Podivuhodný muzikant

Byl jednou jeden podivuhodný muzikant, který šel samotinký lesem a přemýšlel o tom a onom, a když ho už nic nenapadlo, řekl si:
„Ta cesta lesem mi utíká tak pomalu, přivolám si nějakého společníka.“ Vzal housle a zahrál na ně veselý kousek, až to znělo mezi stromy do dáli. Netrvalo to dlouho a z křoví vylezl vlk.
„Podívejme, přišel vlk! Po tom jsem zrovna netoužil!“ řekl si muzikant. Ale vlk přišel až k němu a řekl:
„Ach, milý muzikante, jak jsi krásně hrál! Já se to chci taky naučit!“
„To se naučíš lehce.“ odvětil muzikant „Jen musíš dělat všechno, co Ti řeknu.“
„Muzikante,“ sliboval vlk „budu Tě poslouchat jako žáček svého mistra ve škole.“ Muzikant mu poručil, aby šel s ním, a když ušli kus cesty, přišli ke starému dubu, který byl dutý a vprostřed rozeklaný.
„Podívej se.“ řekl muzikant „chceš-li se naučit hrát na housle, tak polož přední tlapy do téhle štěrbiny“. Vlk poslechnul, ale muzikant popadl rychle kámen a zatloukl ho do štěrbiny jako klín a vlkovy tlapy tam pevně uvízly a on tam zůstal bezmocně ležet.
„Teď čekej, dokud se nevrátím!“ řekl muzikant a šel dál svou cestou.
Za nějakou chvíli si zase pravil:
„Ta cesta lesem mi utíká tak pomalu, přivolám si nějakého společníka.“ Vzal housličky a zahrál na ně. Netrvalo to dlouho a mezi stromy se objevila liška. „Podívejme, přišla liška! Po té jsem zrovna netoužil!“ řekl si muzikant. Liška přišla až k němu a řekla:
„Ach, milý muzikante, jak jsi krásně hrál! Já se to chci taky naučit!“
„To se naučíš lehce.“ odvětil muzikant „Jen musíš dělat všechno, co Ti řeknu.“
„Muzikante,“ slibovala liška „já Tě budu poslouchat jako žáček svého mistra ve škole.“
„Následuj mne.“ řekl jí muzikant, a když ušli kousek cesty, přišli na úzkou pěšinku, kde na každé straně stál lískový keř. Tu muzikant popadl lísku vpravo, sehnul ji k zemi a přišlápnul nohou, a na levé straně učinil totéž a řekl lišce:
„Dobrá, lištičko, když se chceš učit, podej mi svoji levou přední tlapu.“ Liška poslechla a muzikant ji tu tlapu přivázal ke levému kmeni. „Lištičko, teď tu pravou.“ řekl a přivázal ji k lísce na druhé straně. Když bylo dokonáno a uzly pevně utažené, odstoupil a kmeny stromků se vymrštily zpět do výšky a liška se bezmocně mrskala mezi nimi. „Teď čekej, dokud se nevrátím!“ řekl muzikant a šel dál svou cestou.
Za nějakou chvíli si zase pravil:
„Ta cesta lesem mi utíká tak pomalu, přivolám si nějakého společníka.“ Vzal housličky a zahrál na ně. Netrvalo to dlouho a přiskákal zajíc. „Podívejme, přišel zajíc! Po tom jsem zrovna také netoužil!“ řekl si muzikant. Zajíc přihopkal až k němu a řekl:
„Ach, milý muzikante, jak jsi krásně hrál! Já se to chci taky naučit!“
„To se naučíš lehce.“ odvětil muzikant „Jen musíš dělat všechno, co Ti řeknu.“
„Muzikante,“ sliboval zajíc „já Tě budu poslouchat jako žáček svého mistra ve škole.“ Šli společně kus cesty, až přišli na jednu paseku v lese, kde stála osika. Muzikant uvázal zajíčkovi kolem krku dlouhý motouz a druhý konec přivázal na strom.
„Teď, milý zajíčku, skákej kolem toho stromu dvacetkrát dokola.“ A zajíček poslechnul, když dvacetkrát oběhnul kolem, tak se ten motouz dvacetkrát omotal kolem stromu a zajíček byl uvězněn. Mohl tahat a škubat, jak chtěl, motouz se mu jen víc utahoval kolem krku.
„Teď čekej, dokud se nevrátím!“ řekl muzikant a šel dál svou cestou.
Uvězněný vlk sebou mezitím zuřivě škubal a tahal, až zaražený kámen vyviklal, uvolnil si tlapy a ze skuliny je vytáhnul. Vztekle pospíchal za muzikantem, aby ho na místě roztrhal. Když ho viděla liška, jak běží kolem, jala se naříkat a volat se všech sil:
„Bratříčku vlku, pojď mi na pomoc, jeden muzikant mě napálil!“ Vlk ohnul lísky zase dolů, rozkousnul pouta a lišku vysvobodil a pak oba pospíchali za muzikantem, aby se mu pomstili. Cestou našli uvázaného zajíčka, kterého rovněž osvobodili a pak společně běželi vykonat svoji pomstu.
Mezitím si zahrál muzikant ještě jednu veselou písničku a ta krásná hudba se donesla k uším jednoho chudého dřevorubce, který musel, chtíc nechtíc, zanechat práce, vzít sekeru a jít tím směrem.
„Konečně přišel pořádný společník!“ řekl si muzikant „Já jsem hledal člověka, ne žádnou divou zvěř.“ A jal se hrát tak krásně a líbezně, že dřevorubec zůstal v úžasu stát a do jeho srdce vstoupila velká radost. A když tak stáli a kochali se hudbou, přišli vlk, liška a zajíc, aby dělali pořádky. Jenomže dřevorubec poznal, že mají za lubem něco zlého, vytáhnul svoji nabroušenou sekeru, postavil se před muzikanta a řekl:
„Kdo mu něco chce, bude mít napřed co do činění se mnou!“ Tu dostala zvířata strach a utekla zpět do lesa.
Muzikant zahrál dřevorubci ještě jeden krásný kousek, aby mu poděkoval a pak táhnul dál.