Písař Tomášek

zobrazeno 23×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.14

Kterak ve víně svoje trampoty utápěl a jak od hejtmana za to byl kárán, až když mu bylo nejhůře, přece jen k rozumu přišel

Na jaroměřickém zámku bylo za hraběte Jana Adama z Questenberka tolik sloužících a čeledi, že jeden přes druhého zakopával a padal. Hrabě jezdil jen po svých statcích a všude muselo být vždycky všechno připraveno na jeho návštěvu. Na Jaroměřice zavítal tak dvakrát, třikrát do roka, aby se podíval, jak pokročila přestavba zámku a kostela. Potom si nechal zahrát italskou operu nebo balet, na který se všichni dlouho chystali a těšili. A když všechno dobře dopadlo, odjížděl spokojeně do Vídně. 
V zámecké kanceláři seděl mladší písař Tomášek, kterého hrabě vzal do služeb jen proto, že dobře troubil na valdhornu. Byl všecek nešťastný. Při posledním panském honu měl špatnou notu a troubil tak mizerně, že pan hrabě střílel místo po jelenu samému pánubohu do oken. A ještě v lese dal hrabě postavit všechny valdhornisty do jednoho řádku a chtěl vědět, kdo to zavinil. Muzikanti mlčeli, ani jeden z nich nechtěl Tomáška prozradit. On se ale hrozně styděl. Konečně si přece jen dodal odvahy, vystoupil z řady a pokorně se přiznal. 
„To jsem byl já, hraběcí milosti! Tuze toho lituji, ale hrdlo jsem měl zadrhlé a pořádného tónu nevydal.“ 
Hrabě se na něho lítostivě podíval, potom smutně pokýval hlavou. 
„To jsme si od Tebe nazasloužili, Tomášku! Tohle ne, abys nám takhle troubil před panstvem a na jeleny!“
„Když on má Tomášek v sobě veliký žal, milosti!“ hrnul se to dopovědět druhý valdhornista. „Nevěsta ho nechala a chodí mu za jiným.“
„Mlč, ty jeden!“ osopil se na něho Tomášek a měl co dělat, aby mu nedal jednu za uši. 
Když to hrabě slyšel, znovu pokýval hlavou a podivil se: 
„Tolik je tu hezkých dcerek a Ty se pro jednu trápíš, Tomášku? Ale proto jsi ještě nemusel špatně troubit.“ A bylo po audienci. 
Když šli muzikanti domů, všichni tomu horlivému Josefovi nadávali, že se neměl do toho plést, a písař Tomášek zůstal v první hospodě. Zapíjel lítost i zlost a všechny peníze brzy propil. Mladý písař neměl štěstí v lásce, a protože mu k tomu ještě peníze chyběly, ženit se nemohl a míra jeho smutku byla dovršena. Druhého dne přišel do kanceláře, u jeho stolu stál zámecký hejtman Kuba a přebíral listiny. Tomášek pochopil, kolik uhodilo. 
„Tak nevím, nevím, pane písaři! V poslední době se mi moc nelíbíte a tady zase vidím nějaké nevyřízené listiny. Nedá se nic jiného dělat, než že si budu na Vás u hraběcí milosti stěžovat.“ 
Hejtman začal zeširoka, aby písaříčka mohl pořádně skřípnout. On ale vzpurně pohodil hlavou: 
„Vzácný pane, to ani nemusíte! Raději mne propusťte ze služby a budete mít ode mne navždycky pokoj.“
„Jak to se mnou mluvíte, písaři?“ rozčilil se hejtman Kuba. „Já musím vědět, co mám dělat, a Vy mi radit nebudete!“
„Jen sežeňte panu hraběti někoho jiného, kdo dobře troubí na valdhornu, a já půjdu, kam mne nohy ponesou,“ trval na svém písař Tomášek. 
Potom sedl za stůl, dal hlavu do dlaní a bylo mu, jako by se na něho chtěl sesypat celý svět. Hejtman Kuba si s písařem nevěděl rady, proto vyšel s velkým láteřením ze dveří. 
„To sis pomohl, Tomášku! Co Tě to jen napadlo hejtmanovi odmlouvat?“ 
Ale Tomáškovi do řeči nebylo. Nejvíce ze všeho ho mrzelo, že tak špatně troubil ty fanfáry a potom všechno ostatní, že ho děvče opustilo pro jiného. A teď když se dal hejtman Kuba slyšet, že na něho bude žalovat, Tomášek viděl, že se v Jaroměřicích už dlouho neohřeje. Když si hejtman na někoho zasedl, tak dlouho kolem něho chodil, až na něm našel nějakou vinu, a pak ho hned propustil. 
Na nádvoří jaroměřického zámku byla studna plná dobré vody. Všichni z ní brali, až si jednoho dne zámecký hejtman Kuba usmyslel, že je to voda jen pro urozené panstvo a nikdo ze zámeckých služebníků z ní brát vodu nesmí. Lidé reptali, ale museli hejtmana poslechnout. Od toho dne začali všichni chodit ke kašně na rynku a o zámeckou studnu se nikdo nestaral. 
Toho roku přišlo suché léto a studna jednoho dne vyschla. Hejtman pozval na zámek studnaře a dal studnu vyhloubit. 
Zatím chodil písař Tomášek jako tělo bez duše. A když měl psát panu hraběti list ohledně té studny, dal se slyšet, že to čert schválně hejtmanovi spískal, protože lidem nic nepřeje. 
„Jak jste to povídal, písaři, o tom čertu?“ ptal se ho ještě týž den hejtman Kuba, kterému to z kanceláře někdo za tepla donesl. 
„Já žádné spolky s čertem nemám,“ bránil se Tomášek, ale dobře věděl, o čem je řeč. 
„Tak abyste věděl, Tomášku! Na tu valdhornu přece jen hrát panu hraběti nebudete! Už jsem nechal vzkázat na jiná panství, že tu potřebujeme za Vás náhradu,“ povídal zlomyslně hejtman. 
„Vzácný pane hejtmane! Já i bez Vás budu hrát na valdhornu třebas sobě pro radost, ale Vy se z té zámecké studny sotva kdy napijete!“ řekl mu Tomášek plný zlosti a šel zase do hospody, aby tam svůj hněv utopil ve víně. Hejtman Kuba soptil vztekem, protože viděl, jak se ostatní písaři skrývají za lejstry a smějí se. Praštil pěstí do stolu, až listiny kolem létaly, a raději odešel. 
Sotva vyšel na nádvoří, uviděl kolem zámecké studně plno lidí. Honem se běžel podívat, co se děje. Děti si tu hrály s míčem a ten jim spadl do studny. Právě šel kolem písař Tomášek, a když viděl, co se stalo, rozhodl se, že jim pomůže. „Nic si z toho nedělejte, já Vám ten míč vytáhnu. Alespoň se podívám, proč náš hejtman o tu studnu tolik stojí.“ A hned přinesl s pacholky dlouhý žebřík a spustili ho do studny. Potom Tomášek přeskočil roubení a opatrně lezl dolů. Než hejtman přiběhl ke studni, byl už v polovině. 
„Písaři, já Vám nařizuji, abyste hned vylezl!“ křičel za ním, až to dole dunělo. Ale Tomášek mu jen rukou zamával na pozdrav a už byl na dně. Bylo tu vody jen trochu. Malý pramének vytékal ze skály a v něm se houpal ztracený míč. Když po něm písař sáhl, objevil se najednou veliký kohout posetý dukáty a promluvil lidským hlasem. „Co tady chceš, písaři?“ 
Tomášek se pořádně vylekal, protože jaktěživ takového kohouta neviděl. Po pravdě tedy pověděl, proč vlezl do studně, aby se na něho dobrý duch nerozhněval. 
„Protože mluvíš pravdu, ten míč si vezmi a dej ho tomu, komu patří! Ale abys ode mne nešel s prázdnou, naber si do obou kapes tolik dukátů, kolik se Ti tam vejde! Pak zaplať v hospodě všechny své dluhy! Máš jich tam požehnaně.“ A kohout zamával křídly, až z něho dukáty jen pršely. 
Tomášek ani očím nevěřil. Když ho však kohout znovu pobízel, nabral si jich tolik, kolik jen jeho kapsy unesly. Potom si dodal odvahy a zeptal se: „Moc jsi mi pomohl! Ale jedno bych rád věděl a Ty mi jistě poradíš. Jak to udělat, aby v zámecké studni zase byla voda?“ 
Kohout se přestal natřásat a když si peří narovnal, odpověděl: „Dokud bude zámecký hejtman tak lakomý, že prostým lidem ani vody nedá, nikdy jí ve studni tolik nebude, aby se z ní mohl kdokoliv napít.“ Potom kohout zmizel a písař se šplhal po žebříku nahoru. 
Když Tomášek vylezl, hodil dětem míč a ještě přidal dukát, aby si za něj koupily nový. Sotva ze sebe prach otřepal, pustil se do něho hejtman. 
„Poslechněte, písaři! Kdo Vám dovolil, abyste lezl do zámecké studně?“
„Nikdo, vzácný pane! Ale spadl tam míč, a tak jsem pro něj vlezl.“
„A odkud jsi vzal ten dukát?“ vyptával se dále hejtman, který věděl, že je písař v každé jaroměřické hospodě něco dlužen. 
„Tam dole ve studni je jich celá hromada,“ povídá Tomášek. „Jestli chcete, já Vám tam ještě pro nějaký vlezu. Sám jsem si jich nabral jen do dvou kapes.“
„Ne! Ne! Nikam písaři nelezte! Já se tam sám podívám, ale ty dukáty jsou stejně všechny našeho hraběte pána.“ 
Než mohl Tomášek něco říci, hejtman lezl do studny a křičel na pocholky, aby lidi odehnali a dobře mu žebřík podrželi. 
Nebyl už žádný mladík a nohy mu tak nesloužily jako Tomáškovi. Když byl na dně, žádné dukáty neviděl, jenom pramének vody. Tu se hrozně dopálil. 
„Jestli mne ten písař oklamal, půjde ještě dnes k čertu!“ 
Jak se rozkřikl, ve studni to zadunělo a za ním se ozval neznámý hlas. 
„Co se tady rozkřikuješ, Kubo?“ 
Otočil se a uviděl velikého kohouta, jak si čechrá peří plné dukátů. Nechtěl ani uším věřit, že by ten kohout mluvil lidským hlasem. Když si ho kohout nevšímal, dodal si hejtman odvahy a po jednou dukátu sáhl. 
„Ty zloději! Ty zloději!“ zakokrhal kohout. „Ty nedostaneš ani jeden. Dost už si jich u hraběte vysloužil a ještě máš pořád málo? Lidi bys o to poslední odřel, ani vody jim nepřeješ. Bude nejlepší, když Tě odtud odnesu.“ 
A než se hejtman nadál, kohout ho popadl do zobáku a vynesl ze studny. Potom s ním třikrát zakroužil nad jaroměřickým zámkem a letěl pryč. 
Všichni, co kolem studny stáli, mohli si hlavy ukroutit, když viděli letět kohouta s hejtmanem. Potom písař Tomášek poručil pacholkům, aby ten žebřík ze studny vytáhli a šel do kanceláře povědět, že přišli o vzácného pána. 
Jaké ale bylo překvapení, když do rána byla studna zase plná vody. Protože už zlého hejtmana na Jaroměřicích nebylo, chodili si tam všichni pro vodu a říkali, že je zázračná. 
Když hrabě potom přijel na zámek, dal si k sobě zavolat písaře Tomáška a ptal se ho: 
„Pověz mi, Tomášku, máš ještě po hospodách dluhy?“
„Nemám, hraběcí milosti! Všechny jsem je zaplatil a už tam ani nechodím. Našel jsem si hezkou dcerku a chtěl bych se s vaším svolením oženit.“
„Jenom jestli ta Tvoje dovede pěkně a čistě zpívat?“ vyptával se hrabě, protože měl v operním sboru dobrých ženských hlasů poskrovnu. 
„A jéjej! Ta zpívá jako skřivánek, hraběcí milosti! A jak trylkuje!“ chlubil se písař a hned začal pískat jako pěnice. 
„Tak dobře! To stačí!“ rozhodl hrabě. „K té svatbě Ti dáváme laskavé svolení a co nejdříve se nám ožeň, aby ta Tvoje ženuška mohla už zpíval na příštím divadle!“ Tomášek měl velikou radost, že všechno tak dobře dopadlo. Ale hrabě na nic nezapomněl. 
„Teď nám ještě, Tomášku, pověz, jak hraješ na valdhornu? Nebudeš zase plašit jeleny?*' 
A Tomášek se hraběti dušoval, že už troubí dobře, a chtěl hned běžet pro hornu. Hrabě mu ale uvěřil. Na zámku měli nového hejtmana, který nebyl taková držgrešle, jako byl Kuba. A v nové zámecké opeře zpívala brzy písařova žena jako skřivánek, že z ní hrabě po celý večer ani oka nespustil, zatímco Tomášek foukal na valdhornu, jak nejlépe uměl. Hraběcí milost byla tentokrát se vším spokojena.

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight