Patero otázek

zobrazeno 31×

Vložil(a): dáša, 30. 3. 2016 17.13

Jeden chudý pastýř měl toliko jediného syna, a tak se není čemu divit, že ten chlapec byl trochu rozmazlený. Všechno šlo tak, jak si přál, a tak rostl jako dříví v lese, nic nedělal a ničemu se neučil, jen tak lumpačil. Když mu bylo dvanáct let, začal se mu osamělý život v horách zajídat, tak rodičům řekl: 
„Půjdu žebrat, zaopatřím si tak svůj denní chléb a ještě se při tom porozhlédnu po světě.“ Co si měli staří počít? Museli ho nechat jít a on se při tom vandrování prožebral až do jednoho velkého města, kde si sednul přede dveře bohatého kupce, z mošny vytáhnul kus chleba a zakousnul se do něj s takovou chutí, jako by mu patřilo celé město a on seděl u té nejlepší pečeně na světě. A v tom přicházel ten kupec domů a chlapec se mu tak zalíbil, že ho vzal k sobě a poslal do školy. To učení šlo pastýřskému synkovi velmi k duhu, byl ve všem vždy první. Když vychodil školu, musel se také naučit kupeckému řemeslu a také v tomto dělal takové pokroky, že jeho pěstoun si ho nemohl dosti vynachválit. Potud bylo vše v pořádku, ale kupci se vůbec nezamlouvalo, že se jeho schovanec, ze kterého mezitím vyrostl krásný jinoch, má k jeho dceři a bál se, že by se ti dva mohli jednoho dne sobě zaslíbit. Tak se nakonec rozhodl, že ho pošle pryč, aby viděl kus světa, neboť si myslel, že tak lehce jeden na druhého zapomenou. Jinoch se velmi zaradoval, že se může vydat do světa, ale dříve než odcestoval, šel tajně za dívkou a řekl: 
„Ty jsi moje a já jsem Tvůj, nikdy se neopustíme.“ Tu mu i ona slíbila zachovat věrnost, darovala mu krásný prsten a pak se v slzách rozloučili. 
Jinoch putoval světem, až dorazil k moři, kde si najal loď a plavil se přes moře do jednoho velkého království, které leželo na ostrově. Když dorazil do hlavního města, předvedli ho před krále, který se ho ptal, odkud pochází a co hledá? 
„Chodím světem a hledám své štěstí.“ odvětil. 
„Kdybys tak dokázal najít i to moje.“ řekl král smutně. 
„Copak by to mělo být?“ zeptal se jinoch a král odvětil: 
„Moje štěstí je strom, který nesl zlaté ovoce, ale teď nenese žádné. Kdybys mi zařídil, aby ten strom opět plodil, dal bych Ti ze své pokladnice celý vůz zlata.“ 
Jinoch slíbil, že se bude snažit, seč bude moci, a protože viděl, že na tomto ostrově svoje štěstí nenajde, opět nasedl na svoji loď a vydal se na moře. 
Za šest dnů a šest nocí plavby dorazil k jiné zemi, vystoupil a putoval do hlavního města. Když ukázal u městských bran svůj pas, zavedly ho stráže rovnou ke králi, který seděl ponořen v hlubokém zármutku. 
„Kampak cestuješ?“ zeptal se král. 
„Chodím světem a hledám své štěstí.“ odvětil jinoch. 
„Kdybys tak dokázal najít i to moje.“ řekl mu král. 
„Copak to má být?“ zeptal se jinoch a král odvětil: 
„Moje štěstí je pramen, ze kterého dříve prýštily zlaté perly, ale nyní je vyschlý. Když dokážeš, aby opět prýštil, potom Ti dám z mé pokladnice celý vůz zlata.“ 
Jinoch slíbil, že pro to udělá vše, co bude moci a táhnul dál, neboť viděl, že tady mu štěstí také nepokvete. Dva měsíce tou zemí putoval, pak přišel opět k moři, nalodil se a ještě dva měsíce plul, až s lodí přirazil k břehům velkého ostrova. Vystoupil na břeh a šel do hlavního města, které bylo potaženo černým suknem, a byl tam vydán takový příkaz, že každý cizinec má být ihned předveden před krále. A tak se stalo také jemu. Když přišel do zámku, král se ho ptal: 
„Kampak putuješ?“ 
„Chodím světem a hledám své štěstí.“ 
„Kdybys tak dokázal najít i to moje.“ řekl mu král. 
„Copak by to mělo být?“ zeptal se jinoch a král odvětil: 
„Mám tři dcery a před lety mi tu nejmladší ukradli. Když mi ji přivedeš zpět, daruji Ti půlku království.“ 
Jinoch slíbil udělat vše, co bude v jeho silách, a šel dál svojí cestou, neboť tam, kde vládne tolik smutku, nemůže být jeho štěstí. Měl za sebou opět pěkný kus cesty, když před sebou jednoho dne uviděl starý zámek. Stráž u něj držel jeden strašlivý obr, který na ramenou nesl ten největší kanón na světě. Když jinocha spatřil, zařval: 
„Ty zemský červíku, copak tu pohledáváš?“ 
„Chodím světem a hledám své štěstí.“ 
„Potom mi přines i to moje, až najdeš to svoje, rozumíš?“ 
„Když mi řekneš, co to má být, udělám to.“ odvětil. 
„Stojím tu na stráži už tisíc let,“ řekl obr „a zajímalo by mě, kdy budu z této služby vysvobozen.“ 
„Dobrá, poptám se.“ řekl jinoch a táhnul dál, stále dál, dokud nepřišel k jedné široké řece. 
Tam seděla v loďce jedna prastará žena, která se ho ptala, zda chce převézt. 
„Ano, to bych rád.“ 
„Kampak jdeš?“ ptala se ho stařena a on jí odvětil: 
„Chodím světem a hledám své štěstí.“ 
„Potom mi přines i to moje, až najdeš to svoje.“ 
„Copak to má být?“ 
„Už tisíc let lidi tu převážím a nepřichází nikdo, kdo by mě z té služby vysvobodil.“ odvětila žena. 
Jinoch jí to ochotně slíbil, na druhém břehu vyskočil a čile rázoval dál, dokud nepřišel k hlubokému lesu. 
Bloudil tím lesem celý den sem a tam, až k večeru narazil na nějaký dům, zaklepal na dveře a otevřela mu krásná mladá žena, která se viditelně polekala, když ho spatřila. 
„Mohl bych tu zůstat přes noc?“ zeptal se. 
„Ach, k neštěstí bys tu přišel,“ řekla dívka „tady zůstat nemůžeš, neboť Tvůj život tu není v bezpečí. Zde bydlí lidožrout, který neušetří nikoho, koho tu najde, to by se stalo i Tobě.“ 
„Ale jsem tak unavený, že nemohu dál.“ řekl jinoch „Nemohla bys mě někam ukrýt?“ 
„To nemohu,“ odvětila „neboť on Tě ucítí, je to vševěd, který ví o všem, co se na zemi kde děje.“ Ale on ji prosil tak dlouho, dokud nakonec nesouhlasila. Pak přinesla večeři a sedli si spolu ke stolu. Zatímco seděli, vyprávěl jí o své pouti a o těch pěti, kterým slíbil přinést jejich štěstí, od čehož povstane jeho vlastní štěstí, neboť by dostal od králů spoustu zlata a potom by byl zajištěn na celý život. Ta žena byla dobrého srdce a slíbila mu, že to u lidožrouta vyzví, neboť on ví o všem na světě. 
Pojednou to v lese zapraštělo a zahučelo, jakoby padaly stromy. 
„Přichází!“ zvolala dívka a hoch si rychle vlezl pod postel. Sotva tam zalezl, už se rozletěly dveře a dovnitř vstoupil lidožrout: 
„Cítím tu člověčinu! Kohopak tu máš?“ 
„Ach, Ty hlupáku,“ řekla dívka „Ty si na mne nikdy nepřivykneš? Doma máš mě a tady stojí Tvoje jídlo a nechej si chutnat!“ Chtěl jí něco odvětit a měl dokonce nutkání sehnout se a podívat se pod postel, ale žena ho vtlačila do židle a do úst mu strčila plnou lžíci jídla. Když ho nacpala tak, že se stěží mohl hýbat, popadla ho za krk a zvolala: 
„Nyní hybaj do postele, já Tě tam neodtáhnu. Už se víc necpi, sic tu usneš za stolem!“ Lidožravý vševěd se pomalu vzchopil a odpotácel se k posteli, kde sebou plácnul a netrvalo to ani dvě minuty a oddychoval jako foukací měch a brzy k tomu chrápal tak, že to bylo slyšet daleko v lese. Tu ta krásná žena zavolala: 
„Nyní dávej, dobrý pozor, co bude říkat, až se ho budu ptát.“ Položila se k lidožroutovi a prudce do něj strčila. Ten se probudil a mrzutě zabručel: 
„Copak Tě to popadlo, Ty hlupačko?“ Odvětila: 
„Ale, zdálo se mi, že jeden král měl strom se zlatým ovocem, ale teď nenese a já nevím proč.“ 
„Já to vím,“ zavrčel lidožrout, „jedna z princezniných komorných tajně porodila dítě, pak ho zabila a pohřbila do kořenů toho stromu. Nevinně prolitá krev volá po pomstě a strom nenese zlaté ovoce. Ale když ostatky dítěte vyzvednou a tu vražedkyni potrestají, bude ten strom rodit ještě více než dřív.“ 
Potom, co toto vypověděl, obrátil se na druhou stranu a opět usnul. Ale za nějakou chvíli mu žena opět uštědřila ránu do žeber, takže se probudil a zavrčel: 
„Co zase chceš?“ 
„Zdálo se mi,“ řekla, „že jeden král má studnu, ze které prýštily zlaté perly. Ale pramen vyschnul. Jak se tohle mohlo přihodit?“ 
„To je prosté,“ zavrčel lidožrout, „dole ve studni na prameni sedí velká ropucha. Když ji vynesou, bude pramen prýštit ještě bohatěji než dřív. Ale nyní mne nech spát!“ 
A lehl si na stranu a usnul. Ale ještě nezachrápal mnohou notu, tu mu žena dala takovou jednu za uši, že ho to zvedlo do výše a zařval: 
„Ty ses úplně zbláznila nebo co Ti chybí?“ 
„Dnešní noci se mi zdají samé těžké sny,“ řekla, „zdálo se mi, že jeden král měl tři dcery, ze kterých mu jednu ukradli, a žádný člověk neví, kde zůstává. To Ty musíš každopádně vědět.“ 
„To také vím,“ odvětil jí a přátelsky se na ni zazubil, „ta princezna jsi Ty sama a já Tě uloupil, ale teď Ti dobře radím, nech mě spát!“ 
Skrze tuto odpověď se té krásné ženě najednou vrátily vzpomínky, viděla se v nádherném paláci svého otce, vzpomněla si na své milé a hodné sestry, na svoji matku, která ji hýčkala a rozmazlovala, všecičko opět viděla před sebou. Tu na ni padl obrovský stesk po domově a přála si z celého srdce: 
„Ach, kdyby mne tak ten hoch vzal s sebou, přinesl by mým milovaným rodičům štěstí a učinil by šťastnou i mne!“ Opatrně vstala a potichu, docela potichounku zavolala na jinocha, který vězel pod postelí: 
„Necháš mě tu u lidožrouta nebo mě vezmeš s sebou? Ach, vezmi mne s sebou!“ 
„Neboj se, bez Tebe neodejdu,“ řekl jinoch „i kdyby mě to mělo stát život!“ Tu se dívce vrátila dobrá nálada a dala lidožroutovi opět jednu za uši, až to zadunělo. Ten se vztekle posadil a zařval: 
„Tohle je už příliš! Dáš mi pokoj nebo ne?“ 
„Ach, je takové horko, myslím, že mám horečku,“ řekla „neboť ještě nikdy jsem tolik nesnila.“ 
„Copak se Ti zase zdálo?“ vyštěknul a ona odvětila: 
„Zdál se mi o jednom obrovi, který už tisíc let stojí na stráži s těžkým kanónem na zádech a neví, kdy bude vysvobozen.“ 
„Ach, ten hlupák,“ zabručel lidožrout a opět se položil „proč ten kanón nepředá tomu prvnímu, který bude mít okolo cestu, pak by byl vysvobozen. Ale teď mne nech s Tvými sny na pokoji, nebo pocítíš, že se mnou nejsou žádné žerty!“ A za malou chvíli chrápal tak, že se dům otřásal. 
Ale zůstala ještě jedna otázka, a tak se dívka odvážila ještě jednou vyzkoušet svoje štěstí a naposledy Vševěda plácla tak, až to zadunělo. V tom samém okamžiku se ten netvor vztyčil, vztekle vycenil zuby a hnal se po ní. Kdyby tak rychle nevyskočila z postele, opravdu by ji rázem sežral, ale ona byla skokem u dveří a volala: 
„Neubližuj mi, copak mohu za to, že mám tak těžké sny a že mám horečku?“ 
„Tak to je naposledy, co Tě nechám jít,“ řekl lidožrout „ale jestli to uděláš ještě jednou, tak Tě sežeru i s Tvými sny.“ 
„Už se mi určitě nebude nic zdát, jen se uklidni,“ řekla žena, „zdálo se mi, že jedna stařena už tisíc let jezdí v loďce a převáží lidi přes řeku a neví, kdy bude vysvobozena. Ty to určitě víš!“ 
„Ach, ta hlupačka, když předá svoje veslo tomu prvnímu, kterého bude převážet, a pak vyskočí na břeh, bude vysvobozena. Ale dej si pozor a neruš mne v mém nočním spánku, jinak opatřím věčný klid Tobě i sobě!“ 
„Nyní budeš už spokojený, starý blázínku.“ řekla žena a vískala ho ve vlasech. Vševěd spokojeně vrněl a za chvíli opět usnul a udatně chrápal jako prve. 
Dívka potichu vstala a jinoch vylezl zpod postele. Opatrně otevřeli dveře a utíkali tak rychle, jak jen mohli a dříve než se rozednilo, stáli na břehu řeky. Ta stařena volala na jinocha už z dálky: 
„Hochu, máš moje štěstí?“ 
„Mám, převez nás co nejrychleji na druhou stranu a tam Ti ho řeknu.“ 
V mžiku byli na druhé straně řeky, oba vyskočili na břeh a jinoch řekl: 
„Až budeš opět někoho převážet a budeš na druhé straně, hoď mu svoje veslo a vyskoč z loďky na břeh, pak budeš vysvobozena.“ 
„Tak mi ukaž, jak to musím udělat.“ řekla stařena, ale na to byli příliš chytří a pospíchali svou cestou pryč. 
Když jinocha uviděl obr, volal mu v ústrety: 
„Nu, zemský červíku, máš moje štěstí?“ 
„Mám ho, ale nejdříve počkej, až přejdeme kolem zámku.“ 
Na druhé straně mu pak vypověděl jeho štěstí a ten obr se radoval a ze srdce mu poděkoval. 
V království, kam nyní přišli, si najali krásný kočár, ozdobili ho ratolestmi a jinoch řekl každému, kdo chtěl slyšet: 
„Vedu králi ztracenou dceru.“ 
Tu se všechen lid rozběhl za kočárem a jásot nebral konce. V hlavním městě ale zavládlo teprve to pravé pozdvižení, král, královna a princezny byli bez sebe radostí a tři měsíce slavnost stíhala slavnost, jedna nádhernější než druhá. Tu se však hochovi zachtělo domů, a tak král nechal předvést šest mezků naložených zlatem a řekl: 
„Nyní si vyber, měl bys raději šest nákladů zlata nebo moji dceru za ženu?“ 
„Milý králi, kdybych nebyl už zaslíben jiné,“ odvětil, „potom bych si zvolil jednu z krásných princezen za ženu, ale nemohu a nesmím porušit slib věrnosti, neboť by to byl velký hřích, proto volím těch šest mezků se zlatem.“ 
„Jak si přeješ.“ řekl král a druhého dne se s nimi jinoch rozloučil a plavil se po moři do dalšího království. 
Jinoch šel rovnou cestou do královského města a do královského zámku a nechal se ohlásit u krále. Král byl velmi potěšen, že ho opět vidí a ihned se ptal: 
„Máš moje štěstí?“ 
„Ano, mám.“ odvětil a vysvětlil mu, že pramen ve studni ucpala obrovská ropucha. Tak přivedli mistry studnaře a ti museli sestoupit do studny; jak jinoch pravil, tak to bylo. Sotva byla ropucha z pramene pryč, vytryskl pramen tak mocně, že se studnaři stěží před proudem vody se zlatými perlami zachránili, chybělo málo a byli by se všichni utopili. Král se z toho radoval tak, že poručil naložit místo jednoho hned dva vozy plné zlata a k tomu nechal ještě vystrojit loď, aby s ní mohl jinoch pokračovat v cestě. 
Netrvalo dlouho a dostal se do toho prvního království, kde ho hned vedli ke králi. 
„Máš moje štěstí?“ ptal se král. 
„Ano, mám.“ řekl a vysvětlil mu, proč strom nenese žádné zlaté ovoce. 
Ihned museli přichvátat zahradníci, aby kopali pod stromem a tu na světlo boží přišly bílé kostičky a ta komorná byla ihned odsouzena. Ještě toho dne vyhnal strom květy a pak tolik zlatého ovoce, jakoby chtěl dohnat ty roky, ve kterých nic nenesl. A král jako projev svého vděku, jinocha obdaroval místo jedním hned dvěma vozy zlata a k tomu mu přidal kočár, koně a nádherně oděné sloužící. Šťastný jinoch se opět vydal na moře a nemohl se dočkat, až zase spatří svou milou. 
Když loď přirazila k břehům, posadil se do kočáru a jel do města, kde žil kupec, a nastěhoval se do hostince naproti jeho domu. Jak se ale podivil, když uviděl v kupcově domě všechna okna ozářená a slyšel veselou hudbu! Zeptal se hostinského, copak to znamená a ten mu odvětil: 
„Dcera toho domu má zásnuby, ale konají se proti její vůli. Milý Bože, člověku nad tím srdce usedá, když ji vidí, jak tancuje se svým ženichem, ale její otec ji k tomu donutil.“ 
„U toho bych chtěl být.“ řekl jinoch, oblékl si nádherné šaty a šel do toho domu. Ale uplynulo už mnoho let, takže se tolik změnil, že ho nikdo nepoznal, dokonce ani nevěsta. Kdo by si to také byl pomyslel, že ten pyšný pán, by mohl být on. Šel rovnou k dívce a poprosil ji o tanec. 
„Ze srdce ráda.“ oddychla si, tanec s ošklivým ženichem se jí zajídal. Když nyní tancovali, držel jinoch ruku tak, aby měla na očích jeho prsten. Dívka se na něho podívala široce otevřenýma očima a smrtelně zbledla, ale on ji zavedl do vedlejší komnaty a řekl: 
„Copak mě už neznáš?“ Tu dívka samou radostí omdlela, a když se opět probrala, ležela v jeho náručí. 
Do komnaty vešli její otec a matka a také ten ženich a všichni byli nemálo překvapeni, když viděli, jak se má k tomu cizímu vznešenému pánovi. Tu se jim dal jinoch poznat a vyprávěl, odkud má tolik zlata a že je nyní bohatý stejně jako nějaký král. Hosté naslouchali celí u vytržení, jen ženich ne, ten se potichu z hodovní síně vyplížil a nikdo o něm už vícekrát neslyšel ani ho neviděl. 
Tolik štěstí probudilo v kupcově srdci chamtivost, a když následujícího dne viděl, kolik zlata si s sebou jinoch přivezl, to mu nedávalo spát a řekl své ženě: 
„Pojďme i my do světa vyzkoušet svoje štěstí, když ho tak lehce našel ten holobrádek, tak ho najdeme i my a mnohokrát větší než on.“ Tak si sbalili kufry a vydali se na moře. Když přijeli do prvního království a ptali se po králi, nebyli k němu ani vpuštěni. Ve druhém království jim nechal král vzkázat, že u něj nic neztratili. Ve třetím království byli sice přijati, ale když se ptali, zdali chce král přinést svoje štěstí, tu se jich král zeptal, zda se nezbláznili a řekl: 
„Od té doby, co se mi opět vrátila dcera, žádné štěstí více nepotřebuji.“ A tak staří, nyní už bez nálady, táhli dál. Když je uviděl obr, zavolal na kupce: 
„Zadrž, zemský červíku, podržíš mi moji zbraň a budeš tu místo mne držet stráž.“ A položil kupci na záda kanón a ten Vám byl tak těžký, že muže úplně přimáčknul k zemi. Při pohledu na obra se jeho žena tak vyděsila, že se dala na úprk, ani se po svém manželovi neohlédla. Přiběhla k velké řece a hned se hrnula do loďky, a když byli u druhého břehu, tak stařena pravila: 
„Podrž mi pevně na chvíli to veslo!“ Kupcová to učinila a stařena byla jedním skokem na břehu, a tak byla kupcová zakleta, aby teď převážela lidi ona. A tak je tomu dosud, pokud ti dva nešťastníci nenaložili svoje úděly na někoho jiného.

 

Zdroj: www.abatar.cz

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight