Petr Vok

zobrazeno 46×

Vložil(a): jitkamety, 26. 3. 2016 8.54

Kterak vladařem byl a svého dvora si hleděl, ale žádného syna neměl, a tak nahromaděné statky se do cizích rukou dostaly

Když se pan Petr Vok z Rožmberka stal vladařem, nedrželo se ho takové štěstí jako jeho bratra Viléma, a své statky častěji prodával, než rozmnožoval. Císaři musel prodat hrad Krumlov a stěhoval se s celým dvorem na třeboňský zámek. Dva měsíce prý z Krumlova na Třeboň vozili pacholci se sedláky nábytek, knihy, obrazy a sochy, o nářadí a zbroji ani nemluvě.
.,Na Třeboni bude takový dvůr, že i císař nám ho bude závidět,“ těšil pan vladař své dámy, které se pro Krumlov mnoho naplakaly.
.A bude tam zahrada? A ptáci? Muzikanti a zpěváci? A divadlo? Taneční mumrajc?“ ptala se jedna přes druhou a pán trpělivě odpovídal, dokud ho to bavilo. Vladař Petr měl šestnáct panen ve svém fraucimoru, každá byla jiná, urozeného i prostého původu a z různých konců světa. Jedna byla z Francie, druhá ze Španělska, třetí z Vlach, další z Němec, z Polska. Byla tu i Turkyně a Židovka, sám císař poslal panu Vokovi darem Moskvanku trpaslici. Všechny se o svého pána staraly, ale nejlépe to s ním uměla panna Zuzanka, dcera jednoho mlynáře z Cech. Byla ze všech nejpěknější a rozumu měla vždycky dost.
„Nechte naši Milost na pokoji! Však samy uvidíte, co bude na třeboňském zámku nového,“ okřikovala ostatní a pan Petr se na ni vděčně usmál, protože toho ženského štěbetání bylo někdy až moc.
Když se pán na Třeboň přestěhoval, táhli za ním hosté, zpěváci i muzikanti, kejklíři a malíři. Byla to všelijaká čeládka, ale třeboňští měšťané se z nich měli dobře. Jejich domy, šenky a krámy byly plné zboží a prodávali od rána až do večera. Když pan vladař vyjížděl se svým průvodem na lov, bylo křiku a troubení po celém městě.
„Jenom ať všichni vidí, že Rožmberk ještě vládne v Čechách a každý pán i chudák se může u jeho dvora dosyta najíst,“ smál se pan Petr, když projížděl davy lidu a všichni ho zdravili.
Na Třeboni se obědvalo vždycky slavnostně a vytrubovalo se, aby každý věděl, že pan vladař sedá ke stolu. Nádvoří bylo plné chudiny, která čekala, až jim pán hodí se stolu něco k jídlu. A létali často pečení bažanti a koroptve i se stříbrnými talíři. Petr Vok házel lidem, co mu do ruky přišlo. Vždyť i ten medvěd u boudy dostával každý den čerstvé maso, a bylo to jenom boží hovado.
Všichni svého pana vladaře velebili a obdivovali jeho učenost, rozšafnost i veselí. Každý den byl na zámku nějaký taneční mumraj nebo divadlo a páni se tu rádi zdržovali. Když si pan Petr zamanul, že bude pít víno z ženského střevíce, nejedna paní mu ho ráda podala a věděla, že bude za to bohatě obdarována. Mladí šlechtici v panu vladaři viděli vždy svůj vzor. Nosili po něm zastřižený vous i podobný plášť a nohavice. Když si dal pan Petr na hlavu nový klobouk, brzy měli také podobný. „Vy jste jako opice!“ smál se jim pan vladař. „Co má jeden, musí mít i druhý. Ale všechno je k užitku, a třeboňští mistři mají alespoň co šít.“
V zámku bylo pořád plno hostí. Jeden přes druhého chodili sem a tam. Dveře do panských světnic se málokdy zavíraly a pan vladař se nikdy nestaral, kde co leží. Jednou se chtěl slavnostně ustrojit, protože se ohlásilo nějaké cizí poselstvo, a poslal jednu z komornic, aby mu přinesla Rád zlatého rouna. Komornice však přiběhla celá ustrašená.
„Milosti, všechno jsem v komoře prohledala. Každou truhličku se šperky jsem otevřela, ale řetěz jsem nikde nenašla.“
„Co povídáš? Vždyť jsem ho nedávno měl,“ zlobil se pan vladař. „Může tomu být sotva dva dny nebo tři? Ten čas tak letí, že je darmo vzpomínat.“
Když se pan Petr zamračil, nevěstilo to nic dobrého. Všechny panny honem začaly hledat šperk a běhaly sem a tam. Nemohly ho však nalézt.
„Jak vidím, špatně se o mne staráte. Je už asi načase, abych Vás všechny vyhnal.“ Panny začaly plakat a naříkat, jen panna Zuzanka neplakala a řekla tiše: „Milosti! Je čas, abys šel. Páni čekají. Já se ještě jednou sama po tom šperku podívám.“
Pan Petr se uklidnil a nechal si obléci nový plášť podšitý hranostajem. Potom trubači začali troubit a dveře se otevřely dokořán.
Zatímco na zámku měli starosti, po třeboňských hospodách se potloukal mladý synek jedné bohaté vdovy. Protože celé dny neměl nic na práci, pořád si vymýšlel nějaké darebnosti a zlobil jimi měšťany. Když bylo nejhůře, matka za něho vždycky každou žalobu nějak uplatila penězi. Ten den vpadl Kašpar do hospody se zlatým řetězem na krku a křičel:
„Všichni se mi klaňte jako samému vladaři! Kdo se mi klanět nebude, dám ho spráskat jako psa.“
„Poslechni, mladý, co to máš na krku? Kdes to vzal?“ ptal se hospodský a sahal mu po řetězu.
Kašpar ho pleskl přes ruku a uskočil jako kočka, aby na něho nemohl dosáhnout. „To by se Vám tak hodilo, sahat na vladařův zlatý řetěz. Raději postav džbánek na stůl, jinak Tě dám katu!“
Kolem se shlukli sousedé a koukali udiveně na Kašpara.
„Ten kluk se asi zbláznil, vždyť vyvádí jako pominutý. Ale ten řetěz vypadá opravdu jako zlatý.“
„A také je!“ křičel Kašpar vesele. „Ten řetěz je z pravého zlata a sám vladař Petr Vok ho nosil na krku.“
Když to hospodský viděl a rozvážil, vyhnal Kašpara z hospody. „Jen si běž s tím darem jinam. S panem vladařem jsem byl vždycky zadobře a nechci si dělat nějaké mrzení. Jestli je pravda, co povídáš, stejně katu neujdeš.“ Kašpar se však jen poškleboval a na něho pokřikoval, potom táhl o dům dál. Do večera toho bylo plné město a všichni si povídali, že vdovin Kašpar ukradl panu vladaři zlatý řetěz s beránkem. Nějaká dobrá duše nelenila a běžela honem k panu vladaři, aby mu všechno při večeři pověděla.
„Zatracený kluk! Hned ho zavřete! Zloděj je to a darebák! Jestli mi ten řetěz nedonesete, dám Vás všechny zavřít do vězení. Místa je tam dost!“ rozkřikl se pan vladař. „A Vy, hloupé husy, kliďte se mi z očí!“
Za chvíli byla komnata prázdná, jenom pan vladař chodil od okna ke dveřím a čekal, ani pannu Zuzanu nechtěl vidět.
Zanedlouho přinesl hejtman panu vladaři ztracený Řád zlatého rouna. Petr ho vzal a při svíčkách prohlížel, jestli je celý a nepoškozený.
„Toho Kašpara jsem dal vsadit do klády, aby trochu zkrotí,“ řekl uctivě hejtman. „Je to povedený mládenec, už dávno jsme ho měli potrestat“
Když se pan vladař potěšil se ztraceným šperkem, teprve si všiml, že zde hejtman ještě stojí.
„Dej mu setnout hlavu a budeš mít pokoj, hejtmane! Lapky a zloděje jsem nikdy neměl rád.“
Hejtman se uctivě uklonil a odešel, aby vladařův rozkaz vyplnil. Když se vdova dověděla, že Kašpara zavřeli, běžela prosit na zámek, ale pan vladař ji k sobě nepustil. Dal jí vzkázat, že měla svého syna lépe vychovat. A pán se hněval dlouho, alespoň se to o něm vyprávělo.
Vdova nosila každý den do vězení jídlo a vždycky ho dávala žalářníkovi, protože ji k synovi nepustili. Tak tomu bylo celý rok, až jednou potkala sousedku a ta se ptala, kam jde.
„Nesu trochu polévky ubohému Kašparovi. Provedl panu vladařovi nehezký kousek a on na něho zanevřel. Marně jsem prosila, nechtěl mne ani slyšet.“ Když to sousedka slyšela, objala vdovu s pláčem.
„Chuděro nebohá! Vždyť ten váš Kašpar už je dávno po smrti. Před rokem prý ho kat sťal a Vy mu dodneška darmo nosíte jídlo.“
Jak to vdova uslyšela, málem se na ulici svalila. Sousedka ji dovedla až domů a tam uložila na lože. Vdova už ale nevstala, druhý den ji našly služky mrtvou, zemřela prý žalem.
Jako všechno, i to se doneslo na zámek k panu vladaři. Vážně se zamyslel a nemohl si na toho Kašpara vzpomenout. Až mu ho pan hejtman uctivě připomenul. „To byl ten, co ukradl zlatý řetěz Vaší Milosti.“
„Ukradl. Ukradl, ale že bych ho dal popravit, o tom nic nevím. Proč jste mi to neřekli? Jistě bych mu dal milost.“
Všichni kolem pana vladaře se pokorně zastyděli a dlouho se omlouvali. Nebylo to poprvé, kdy se pan vladař rozlítil a dal někoho tvrdě potrestat, že už mu nebylo pomoci. A když se to pán začas dověděl, byl z toho nešťasten a vinil kdekoho. „Na co Vás vlastně mám? Jenom mne všichni klamete a nikdo mi neřeknete pravdu,“ zlobil se pan vladař, brzo však pro jiné věci rád na tyto starosti zapomněl. Kdo mohl, rychle z komnaty zmizel. Jen panna Zuzana měla pro pana vladaře slova útěchy, a on se nechal vždycky utěšit. Paní mu dávno zemřela a žádných dětí nebylo. Pomalu stárl mezi svými komornicemi a utrácel poslední jmění. Na ničem mu nezáleželo, jen na dobrém jméně a slávě rožmberského rodu. Dávno už nejezdil k císařskému dvoru, ani neměl žádných zemských úřadů. Na Třeboni dožíval ten zlatý panský kohoutek, který po celý život kolem sebe plnými hrstmi rozhazoval zlato, až jednoho dne ho nebylo. Přišla prý si pro něho bílá paní Perchta, prabába rožmberského rodu, která ho v kolébce kdysi kolébala a odkázala mu zlatý poklad. Když umíral, stála u jeho lože jako bílý stín, dokud tiše neusnul. Tak skončil jeden lidský život, docela jinak umírali rybníkáři a rožmberští poddaní.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight