Pohádka o Šídlovi a Teplomilovi 4/4

zobrazeno 40×

Vložil(a): vequi, 19. 1. 2016 21.41

„Podívej, támhle se něco hejbe,“ ukázal Šídlo, „není to on? Já špatně vidím.“
„To nebude on. Ale plave to přímo k nám.“
Z vody vylezl zelený pán a vesele hlaholil: „Nazdárek, mládenci.“
„Já nejsem žádnej mládenec,“ ohradil se Teplomil.
„A kdo jsi? Tebe jsem tady eště neviděl, esli se nepletu.“
„Bytůstka jménem Teplomil.“

„A já jsem Šídlo,“ povyskočil krejčík, aby byl taky povšimnut. „A kdo jsi ty?
„Esli něco jsem, tak sem Vodník.“
„Tak ty jsi Vodník? No ale, to tady musí ještě někde být princ Dušan.“
„Já vím,“ zašklebil se Vodník, „právě jsem vám přišel říct, že princ Dušan, co přijel o pár dní dříve na ples, protože si spletl datum, a rozhodl se osvěžit v parném dni koupelí v rybníce, jenomže ho chytla křeč do nohy, takže se topí, se právě utopil.“
„Cože?“ vykulil oči Šídlo.
„Cože?“ vyboulil uši Teplomil.
„Povídám, přišel jsem vám říct, že princ Dušan, co přijel o pár dní dříve na ples, protože si spletl datum, a rozhodl se osvěžit v parném dni koupelí v rybníce, jenomže ho chytla křeč do nohy, takže se topí, se právě utopil.“

„Takže princ Dušan se utopil?“
„Ano,“ rozzářil se Vodník, šťastný, že to pochopili, „zapletla se mu noha do sítě.“
„My už půjdeme,“ řekl rychle Šídlo, „máme ještě něco na práci. Viď, Teplomile?“
„To je pravda.“
„A jakoupak máte práci, mládenci?“
„Musím ušít naší princezně na ples šaty, jaké nosí víly. Jenomže nevím, jak takové šaty vypadají.“
„Ále, to je maličkost. Esli chceš, krejčíku, píchnout, tak já bych ti moh‘ ten vílí kostýmek spíchnout.“
„Vážně?“ povyskočil Šídlo. „Juch!“
Mrknul jsem na Natálku, ale vypadalo to, že spí. Nevzrušila ji ani ta příhoda s princem. Ale za to já nemohl, to mi vážně takhle poslali z říše Fantazie. Rozhodl jsem se ve vyprávění ještě chvíli pokračovat.

„Já jsem na šití expert,“ vytahoval se Vodník, „teda specializuju se hlavně na boty, že jo. Esli ňáký potřebujete, mám jich tady spousty. A samý značkový. Ale takový vílí šatečky bych taky zvládnul.“
„Hele ho, Vodníka,“ řekl Teplomil.
„Ale něco bych k tomu potřeboval.“
Šídlo přestal poskakovat. „Tušil jsem to.“
„Potřeboval bych,“ pokračoval Vodník pomalu, „kouzelnou jehlu,
kouzelnou nit, a esli se nemejlim, tak taky kouzelnej náprstek.“
„A kde to máme všechno vzít?“
„To nejni žádnej problém. Esli to chcete, tak musíte za vílou Alžbětou. Bydlí ve zlatym zámku číslo dvacet jedna.“
„To je přes sedmery hory, sedmery pahory, sedmero potoků a sedmero řek?“
„Přesně tak,“ potvrdil Vodník.
„Co se dá dělat,“ vzdychl utrápeně krejčík, „Napiš nám všechny ty věci na seznam, abychom to nezapomněli, než tam dojdeme. Vracet bychom se už nechtěli.“

„Já bych se taky vracet nechtěla,“ zívla Natálka, „já jsem unavená jenom z toho, jak to poslouchám.“
„To je dobře,“ řekl jsem spíš pro sebe.
„Co se vlastně stalo s tím princem?“
„No… odebral se do podvodního království, protože to stejně byl podvodník.“
„Aha, tak vypravuj dál.“

Vydali se tedy znovu přes hory a pahory. Přešli jedny, přešli druhé, přešli třetí, až došli na rozcestí a tam ztratili seznam.
Hledali na cestě, hledali vedle cesty, ale nikde nebyl. Byli celí nešťastní, že nestihnou do plesu šaty ušít a Šídla strčí do hladomorny a Teplomil zůstane sám, ale naštěstí potkali Kohonepotkali.

A Kohonepotkali povídá: „Tady jsem našel nějaký seznam. Nevíte, čí může být?“
Teplomil se Šídlem odpověděli, že může být jejich, rychle si vzali seznam a pokračovali v načaté cestě. Cesta jim rychle ubíhala, protože je znala.
Když už došli na konec té známé cesty, chtěli se podívat, co mají napsáno na seznamu. S hrůzou zjistili, že to není jejich seznam. Utíkali horempádem nazpátek za Kohonepotkalem, ale nemohli ho nikde potkat.
Zato našli svůj seznam, tak se zase sebrali a utíkali za sedmerou horu, řeku a tak dále, až konečně ve čtvrtek v podvečer stáli před zlatým zámkem číslo dvacet jedna i se správným seznamem.
Víla Alžběta je uvítala v přenádherné síni, kde na stěnách visely hlavy utancovaných mladíků.

„Tak vy potřebujete tři kouzelné věci?“ zeptala se mile.
„Ano, ano, to potřebujeme.“
Víla kývala hlavou. „Ale to není jen tak, musíte splnit tři nesplnitelné úkoly.“
Šídlo se praštil do dlaně a sykl: „Tušil jsem to.“
„A na co potřebujete ty kouzelné věci, smím-li se zeptat?“
„Tady krejčík Šídlo má ušít princezničce vílí šaty na její ples,“ vysvětlil Teplomil.
„Jinak mě strčí do hladomorny,“ dodal Šídlo.
„Tak vílí šaty,“ usmála se víla, „kdyby vám to nevadilo, mám tady jedny, které už nenosím. Jsou ale trochu zaprášené a potrhané.“
„Ó to nevadí, jen když budou bez úkolů.“
„Vaše hlavy by se stejně mezi ty ostatní nehodily. Jsou to všechno princové,“ řekla víla Alžběta.

Šídlo s Teplomilem dostali její staré šaty a vydali se bez prodlení zpět k domovu. Však už bylo načase, protože krejčík je musel ještě trochu vyspravit a přežehlit.
„Víš, Teplomile,“ povzdychl si Šídlo, když se vraceli přes hory a potoky, „kdybych více věřil svému snu, mohli jsme si ušetřit to neustále chození sem a tam.“
Teplomil se usmíval. „To ano, ale bylo to krásné. Miluji cestování.“

Když si v pátek princezna přišla pro šaty, ani bys je nepoznala, Natálko. Byly tak krásné jako svit zlaté luny, lehounké jako babí léto a hebounké jako dva… ne, jako tři plyšoví medvídci.
„Takové šaty bych chtěla,“ vzdychla v polospánku Natálka.
„Bude se ti o nich zdát.“
„A koho si vzala princezna?“

Když princezna tančila s princem Zbyňkem, stále jí šeptal do ouška: „Princezno, vy máte ale alabastrovou ručku. Princezno, vy máte tvářičky jako rozkvetlá mangoň. Princezno, vy máte nožku jako pláňka.“ O šatech však neřekl ani bé a to měly výstřih do dvojitého vé.
A tak si princezna vzala jiného prince. Princ Luděk přišel k princezně a řekl: „Teda princezno, vy máte ale pěkný šaty.“
Princezna se usmála a řekla: „Děkuji.“
A pak spolu tančili až do rána.

„A ještě mi řekni, co se stalo s Šídlem a s Teplomilem.“
„Šídlo se stal královským krejčím. Dostával od té doby mnoho významných zakázek. Kupříkladu od arcivévody Peciválského, nebo od kněžny Zaháňské. A Teplomil? Teplomil… podívej, jak bych ti to jenom vysvětlil. Víš, Šídlo potřeboval něco, čím by vyspravil ty šaty. A jeho kamarád s tím souhlasil. Opravdu. Ale neboj se, on se zase jednoho dne odpaří, možná na jiném plese. Tak, a to je konec pohádky. Spi už.“

„To byla ale zvláštní pohádka. Dobrou noc, tati.“
Odložil jsem dýmku na stolek a najednou jsem uslyšel slabý hlásek, který nebyl ani můj, ani Natálky, jak říká: „To byla hezká pohádka. To je dobře, že se o mně ví. To je dobře, že si lidé ještě vyprávějí. Fííí.“

Huhňavý hlas pomalu mizel a já měl dojem, že to je slyšet jenom průvan v okně, a nebyl jsem si jistý, jakou že to pohádku jsem vůbec vyprávěl. Možná jsem jenom celou dobu poslouchal ten průvan. Musím se na to zítra zeptat Natálky.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight