Pohádka o sýkorce

Tatínku!“volá Honzík,“kdy už konečně půjdeme stavět sýkorkám krmítko, zima je skoro za dveřmi a my ho pořád ještě nemáme?“
Tatínek chytl Honzíka za ruku a řekl mu:“Zítra je sobota, tak se do toho dáme.“
Honzík se nemohl dočkat a hrozně moc si přál, aby už bylo ráno. Stále se přetáčel ze strany na stranu a nemohl usnout.
Ráno přišel tatínek do pokojíčku za Honzíkem, který ještě spinkal:“Tak co, ty nebudeš vstávat?“
Když se Honzík probral, v mžiku vyskočil z postele a rozběhl se do koupelny.S kartáčkem se pomazlil jen krátce a už volal na tatínka:“Táto, počkej na mě.Nesmíš mi utéct!“skoro nařídil tatínkovi.
„Neboj se, počkám.“
Jakmile se umyl, ustlal svou postýlku a nasnídal, mohl s tátou vyrazit na zahrádku.Venku nachystal tatínkovi pilku, kladívko, pár hřebíčků a spokojeně se pustili do práce.Honzík tatínka velice pečlivě pozoroval, protože příště by si to chtěl vyzkoušet sám.Sám by chtěl postavit ptáčkům krmítko.Po celou dobu, kterou oba věnovali stavbě krmítka, sledovala je s povzdálí sýkorka Anička.Zaujatě pozorovala Honzíkovo nadšení a elán, se kterým pomáhal.
„Hotovo!“zvolal táta.
„Hurá!“výskal si Honzík s jikrami v očích.“Mám tě rád, děkuji,“dodal Honzík.
“Teď už klidně může přijít zima, viď Honzo?“zeptal se tatínek a byl hrdý.
„Ano, to tedy opravdu může.Každý den jim tady budu chodit vyměňovat vodu a nosit zrní nebo drobky chleba.“A jak řekl, tak také udělal.Půjčil si malou židličku z verandy, nabral si ze sudu trochu zrní a do druhého kelímku nalil trochu vody.Vše položil do krmítka.
Když druhého dne ráno po probuzení rozhrnul záclonu svého pokojíčku, nestačil se divit.Vzduchem poletovaly sněhobílé vločky různých tvarů.“Sněží, ach to je nádhera,“zvolal radostně a běžel za rodiči do ložnice.
„Maminko, tatínku, venku nádherně sněží!“
Tatínek koukl z okna:“Máš pravdu, Martin na bílém koni přijel.“
„Můžu se jít podívat, jestli jsou v krmítku ptáčci?“zeptal se šťastný Honzík.
Maminka zívla a svolila:“Pořádně se oblékni a ať jsi za chvilku zpátky.“
Tímhle mu maminka udělala obrovskou radost, však si také všiml, jak tatínek na maminku mrká.Oblékl se a za okamžik stál před svým krmítkem.Právě ve chvíli, kdy si do zobáčku nabírala kousky chleba sýkorka.
„Ahoj Honzíku, děkuji ti za toto správňácké krmítko.Mnoha ptáčkům tímto pomůžeš,“zašvitořila sýkorka.
Honzík zůstal stát jako přikovaný, nevěřil svým uším.
„Pouze dětská mysl dokáže rozumět řečí zvířátek,“odpověděla překvapenému Honzovi sýkorka.“Jmenuji se Anička,“představila v zápětí.
„Pouze dětská mysl?“zeptal se.
„Ano,“odpověděla.
Honzík ještě dojatý řekl:“Svolej všechny své kamarády.Vyřiď jim, že každý den tady budu nosit papání.“
„Ano, vyřídím, a ještě jednou děkuji.“
Poté se spolu rozloučili, Honzík utíkal domů a Anička odletěla vyřídit kamarádům vzkaz.Každý následující den stál Honzík na zahrádce a plnil to, co slíbil.Sledoval ptáčky, kteří se chodili k němu nasytit.Tu zimu i mnoho následujících přečkali ptáčci z okolí, díky Honzovi, bez úhony.

Zdroj: http://www.pohadky-povidky.estranky.cz/clanky/pohadky-pro-deti/pohadka-o-sykorce.html