Pastýřka a kominíček

zobrazeno 33×

Vložil(a): jitkamety, 13. 2. 2016 18.28

Viděl jsi někdy opravdu starou dřevěnou skříň, celou zčernalou stářím, s vyřezávanými závity a listy? Právě taková stála v jednom obývacím pokoji, zděděném po prababičce. Byla odshora až dolů pokryta vyřezávanými růžemi a tulipány. Byly na ní ty nejpodivuhodnější ozdůbky a z nich hlavami vystupovali jelínkové s mnoha parůžky; a uprostřed skříně byl vyřezán celý muž, byl náramně pitvorný na pohled, a opravdu se pitvořil, nedalo se říci, že se směje. Měl kozlí nohy, malé růžky na čele a dlouhý vous. Děti v pokoji mu vždycky říkaly seržant nejvyššího a podnejvyššího generálního válečného komandanta s kozlíma nohama, poněvadž se to jméno dalo těžko vyslovit a hned tak někdo takový titul nedostane; a vyřezat ho, to asi byla také pěkná prácička. Ale teď byl přece tady. Díval se pořád na stůl pod zrcadlem, neboť tam stála rozkošná malá pastýřka z porcelánu. Střevíčky měla pozlacené, šaty půvabně podkasány rudou růží, a pak měla zlatý klobouček a pastýřskou hůl. Byla překrásná! Hned vedle ní stál malý kominíček, černý jako uhel, ale jinak také z porcelánu. Byl stejně čistý a hezký jako někdo jiný. A že byl kominíčkem? Toho jen představoval. Mistr z něho mohl zrovna tak dobře udělat prince, neboť to bylo jedno!
Stál tam docela půvabně se svým žebříčkem a s obličejíčkem bílým a růžovoučkým jako nějaké děvčátko; a to byla vlastně chyba, protože aspoň trochu černý mohl být. Stál docela blízko pastýřky; oba byli postaveni tam, kde stáli, a když už tam byli postaveni, tak se spolu zasnoubili. Vždyť se k sobě hodili, byli mladí, byli ze stejného porcelánu a oba stejně křehcí.
Hned vedle nich stála ještě jedna loutka, třikrát větší než oni, byl to starý Číňan, který dovedl kývat hlavou. Byl také z porcelánu a říkal o sobě, že je dědečkem malé pastýřky; to však nemohl dokázat. Tvrdil, že má na ni vliv, a proto kývl na seržanta nejvyššího a podnejvyššího generálního válečného komandanta s kozlíma nohama, který se o malou pastýřku ucházel.
„Tady máš muže,“ řekl starý Číňan, „muže, který je, jak se domnívám, se vší pravděpodobností z mahagonového dřeva. Může Tě učinit paní seržantovou nejvyššího a podnejvyššího generálního válečného komandanta s kozlíma nohama, má celou skříň plnou stříbrných věcí ..... kromě toho, co má v tajných skrýších!“
„Nechci do temné skříně!“ pravila malá pastýřka. „Slyšela jsem vyprávět, že v ní má jedenáct porcelánových žen!“
„Tak Ty můžeš být dvanáctá!“ řekl Číňan. „Dnes v noci, jakmile to ve staré skříni zapraská, budete mít svatbu, jako že se Číňan jmenuji!“ A pak zakýval hlavou a usnul.
Ale malá pastýřka plakala a dívala se na svého znejmilejšího, porcelánového kominíčka.
„Myslím, že Tě budu musit poprosit,“ pravila, „abys se mnou odešel do širého světa, neboť tady nemůžeme zůstat!“
„Udělám všechno, co budeš chtít!“ řekl kominíček. „Pojďme hned, však já Tě při svém řemesle už nějak uživím!“
„Jen abychom se dobře dostali se stolu!“ pravila pastýřka. „Nebudu šťastná, dokud nebudeme v širém světě!“
A kominíček ji těšil a ukazoval jí, jak má klást nožku na vyřezávané hrany a na pozlacené listy kolem nohy od stolu, vzal na pomoc i svůj žebřík, a tak se dostali dolů na podlahu. Ale když pohlédli na starou skříň, vládlo tam velké vzrušení. Všichni vyřezávaní jelínkové natahovali hlavy, vystrkovali parůžky a otáčeli krky; seržant nejvyššího a podnejvyššího generálního válečného komandanta s kozlíma nohama vysoko vyskočil a volal na starého Číňana:
„Utíkají! Utíkají!“
Tu se trochu polekali a skočili rychle do zásuvky ve výstupku.
Tam leželo několik karetních her, které nebyly úplné, a loutkové divadélko, které bylo postaveno, jak to zrovna šlo. Hrála se na něm komedie a všechny dámy, kára a srdce, kříže a piky, seděly v první řadě a ovívaly se svými tulipány; a za nimi stáli všichni spodci a ukazovali, že mají hlavu nahoře i dole, jak už tomu je u hracích karet. Komedie pojednávala o dvou, kteří se nesměli za sebe dostat, a pastýřka se z toho rozplakala, poněvadž to bylo jako její vlastní příběh.
„Nemohu to vydržet!“ naříkala, „musím ven ze zásuvky!“ Ale když se dostali na podlahu a podívali se na stůl, starý Číňan se probudil a třásl celým tělem, vždyť byl zespodu kusem dřeva!
„Starý Číňan jde!“ vykřikla malá pastýřka a padla rovnou na svoje porcelánová kolena, tak byla zarmoucena.
„Mám nápad!“ řekl kominíček. „Čož abychom vlezli do veliké láhve od voňavky, která stojí tamhle v rohu? Tam bychom mohli ležet na růžích a na levandulích a mohli bychom mu házet sůl do očí, kdyby přišel.“
„To by nebylo nic platné!“ řekla pastýřka. „A kromě toho vím, že starý Číňan a láhev od voňavky byli spolu zasnoubeni; a když si dva lidé byli tak blízcí, vždycky v nich zůstane trochu ohledů. Ne, nezbývá nám nic jiného než odejít do širého světa!“
„Máš vskutku tolik odvahy odejít se mnou do širého světa?“ zeptal sejí kominíček. „Uvážila jsi, jak je ten svět veliký, a že se už nikdy nebudeme moci vrátit?“
„Ano, uvážila!“ odpověděla pastýřka.
A kominíček se na ni upřeně zadíval a pak řekl:
„Moje cesta vede komínem! Máš opravdu odvahu lézt se mnou kachlovými kamny, bubínkem a rourou? Tak se dostaneme do komína, tam se vyznám! Vystoupíme tak vysoko, aby nás nemohli dostihnout; a až docela nahoře je otvor do širého světa!“
A přivedl ji ke dvířkům od kachlových kamen.
„Jaké je to tam černé!“ řekla pastýřka, ale přece jenom s ním šla a lezla bubínkem i rourou, kde byla tma jako v pytli.
„Teď jsme v komíně!“ řekl kominíček. „A podívej se! Vidíš? Tam nahoře svítí překrásná hvězdička!“
A byla to opravdová hvězda na nebi, která svítila přímo dolů na ně, jako by jim ukazovala cestu. A oni lezli a plazili se, byla to hrozná cesta, tak vysoko, převysoko. Ale kominíček ji zdvíhal a nadnášel, držel ji a ukazoval jí ta nejvhodnější místa, kam měla klást své porcelánové nožky, a tak se dostali až na okraj komína a na ten si sedli, neboť byli notně unaveni a jak by také ne?
Nebe se všemi svými hvězdami bylo vysoko nad nimi a všechny střechy v městě hluboko pod nimi. Viděli daleko kolem, daleko do širého světa. Chudinka pastýřka si to takhle nikdy nepředstavovala, položila svou hlavinku kominíčkovi na rameno a tolik plakala, až se jí odprýskalo zlato z živůtku.
„To je příliš!“ vzdychala. „Nemohu to vydržet! Svět je příliš velký! Kéž bych byla zase na stolku pod zrcadlem!
Nebudu šťastna, dokud tam zase nebudu stát! Šla jsem s Tebou do širého světa, a teď Tě pěkně prosím, pojď zas Ty se mnou zpátky domů, jestli mě máš aspoň trošinku rád!“
A kominíček jí to rozumně rozmlouval, mluvil o starém Číňanu a o seržantovi nejvyššího a podnejvyššího generálního válečného komandanta s kozlíma nohama, ale ona tak přenáramně vzlykala a líbala svého malého kominíčka, že nemohl jinak než jí vyhovět, i když to bylo pošetilé.
A tak zase s velikou námahou slézali komínem a plazili se bubínkem a rourou, nebylo to docela nic příjemné, a pak stanuli v černých kachlových kamnech. Číhali za dvířky, aby zjistili, jak to vypadá v pokoji. Bylo tam naprosté ticho. Vykoukli ven ..... ach, tam uprostřed na podlaze ležel starý Číňan, spadl ze stolu, když je chtěl pronásledovat, a rozbil se na tři kusy. Z celých zad zbyl jeden střep a hlava se zakutálela do kouta. Seržant nejvyššího a podnejvyššího generálního válečného komandanta s kozlíma nohama stál, kde vždycky stával, a přemýšlel.
„To je strašné!“ naříkala milá pastýřka, „starý dědeček se rozbil na kusy a my jsme tím vinni! Nikdy to nepřežiji!“ a lomila rukama.
„Dá se ještě sdrátovat!“ utěšoval ji kominíček. „Docela dobře se dá sdrátovat! ..... Jen se tolik neunáhluj! Když mu slepí záda a dají mu do krku dobrou sponku, bude zase jako nový a může nám ještě povědět lecjakou nepříjemnost!“
„Myslíš?“ řekla pastýřka. A tak vylezli zase na stůl, kde stáli dřív.
„Vidíš, kam jsme se až dostali!“ pravil kominíček. „Tam jsme si mohli ušetřit všechny tyhle starosti!“
„Jen abychom dali starého dědečka dohromady!“ řekla pastýřka. „Bude to stát hodně peněz?“
A dali ho dohromady. Rodina mu dala slepit záda, doslal sponku do krku, byl jako nový, jenom hlavou nemohl kývat.
„Vy jste nějak zpyšněl od té doby, co jste se rozbil na kusy!“ pravil seržant nejvyššího a podnejvyššího generálního válečného komandanta s kozlíma nohama. „Opravdu nevím, proč byste proto měl být tak domýšlivý. Tak co, dostanu ji, nebo ji nedostanu?“
A kominíček i malá pastýřka se dívali na starého Číňana tak tklivě; tolik se báli, aby nepřikývl. Ale on nemohl a bylo mu nemilé vyprávět cizímu člověku, že má navždycky sponku v krku. A tak ty porcelánové figurky zůstaly spolu a žehnaly dědečkově sponce a měly se rády, dokud se nerozbily.

Máte i Vy oblíbenou pohádku, o kterou se chcete podělit? Přidejte ji.

Sdílejte:   | 
0

Diskuze k této stránce (0 příspěvků)

Pro přidání příspěvku je nutné se přihlásit nebo zaregistrovat.

Zatím zde není žádný příspěvek.

Naši partneři

© 2013 - 2016 ProMaminky.cz | design and code by Werner Dweight