen to řemeslo, ve kterém je něco od vody; tak třeba můe být závodníkem nebo podvodníkem, můe psát do novin úvodníky, můe být průvodcem nebo průvodčím, můe se vydávat za vévodu, za člověka vzneeného původu nebo za majitele velkozávodu - zkrátka nějaká voda v tom musí být.
Jak vidíte, zbývá pro vodníky dost ivností, a proto jich také pořád ubývá; proto se počítají na svých výročních poradách a říkají si smutně: “Zas je nás o pět míň; mládenci, takhle nae povolání pomalu vymře.”
“Inu,” povídá starý Kreuzmann, trutnovský vodník, “u to není, jako to bývalo. Holenku, tomu je hrůza tisíců let; tenkrát byly celé Čechy pod vodou, a člověk, čibrkom vodník, vdy tehdy jetě lidé nebyli, no jo, to byly jiné časy - krucinál, kde jsem vlastně přestal?”
“e byly celé Čechy pod vodou,” pomáhal mu skalický vodník Zelinka.
“Aha,” řekl Kreuzmann. “Tedy celé Čechy byly pod vodou, i altman a Červená Hůra a Krákorka a vechny ostatní hory; a nainec mohl mokrou nohou pěkně pod vodou jít třeba z Brna a do Prahy. Jetě loket nad Sněkou byla voda. Lidi, to byly časy.”
“To byly,” vzpomínal ratibořický vodník Kulda. “Tenkrát jsme my vodníci jetě nebyli takoví samotáři a poustevníci jako dnes. Tenkrát jsme měli podvodní města, vystavěná z vodních cihel, a nábytek byl vyřezán z tvrdé vody, a peřiny byly z měkké deové vody, a topilo se teplou vodou; a nebylo ani dno, ani ádný břeh, ani povrch vody; byla jen voda a my.”
“Ba,” povídal Lika řečený Hejkavec, ten vodník z abokrcké mokřiny, “a jaká ta voda tehdy byla! Mohls ji krájet jako máslo, a koule z ní dělat, a nitě z ní upříst, a provazy z ní kroutit; byla jako ocel, a jako len, a jako sklo, a jako pápěrka, a hustá jako smetana, a pevná jako dub, a hřála jako koich. Vecko bylo uděláno z vody. Holenku, taková voda teď u není ani v Americe, kdepak!” A starý Lika si odplivl, a se tam udělala hluboká tůně.
“Bejvala,” řekl Kreuzmann zamyleně, “bejvala tehdy moc krásná voda, ale byla jetě tentononc, dočista němá.”
“Jak to?” podivil se Zelinka, který nebyl tak stár jako ti druzí.
“Inu, němá byla,” povídal Lika Hejkavec. “Neměla ádný hlas. Neuměla jetě mluvit. Byla tak tichá a němá, jako je teď, kdy zmrzne. Nebo jako kdy napadne sněhu a je půlnoc a nic se ani nepohne; a tu je takové ticho, takové tichoučké ticho, e ti je a ouzko, a tu vystrčí hlavu z vody a poslouchá; a tu se ti sevře srdce tím ukrutným tichem. Takové ticho tehdy bylo, kdy byla voda jetě němá.”
“A jak to,” ptal se Zelinka, který byl stár jenom sedm tisíc let, “jak to, e u není němá?”
“To přilo tak,” řekl Lika. “Mně to vypravoval můj pradědeček, a říkal, e u je tomu nějakých milión let. Tak tehdy byl iv jeden vodník, jakpak se honem jmenoval? Rákosník, ne Rákosník, Minařík, taky ne, Hampl, taky ne Hampl, Pavlásek, taky ne, hergot, jake se jmenoval?”
“Arion,” řekl Kreuzmann.
“Arion,” přisvědčil Lika. “Taky jsem to měl na jazyku. Arion se jmenoval. A ten Arion měl vám takový divný dar, takovou schopnost od pánaboha, inu, takové nadání, víte? On dovedl tak krásně mluvit a zpívat, e jednomu srdce skákalo a zase zaplakalo, kdy zazpíval. Takový to byl muzikant.”
“Básník,” opravil Kulda.
“Muzikant nebo básník,” řekl Lika, “ale uměl to, holenku. Říkal pradědeček, e vichni brečeli, kdy se dal do zpěvu. On měl, ten Arion, velikou bolest v srdci. Nikdo neví, jakou. Nikdo neví, co se mu stalo zlého. Ale musela to být straná bolest, e zpíval tak krásně a tak smutně. A jak tak pod vodou zpíval a naříkal, třásla se kadá krůpějka vody, jako by to slza byla. A v kadé krůpějce uvázlo něco z jeho zpěvu, jak se ten zpěv tou vodou prodíral. Kadá kapička zachytila kousek jeho hlasu. A proto u není voda němá. Proto zvoní,
cinká, evelí a eptá, zurčí a bublá, plouná, umí, hučí, ropotá, úpí a kvílí, burácí, řve, ječí a hřímá, sténá a vzdychá a směje se, hraje jako na stříbrnou harfu, klokotá jako balalajka, zpívá jako varhany, duje jako lesní roh a hovoří jako člověk v radosti nebo alu. Od té doby mluví voda vemi jazyky na světě a povídá věci, kterým u ani nikdo nerozumí, jak jsou divné a krásné. A nejmíň jim rozumějí lidé. Ale pokud nepřiel Arion a nenaučil vodu zpívat, byla stejně němá, jako je němé nebe.”
“Ale to nebyl Arion, co přinesl do vody nebe,” řekl starý Kreuzmann. “To bylo a později, za mého tatíka, dej mu pánbůh věčnou slávu, a udělal to vodník Kvakvakvokoax, a to z lásky.”
“Jak to bylo?” ptal se vodník Zelinka.
“To bylo tak. Kvakvakvokoax se zamiloval. Kvakvakvokoax viděl princeznu Kuakuakunku a zaplanul k ní láskou, kvak. Kuakuakunka byla krásná. Měla luté abí bříko, a abí noičky, a papulu abí od ucha k uchu, a byla celá mokrá a studená: taková krasavice to byla. Takové u ani nejsou.”
“A co dál?” ptal se vodník Zelinka dychtivě.
“Nu, co by bylo? Kuakuakunka byla krásná a pyná. Nadýmala se jen a říkala kvak. Kvakvakvokoax byl jako blázen. Vez-me-li si mne za mue,’ řekl jí, přinesu a dám ti, co bude chtít.’ A tu ona řekla: Tedy mi přines modré z nebe, kvak.’”
“A co udělal Kvakvakvokoax?” ptal se Zelinka.
“Nu, co měl dělat? Seděl pod vodou a naříkal: Kva kva kva kva, kva kva kva kva. A pak si chtěl vzít ivot. Proto skočil z vody do vzduchu, aby se v něm utopil, kvak. Nikdo před ním jetě do vzduchu neskočil. Kvakvakvokoax byl první.”
“A co udělal ve vzduchu?”
“Nic. Podíval se nahoru, a nad ním bylo modré nebe. Podíval se dolů, a pod ním bylo také modré nebe. Kvakvakvokoax uasl. Tehdy jetě nikdo nevěděl, e se nebe odráí ve vodě. Kdy Kvakvakvokoax uviděl, e je na vodě modrá obloha, vykřikl podivením kvak’ a spadl zase do vody. A pak vzal Kuakuakunku na záda a vyskočil s ní do vzduchu. Kuakuakunka uviděla ve vodě modré nebe a vykřikla radostí kvakvá’. Nebo jí Kvakvakvokoax přinesl modré z nebe.”
“A co bylo dál?”
“Nic. Byli pak spolu astně ivi a narodilo se jim mnoho jiker. A od té doby vylézají vodníci z vody ven, aby viděli, e nebe je taky tam, kde je jejich domov. Kdy někdo opustí domov, a je to kdo
chce, a ohlédne se pak zpátky, jako se Kvakvakvokoax podíval do vody, vidí, e tam doma je to pravé nebe. Ví, to pravé modré a krásné nebe. Kvak.”
“A kdo to dokázal?”
“Kvakvakvokoax.”
“A ije Kvakvakvokoax!”
“A Kuakuakunka!”
V tu chvíli el kolem jeden člověk a myslil si: To dnes ty áby kvákají! I popadl kámen a hodil jej do té mokřiny. Voda vysoko vystříkla, zaplouchalo to, a bylo ticho: vichni vodníci skočili do vody, a teprve přítího roku budou zase mít konferenci.
Autor: Karel Čapek
Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.
Diskuze k této stránce (0 příspěvků)
Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.
Zatím zde není žádný příspěvek.