pohádka o hošíku a děvčátku

zobrazeno 30×

Vložil(a): dáša, 13. 3. 2016 13.59

Ve velkém městě, kde je tolik domů a lidí, že nezbývá dost místa, aby všichni lidé mohli mít zahrádku, a proto se většinou musí spokojit s květinami v květináčích, bydlily dvě chudé děti. Měly dvě zahrádky o něco větší nežli květináče. Nebyli bratr a sestra, ale měli se právě tak rádi, jako by jimi byli. Jejich rodiče bydlili hned vedle sebe ve dvou podkrovních komůrkách, vlastně vikýřích, tam, kde se střechy domů dotýkaly. Od široké římsy běžela napříč mezi oběma okénky sousedních komůrek okapová roura, takže stačilo jenom ji překročit, aby ses dostal po římse od okna k oknu. A římsa byla velmi široká a ohrazená zábradlím. 
Rodiče měli každý před svým okénkem dřevěnou truhličku a v ní zeleninu pro svou potřebu. Kromě toho byl v každé truhličce malý růžový keř a dařilo se mu znamenitě. Jednou napadlo rodiče postavit truhličky až k rouře, takže skoro sahaly od okna k oknu a vypadaly jako dva záhonky. Úponky hrášku visely dolů přes okraj truhliček a růžové keře vyrážely dlouhé větve, ovíjely se okolo oken a klonily se k sobě navzájem, takže to vypadalo jako slavobrána z květin a zeleně. 
Protože truhličky byly příliš vysoko a děti věděly, že na ně nesmějí vylézt, bylo jim dovoleno navštěvovat se po římse a sedět na malých stoličkách pod růžemi, kdež se jim hrálo nádherně jako na balkóně. 
V zimě ovšem bylo po radosti, neboť okna bývala úplně zamrzlá; i ohřívaly si děti haléř na kamnech a přikládaly jej na zamrzlou tabuli, až se udělal otvor, docela, docela Vám okrouhlý. Tím se hezky dívalo roztomilé dětské oko, z jednoho okénka chlapcovo, z druhého dívčí. 
Hoch se nazýval Kaj, děvčátko se jmenovalo Gerda. V létě se k sobě dostávali jediným skokem, v zimě museli nejprve slézt po mnoha schodech dolů a zase po mnoha schodech nahoru. 
Venku poletoval sníh. 
„To se rojí bílé včelky,“ říkala stará babička. 
„A mají také svou královnu?“ ptal se hošík, neboť věděl, že skutečné včelky ji mívají. 
„Ano, mají,“ pravila babička. „Létá tam, kde se nejhustěji chumelí. Je ze všech vloček největší a nikdy nezůstane tiše ležet na zemi, nýbrž vzlétne zase vzhůru do černého mraku. Za zimních nocí létá ulicemi města a nahlíží do oken a ta potom zamrzají tak podivně krásně, jako by na nich byly květy.“ 
„Ano, to jsme viděly!“ volaly děti, i věřily tedy, že je to pravda. 
„A může Sněhová královna vejít do světnice?“ ptalo se děvčátko. 
„Jen ať přijde,“ řekl chlapec. „Já ji posadím na teplá kamna, až se rozplyne.“ 
Ale babička jej pohladila po vlasech a vypravovala jiné pohádky. ..... 
Jednou večer, když malý Kaj byl doma a byl už napolo odstrojen, vylezl na stoličku a díval se malým otvorem. Několik vloček poletovalo venku a jedna z nich, největší, uvázla na obrubě jejich květinové truhličky. Rostla a rostla, až z ní byla celá žena, oblečená v nejjemnější závoj z miliónů hvězdovitých vloček. Byla velmi krásná a něžná, ale z ledu, z oslnivě zářícího ledu, přece však živá. její oči se dívaly jako dvě jasné hvězdy, ale nebylo v nich klidu ani pokoje. Pokynula do okna a kývala rukou, až se chlapeček polekal a seskočil ze židličky. V tom jako by venku letěl okolo okna veliký pták. ..... 
Příštího dne byl ostrý mráz, potom nastala obleva a pak přišlo jaro. Slunce svítilo, pupence se rozvíjely, vlaštovky stavěly hnízda, okna se otvírala a naše dvě děti opět sedaly u svých zahrádek na římse vysoko nade všemi poschodími. 
Růže kvetly toho léta obzvlášť krásně. Děvčátko se naučilo jedné písničce, v níž bylo také o růžích, a tu jí vždy přicházela na mysl její vlastní růže. Zpívala ji také před hochem a pak zpívali spolu: 
„Vzkvétají růže v údolích, radostné jaro voní v nich!“ 
A obě děti se držely za ruce, líbaly růže a dívaly se do jasného božího slunečka a hovořily k němu. 
To byly krásné letní dny a bylo tak příjemno venku u svěžích růží, které snad nikdy nepřestanou kvést! 
Kaj a Gerda seděli vedle sebe a dívali se do obrázkové knihy s namalovanými zvířaty a ptáky. Náhle ..... právě když hodiny na velké kostelní věži odbíjely pět ..... zvolal Kaj: 
„Ach, to mě píchlo u srdce! A něco mi padlo do oka!“ 
Děvčátko jej chytilo kolem krku. Mrkal očima, ne, nebylo nic vidět. 
„Myslím, že je to už pryč!“ pravilo. 
Ale nebylo to pryč. Byla to jedna z těch střepinek, jež se rozlétly z onoho kouzelného zrcadla ..... pamatujete se snad ..... z onoho ošklivého skla, které způsobovalo, že všechno dobré a veliké se v něm stávalo malým a ošklivým, zato všechno zlé a špatné hodně vystupovalo, takže každou chybu bylo hned vidět. 
Ubohý Kaj! Také jemu vlétla střepinka přímo do srdce a to se hned proměnilo jakoby v ledový střechýl. Nebolelo to již, ale střepina v něm zůstala. 
„Pročpak brečíš?“ ptal se. „Vypadáš tak ošklivě! Vždyť mi nic není!“ Pak náhle zvolal: 
„Fuj! Tuhle růži žere červ! A hleď, tahle je docela nakřivo! Jsou to vůbec ošklivé růže! Právě jako ty truhličky, v nichž stojí!“ 
I kopl prudce do truhliček a utrhl obě růže. 
„Kaji, copak to děláš!“ volalo děvčátko. A on, když spatřil její zděšení, utrhl ještě jednu růži a vlezl pak do svého okna, pryč od hezké Gerdičky. 
Když potom Gerda přinesla obrázkovou knihu, řekl Kaj, že to je pro nemluvňata. A když babička vypravovala pohádky, přicházel pokaždé s nějakým „ale„. Ba, kdykoli to šlo, postavil se za babičku, nasadil si brýle a napodoboval ji tak znamenitě, že se mu všichni smáli. Brzy dovedl napodobit v řeči i chůzi lidi z celé ulice a vůbec dělat po nich všechno, co bylo na nich nápadného a nehezkého. I říkali lidé: 
„To je opravdu nadaná hlava!“ 
Ale bylo to onou střepinkou, která mu vlétla do oka, onou střepinkou, která mu tkvěla v srdci. Proto dráždil i malou Gerdu, která jej měla z celého srdce ráda. 
Jeho hry se stávaly nyní docela jinými než dříve; byly velmi rozumné. Jednoho zimního dne, když opět padaly sněhové vločky, přinesl veliké zvětšovací sklo, nastavil cíp svého modrého kabátu z okna a zachytil na něj sněhové vločky. 
„Podívej se nyní skrze sklo, Gerdo!“ řekl. 
Každá vločka se velmi zvětšila a vypadala jako nádherný květ nebo deseticípá hvězda. Bylo to krásné. 
„Vidíš, jak jsou umělecké!“ řekl Kaj. „A jsou mnohem zajímavější nežli skutečné květiny! Není na nich ani chybičky, jsou úplně přesné. Jenom kdyby netály!“ 
Brzy potom přisel Kaj s velikými rukavicemi na rukou a sáňkami na zádech. Křikl Gerdě do ucha: 
„Já smím jezdit na Velkém náměstí, kde si hrají ostatní děti!“ A zmizel. 
Na náměstí přivazovali někteří nejodvážnější chlapci své sáňky k selským povozům a jeli s nimi takto velký kus cesty. Právě když byli nejveselejší a když se jim nejlépe hrálo, přijely veliké sáně. Byly úplně bílé a v nich seděl kdosi zabalen v řasnatou, bílou kožešinu a na hlavě měl bílou, huňatou čepici. 
Sáně objely dvakrát náměstí. Kaj k nim hbitě přivázal své sáňky a jel s nimi. Rychleji a rychleji jeli přímo do sousední ulice. Postava, držící otěže, obrátila hlavu a kývala na Kaje tak přívětivě, jako by se vzájemně znali. Kdykoli chtěl Kaj svoje sáňky odvázat, kývala opět a Kaj zůstal. 
Jeli městskou branou přímo ven. Tu se začalo tak hrozně chumelit, že hoch neviděl na krok před sebe. I jeli dále. Kaj pustil rychle provaz, aby se uvolnil od velikých saní, ale nebylo to nic platno, jeho sáňky byly pevně přivázány a letěly s větrem závod. I křičel hodně hlasitě, ale nikdo ho neslyšel. A sníh se sypal a sáně letěly kupředu; občas poskočily, jako by letěly přes příkopy a ploty. Chlapec byl velmi polekán; chtěl se modlit, ale vzpomněl si jenom na velkou násobilku. 
Sněhové vločky byly větší a větší a konečně vypadaly jako veliké, bílé slepice. Náhle uskočily velké sáně stranou a zastavily se. Osoba, která v nich jela, vstala; její kožich a čepice byly samý sníh. Byla to paní, velmi vysoká, štíhlá a bělostná ..... byla to Sněhová královna. 
„Dobře se nám jelo,“ pravila. „Ale nezebe tě? Vlez si do mého medvědího kožichu!“ 
Posadila ho do saní vedle sebe a ovinula svým pláštěm. Bylo mu, jako by upadl do sněhové závěje. 
„Ještě je Ti zima?“ tázala se a políbila ho na čelo. 
Ó, to byl polibek studenější nežli led! Projel mu až k srdci, a on přece měl srdce napolo ledové. Bylo mu, jako by měl zemřít. Ale jenom na okamžik, potom to působilo právě příjemně ..... necítil již chlad kolem sebe. 
„Moje sáně! Nezapomeň na mé sáně!“ to byla jeho první starost. Ty byly přivázány k jedné bílé slepici, která letěla za nimi se sáňkami na zádech. 
Sněhová královna políbila Kaje ještě jednou, a tu zapomněl na malou Gerdu a na babičku a na všechny doma. 
„Již Tě nepolíbím,“ řekla, „protože bych Tě polibkem usmrtila!“ 
Kaj se na ni podíval. Byla velmi krásná; nedovedl si představit moudřejší a hezčí obličej. Již se mu nezdála být z ledu jako tehdy, když seděla před oknem a kývala na něj. Teď se mu zdála dokonalou, a nic se již nebál. Vypravoval jí, že umí počítat zpaměti, a to i zlomky, že ví, kolik čtverečních kilometrů měří jednotlivé země a kolik mají obyvatel. Usmíval se při tom. Leč náhle se mu zdálo, že to, co ví, ještě nestačí, 
díval se vzhůru do velké vzdušné prostory. A ona s ním letěla, letěla vysoko, vzhůru až k černému mraku. A vichřice hučela a burácela, jako by zpívala staré písně. 
Letěli přes lesy a jezera, přes moře a země. Dole pod nimi burácel chladný vítr, vlci vyli a sníh se leskl a nad nimi letěly černé, křičící vrány. Ale nahoře nade vším svítil měsíc, velký a jasný, a na něj se díval Kaj celou tu dlouhou, dlouhou zimní noc. Ve dne spal u nohou Sněhové královny. 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight