Pohádka o hloupém Honzovi

zobrazeno 91×

Vložil(a): Jana82, 23. 6. 2016 11.09

Pohádka o hloupém Honzovi patří k těm nejčastěji vyprávěným. I proto zřejmě existuje v řadě různých podob, z nichž ta od Boženy Němcové patří k těm spletitějším. Honza tu totiž postupně zažije tancovačku na vesnici, službu u zámeckého pána a úkol u krále. Jen poprvé se chová poněkud hloupě, potom už spíše zvláštně a nakonec chytře.

Začínáme...

Byl jednou jeden táta a ten měl syna Honzu. Jednou mu řekl: "Honzo, ty rosteš jako dříví v lese, ale ještě jsi ani u muziky nebyl. Měl bys trochu poznat život. “ A tak Honza slezl ze své oblíbené pece a večer šel poprvé k muzice.

Na prahu hospody, kde se hrálo, stál hospodský.

V hospodě byl jen jeden houslista a několik párů se točilo v kolečku. Najednou zavřísknou ze síně dudy a dudák vstoupí do sednice, provázen místní omladinou. To jak Honza viděl, vyrazil ze sednice, až na prahu hospodského povalil.

"Táto!" křičel, když přišel domů, "víckrát mě tam neposílej, hrozně jsem se tam polekal."

"Jak to?" ptal se tatík.

"Když jsem tam přišel, skřípal jeden na prkénko a několik bláznů se točilo po sednici, až se jim hlava div nezatočila. Najednou to kvikne, blázni všichni strachem vykřikli a hrnuli se ke dveřím a do nich vstoupil chlap a mačkal pod paží čerta."

Na zámku

"Vesnice pro tebe není, musíš mezi pány,“ řekl tatík. „Já znám jednoho, který potřebuje sloužícího, k tomu tě dovedu."

Honza byl spokojený a šel s tátou, aby své štěstí mezi pány zkusil. Přišli k pěknému zámku a tam řekl táta, aby šel Honza prosit o službu. U vrat stál vrátný a ptal se Honzy, jak se jmenuje.

"Co bych povídal, jak se jmenuju, vždyť to není pán," pomyslil si v duchu Honza. "Předevčírem se jmenuju," odpověděl vrátnému a šel nahoru k pánovi.

"Jak se jmenuješ?" ptal se ho pán, když ho do služby přijal.

"Honza."

"To není hezké jméno, Honza, budeme ti říkat Johannes!"

"Jak chcete, ale volejte na mě Honzo, jinak vás nebudu slyšet."

Pán se smál, dal mu práci na celý den a Honza odešel. Přišel do kuchyně
Král z pohádky o hloupém Honzovi a kuchařka se hned ptala, jak se jmenuje.

Honzu to ptaní trochu mrzelo, povídal tedy: "Jmenuju se Dobré víno."

Když přišel nahoru do pokojů, potkala ho paní. "Ach, náš nový lokaj; jak mu říkají?"

"Říkají mně Johannes, a jmenuju se Kočka," odpověděl Honza celý vzteklý, že musí pořád povídat, jak se jmenuje.

"Ten chlap je blázen," pomyslila si paní a šla dál.

I přišla k Honzovi mladá slečna, dcera jeho pána, a poručila: "Chci polívku!"

"Já jsem Polívka," řekl Honza, kterému se děvče zalíbilo. "To máš divné jméno," řekla slečna, "ale já se neptám, jak se jmenuješ. Chci, abys mi přinesl z kuchyně polívku."

"Na mou věru, tu holku bych si hned vzal, kdyby mě chtěla," myslil si Honza, když odnášel polívku, a myslil na ni celý den. Večer, když bylo po práci a všichni ulehli, šoural se pomalu skrze několik pokojů do toho, kde slečna spala.

"Mama, mama, polívka!" křičela slečna na matku, když ucítila kroky a poznala sloužícího.

"Snad bys nejedla ještě v noci polívku?" ozvala se matka z vedlejšího pokoje.

"Honem, mami, ten nový sloužící je tady."

"Vstávej honem, můj milý, kočka je u dcery," budila paní pána. "Proč mě budíš, ať ji zažene."

"Jak ho zažene, vždyť to není opravdová kočka; snad mi rozumíš, ten nový sloužící!'

"Ten se jmenuje Johannes, a ne kočka."

"Jen vstaň, ať se jmenuje jakkoliv, je tam."

Pán vyskočil, vzal bič ze zdi a běžel k slečně do pokoje, ale tam již nikdo nebyl a jen slečna mu povídala, že přišel k její posteli, a když křičela, tak utekl.

I pustil se pán za ním; ale pod schody upadl přes kuchařku. "Kdo vás porazil?" ptal se pán.

"Dobré víno, milostpane!"

"A to se ještě přiznáte?"

I běžel zase za milým Honzou, ale nikde ho nebylo. Ptal se vrátného, neviděl-li sloužícího.

"Předevčírem?" ptal se vrátný, který jeho Honzovo pravé jméno neznal, stejně,  jako nebohá kuchařka.

"Předevčírem tu přece ještě ani nebyl," rozzlobil se pán. Teprve po dlouhém hádání přišel všemu na stopu a ke vší zlosti se musel smát Honzově vtipu.

Zatím přišel Honza domů celý říčný.

"Ty jdeš už ze služby?" ptal se táta.

"Ještě bych nebyl přišel, ale bál jsem se bití. Mají tam dceru, a ta je proklatě hezká; mně se líbila, tak jsem k ní večer zašel a chtěl jsem jí dát hubičku. Ale ona začala křičet, jako by ji na vidle bral, a svolala celý zámek. Musel jsem utíkat, nechtěl-li jsem dostat výprask."

"Já už nevím, co s tebou," rozzlobil se táta.

"Já vím, táto, co udělám," řekl na to Honza; "v zámku jsem slyšel o jednom králi, který prý svolal mnoho učených, aby se s nimi hádal. Ať prý řeknou, co řeknou, on pořád říká: To je pravda! a komu by řekl: Ty lžeš! ten prý vyhraje a tomu dá buď mnoho peněz, anebo svou dceru. Já tam půjdu a budu se s ním hádat, až řekne: Ty lžeš!"

"Nu, možná, že se k tomu hodíš. Tak jdi!"

U krále

Honza se tedy sebral a šel k tomu králi. Šťastně se dostal až na místo a byl ke králi puštěn.

"Ty se tedy chceš se mnou přít?" ptal se král.

"Pokusím se o to," řekl Honza a sedl vedle krále na židli.

"Začni tedy povídat, a jestli ti řeknu, že lžeš, dostaneš mou dceru a mnoho peněz," řekl král a pokynul Honzovi, aby začal.

"Jednou jsem šel do lesa a porazil jsem dub," začal Honza.

"To může být pravda," řekl král.

"Bylo z něho pilin, až tma!"

"Také to může být pravda."

"Z těch pilin jsem upletl provaz."

"I to může být pravda."

"Ten provaz jsem přivázal k nebi a soukal se po něm nahoru."

"To též může být pravda."

"Nahoře se mi ho kousek nedostávalo, uřízl jsem dole kus a nahoře ho nastavil."

"Také to může být pravda."

"Již jsem se chytal trámu, tu se provaz utrhl a já se zaryl sto sáhů pod zem."

"I to může být pravda."

"Vzpomněl jsem si, že máme v kuchyni motyku, a chutě jsem vylezl ven, abych se vykopal."

"To může být pravda."

"Když jsem vyšel, viděl jsem běžet zajíce, a ten měl na krku cedulku."

"To může být skutečná pravda."

"A na té cedulce stálo, že pásl váš táta s mým dědkem prasata." "To lžeš," rozkřikl se král a vyskočil ze židle.

"Že lžu? Tedy jste prohrál, a já dostanu peníze."

Teď se krát lekl a vzpomněl si teprve na svou sázku.

"Poslouchej, Honzo, já ti dám peněz dost, ale dceru, tu ti přece dát nemohu; ty jsi selský a ona je princezna."

"Jen mi dejte peníze, já se o vaši princeznu neprosím, vím o hezčím děvčeti."

Král byl i tak spokojen, dal Honzovi peněz, co chtěl, a byl rád, že ho má z krku. Když přišel Honza domů, koupil si panství, oženil se s vyhlédnutým děvčetem a žili si krásně až do smrti.

Zdroj: http://www.jarodic.cz/cz/pohadka-o-hloupem-honzovi.php

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight